Obraz démona v zoroastrismu

Proč vlastně démoni?

Vždycky mě za­jí­malo zlo. Co to vlastně je zlo a jak se liší od dobra – nebo spíše, jak se naše ozna­čení dobro/zlo ma­ni­fes­tuje v re­a­litě lid­ské řeči, ob­razů a (nejen) ná­bo­žen­ských a mý­tic­kých pří­běhů. Od toho byl k dé­mo­nům jen krů­ček, neb to jsou v obec­ném kon­textu by­tosti spo­jo­vané právě se zlem a bý­vají jim při­su­zo­vány ně­jaké kon­krétní pro­jevy.

Pře­svěd­čení o exis­tenci dé­monů bylo (a je) vel­kou a vý­znam­nou slož­kou ne­malé části lid­ských kul­tur i vě­rouč­ných sys­témů. Ovšem má­lo­kde byla dé­mo­nům a tomu, jakým způ­so­bem se liší od těch dob­rých/bož­ských by­tostí, vě­no­vána ta­ková po­zor­nost jako právě v zo­ro­astrismu (mazdaismu). Jeho pod­stata tkví ve věč­ném sou­boji dobra a zla, ztě­les­ně­ných prin­cipy Ahu­rou Mazdou (Ohr­mazdem) a Angrou Ma­in­juem (Ahri­ma­nem).

Ve své práci se chci tedy vě­no­vat zo­roas­trij­skému zob­ra­zo­vání dé­mona v li­te­ra­tuře, ná­bo­žen­ské a epické. Půjde o stručné při­blí­žení, jak se ta­kové by­tosti v mazdej­ském kon­textu vlastně vy­skytly, co zna­me­nají, jak se pro­je­vuje je­jich vliv. Vzhle­dem k roz­sahu se ne­bude jed­nat o ně­jaký kom­pletní nebo do­ko­nalý výčet, ostatně, mou am­bicí není stvo­řit bes­tiář. Ráda bych se za­mě­řila pře­de­vším na re­flexi zob­ra­zo­vání dé­monů pře­vážně v tzv. pa­hlav­ském mazdais­mu a v drob­ném při­blí­žení pů­vodu dé­monů po pr­vot­ním roz­ší­ření zo­ro­astrismu ve starém Íránu. Hod­lám se však vě­no­vat spíše vý­voji a sa­mot­nému zob­ra­zo­vání dé­mo­nic­kých by­tosti než ně­jaké je­jich cí­lené a po­drobné kom­pa­raci.

Nej­prve krátce při­blí­žím li­te­ra­turu, z níž jsem pro tuto práci čer­pala, pak v rych­losti na­črtnu vývoj zob­ra­zo­vání dé­monů v zo­ro­astrij­ských tex­tech v prů­běhu sta­letí, a na­ko­nec zku­sím dů­klad­něji ro­ze­brat dé­mo­nické by­tosti jako ta­kové.

Použitá literatura

Můj asi nej­dů­le­ži­tější zdroj je z ranku li­te­ra­tury sekun­dární, mo­no­gra­fie od ame­ric­kého re­li­gio­nisty S. K. Men­dozy Forresta: Wit­ches, Who­res and Sor­ce­res: Con­cept of Evil in Early Iran (pře­klady ve všech ka­pi­to­lách po­u­ži­tých avest­ských textů zho­to­vil pro­fe­sor Prods Oktor Skjærvø, spe­ci­a­lista na sta­roí­rán­ské ja­zyky). Ač­koli se Men­doza Forrest za­bývá pri­márně sta­roí­rán­ským vní­má­ním zla jako ta­ko­vým, vzhle­dem k dé­mo­nic­kému cha­rak­teru zla v zo­ro­astrij­ském kon­textu se pro mě uká­zala být tato pu­b­li­kace velmi cen­nou.

Struč­ným, avšak bo­ha­tým zdro­jem je i čtvr­­tá ka­pi­tola The Cosmo-​Logic of Per­sian De­mo­no­logy ve sbírce esejů ame­ric­kého re­li­gi­o­nisty, in­doí­rá­nisty a his­to­rika ná­bo­žen­ství, Bruce Lin­colna Gods and De­mons, Priests and Scho­lars. V ka­pi­tole ro­ze­bírá velmi dů­kladně právě mazdej­skou dé­mo­no­lo­gii.

