Pozdě večer v Alangaru

Slunce se schovalo za obzor a zbarvilo nebe mnoha odstíny červené a fialové. Stejnou scenérií mne Alangar uvítal před dvaceti lety, kdy jsem sem přišel poprvé. Kdo by si tehdy pomyslel, že nějaký Rufus, čerstvě nedostudovaný geolog, co se raději plavil přes půl světa do té nejzapadlejší díry v Císařství, bude jednoho dne majitelem plantáže a váženým měšťanem vzkvétající kolonie.

Jistě, kde bych dnes byl, kdyby na mém pozemku nebylo malé naleziště opálů, o kterém předtím nikdo netušil. Kdyby se o něm totiž vědělo, pozemek by jistě stál tolik, že bych si jej nemohl dovolit, nebo by mi ho vyfoukl nějaký vážený měšťan. Nebýt opálů, plantáž sama by mi stačila tak možná na obživu. Měl jsem zkrátka ten druh štěstí, který může potkat jen průkopníka v čerstvě osídlené divočině.

Největší poklad jsem však nenalezl v zemi, ale ve městě. Ofélie, krásná dcera majitele loděnice a především, jak mohu s neskrývanou hrdostí prohlásit, má snoubenka.

Dnes se vracím z úspěšné obchodní cesty. Nejen že se mi podařilo všechno koření prodat za dobrou cenu, ale ještě před koncem plánované trasy. Mohli jsme tedy otočit loď zpět k Alangaru a vrátit se proti plánu o dobrý týden dřív. Vydám se navštívit svoji milou a přichystat jí tím milé překvapení.

Spěchal jsem tedy domů, abych se mohl po cestě umýt a náležitě upravit. Říkal jsem si, že možná už je na návštěvu trochu pozdě a měl bych počkat do zítřka. Pak jsem si ale řekl, že není vhodnější doba pro návštěvu mé milované, než právě teď.

Cestou moji pozornost upoutali strážní zajišťující bránu a pobíhající kolem zdi, která chrání město před divočinou tam venku. Nedalo mi to a zeptal jsem se jednoho z nich, co se děje. Prý patrolu za městem napadl tygr a dva strážné roztrhal. Já ale vím, že to nebyl žádný tygr a z pohledu strážného jsem vytušil, že on to ví také.

Jakkoliv je Alangar krásná a prosperující kolonie, má tohle místo i své špatné stránky. Národ kočičích lidí žijící v džungli od samého začátku napadá a zabíjí osadníky. Jsou to velké kočky, vypadající jako lidé. Někdo dokonce tvrdí, že jsou to lidé vypadající jako velké kočky, já už s nimi ale měl tu čest a vím, že to jsou jen divoká zvířata.

Plíží se nocí a těší se, až své ostré zuby zaboří do lidského masa. Jejich tlapy možná vypadají jako ruce, ale v každém z prstů se skrývá dráp, který si v ničem nezadá s drápem tygra. Tři jizvy na mé levé tváři jsou památkou na přátelské podání ruky jednoho kočičáka. Jediné, co na ně platí, je odstřelit je dřív, než se k vám dostanou moc blízko.

Dělal jsem si starosti o plantáž, ale jak jsem se blížil k jejímu domu, mé myšlenky se postupně zcela upnuly k Ofélii. Vrátil jsem se o týden dřív a chtěl ji mile překvapit, co když ale v jejím budoáru čeká překvapení na mě? Co když je mi Ofélie nevěrná?

Služebná v Oféliině domě mi oznámila, že pán s paní jsou na výroční schůzi svazu alangarských pobřežních podnikatelů, slečna Ofélie je však doma. Vyzvala mne, ať počkám v hale, než mě ohlásí. Já však řekl, že chci Ofélii překvapit. Musel jsem služebnou chvíli přemlouvat, když jsem jí však vylíčil, jak radostné bude naše nečekaně brzké setkání, roztála jako sněhulák na rovníku a nechala mne, ať se uvedu sám.

Když se služebná s medovým úsměvem a zasněným pohledem dívala, jak stoupám po schodech vzhůru k Oféliině pokoji, neměla ani tušení, stejně jako já, jak rychle jí úsměv na tváři zmrzne. Mělo mě varovat Felixovo mrzuté mňoukání (Felix je Oféliin starý mrzutý kocour), které se ozývalo zpoza dveří. Já však vzal za kliku a byl jsem v šoku.

Hleděl jsem přímo do dvojice doširoka otevřených zelených kočičích očí. Kočičák v Oféliině pokoji právě zatnul drápy do taburetu, na kterém možná ještě před okamžikem seděla má milá. Zjevně překvapen mým náhlým vstupem strnul a hleděl přímo na mě. Neváhal jsem a tasil pistoli. Kočičák roztrhal taburet jak vzteklý pes králíka a vyskočil do vzduchu. Vypálil jsem, kulka však nenašla svůj cíl a pouze roztříštila konvici s čajem na stolku. Rána však nezvaného hosta vystrašila a zmizel oknem do tmy.

Rychle jsem nabil a vrhl se k oknu. Možná jsem se měl nechat kočičáka kočičákem a věnovat se víc Ofélii, která tam, chuděra, stála jak opařená s šaty zmáčenými čajem. Když se vzpamatovala, pustila se rovnou do mě. Že jak si to představuji, vtrhnout do jejího pokoje bez zaklepání a začít rovnou střílet. Co prý by bylo, kdybych jí trefil. Byla tak rozčilená, že o sobě dokonce hovořila ve třetí osobě. Nakonec mi vyčetla, že jsem jí rozbil konvici po babičce, zničil večerní šaty a pokazil večer. Že prý mě už nechce vidět. Sundala si snubní prstýnek a mrštila ho po mě.

