Obraz démona v zoroastrismu

Proč vlastně démoni?

Vždycky mě zajímalo zlo. Co to vlastně je zlo a jak se liší od dobra – nebo spíše, jak se naše označení dobro/zlo manifestuje v realitě lidské řeči, obrazů a (nejen) náboženských a mýtických příběhů. Od toho byl k démonům jen krůček, neb to jsou v obecném kontextu bytosti spojované právě se zlem a bývají jim přisuzovány nějaké konkrétní projevy.

Přesvědčení o existenci démonů bylo (a je) velkou a významnou složkou nemalé části lidských kultur i věroučných systémů. Ovšem málokde byla démonům a tomu, jakým způsobem se liší od těch dobrých/božských bytostí, věnována taková pozornost jako právě v zoroastrismu (mazdaismu). Jeho podstata tkví ve věčném souboji dobra a zla, ztělesněných principy Ahurou Mazdou (Ohrmazdem) a Angrou Mainjuem (Ahrimanem).

Ve své práci se chci tedy věnovat zoroas­trijskému zobrazování démona v literatuře, náboženské a epické. Půjde o stručné přiblížení, jak se takové bytosti v mazdejském kontextu vlastně vyskytly, co znamenají, jak se projevuje jejich vliv. Vzhledem k rozsahu se nebude jednat o nějaký kompletní nebo dokonalý výčet, ostatně, mou ambicí není stvořit bestiář. Ráda bych se zaměřila především na reflexi zobrazování démonů převážně v tzv. pahlavském mazdais­mu a v drobném přiblížení původu démonů po prvotním rozšíření zoroastrismu ve starém Íránu. Hodlám se však věnovat spíše vývoji a samotnému zobrazování démonických bytosti než nějaké jejich cílené a podrobné komparaci.

Nejprve krátce přiblížím literaturu, z níž jsem pro tuto práci čerpala, pak v rychlosti načrtnu vývoj zobrazování démonů v zoroastrijských textech v průběhu staletí, a nakonec zkusím důkladněji rozebrat démonické bytosti jako takové.

Použitá literatura

Můj asi nejdůležitější zdroj je z ranku literatury sekundární, monografie od amerického religio­nisty S. K. Mendozy Forresta: Witches, Whores and Sorceres: Concept of Evil in Early Iran (překlady ve všech kapitolách použitých avestských textů zhotovil profesor Prods Oktor Skjærvø, specialista na staroíránské jazyky). Ačkoli se Mendoza Forrest zabývá primárně staroíránským vnímáním zla jako takovým, vzhledem k démonickému charakteru zla v zoroastrijském kontextu se pro mě ukázala být tato publikace velmi cennou.

Stručným, avšak bohatým zdrojem je i čtvr­­tá kapitola The Cosmo-Logic of Persian Demonology ve sbírce esejů amerického religionisty, indoíránisty a historika náboženství, Bruce Lincolna Gods and Demons, Priests and Scholars. V kapitole rozebírá velmi důkladně právě mazdejskou démonologii.

Další položkou je Wrestling with the Demons of the Pahlavi Widewdad. Transcription, Translation, and Commentary od Mahnaze Moazami, specialistky na náboženství pre-islámského Íránu. Jak napovídá název, nejde jen o překlad jednoho z nejdůležitějších zoroastrijských náboženských textů, ale je doplněn i odborným komentářem – a Vidévdát (Zákony proti dévům) samotný je jedním z nejbohatších zdrojů informací o démonech.

Podobně důležitým zdrojem je Greater Bundahišn (Větší Bundahišn) v překladu B. T. Anklesaria, tzv. íránská redakce (podrobnější a delší), kde se poprvé důkladněji hovoří o stvoření světa a zdůrazňují a zkonkrétňují se démonické síly.

Pro zdůraznění vnímání některých démonických aspektů v pozdním pahlavském mazdaismu používám Fírdausího epos Šáhnáme (Kniha králů), kde lze dobře ukázat, jakými cestami se ubíralo proměňování a kodifikování obrazu zoroastrijského démona v době islamizace Persie.

