Jak jsem zkoušel napsat román

I. Atlantis

První spisovatelské období sestávalo z psaní krátkých povídek. Samozřejmě také ručně. Od díla číslo (1) z roku 1975 do čísla (30) z roku 1979. Což vychází na 6 povídek ročně, dohromady asi v rozsahu jediné dnešní. Takže třeba Zvláštní povrch (24): Sonda mimozemšťanů přistane na vrcholu Newyorského mrakodrapu, zjistí pomocí čidel, že je povrch z betonu, ovzduší plné životu nebezpečných zplodin, takže planeta je evidentně neobyvatelná a sonda zase odletí. Konec. Rozměr 2 strany.

Takové věci se tehdy vydávaly jako na běžícím páse (Eric Simon, Robert Sheckley), a mne na tom zřejmě okouzlovalo, že jsem to uměl taky.

1979 se zjevila povídka Atlantis (22). Byli tam archeokosmonauti a dávní bohové, taková Dänikenovština. Prvotní zápis 27. 12. 1982 o tom říká, že:

Pro mne závažná věc. První dlouhá povídka. Druhou verzi jsem vzdal, protože dopadla hůře, než první. Až mne to začne bavit, napíšu třetí verzi. Musí se to výtečně napsat, jinak to nestojí za nic.

A o velký kus dál stojí věta:

… román by mohl vzniknout z Atlantis, která by šla podstatně rozšířit. Zatím o to nemám zájem.

Tento první pokusu o román je zaznamenán až 1982, tedy tři roky po napsání. Postřeh, že právě tohle je první dlouhá povídka, čili vlastně noveletta, je trefný. Jádrem je složitější struktura, složená z několika minipříběhů. Bez zvládnutí tohoto principu se nedoberete k románu vůbec nikdy. Atlantis měla rovnou 15 stran a navíc to byla historická fikce. Vlastně jsem se málem našel, ale byla to ještě spíš náhodná trefa. Pokračovat se tu dalo, leč shořelo to na tom, že zatím o to nemám zájem. A není-li zájem, román nevznikne.

II. Rattlewood

Vynález noveletty mne překlopil do druhého období, kde už jsem přece jenom trochu tušil, co dělám. Začínal se psát rok 1980 a v té sérií scifi povídek se zjevily Příběhy rytíře Rattlewooda (33). V tom zápise z 27. 12. 1982 jsem to viděl takto:

Je to úplně výjimečná věc, ode všech ostatních se liší. Například délkou – je to vlastně román. A to naivně – historický. Nebral jsem to nikdy příliš vážně, doufám, že je to vidět. Je to moje představa o tom, jak by měl vypadat román jako Ivanhoe nebo Tři mušketýři. Soukromá legrace. Myslím, že to není špatné a že by to leckoho pobavilo. Nejsem si jist, jestli tam patří poslední kapitola, ale spíš ano. Je to první věc, kde mají osoby alespoň trochu charaktery. Ale moc práce jsem si s tím nedal. Jediné, co nevím, je co s tím dělat.

Pokus autora shodit své nejpracněji vytvořené dílo je začátečnická klasika, jak dnes vím. Naivní pokus o alibi; kdyby se to náhodou někomu nelíbilo, tak vlastně o nic nejde, že.

Druhému pokusu o román chyběl úmysl vůbec nějaký román napsat. Prostě jsem psal a psal a ono to tak nějak vyšlo. Ukázalo se, že za tehdejšího stavu schopností to byla nejlepší metoda. Protože bych jinak věděl, že to neumím a ani bych se o to nepokoušel. Jen díky té neznalosti je to vůbec napsané. Magický postup v praxi – jednat, aniž bych věděl.

Psal jsem snadno a rychle, hnal jsem se po prošlápnuté trase sira Waltera Scotta, Ivanhoe. Ona to fanfiction v pravém smyslu nebyla, byly tam úplně jiné postavy s vlastními jmény, ale inspirace cizí strukturou vyprávění je evidentní – začne to na turnaji, kde se představí hrdinové, jací jsou to mlátiči (zdravím G. R. R. Martina). A pak jsou tam nějaká přepadení a taky se dobývá hrad. Spousta akce i větších bitev, a některé, zpětně viděno, měly i něco do sebe. Jinak to samozřejmě bylo strašlivé béčko, pulp se spoustou chyb (zdravím Hraničáře Xaxyho).