Další po­lož­kou je Wrest­ling with the De­mons of the Pa­hlavi Wi­dew­dad. Transcrip­tion, Translation, and Com­men­tary od Mahnaze Mo­a­zami, spe­ci­a­listky na ná­bo­žen­ství pre-​islámského Íránu. Jak na­po­vídá název, nejde jen o pře­klad jed­noho z nej­dů­le­ži­těj­ších zo­ro­astrij­ských ná­bo­žen­ských textů, ale je do­pl­něn i od­bor­ným ko­men­tá­řem – a Vi­dévdát (Zá­kony proti dévům) sa­motný je jed­ním z nej­bo­hat­ších zdrojů in­for­mací o dé­mo­nech.

Po­dobně dů­le­ži­tým zdro­jem je Gre­a­ter Bun­da­hišn (Větší Bun­da­hišn) v pře­kladu B. T. An­kle­sa­ria, tzv. írán­ská re­dakce (po­drob­nější a delší), kde se po­prvé dů­klad­něji ho­voří o stvo­ření světa a zdů­raz­ňují a zkon­krét­ňují se dé­mo­nické síly.

Pro zdů­raz­nění vní­mání ně­kte­rých dé­mo­nic­kých aspektů v pozd­ním pa­hlav­ském mazdaismu po­u­ží­vám Fí­r­dau­sího epos Šáh­náme (Kniha králů), kde lze dobře uká­zat, ja­kými cestami se ubí­ralo pro­mě­ňo­vání a ko­di­fi­ko­vání ob­razu zo­ro­astrij­ského dé­mona v době is­la­mi­zace Per­sie.

Mary Boyce, jedna z nej­vý­znam­něj­ších po­stav svě­tové írá­nis­tiky mi po­slou­žila svými His­tory of Zo­ro­astri­a­nism I & II k ilu­straci po­pisu dé­monů v nej­star­ších vrst­vách mazdej­ské li­te­ra­tury.

Vel­kou část pojmů budu od­ka­zo­vat z The En­cyclopædia Ira­nica, což je roz­sáhlá en­cy­klo­pe­die slou­žící k shro­maž­ďo­vání po­znatků z ob­lasti írá­nis­tiky a zo­ro­astrismu v an­g­lic­kém ja­zyce.

Od­kazy na ně­které pri­mární zdroje čer­pám také z pu­b­li­kace čes­kého ori­en­ta­listy a fi­lo­loga Otakara Klímy, Oběti ohňům. Výběr z pa­má­tek sta­roí­rán­ské a stře­doí­rán­ské li­te­ra­tury.

Démoni v mazdejské literatuře

Nej­star­ším vý­ra­zem pro ne­bož­ské/ne­lid­ské/nad­při­ro­zené by­tosti, s nimiž se lze ve sta­roí­rán­ských tex­tech se­tkat, je v avest­štině daēuua (sta­ro­per­sky daiva a poz­ději v pa­hlaví dēw či dīv), což je lin­gvis­ticky pří­buzné in­dic­kému devá, tedy bůh (ostatně, jazyk Gáth je v mnoha smě­rech po­do­ben tex­tům véd­ským). A ne ná­ho­dou se tak prav­dě­po­dobně na­zý­vala bož­stva pů­vod­ního sta­roí­rán­ského (či in­doí­rán­ského) pan­the­onu, tj. v pre­mazdej­ském ob­dobí.

Mary Boyce píše, že se zo­ro­astris­mus zro­dil v zemi sil­ných ge­o­gra­fic­kých kon­trastů a Za­rathuštrovo vy­stou­pení bylo možná re­akcí na bru­tální, cha­o­tický a ne­sta­bilní írán­ský věk hr­dinů – Mary Boyce tak na­zývá ob­dobí, pa­nu­jící ještě prav­dě­po­dobně za Za­rathuštrova ži­vota, kdy do­chá­zelo k mnoha bojům mezi po­klid­nými pas­tevci, tvo­ří­cími pro­ro­kův vlastní kmen a členy okol­ních, zřejmě velmi vý­boj­ných, kmenů. Kmenů, které na­místo mí­ru­mi­lov­ných moud­rých Ahurů uctí­vali Daevy, ztě­les­ňu­jící vá­leč­nic­tví a do­by­vač­nost.