Mary Boyce, jedna z nejvýznamnějších postav světové íránistiky mi posloužila svými History of Zoroastrianism I & II k ilustraci popisu démonů v nejstarších vrstvách mazdejské literatury.

Velkou část pojmů budu odkazovat z The Encyclopædia Iranica, což je rozsáhlá encyklopedie sloužící k shromažďování poznatků z oblasti íránistiky a zoroastrismu v anglickém jazyce.

Odkazy na některé primární zdroje čerpám také z publikace českého orientalisty a filologa Otakara Klímy, Oběti ohňům. Výběr z památek staroíránské a středoíránské literatury.

Démoni v mazdejské literatuře

Nejstarším výrazem pro nebožské/nelidské/nadpřirozené bytosti, s nimiž se lze ve staroíránských textech setkat, je v avestštině daēuua (staropersky daiva a později v pahlaví dēw či dīv), což je lingvisticky příbuzné indickému devá, tedy bůh (ostatně, jazyk Gáth je v mnoha směrech podoben textům védským). A ne náhodou se tak pravděpodobně nazývala božstva původního staroíránského (či indoíránského) pantheonu, tj. v premazdejském období.

Mary Boyce píše, že se zoroastrismus zrodil v zemi silných geografických kontrastů a Zarathuštrovo vystoupení bylo možná reakcí na brutální, chaotický a nestabilní íránský věk hrdinů – Mary Boyce tak nazývá období, panující ještě pravděpodobně za Zarathuštrova života, kdy docházelo k mnoha bojům mezi poklidnými pastevci, tvořícími prorokův vlastní kmen a členy okolních, zřejmě velmi výbojných, kmenů. Kmenů, které namísto mírumilovných moudrých Ahurů uctívali Daevy, ztělesňující válečnictví a dobyvačnost.

Zde tedy možno spatřovat jeden z kořenů tak silného důrazu na démonologii; démonizace božstev nepřátel a jejich vyhlášení za ještě větší nepřátele bylo zkrátka radikálním krokem k odhození staré víry a následovaní Zarathuštrova učení.

Zajímavé ovšem je, že někteří ze staroíránského pantheonu se dopracovali i do učení mazdejského a to nejen jako démoni; například původně pre-mazdejskému Mithrovi je věnován jeden Jašt a je řazen mezi Jazaty (nápomocné andělské bytosti), podobně dopadla stará íránská bohyně Anahita. Naopak Indra (> Indar) je jmenován jako bytost démonická, možná pro své spojení s negativními přírodními úkazy.

Dalo by se tedy říct, že zoroastrijští démoni jsou mimo jiné obrazem starších bohů, kterým byla v Zarathuštrou v Avestě určena pozice páriu a odpůrců. Kontrast mezi starými a novými božstvy byl tak co největší. Kontrast spasitelské mírumilovnosti Ahurů a krvelačnosti Daevů, kontrast obranného řádu a výbojného, útočného chaosu; zesílená distinkce mezi starým a novým ve smyslu špatným a dobrým; v neposlední řadě možná i mezi starším polytheismem a novým monotheismem.

V nejstarších vrstvách posvátných textů, Gáthách má oproti těm pozdějším zlo, včetně démonů, ještě poměrně vágní podobu. Mendoza Forrest charakterizuje tuto koncepci zla: „[V Gáthách je zlo] síla, ne osoba.“ Spíše než o démonech a ztělesněném zlu se tu hovoří o řádu pravdy aša a lži zvané drudž („zatemnit“ – temnota je spojována s nečistotou a zlem; světlo pravdy versus tma lži, posvátný Ohrmazdův oheň versus hlubiny zemské, v nichž se ukrýval Ahriman). Ba dokonce oba původní mainjuové, duchové, byli dobrými či zlými dle své vlastní volby; déva se stal dévou (tedy démonem), protože si špatně vybral strany (přemohla ho Lež).

S démony se mnohem důrazněji a výrazněji setkáváme ve Vidévdátu. Zde se detailně popisuje především jejich působení (tedy znečištění, každé působení lži a démonů ve světě znamená znečištění a správný mazdejec má proti němu usilovně bojovat) a jak mu zamezit, případně, jak se od něj očistit.