Bavilo mne to tehdy natolik, že jsem to dopsal až na stranu 150. Čistě rozměrem by to nešlo za román uznat ani podle nejmírnější britské metriky – nemělo to 50.000 slov. Ale neobvykle dlouhý útvar to byl rozhodně; rozsahem srovnatelný se všemi třiceti výtvory prvého období dohromady.

Mnohem později, 21. 12. 1986 jsem to viděl přesněji:

Rattlewood bylo něco, na čem jsem se učil psát. Naučil jsem se první dovednosti – psát děj. Strhující děj, který se řítí vpřed a unáší čtenáře. Myšlenky celkem žádné. Styl a postavy prázdné. Vznikl jakýsi prototyp oddychového čtení. Je vidět rozdíl mezi první a poslední scénou.

A to byl konec. Prototyp oddychového čtení, co se přečte někde ve vlaku a zahodí, mne nelákal. Román nevznikl a Rattlewooda nespatříte dodnes, neb zůstal v rukopise.

III. Rigil Kent

V tom prvotním zápise z 27. 12. 1982 mi to bylo s těmi romány úplně jasné:

A co bude dál? Mám několik nových nápadů. Potom současně píšu druhý román. Na rozdíl od Henryho Rattlewooda to bude méně souvislé, bude se jednat o jakýsi soubor fantastických povídek, nepřímo navazujících. Budou to smyšlené dějiny hvězdy Alfa Centauri. Několik povídek jsem převzal z dřívějška (Zvláštní povrch, Přicházejí, atd.) Některé jsou nové a už existují. Každá bude samostatný celek s vlastní pointou. Psát jsem to začal po skončení povídky Úkol. Mohlo by to být výborné, ale bude to ještě trvat.

Třetí román by mohl vzniknout z Atlantis, která by šla podstatně rozšířit. Zatím o to nemám zájem.

Takže – jeden román mám napsaný, plánuji druhý a mohl bych napsat i třetí, kdybych chtěl. Smělý názor. Dva z těch tří pokusů jsme už probrali, zbývá ten prostřední.

Pořadí při tom není úplně jasné. Nejsem schopen už zjistit, co bylo míněno slovem současně. Pokud jsem Rigil Kent psal už po povídce Úkol (26), tak to muselo být v roce 1979, tedy vlastně dřív, než Rattlewooda. Ale možná mne to napadlo až později. Od 1979 k tomu zápisu jsou podezřele dlouhé tři roky, kdy vzniklo jen slabých 50 stran. Myšlenka všechny povídky umístit do systému Alfy Centauri – odtud název Rigil Kent - a zřetězit to v jeden dlouhý velepříběh byl zjevně recept Bradburyho Marťanské kroniky.

Už 22. 1. 1983 jsem si připustil, že se Rigil Kent nedostal z místa. Celá ta věc je ve slepé uličce. Chybí mi totiž konec.

Chyběl mi nejen konec. Chyběl mi i prostředek. Chyběly mi kilometry děje. Výsledek jasně prozrazuje, že mne to moc nebavilo. To, že nejste schopni něco dopsat, je jasný signál, že to máte nechat plavat. A když nemáte děj přibližně na 200 stran, román nevznikne.

Pokud mne tehdy něco nebavilo, nechal jsem to ležet a psal další věci. Trend nevracet se a řítit se stále vpřed byl vlastně docela dobrý; žádná z těch věcí za vracení nestála. Rigil Kent byl ztracenější, než Rattlewood. Zdechl dřív, než začal a textu byl zlikvidován.