Od té doby mě Ofélie nechce ani vidět. Asi jsem ji ztratil. Možná tato událost jen potvrzuje rčení, že ráno je moudřejší večera. Kdybych ale nevešel a kočičáka nezaplašil, kdo ví, co by mohl Ofélii udělat. Nikdy bych netušil, že je Ofélii ta čajová konvice tak drahá. Kdybych jen ten večer lépe mířil, mohlo být všechno jinak…

***

Rufus je na obchodní plavbě na sever. Zase. Otec s matkou jdou dnes na výroční schůzi svazu alangarských pobřežních podnikatelů – té nejnudnější sešlosti, jakou si jen dovedu představit. Zase. Prý: „Ofélie, nechceš se s námi podívat na nové vzory koberců? Určitě se ti budou líbit.“ To určitě. Řekla jsem raději, že mě bolí hlava.

Abych se doma nenudila, pozvala jsem Rangšu na čaj. Jsme spolu domluvené, že když dám za okno svíčku v zelené sklenici, je to jako pozvání na čaj. Občas Rangša nemůže přijít, to se snad dnes nestane.

Rangša je má nejlepší kamarádka, jediný problém je, že je to kočičanda. Ne že by to bylo něco špatného, ale je kolem toho spousta starostí. To všechno kvůli té hloupé válce, co s kočičáky vedeme. Třeba když chce přijít na čaj, musí se vyhnout všem strážím, přelézt hradby a vlézt ke mně oknem. Ale Rangše to nevadí, je hrozně milá.

Rangša přišla, přinesla i pytlík čaje. Není to úplně čaj, je to sušené listí, co roste v pralese, ale chutná jako čaj, možná i lépe. Říkáme tomu „kočičí čaj“. Tak jsme postavily na čaj a povídaly si.

Felix, můj kocour, nemá Rangšu rád. Vlastně na ni žárlí. Zrovna když jsem Rangše říkala, že Rufus je někde na moři, přišel a začal na ni syčet. Říkala jsem, že je to celý Rufus a opravdu, jak tam seděl a mračil se, vypadal přesně jako Rufus, když mluvím s jiným mužem, než s ním.

„Tak ho trochu pozlobíme, “ povídá Rangša a stoupla si na čtyři, udělala kočičí hřbet a začala příst. Když jsem jí ještě podrbala za ušima, Felix se mohl zbláznit. Byla to náramná legrace.

V tom se najednou otevřeli dveře a k mému překvapení tam stál Rufus. Jak viděl Rangšu, jako by úplně zešílel. Vytáhl pistoli a rozstřelil s ní konev s čajem. Rangša se lekla a utekla oknem a já byla celá zlitá čajem. Ten neurvalec se nejen že neomluvil, ale hned se s pistolí vrhnul k oknu. V tom mi došlo, že to nebylo nějaké uklouznutí, že chtěl Rangšu prostě zastřelit.

Tak jsem mu řekla, co si o tom jeho vpádu a přehnané žárlivosti myslím, hodila mu snubní prstýnek na hlavu a řekla, že už ho nechci nikdy vidět. Co taky s mužem, který bere zbraň na vaše kamarádky.

***

Slunce zapadlo a v horním okně domu těsně za alangarskými hradbami se rozsvítilo zelené světlo. Bude posezení u Ofélie. Počkala jsem, až se úplně setmí, vzala nějaké sušené bylinky a vydala se na cestu.

Po okraji pralesa si udělal stezku tygr, tak jsem to musela vzít kolem. Nebyla jsem moc opatrná a narazila na hlídku. Utéct jim nebylo těžké, co taky v noci zmůžou šeroslepí hlídači? Nakonec se místo za mnou vydali po tygří stezce. Nechala jsem je, ať si dělají co chtějí a počkala si v křoví, než stráž na zdi přejde a já budu moci přelézt. Pak už stačilo jenom přeskočit na římsu a zaťukat na okno.

U Ofélie byla legrace, jako vždycky. Z bylinek jsme uvařily čaj a tlachaly o všem možném. Ofélie má kocoura, kterému se moc nelíbím. Asi na tom není nic divného, moje opička Ofélii také nemá vůbec ráda.

Když jsme byly v nejlepším, tak do pokoje vrazil nějaký chlap. Možná to byl ten Oféliin Rufus, nestačila nás představit. Zrovna jsem se opírala o takvou polstrovanou stoličku když tam vtrhnul. Lekla jsem se tak, až jsem do ní zasekla drápy. Snažila jsem se je vyháknout, ale ten chlap vytáhnul pistoli a tak jsem na nic nečekala, vytrhla drápy ze stoličky i s čalouněním a šup oknem ven, přes zeď a honem do lesa. Ještě stačil vystřelit, ale netrefil mě. Akorát ta stolička to škaredě odnesla, ale Ofélie si určitě pořídí jinou.

Byl to sice celkem krátký, ale docela podařený večer.

***

Býval jsem měkoučký taburet potažený zeleným semišem. Teď je ze mě jenom spousta nepořádku, protože na mě pustili kočku.