Zde tedy možno spat­řo­vat jeden z ko­řenů tak sil­ného dů­razu na dé­mo­no­lo­gii; dé­mo­ni­zace bož­stev ne­přá­tel a je­jich vy­hlá­šení za ještě větší ne­přá­tele bylo zkrátka ra­di­kál­ním kro­kem k od­ho­zení staré víry a ná­sle­do­vaní Za­rathuštrova učení.

Za­jí­mavé ovšem je, že ně­kteří ze sta­roí­rán­ského pan­the­onu se do­pra­co­vali i do učení mazdej­ského a to nejen jako dé­moni; na­pří­klad pů­vodně pre-​mazdejskému Mi­throvi je vě­no­ván jeden Jašt a je řazen mezi Ja­zaty (ná­po­mocné an­děl­ské by­tosti), po­dobně do­padla stará írán­ská bo­hyně Ana­hita. Na­o­pak Indra (> Indar) je jme­no­ván jako by­tost dé­mo­nická, možná pro své spo­jení s ne­ga­tiv­ními pří­rod­ními úkazy.

Dalo by se tedy říct, že zo­ro­astri­j­ští dé­moni jsou mimo jiné ob­ra­zem star­ších bohů, kte­rým byla v Za­rathuštrou v Avestě ur­čena po­zice páriu a od­půrců. Kon­trast mezi sta­rými a no­vými bož­stvy byl tak co nej­větší. Kon­trast spa­si­tel­ské mí­ru­mi­lov­nosti Ahurů a kr­ve­lač­nosti Daevů, kon­trast obran­ného řádu a vý­boj­ného, útoč­ného cha­osu; ze­sí­lená distinkce mezi sta­rým a novým ve smyslu špat­ným a dob­rým; v ne­po­slední řadě možná i mezi star­ším po­ly­the­is­mem a novým mo­no­the­is­mem.

V nej­star­ších vrst­vách po­svát­ných textů, Gáthách má oproti těm poz­děj­ším zlo, včetně dé­monů, ještě po­měrně vágní po­dobu. Men­doza Forrest cha­rak­te­ri­zuje tuto kon­cepci zla: „[V Gáthách je zlo] síla, ne osoba.“ Spíše než o dé­mo­nech a ztě­les­ně­ném zlu se tu ho­voří o řádu pravdy aša a lži zvané drudž („za­tem­nit“ – tem­nota je spo­jo­vána s ne­čis­to­tou a zlem; světlo pravdy ver­sus tma lži, po­svátný Ohr­mazdův oheň ver­sus hlu­biny zem­ské, v nichž se ukrý­val Ahri­man). Ba do­konce oba pů­vodní ma­in­ju­ové, du­chové, byli dob­rými či zlými dle své vlastní volby; déva se stal dévou (tedy dé­mo­nem), pro­tože si špatně vy­bral strany (pře­mohla ho Lež).

S dé­mony se mno­hem dů­raz­něji a vý­raz­něji se­tká­váme ve Vi­dévdátu. Zde se de­tailně po­pi­suje pře­de­vším je­jich pů­so­bení (tedy zne­čiš­tění, každé pů­so­bení lži a dé­monů ve světě zna­mená zne­čiš­tění a správný mazde­jec má proti němu usi­lovně bo­jo­vat) a jak mu za­me­zit, pří­padně, jak se od něj očis­tit.

Dé­moni jsou totiž no­si­telé ne­čis­toty (ty­pické ne­čisté sub­stance – men­stru­ační krev, vý­kaly, hni­loba), ob­sa­zují mrtvá těla, šíří ne­moci a zmar. Ohr­mazd je život, tvo­ření, krása a pří­jemná vůně, dé­moni jsou spo­jo­vání se vším níz­kým, oš­k­li­vým, de­for­mo­va­ným a pách­nou­cím. A že­nami. Ve Vi­dévdátu také po­prvé vy­vstává, že velká část dé­monů je z ně­ja­kého dů­vodu po­pi­so­vána v žen­ském rodě.