IV. Černý lev

Zápis 16. 11. 1983:

Dopsal jsem Výlet, napsal ještě trojpovídku Třikrát o zázraku a začínám psát novou delší věc, Černého lva. Zkouším tady něco nového. Nápady typu E. T. A. Hoffmana. Nebo spíš Kossakovou (pohříchu to nikdy nedokážu tak napsat). Uvidím, jak se iracionálno a strašidelno bude snášet s přísným vědeckým historismem.

Černý lev (45) je příběh, kde se hrdina dostane do starého Egypta jako faraon a vládne tam. Jako čtvrtý pokus o román je opět těžko uznatelný, protože měl jen 65 stran. Nicméně byl opravdu o dost dál, než cokoli předchozího. Je také snadné si všimnout, že kombinace historie se strašidlem mi v různých podobách vydržela ještě tři další období a třicet let. Později jsem si ten okamžik 16. 11. 1983 označil jako bod, kde jsem se upsal historické fikci.

Zápis z 3. 3. 1984:

Černý lev je hotov. Uf. Bylo to zpropadeně dlouhé, delší, než Výlet. Zatím to vypadá dobře. Nemám ten správný odstup. Uvidím později.

Je také zřejmě rozhodnuto o osudu Atlantidy. Trochu jsem Atlantidu vykradl, tím je definitivně ztracena. Velká škoda to není. Černý lev je mnohem lepší.

Docela přesný pohled obsahuje poslední věta zápisu z 25. 6. 1985:

Černý lev je nápad tak velkolepý, že přesahuje skoro všechno kromě Anerektry. Zatím ho nechám uležet, třeba přijdu na další nápady. Dal by se z něj udělat vynikající román. Je škoda to vydat předčasně, když to vlastně ještě není hotové.

Ještě jasněji je 21. 12. 1986:

Černý lev. Na rozdíl od Výletu, který se povedl, ale žádal málo, se Černý lev nepovedl. Měl skvělý rámec. První a poslední kapitola je dobrá. Celkový nápad vynikající. Jenomže uprostřed chybí vlastní sdělení, stať. Styl už je také lepší, než Rattlewoodovi. Ale – co dál? Celá ta věc potřebuje úplně zgruntu předělat. Rámec využít jindy a jinak. Nebo to vykrást, zkrátit a udělat z toho povídku typu Invalida. Hm. Je mi toho zatím líto.

Pokud má vzniknout román, musíte vědět, o čem má být a kam chcete dojít. A když ho slavně napíšete v prvotní syrové verzi 1.0, to je jen začátek. Váš zájem musí pokračovat. Musíte se k němu vrátit, přepsat ho, vychytat mouchy, dotáhnout do absolutně nejvyššího stavu, jaký umíte. Pokud to neuděláte, román opět nevznikne.

Nakonec to dopadlo lépe, než co jiného; Černý lev zemřel, aby dal vzniknout několika pozdějším nástupcům.

V. Cyklus z blízké budoucnosti

V zápise z 25. 4. 1983 je něco jako pohřební řeč nad Rigil Kentem:

Vrátil bych se k nešťastnému Rigil Kentu. Stále to vázne. Od doby, kdy jsem tohle začal psát, jsem změnil trochu styl a jinak vím odedávna, že příliš fantastické prostředí mi vůbec nesedí. Nerad se pouštím za hranice Sluneční soustavy, nerad popisuji strašlivě vzdálenou budoucnost. Nedaří se mi (stejně jako nikomu v historii scifi, jak se zájmem pozoruji) vytvořit iluzi reality a všednosti. Nejrealističtější scifi co znám, jsou různé Pirxovy příhody a snad povídky Asimova o robotech. K tomuto sympatickému „fantastickému realismu“ jsem se nejvíc přiblížil v nové sérii povídek, které na sebe navazují – Vzpoura (34), Dlouhá noc (35), Vlak (38) a Kružnice (40). Jako celek se mi to moc líbí. Velice lehko by se dal upravit i Invalida (31). Vznikla by série povídek nejrůznějších druhů, které by ukazovaly budoucnost. Celá tahle věc – pro kterou nemám název – je desetkrát lepší, než celý Rigil Kent. Myslím, že v tom mohu pokračovat.