Démoni jsou totiž nositelé nečistoty (typické nečisté substance – menstruační krev, výkaly, hniloba), obsazují mrtvá těla, šíří nemoci a zmar. Ohrmazd je život, tvoření, krása a příjemná vůně, démoni jsou spojování se vším nízkým, ošklivým, deformovaným a páchnoucím. A ženami. Ve Vidévdátu také poprvé vyvstává, že velká část démonů je z nějakého důvodu popisována v ženském rodě.

Ve Větším Bundahišnu sepsaném pravděpodobně během 7. až 9. století, se poprvé objevuje nějaká obsažnější kosmogonie. A většinu označení démonů známe právě z Vidévdátu a Bundahišnu. V jedné z kapitol konkrétně Většího Bundahišnu je velmi přesně vyjmenováváno, který démon (déva) je v opozici tomu kterému jazatovi – například Ohrmazdem stvořený Vohuman „dobré smýšlení“ je protikladem Ahrimanem stvořeného Akómana, který naopak „tvorům vnuká mrzké myšlenky a sváry.“ A také se zde načrtává otázka vzniku samotných démonů, které stvořil Ahriman – buď z čiré temnoty, nebo z vlastního ejakulátu, pocházejícího z masturbace/styku se sebou samým (tj. autoerotickým aktem).

Tady udělám drobný úkrok směrem k Šáh­náme (sepsáno Fírdausím mezi 977–1010). Jak zmiňuje Mendoza Forrest, arabské dobytí Íránu mělo na podobu posvátných textů (a démonů v nich) zřejmě značný vliv. Jedna z význačných záporných postav, démonický král Zahhak (avestský Aži Daháka), se po svedení Iblísem (což je arabský výraz po ďábla) promění ve zrůdu – z ramen mu vyrazí dva hadi, které musí živit lidskými mozky.

V Šáhnáme je vše, co je íránské, krásné, čisté, velkolepé, jeho králové jsou nejmocnější, nejčestnější a vášniví; bojují, jen když se musí bránit nebo je třeba vyhladit nějaké démony. Arabové, případně jiní cizinci nejsou přímo popisováni či zaměňováni s démony, ale rádi a ochotně podléhají jejich vlivu kvůli větší prestiži a moci.

Kdo nebo co je tedy v zoro­astrismu vlastně démon?

Především, jak si správně všímá Bruce Lincoln, výhradně stvoření Ohrmazdova mají nějakou vlastní nezávislou materiální existenci; Ahriman sám a všichni ostatní démoni jsou pouze spirituálního ražení. Neboť Ohrmazd tvoří skrze oživující sílu světla, růstu a vlhka, je to moc, která dokáže z bytosti nemateriální stvořit matérii. Svět i ve své původní hmotné formě byl čistý, krásný a dokonalý; neexistovala smrt, potřeba plození, potřeba spánku ani hlad. Avšak pak na něj vtrhnul Ahriman a začal jej pustošit. Ahrimanova temnota je suchá, neplodná, netvořivá. Démonické bytosti se dokážou v hmotném světě manifestovat pouze tehdy, pokud se do nějaké matérie přiodějí. Pronikají do skrze těla živých (nebo mrtvých) bytostí a rozkládají je, ničí a kazí, ve smyslu fyzickém i morálním a způsobují neutišitelný hlad. Jedním ze znaků přítomnosti démonů a také jednou z charakteristik pekla je mj. ošklivý zápach.

Lidé postižení nějakými deformacemi trpí přítomností démonů, byť v tomto případě to bylo bráno jako neštěstí, a nutně důkaz toho, že sami konali něco o zlé vůli. Což ovšem neznamenalo, že nebyli vyloučeni z obětování a konání bohoslužeb, protože by svou přítomností poskvrnili posvátný obřad. Nemocní lidé také trpí přítomností démonů. Nemoci byly tedy léčeny převážně různými rituálními postupy (exorcismus, purifikace). Stáří je také příznakem přítomnosti Ahrimanovy ve světě, ale nebylo vnímáno jako znečišťující, pravděpodobně pro jeho totálně demokratickou distribuci v populaci.