Ve Vět­ším Bun­da­hišnu se­psa­ném prav­dě­po­dobně během 7. až 9. sto­letí, se po­prvé ob­je­vuje ně­jaká ob­saž­nější kos­mo­go­nie. A vět­šinu ozna­čení dé­monů známe právě z Vi­dévdátu a Bun­da­hišnu. V jedné z ka­pi­tol kon­krétně Vět­šího Bun­da­hišnu je velmi přesně vy­jme­no­vá­váno, který démon (déva) je v opo­zici tomu kte­rému ja­za­tovi – na­pří­klad Ohr­mazdem stvo­řený Vo­hu­man „dobré smýš­lení“ je pro­ti­kla­dem Ahri­ma­nem stvo­ře­ného Akó­mana, který na­o­pak „tvo­rům vnuká mrzké myš­lenky a sváry.“ A také se zde na­čr­tává otázka vzniku sa­mot­ných dé­monů, které stvo­řil Ahri­man – buď z čiré tem­noty, nebo z vlast­ního eja­ku­látu, po­chá­ze­jí­cího z mastur­bace/styku se sebou samým (tj. au­toero­tic­kým aktem).

Tady udě­lám drobný úkrok smě­rem k Šáh­náme (se­psáno Fí­r­dau­sím mezi 977–1010). Jak zmi­ňuje Men­doza Forrest, arab­ské do­bytí Íránu mělo na po­dobu po­svát­ných textů (a dé­monů v nich) zřejmě značný vliv. Jedna z vý­znač­ných zá­por­ných po­stav, dé­mo­nický král Za­hhak (avest­ský Aži Da­háka), se po sve­dení Iblí­sem (což je arab­ský výraz po ďábla) pro­mění ve zrůdu – z ramen mu vy­razí dva hadi, které musí živit lid­skými mozky.

V Šáh­náme je vše, co je írán­ské, krásné, čisté, vel­ko­lepé, jeho krá­lové jsou nej­moc­nější, nej­čest­nější a váš­niví; bo­jují, jen když se musí brá­nit nebo je třeba vy­hla­dit ně­jaké dé­mony. Ara­bové, pří­padně jiní ci­zinci nejsou přímo po­pi­so­váni či za­mě­ňo­váni s dé­mony, ale rádi a ochotně pod­lé­hají je­jich vlivu kvůli větší pres­tiži a moci.

Kdo nebo co je tedy v zoro­astrismu vlastně démon?

Pře­de­vším, jak si správně všímá Bruce Lin­coln, vý­hradně stvo­ření Ohr­mazdova mají ně­ja­kou vlastní ne­zá­vis­lou ma­te­ri­ální exis­tenci; Ahri­man sám a všichni ostatní dé­moni jsou pouze spi­ri­tu­ál­ního ra­žení. Neboť Ohr­mazd tvoří skrze oži­vu­jící sílu světla, růstu a vlhka, je to moc, která do­káže z by­tosti ne­ma­te­ri­ální stvo­řit ma­té­rii. Svět i ve své pů­vodní hmotné formě byl čistý, krásný a do­ko­nalý; ne­e­xis­to­vala smrt, po­třeba plo­zení, po­třeba spánku ani hlad. Avšak pak na něj vtrh­nul Ahri­man a začal jej pus­to­šit. Ahri­ma­nova tem­nota je suchá, ne­plodná, ne­tvo­řivá. Dé­mo­nické by­tosti se do­ká­žou v hmot­ném světě ma­ni­fes­to­vat pouze tehdy, pokud se do ně­jaké ma­té­rie při­o­dějí. Pro­ni­kají do skrze těla ži­vých (nebo mrtvých) by­tostí a roz­klá­dají je, ničí a kazí, ve smyslu fy­zic­kém i mo­rál­ním a způ­so­bují ne­u­ti­ši­telný hlad. Jed­ním ze znaků pří­tom­nosti dé­monů a také jed­nou z cha­rak­te­ris­tik pekla je mj. oš­k­livý zá­pach.