V tom teoretizování o „realismu“ se skrývá nevyslovený problém; nelze napsat román v prostředí, které perfektně neznáte. Což jsem správně vycítil a přesunul se do naší Sluneční soustavy, kde se tehdy objevovaly první mapy našich vesmírných sousedů. Takže jsem chtěl psát další povídky v tomto přece jen reálnějším terénu.

Nicméně další zápisy začínají prozrazovat ohledně románu určitou bezradnost. Přehlídka pokusů a nápadů, které ani nečísluji, stále 25. 4. 1983:

Měl jsem celou řadu plánů. Chtěl jsem psát námořní román, ale brzy mne znechutil. Příběh nestál za nic. Jsem zvědav, jestli budu schopen napsat něco takového, jako Rattlewood. Napadlo mne také, že bych mohl napsat Rattlewooda II, nebo Rattlewooda na moři nebo v cizině.

O rok později se zjevuje už citovaný zápis z 3. 3. 1984, kde jsem dopsal Černého lva a také:

Důležitější je to, že jsem dospěl k rozhodnutí, že je třeba s tím něco dělat. Mám celkem 44 povídek. To je slušná zásoba na to, abych z nich vybral něco a poslal to někam.

Úvaha měla za následek první vydanou povídku Strom (42), což bylo pro mladistvého nadšence naprosté zjevení; zařadil jsem se mezi publikující autory… hororu. Dost nečekaně. Rozhodně to mohl být silný důvod pokračovat takto; jenže jsem nepokračoval, protože mne to už zase mezitím omrzelo. Strom byl odbočka, přežívající Bradburyovská poetika prvého období.

Z celé vydávací epizody bylo pro psaní románu nejdůležitější setkání s tehdejším velikánem Vojtěchem Kantorem, který mi promluvil do duše a pravil, že je třeba, abych napsal román, který by bylo možno vydat s nákladem 50.000 kusů.

Dnes vidím, že mi pan Kantor zjevně pomohl tou výzvou, abych to zkoušel dál. Vlastně to nemá žádnou logiku; ale po těch stovkách hodin spisování a marných pokusů je tohle docela důležité. Sežeňte si někoho, kdo vám řekne, že máte pokračovat.

Zápis z 18. 12. 1984 prozrazuje dost megalomaniackou reakci na tu Kantorovu výzvu a asi nejrozvinutější podobu pátého pokusu o román:

Dále po mně chtějí výbor z povídek – dlouhodobě. Znamená se to pustit do toho historického cyklu o budoucnosti naprosto vážně. Vyřadím některé slabší povídky, bude možná alespoň trochu sjednotit délku.

Teď k možnému řešení částí:

1. Invalida - povídka dobrá, bude potřebovat možná přece jen trochu upravit.
2. Vzpoura je nedokonalá, ale použít se dá. Kdyby se podařilo vymyslet konec, bylo by to vynikající.
3. Vlak – stále pokračuje v realistickém stylu. Možná jediná detektivka, kterou použiju.
4. Znamení Anerektry je část, která tvoří – nebo bude tvořit – ústřední bod všeho
5. Svědectví bude druhá detektivka.
6. Výlet bude další výrazná část cyklu.
7. Tady není jisté, jestli nebude třeba ještě nějaký mezičlánek z kompozičních důvodů
8. Konec dějin mám už zhruba vymyšlený. Mám několik nápadů, které by se daly využít:

• Konference všech zemí na Marsu a rozhodnutí o výpravě.
• Cesta – jeden člen výpravy by mohl být robot.
• Epsilon Eridani – cizí sluneční soustava. Záhadné těleso na jednom měsíci.
• Další hvězda Tau Ceti. Setkání se dvěma civilizacemi najednou na jedné planetě.
• Cesta zpátky. Rozluštění záhady tělesa z Epsilonu Eridani. Výbuch supernovy. Ztráta stopy. Závěr.