Démoni jsou poskvrna – vše, co poskvrňuje, vše, co znečišťuje, to jsou démoni. Zejména v pozdějším mazdaismu můžeme nalézt extrémně silný důraz na oddělování čistého a nečistého – např. tradiční ostrakizace menstruujících žen je doplněna informací, že se jedná o důkaz démonické přítomnosti (zejména, trvá-li menstruace příliš dlouho) a ve Vidévdátu je sex s menstruující ženou brán jako závažný přečin; (stejně jako styk mezi dvěma muži), neboť se bílé, životodárné sémě dostává do styku se substancí, která nedovoluje růst životu (jak by se mohlo stát při styku mimo menstruaci), ale naopak onu životodárnou sílu vraždí v neplodném místě plném nečistoty (rozuměj menstruující ženě či análním otvoru); je to problém rituální čistoty a nečistoty, nikolivěk morální. Mimochodem, dle Většího Bundahišnu menstruaci na svět přivedl Ahriman skrze démonku Džahí, která byla jediná, jíž se podařilo probudit Ahrimana z dlouhého úděsu, do nějž upadl poté, když mu Ohrmazd zjevil jeho konečnou porážku.

Démoni jsou nejen poskvrna, ale i smrt a smrt (či mrtvá hmota) je jedna z hlavních bran, kterou vnikají do materiálního světa. Velká část Vidévdátu se zabývá nakládáním s mrtvými těly tak, aby bylo zamezeno démonům je uchvátit. Lidské tělo samotné, není-li nějak rituálně znečištěno mimoděčně, není nečisté samo o sobě, ale po smrti do něj snadno vniká Nasu, démon mršin, jedna největších mazdejských poskvrňujících entit, ve Vidévdátu je jí věnována samostatná kapitola (ano, opět je to démon ženského pohlaví.) Proto nesmí být mrtvé tělo pohřbeno do země, zahozeno do vody nebo spáleno (poskvrnilo by posvátnou zemi, pitnou vodu i nanejvýš posvátný oheň), ale musí být vyneseno někam na horu, kde je připoutáno a až poskvrněné (hnijící) maso pozřou supi a jiní mrchožrouti, jsou kosti sebrány a opatrně uloženy ve k tomu určených urnách. Pokud stále zbývá maso (mrtvá hmota) je mrtvola stále pokládána za poskvrněný materiál a tím pádem za vysoce nebezpečnou.

Není-li v dosahu hora, staví se speciální výšková konstrukce zvaná dachma; umožňuje v ní mrtvá těla „vystavit“ a nechat mrchožrouty, ať pozřou jejich rozkládající se maso. Podle jisté pasáže ve Vidévdátu je dachma také místem, kde se scházejí, uctívají a bytují démoni; místo, které je nesmírně nebezpečné, ohrožující, plné nemocí a ohavného zápachu.

Zajímavé mimochodem je, že ne všechna mrtvá hmota je automaticky přitahována démony a tím pádem nečistá; nebo alespoň stejně nečistá. Mrtvoly rituálně poražených (nebo zoroastrijci prostě ulovených) zvířat démony z nějakého důvodu nepřitahují, a tedy nečisté nejsou. Ovšem démoni jsou na druhou stranu silně přitahováni mrtvolami těch nejčistších; nejvíce poskvrněná je mrtvola kněze, pak následují další spravedliví zoroastrijci, psi a nejméně poskvrněná je mrtvola člověka už zaživa nečistého. Obvykle to bývá vysvětlováno tím, že není pro démona větší radosti nežli dostat do svých zvrácených drápů tělo někoho, kdo se od něj alespoň zaživa držel dál, ale teď se už bránit nemůže.