Lidé po­sti­žení ně­ja­kými de­for­ma­cemi trpí pří­tom­ností dé­monů, byť v tomto pří­padě to bylo bráno jako ne­štěstí, a nutně důkaz toho, že sami ko­nali něco o zlé vůli. Což ovšem ne­zna­me­nalo, že ne­byli vy­lou­čeni z obě­to­vání a ko­nání bo­ho­slu­žeb, pro­tože by svou pří­tom­ností po­sk­vr­nili po­svátný obřad. Ne­mocní lidé také trpí pří­tom­ností dé­monů. Ne­moci byly tedy lé­čeny pře­vážně růz­nými ri­tu­ál­ními po­stupy (exor­cis­mus, pu­ri­fi­kace). Stáří je také pří­zna­kem pří­tom­nosti Ahri­ma­novy ve světě, ale ne­bylo vní­máno jako zne­čiš­ťu­jící, prav­dě­po­dobně pro jeho to­tálně de­mo­kra­tic­kou dis­tri­buci v po­pu­laci.

Dé­moni jsou po­sk­vrna – vše, co po­skvr­ňuje, vše, co zne­čiš­ťuje, to jsou dé­moni. Zejména v poz­děj­ším mazdaismu mů­žeme na­lézt ex­trémně silný důraz na od­dě­lo­vání čis­tého a ne­čis­tého – např. tra­diční os­t­ra­ki­zace men­stru­u­jí­cích žen je do­pl­něna in­for­mací, že se jedná o důkaz dé­mo­nické pří­tom­nosti (zejména, trvá-​li men­stru­ace pří­liš dlouho) a ve Vi­dévdátu je sex s men­stru­u­jící ženou brán jako zá­važný pře­čin; (stejně jako styk mezi dvěma muži), neboť se bílé, ži­vo­to­dárné sémě do­stává do styku se sub­stancí, která ne­do­vo­luje růst ži­votu (jak by se mohlo stát při styku mimo men­stru­aci), ale na­o­pak onu ži­vo­to­dár­nou sílu vraždí v ne­plod­ném místě plném ne­čis­toty (ro­zu­měj men­stru­u­jící ženě či anál­ním ot­voru); je to pro­blém ri­tu­ální čis­toty a ne­čis­toty, ni­ko­li­věk mo­rální. Mi­mo­cho­dem, dle Vět­šího Bun­da­hišnu men­stru­aci na svět při­vedl Ahri­man skrze dé­monku Džahí, která byla je­diná, jíž se po­da­řilo pro­bu­dit Ahri­mana z dlou­hého úděsu, do nějž upadl poté, když mu Ohr­mazd zje­vil jeho ko­neč­nou po­rážku.

Dé­moni jsou nejen po­sk­vrna, ale i smrt a smrt (či mrtvá hmota) je jedna z hlav­ních bran, kte­rou vni­kají do ma­te­ri­ál­ního světa. Velká část Vi­dévdátu se za­bývá na­klá­dá­ním s mrt­vými těly tak, aby bylo za­me­zeno dé­mo­nům je uchvá­tit. Lid­ské tělo sa­motné, není-​li nějak ri­tu­álně zne­čiš­těno mi­mo­děčně, není ne­čisté samo o sobě, ale po smrti do něj snadno vniká Nasu, démon mršin, jedna nej­vět­ších mazdej­ských po­skvr­ňu­jí­cích entit, ve Vi­dévdátu je jí vě­no­vána sa­mo­statná ka­pi­tola (ano, opět je to démon žen­ského po­hlaví.) Proto nesmí být mrtvé tělo po­hřbeno do země, za­ho­zeno do vody nebo spá­leno (po­sk­vr­nilo by po­svát­nou zemi, pit­nou vodu i na­nej­výš po­svátný oheň), ale musí být vy­ne­seno někam na horu, kde je při­pou­táno a až po­sk­vr­něné (hni­jící) maso po­zřou supi a jiní mr­cho­žrouti, jsou kosti se­brány a opa­trně ulo­ženy ve k tomu ur­če­ných ur­nách. Pokud stále zbývá maso (mrtvá hmota) je mrt­vola stále po­klá­dána za po­sk­vr­něný ma­te­riál a tím pádem za vy­soce ne­bez­peč­nou.