V této velkonovele by mělo dojít k setkání několika kultur, z nichž by některé procházely celým románem - Marťané, Titaňané, roboti jako představitelé naší Sluneční soustavy. Oproti nim Dinosauři a Draci z Tau Ceti a konečně supercivilizace z Aldebaranu. Celý cyklus by měl mít pomalou tendenci přesunovat se od realismu obyčejných příběhů (Vzpoura, Invalida) ke stále fantastičtějším. Poslední díl je nutný, protože Výlet zřejmě nemůže být poslední.

Zběsilý plán odhaluje plno věcí.

Například, že jsem byl ochoten operovat dlouhatánskými kusy textu, které nejenže jsem neměl napsané, ale ani vymyšlené a chyběla jistota, zda skutečně vzniknou. A samozřejmě, že nevznikly.

Měl jsem relativně pravdu, že to je lepší, než starší pokusy. Psaní v druhém období bylo technicky jasně lepší toho prvního. Ovšem zase to ještě ani zdaleka nebylo dobré. Stejně tak snaha montovat dohromady noveletty je méně beznadějná, než montovat shortstory.

Nicméně problém smontovanosti trvá. Román nemůže vzniknout ze série povídek nejrůznějších druhů. Byl to nejapný pokus zkrotit hejno chobotnic – každá chtěla jinam. Nejenže se kompozičně vůbec nehodilo Třikrát o zázraku, ony se nehodily detektivky vůbec. Stejně jako dětský příběh Výlet. Plán počítá asi s 300 stranami, které z půlky neexistovaly. Existovalo jen asi 150 stran, což sice vypadá nadějně, ale ve skutečnosti toho byla k použití zase jen sotva polovina.

Stejně jako dříve je tu vidět začátečnická neochota řezat, stříhat a zahazovat velké celky.

Bezradnost je cítit i z dilematu, že to zjevně nebude ucelený román, ale také to není jen výbor povídek, ježto to má mít kompozici a závěr.

Zkrátka, tento Plán číslo 5 z venkovního vesmíru zůstal jen plánem a pak se nad ním zavřela voda.

VI. Příhody pana Markvarta

Tentýž zápis z 18. 12. 1984 prozrazuje, že:

Dále mám rozepsaný historický román o II. křížové výpravě. Vypadá to docela slibně. Bude to troška Rattlewooda a trošku Dalimilova kronika. Co s tím, to ovšem nevím. Osud Černého lva je stejně nejasný.

Ve stínu těch scifi plánů probíhal tento šestý pokus čili Příhody pana Markvarta. O něm jsem si toho napsal daleko méně. A zdechl asi po dvaceti stranách. Ukázalo se, že road movie vyprávění českého křižáka o druhé křížové výpravě (1147) má na román opět strašně málo materiálu.

Další zápis z 25. 6. 1985 praví poměrně lakonicky, že:

Co se týče ostatního, mám rozepsaného pana Markvarta, další historický román. Je to poměrně jednoduchá záležitost Rattlewoodovského charakteru – historické reálie mám zjištěné a zbývá mi to jen dopsat a dodělat. Počkám, až na to budu mít náladu – zatím to rozhodně nespěchá.

Zatímco jsem scifi veleplánu věnoval spoustu místa, tady jsem to odbyl pár větami a je vidět, jak jsem to bral málo vážně. A když jsem si to nedávno znovu četl, dost jsem trpěl; je to zase jen ubohá napodobenina Jiráska, Scotta a podobně. Mnohem horší, než ta scifi okolo. Pokud nemáte nic vlastního, co chcete sdělit, nepište román. Cítil jsem to; spojení zatím to rozhodně nespěchá je prozrazující. Obava, že vznikne další prototyp oddychového čtení, mne právem děsila.

Jenomže ve skutečnosti to byl případ, který se od té doby vícekrát opakoval; byla to teprve část nápadu, který stálo zato ještě domyslet. Což se časem stalo. Nakonec byl tento nenápadný pokus docela zásadní, protože jde o přímého předchůdce Cesty vzhůru.