Démoni se zjevují (nebo spíše, důsledkem jejich působení jsou) také v podobě přírodních katastrof, neboť démoni jsou ztělesněním nekontrolovatelných sil chaosu a Ahrimanovy nekonečné zlovůle. Záplavy, tajfuny, ničivé sucho, výbuchy sopek – to vše je na světě skrze Ahrimanovo působení. Není to „vůle boží,“ je to „vůle démonů.“

Démoni nejsou ve striktně náboženské literatuře popisováni příliš často z hlediska zjevu. Maximálně se člověk dozví, že jsou odporní a špinaví a s místem jejich výskytu je spojen nechutný zápach; ale to je většinou tak všechno. Myslím si, že to souvisí s tou výše zmiňovanou čistě spirituální podstatou démonických bytostí – jsou popisování převážně z hlediska svého působení, protože sami nemají žádnou vlastní hmotnou podobu. Popisnější byl až ten Fírdausí – a jak v Zahhakovi, tak v bytostech z Mázandaránuse mísí zvířecí a lidské rysy, třeba jako u indických rákšasů a vlastně, u indoevropských démonických bytostí obecně.

Démony mazdejského typu lze tedy velmi snadno vidět jako zvláštně destruktivní manifestace (či zvrácené emanace) původně dobrých idejí či vlastností. Namísto lásky tady máme chtíč, namísto života smrt, namísto pravdy lež, kde byla mírumilovnost, tam je pomstychtivost, zdravý rozum versus šílenství a tak dále. Démony lze, dle mého názoru, také vidět jako obrazy destruktivní, nespolupracující, k sobě přivrácené individuality proti řádem pevně svázané a fungující komunitě; démoni jsou všechno, čeho se taková komunita bojí a co by mohlo nahlodávat její základy. Démoni v mazdaismu jsou zkrátka na světě především proto, aby ho rozvraceli.

Závěr

Obraz démona v zoroastrismu je vesměs značně nelichotivý. Démoni jsou projevem sil jednoznačně ničivých: smrt, nemoci, neúroda, katastrofy, bytostně negativních, ohavných, nepříjemných a obtěžujících. Velká část z nich je ženského pohlaví, dle mého názoru jsou takto popisováni i z důvodu prosté větší rituální nečistoty žen. Svůj podíl na tom bude mít také mýtický předobraz ženy-svůdkyně Džahí, která probudila spícího Ahrimana a tradičního spojení žen s čarodějnickými praktikami a prostitucí. Ztělesňují přesně ty lidské vlastnosti, které jsou obvykle nazývány neřestmi – zlost, chtíč, lenost, nenasytnost. Jejich pobyt na světě je provázen pekelným zápachem, jejich přítomnost poskvrňuje, libují si v hnusu a nedokážou tvořit, jenom ničit.

Bibliografie:

• BOYCE, Mary. A History of Zoroastrianism. Volume One, The Early Period. Leiden: Brill, 1975. 334 s.
• BOYCE, Mary. A History of Zoroastrianism. Volume Two, Under the Achaimenians. Leiden: Brill, 1982. 306 s.
• FERDOWSI, Abolqasem. Shahnameh. The Persi­an Book of Kings. 2nd edition. Davis, Dick (trans.). New York: Penguin Books, 2016. 996 s.
• FORREST, Satnam Mendoza and SKJÆRVØ, Prods Oktor. Witches, Whores, and Sorcerers: The Concept of Evil in Early Iran: The Concept of Evil in Early Iran. Austin: University of Texas Press, 2011. 245 s.
• LINCOLN, Bruce. Gods and Demons, Priests and Scholars. Chicago: University Press, 2012. 320 s.
• KLÍMA, Otakar (trans.). Oběti ohňům. Výběr z památek staroíránské a středoíránské literatury. Praha: Odeon, 1985. 346 s.
• Mahnaz MOAZAMI. Wrestling with the demons of the Pahlavi Widewdad: transcription, translation, and commentary. Leiden, Netherlands: Brill, 2014.

Online:

• ANKLESARIA, Behramgore Tehmuras. Zand-Aka­sih, Iranian or Greater Bundahišn. Bombay, 1956. [cit. 2019-09-05] Dostupné z: http://www.avesta.org/mp/grb.htm
• Encyclopaedia Iranica [online]. © 2018-11-01. [cit. 2019-09-05] Dostupné z: http://www.iranicaonline.org/ (Zejm. hesla: Ahura Mazda, Ahriman, Daiva, Dēw, Dīv, Mithra, Anahid, Indra, Gathas I, Aša, Druj, Bahman, Akoman, Aždaha, Jeh, Nasu)