Není-​li v do­sahu hora, staví se spe­ci­ální výš­ková kon­strukce zvaná da­chma; umož­ňuje v ní mrtvá těla „vy­sta­vit“ a ne­chat mr­cho­žrouty, ať po­zřou je­jich roz­klá­da­jící se maso. Podle jisté pa­sáže ve Vi­dévdátu je da­chma také mís­tem, kde se schá­zejí, uctí­vají a by­tují dé­moni; místo, které je ne­smírně ne­bez­pečné, ohro­žu­jící, plné ne­mocí a ohav­ného zá­pa­chu.

Za­jí­mavé mi­mo­cho­dem je, že ne všechna mrtvá hmota je au­to­ma­ticky při­ta­ho­vána dé­mony a tím pádem ne­čistá; nebo ale­spoň stejně ne­čistá. Mrt­voly ri­tu­álně po­ra­že­ných (nebo zo­ro­astrijci prostě ulo­ve­ných) zví­řat dé­mony z ně­ja­kého dů­vodu ne­při­ta­hují, a tedy ne­čisté nejsou. Ovšem dé­moni jsou na dru­hou stranu silně při­ta­ho­váni mrt­vo­lami těch nej­čist­ších; nej­více po­sk­vr­něná je mrt­vola kněze, pak ná­sle­dují další spra­ved­liví zo­ro­astrijci, psi a nejméně po­sk­vr­něná je mrt­vola člo­věka už za­živa ne­čis­tého. Ob­vykle to bývá vy­svět­lo­váno tím, že není pro dé­mona větší ra­dosti nežli do­stat do svých zvrá­ce­ných drápů tělo ně­koho, kdo se od něj ale­spoň za­živa držel dál, ale teď se už brá­nit ne­může.

Dé­moni se zje­vují (nebo spíše, dů­sled­kem je­jich pů­so­bení jsou) také v po­době pří­rod­ních ka­ta­strof, neboť dé­moni jsou ztě­les­ně­ním ne­kon­t­ro­lo­va­tel­ných sil cha­osu a Ahri­ma­novy ne­ko­nečné zlo­vůle. Zá­plavy, taj­funy, ni­čivé sucho, vý­buchy sopek – to vše je na světě skrze Ahri­ma­novo pů­so­bení. Není to „vůle boží,“ je to „vůle dé­monů.“

Dé­moni nejsou ve striktně ná­bo­žen­ské li­te­ra­tuře po­pi­so­váni pří­liš často z hle­diska zjevu. Ma­xi­málně se člo­věk dozví, že jsou od­porní a špi­naví a s mís­tem je­jich výskytu je spo­jen ne­chutný zá­pach; ale to je vět­ši­nou tak všechno. Mys­lím si, že to sou­visí s tou výše zmi­ňo­va­nou čistě spi­ri­tu­ální pod­sta­tou dé­mo­nic­kých by­tostí – jsou po­pi­so­vání pře­vážně z hle­diska svého pů­so­bení, pro­tože sami ne­mají žád­nou vlastní hmot­nou po­dobu. Po­pis­nější byl až ten Fí­r­dausí – a jak v Za­hha­kovi, tak v by­tos­tech z Má­zan­da­rá­nuse mísí zví­řecí a lid­ské rysy, třeba jako u in­dic­kých rá­k­šasů a vlastně, u in­do­ev­rop­ských dé­mo­nic­kých by­tostí obecně.

Dé­mony mazdej­ského typu lze tedy velmi snadno vidět jako zvláštně de­struk­tivní ma­ni­festace (či zvrá­cené ema­nace) pů­vodně dob­rých idejí či vlast­ností. Na­místo lásky tady máme chtíč, na­místo ži­vota smrt, na­místo pravdy lež, kde byla mí­ru­mi­lov­nost, tam je po­mstych­ti­vost, zdravý rozum ver­sus ší­len­ství a tak dále. Dé­mony lze, dle mého ná­zoru, také vidět jako ob­razy de­struk­tivní, ne­spo­lu­pra­cu­jící, k sobě při­vrá­cené in­di­vi­du­a­lity proti řádem pevně svá­zané a fun­gu­jící ko­mu­nitě; dé­moni jsou všechno, čeho se ta­ková ko­mu­nita bojí a co by mohlo na­hlo­dá­vat její zá­klady. Dé­moni v mazdaismu jsou zkrátka na světě pře­de­vším proto, aby ho roz­vra­celi.