VII. Znamení Anerektry

Většina téhož zápisu z 25. 6. 1985 je věnována pokračování Plánu číslo V:

Ještě v zimě jsem se rozhodl celou koncepci přebudovat. Bude jenom jeden díl – Znamení Anerektry. Dostal jsem spoustu nových nápadů, celé to bude dlouhé alespoň sto stran. Dějově i ideově se mi to rozbíhá v něco naprosto kolosálního. Určitě to ale nebude hotové do roka a do dne, jak chce pan Kantor. Původní osnova měla třináct kapitol, před každou jsem chtěl zařadit citát (nebo pseudocitát), protože čtenář se prostě nějak musí dozvědět některá učebnicová fakta.

Když jsem začal psát první verzi, koncepce začala vypadat ještě složitější. Míchají se mi události současné a události minulé, tj výprava na Titan. Ve finální úpravě zřejmě toto od sebe oddělím a budu vyprávět děj chronologicky, nebo možná sáhnu ke kompromisu.

Znamení Anerektry (46) byl příběh, odehrávající se na měsíci Saturna Titanu, kde je stále minus stopadesát Celsia, a žijí tam zelení šneci s amoniakovou krví, kteří se domlouvají rádiem, a do toho nějací drakoni a deimoni, už nevím z čeho, a lidi se tam mohou vydat jedině v radikálně odlišné tělesné schránce. Zkrátka, Když ještě žili lidé, Clifford Simak, další předělávka cizího nápadu. Ale už poměrně radikální, takže nebyla hned k poznání. Sedmý pokus o román.

Nadšení pokračuje ještě v zápise dalším, 1. 9. 1985:

Celé léto a podzim pracuji na Anerektře. Už se mi to celkem vyjasňuje – mám hotovo asi 150 stran a 12 kapitol, zbývají asi dvě nebo tři.

Kapitoly 1-4 budou potřebovat ještě překontrolovat kompozici a časové údaje. U kapitoly 1 chybí citát – je vhodné něco o celém příběhu?

Kapitola 3 - citát rovněž nejasný. Buď etické zákony, nebo Obrana Sokratova.

Od kapitoly 5 začíná postupný ústup od realismu. Sama kapitola 5 by ještě potřebovala prodloužit, je nejkratší ze všech, zoufale chybí děj.

7 kapitola je nejslabší ze všech, hodně nastavit, využít Vzpouru. Od 8 kapitoly začíná prakticky druhý díl. V této kapitole vyřešit pasáž s Alžbetou. 10. kapitola je strašlivě dlouhá, zřejmě rozdělit na dvě a přidat citát, zřejmě buď nějaké pralidi, nebo něco o inteligentních bytostech ve vesmíru.

Náměty na další děj:

• další Arkturova dobrodružství. Bylo by dobré, kdyby jeho činů bylo šest, převážně ve 13. kapitole
• boj s hydrou, už bylo
• ochočení drakona, ve 13. kapitole hlavní děj
• výstup na Horu, nejlépe s přítelem, stručně
• ulovit deimona pro vědecké účely, možná ještě ve 13. kapitole
• pozorování krakena
• cesta na Saturn v poslední kapitole, finále
• ve 13. kapitole by se dále měl dořešit případ Alžběty Cahertyové. Hezký konec kapitoly by byla povídka Přicházejí, možno ale dát později.

Nejasná je celá pasáž s lidmi. 14. kapitola by mohla být celá viděna lidmi – nepochopení, spory, zmatek (Povídka Kružnice). Možná dát i soud – vděčné téma, spor o něco (o mimozemskou sondu?)

K tomu ladit i citát kapitoly – asi několik paragrafů z Kosmického kodexu.

Zřejmě bude ještě 15. kapitola, uvedená něčím o kosmických jazycích nebo civilizacích.

není jasné, jestli jsou na Titanu ještě lidé – spíš ano. Hlavní body – Arkturova cesta na Saturn a Aldebaranův objev. Vymyslet malebný konec – několik možností.

Je pro mne zážitek číst si tento záznam, který tu pro názornost nechávám v plném rozsahu, a srovnat ho s prvotním pojednáním o románech 27. 12. 1982. Leží mezi nimi jen tři a půl roku, ale je vidět, že se tu stalo plno věcí. Neúspěšné pokusy zjevně stopy zanechaly.

Především je tu cítit opravdové nadšení pro věc. Řeší se tu hromada konkrétních otázek. Tak nějak vypadají i moje současné deníkové záznamy ze psaní románů – jen jsou daleko a daleko delší a ukecanější.

Z Rattlewooda a z Černého lva si to vzalo tu lepší stránku, že to je pokus o souvislý děj, od začátku až do konce.

Je tu také k vidění řada vedlejších triků, například kanibalizace starých věcí, u kterých jsem si už konečně připustil, že je nikdy a nijak nevydám, a že se z nich hodí jen tahleta dobrá scénka, kterou právě zrovna někde potřebuji, a zbytek zahodit. Je vidět, že se všechno podřizuje jediné důležité věci, ostatní musí jít stranou a případně to lze i obětovat.

No a je to zase neúspěch; záznam je ve skutečnosti derniéra. Zájem a nasazení bylo mnohem větší, ale stejně nestačilo. Anerektra se přes těch několik zbývajících kapitol už nepřenesla.

Ony v tom byly ještě neprozrazené vnější vlivy. Totálně jsem se zamiloval a viděl od té doby svět úplně jinak. Čemuž přestaly moje teenagerské psací pokusy vyhovovat a druhé období skončilo.

Mezi záznamy je roční mezera, kdy jsem nepsal vlastně vůbec, a taky je tam fixou červená čára. A za ní se 10. 9. 1986 praví:

Anerektra se kdysi dávno zastavila, všechno je jinak. Likviduji staré povídky, skoro nic se mi už nelíbí. Anerektra také ne. Musím znovu a jinak a zatím nevím, jak.

A jen nepatrně později, 21. 12. 1986 jsem viděl zpětně Anerektru takto:

1985 byl rok ve Znamení Anerektry, zdaleka nejgigantičtější akce ze všeho. Byla to hra se stylem (který se nepovedl – jinde je možná lepší), s myšlenkami (základem jsou Kružnice, jenže teď je to už všechno zastaralé), s kompozicí (jenže ta nevystačí s jediným nápadem – je to zcela rozbité), s dějem (který jsem místy omezil, ke své škodě) a s postavami. Ty jsem ještě ale vůbec neuměl. Od Rattlewooda se nepokročilo ani o milimetr. Jediné, co vyšlo, byla velká fantazie (škoda těch skvělých nápadů!). Život na Titanu byla strašlivá práce. Ještě to celé musím někdy rozpitvat podrobněji.

VIII. Cesta vzhůru

Záznam z 11. 7. 1987:

Zabývám se myšlenkou na nový veleprojekt. Nevzdávám se. Napadlo mne totiž napsat Příhody pana Markvarta, rozšířené a zarámované do rámce z Černého lva, s využitím dalších metod:

Hlavní hrdina, neschopný a zbytečný v naší době, se dostane do roku 1140 (motiv mužíčka – osudu na skále, který valí dolů kameny) a stane se králem Vladislavem II. Zde je nucen bojovat o život, aby udržel trůn. Vyhraje v bitvě a začne schopně vládnout. Buduje základy země. Vložena je rytířská sága II. křížové výpravy (jiný vypravěč). Opět pokračování Vladislava II – Vladislav a Jitka, výprava k Milánu. Vladislav se odmítne vrátit do dnešní doby a vládne až do smrti.

Mohlo by to být skvělé. Bude ale třeba psát to pomalu a opatrně. Bude třeba ohromný faktografický základ. Je to zase zábava na rok dopředu.

Zejména byl zásadní ten ďábelský nápad z Černého lva hlavního hrdinu vůbec nevymýšlet a napsat to ze svého vlastního pohledu. To byl pro mne úplný deus ex machina, který mne baví ještě dnes, po více než 30 dalších letech. Osmý pokus z roku 1987 už nebyl pokus, to byl prostě první román, psaný 1987–89, Cesta vzhůru číslo 52.