Závěr

Obraz dé­mona v zo­ro­astrismu je vesměs značně ne­li­cho­tivý. Dé­moni jsou pro­je­vem sil jed­no­značně ni­či­vých: smrt, ne­moci, ne­ú­roda, ka­ta­strofy, by­tostně ne­ga­tiv­ních, ohav­ných, ne­pří­jem­ných a ob­tě­žu­jí­cích. Velká část z nich je žen­ského po­hlaví, dle mého ná­zoru jsou takto po­pi­so­váni i z dů­vodu prosté větší ri­tu­ální ne­čis­toty žen. Svůj podíl na tom bude mít také mý­tický předob­raz ženy-​svůdkyně Džahí, která pro­bu­dila spí­cího Ahri­mana a tra­dič­ního spo­jení žen s ča­ro­děj­nic­kými prak­ti­kami a pro­sti­tucí. Ztě­les­ňují přesně ty lid­ské vlast­nosti, které jsou ob­vykle na­zý­vány neřestmi – zlost, chtíč, le­nost, ne­na­syt­nost. Je­jich pobyt na světě je pro­vá­zen pe­kel­ným zá­pa­chem, je­jich pří­tom­nost po­skvr­ňuje, li­bují si v hnusu a ne­do­ká­žou tvo­řit, jenom ničit.

Bibliografie:

• BOYCE, Mary. A His­tory of Zo­ro­astri­a­nism. Vo­lume One, The Early Pe­riod. Lei­den: Brill, 1975. 334 s.
• BOYCE, Mary. A His­tory of Zo­ro­astri­a­nism. Vo­lume Two, Under the Achai­me­ni­ans. Lei­den: Brill, 1982. 306 s.
• FER­DOWSI, Abo­lqa­sem. Shahna­meh. The Persi­an Book of Kings. 2nd edi­tion. Davis, Dick (trans.). New York: Pen­guin Books, 2016. 996 s.
• FORREST, Sat­nam Men­doza and SKJÆRVØ, Prods Oktor. Wit­ches, Who­res, and Sor­ce­rers: The Con­cept of Evil in Early Iran: The Con­cept of Evil in Early Iran. Aus­tin: Uni­ver­sity of Texas Press, 2011. 245 s.
• LIN­COLN, Bruce. Gods and De­mons, Priests and Scho­lars. Chi­cago: Uni­ver­sity Press, 2012. 320 s.
• KLÍMA, Otakar (trans.). Oběti ohňům. Výběr z pa­má­tek sta­roí­rán­ské a stře­doí­rán­ské li­te­ra­tury. Praha: Odeon, 1985. 346 s.
• Mahnaz MO­A­ZAMI. Wrest­ling with the de­mons of the Pa­hlavi Wi­dew­dad: transcrip­tion, translation, and com­men­tary. Lei­den, Ne­ther­lands: Brill, 2014.

Online:

• AN­KLE­SA­RIA, Be­hra­m­gore Tehmu­ras. Zand-​Aka­sih, Ira­nian or Gre­a­ter Bun­da­hišn. Bom­bay, 1956. [cit. 2019-​09-05] Do­stupné z: http://www.avesta.org/mp/grb.htm
• En­cyclo­pae­dia Ira­nica [on­line]. © 2018-​11-01. [cit. 2019-​09-05] Do­stupné z: http://www.ira­ni­ca­on­line.org/ (Zejm. hesla: Ahura Mazda, Ahri­man, Daiva, Dēw, Dīv, Mi­thra, Ana­hid, Indra, Gathas I, Aša, Druj, Ba­hman, Ako­man, Až­daha, Jeh, Nasu)