Román se, mimochodem, od tohoto syžetu neodchýlil skoro vůbec. Na podzim 1987 jsem zmizel na vojně a tam jsem rok psal. A po roce jsem se vynořil se zápisem 27. 12. 1988, kde je obsaženo vlastně vše podstatné o mém prvotním psaní románů:

Čtu si pobaveně poslední zápis. Mé názory na věc se mění stále rychleji.

Z poslední poznámky se vyvinulo opět něco obludného. Strávil jsem tím značnou část roku 1988. Tentokrát se to jmenuje Cesta vzhůru a má to rozměry opravdu románové. Žádný z mých předchozích projektů nedospěl tak daleko. Má to 330 stran, tedy více, než dvě Anerektry či dva Rattlewoodové. Je to dopsané, od začátku až do konce a stále to myslím stejně smrtelně vážně jako na začátku psaní. Použil jsem tam všechno, co k použití bylo, mé nápady z Atlantidy a z Černého lva (totiž rámec). Můj životopis, kus skutečných českých dějin, celého Pana Markvarta, nápady z Dualismu. Hotový Bumbrlíček, ale na rozdíl od Anerektry to neuvázlo na suchu z nedostatku hmoty.

Leccos se mi vysvětlilo. Psát stejně kvalitně v tak velikém rozsahu vyžaduje desítky a stovky nápadů, postav a příběhů. Anerektra spotřebovala mé nejlepší nápady za několik let (1982–5), horu studia o Titanu a jeho možné biologii, spoustu filosofie, a přece vůbec nestačila. Přes snaživý (i když příliš pomalý) rozjezd uvízla, nápady došly a děj (často rozsekaný) působil jako chatrná vycpávka. Švy byly hrozně vidět.

Cesta vzhůru, čítající 15 kapitol + úvodní a závěrečnou scénu je pevně držena pohromadě skutečnou historií. Celek drží, změny budou pracné, leč nepodstatné. Musím dokonale zpracovat všechna historická fakta. Důslednost v historii působí jeden z hlavních efektů.

Zcela hotové jsou první dvě kapitoly, zbytek musím opravit, začistit, přepsat na stroji. To je hlavní úkol na rok 1989.

Abych si odpočinul od Cesty vzhůru, možná napíšu povídku. Dávný příběh kletby oseckého pána. Symfonie bez barev a pevně na řádcích. Cesta vzhůru v malém.

IX.

Takže, shrnuji zdánlivě banální, ale poctivě odpracovaná zjištění o psaní románů:

Naučte se psát. Bez toho, že umíte napsat strukturovanou novelettu se do románu nemá cenu pouštět. Pokud váš styl nestačí ani na povídku, proč by měl někdo číst váš román?

Pište o prostředí, kde to výborně znáte. V cizím terénu zemřete.

Musíte mít o věc velký zájem, zdůrazňuji, VELKÝ, u mne to bylo ve všech úspěšných případech na několik let. Je třeba nejen to napsat, ale ještě dotáhnout, což je nejméně dvakrát tak dlouho.

Musíte mít nápad, odkud a kam chcete dojít. Záměr dostatečně nosný na román. Což vyžaduje zkušenost, abyste zjistili, co vám dokáže vyrobit příběh na 200 stran.

Mějte HODNĚ materiálu. Mnohem víc, než si právě představujete. Klidně 500 stran povídek, ježto většinu stejně zahodíte. Přinejmenším se na tom naučíte to psaní. Já měl po dopsání Cesty vzhůru za sebou asi 1000 stran.

Sežeňte si někoho, kdo vám řekne, že to máte dodělat a že to má cenu. Půjde vám to lépe.

Pokud to stejně furt nejde, nechte to plavat a zkuste další věc.

No, a pointa vyprávění je, že jsem Cestu vzhůru také nevydal. Zemřela, aby dala vzniknout pozdějším nástupcům, třeba Sedmi rybám, kde z ní najdete Obléhání Prahy 1142 a Bitvu u Vysoké.

A pokud chcete optimističtější konec, skrývá se v té úplně poslední zmínce 27. 12. 1988; ta povídka je k mání online v Drakkaru. V tom místě jsem se konečně dostal na začátek.