Staré náboženství (kult Bezejmenné bohyně)

Mezi trojici stojících prastarých balvanů, porostlých mechem a lišejníkem, vstoupila kněžka v bílém rouchu. Tvář ji kryla jelení lebka a na rozích byly pověšené malé zvonky, které cinkaly, jak dívka šla. Temnota halila tváře těch, kteří stáli na stranách a jen kmitavý svit pochodní a srpek měsíce ozařoval prostranství mezi kameny. Přistoupila ke krávě, která byla uvázána uprostřed a pohladila ji. Pak zvedla do výše prastarý nůž, aby jej všichni viděli: „Her bið feoh læne, her bið freond læne, her bið mon læne, her bið mæg læne, eal þis eorþan gesteal idel weorþeð!“ Sbor hlasů jí odpověděl: „Oft him anhaga are gebideð, metudes miltse.“ Kněžka jediným zkušeným pohybem podřízla dobytčeti krk: „Fore Síthwíf!“ Zatímco kráva žalostně bučela a padla na kolena, dívka v bílé říze zachytila její krev do měděné misky. Lidé ze tmy jeden po druhém začali vystupovat na osvětlené prostranství, aby jim kněžka krví namalovala na čelo symbol bohyně…

Kult Bezejmenné bohyně byl uctíván ve známých zemích předtím, než před několika sty lety přišli z východu noví lidé se svou vírou v bohy Zrcadlového dvora. Nově příchozí porazili místní a usídlili se těchto zemích i se svou vírou, která nahradila Staré náboženství. To dnes vyznává už jen malý zlomek lidí, a to většinou jen potají, protože je v očích většiny opovrhované.

Ozvěnou tohoto dávného zápasu je mýtus o Válce v nebesích, který vypráví o tom, jak nově příchozí bohové porazili Bezejmennou bohyni (které následovníci bohů Zrcadlového dvora říkají Sigref nebo Irrkela) a zahnali ji do zásvětí, kterému dodnes vládne. Zařadili ji tak vlastně do svého pantheonu, ale nepřinášejí jí žádné oběti, bojí se jí a nenávidí ji.

Bezejmenná je pro své následovníky milosrdná bohyně, která stvořila vše, včetně mocných duchů a lidí. Je to trojjediná bohyně, jejíž pravé jméno nesmí být vysloveno. Pro věřící je známá jen jako „Bezejmenná“, „Trojjediná bohyně“ a „Síthwíf“ („vznešená paní“ ve Staré řeči, dávném jazyce, kterým se kdysi mluvívalo a který dosud následovníci této víry udržují naživu). Je zobrazována v podobě trojice ženských postav, kde jedna představuje slunce, druhá měsíc a třetí zemi. Společně tak Bezejmenná představuje celý známý svět.

Pro své následovníky je zdrojem všeho života a po smrti se vše vrací k ní. Stvořila mocné duchy a Strážce, kteří chrání zemi a lidi na ní, zatímco ona spřádá osud celého světa. Věřící se k ní obrací většinou jen v těch nejdůležitějších situacích a jinak dávají přednost získání přízně a pomoci Strážců.

Ti jsou známí jako „weardas“ („Strážci“ ve Staré řeči, singulár je „weard“) a mají pomáhat lidem a starat se o ně. Nejsou ale božstvy, jsou služebníky bohyně a musí ji poslechnout na slovo. Pomáhají jí svými činy spřádat osud světa. Většina z nich má podobu strašlivých nestvůr a monster, přestože někteří, většinou méně významní (strážkyně pramenů, lesních hájů a podobně) nosí lidem blízké formy, často i krásné. Mnozí jsou aspekty přírody nebo zhmotněním různých částí lidských činností, a když se rozzuří, jsou mocní a nebezpeční. Ægir, strašlivý prastarý kraken a pán moří, který sídlí u dna moří a velryby jsou jeho posly, je uctíván na březích moří a mezi námořníky a je jedním z lépe známých weardas.

Dnes je uctívání Síthwíf a jednotlivých weardas opovrhováno a jejich následovníci často nesmí zastávat veřejné funkce. Otevřeně tak uctívá bohyni jen málo lidí, většinou v odlehlých končinách, mnozí si svou víru ale uchovali v tajnosti. Učenci občas odhadují, že až okolo desetiny obyvatel země ve skrytu následuje víru v Trojjedinou.

Zatímco skupina pokračovala v cestě, jeden z mužů se zastavil a podrobně si prohlížel klacík, který byl zavěšen u cesty na provázku. Jeho obvod lemovaly vrypy a vyřezané značky. „Stát! Ani krok dál!“ Všichni se k němu otočili, zatímco on pověsil klacík zpět na větev, dotkl se náramku na ruce a udělal prsty zvláštní gesto. Ostatní členové výpravy vypadali nedočkavě: „Co se děje, Odberte? Musíme být do večera v Broughtonu a tahle cesta vede do Broughtonu!“ Muž zavrtěl hlavou: „Tahle cesta vede k dost ošklivé smrti pro všechny, kteří ji kráčí.“ Kývl ke klacíku: „Píše se tu ‚cesta není chráněna Strážci‘… to v překladu znamená, že je tam něco, co žere pocestné. Bohyně ani Strážci je tu neochrání.“ Vysoký dlouhán s kníry se zasmál: „Já tady nebudu tolerovat žádné svatokrádežné řeči. Sluneční panna nás ochrání.“ Druhý muž si odfrkl: „Pokud nerespektujete moji víru, tak respektujte, co už jsem pro kumpanii udělal. Měl jsem pravdu v Drylaw, v Seaward a dostal jsem nás z enderleighských kobek. Měl jsem pravdu tehdy a mám pravdu teď. Ani krok dál. Musíme zpátky na rozcestí a vzít to doprava… a děkovat sácerd, která sem to varování umístila.“

Svaté dny a svátky

Kult Bezejmenné slaví během roku šest velkých svátků. Tři hlavní jsou letní slunovrat (middansumer), zimní slunovrat (middanwinter) a svátek světel (condeledmæle), slavený brzy na jaře. Každý z nich provází pálení ohňů na výšinách, procesí, při kterých kněžky nesou sochy Trojjediné, obětování zvířat a velké hostiny.

Tyto tři velké svátky doplňují tři menší, které doplňují dvě trojice a dělí rok na 6 menších období s vlastní barvou a zvyky, které toto období určují. Tyto tři menší svátky jsou svátek úplňku (mónaþfylen), slavený na konci jara a začátku léta, svátek sklizně (onríptíd) na konci léta a začátku podzimu a svátek strážců (weardedmæle) na konci podzimu a začátku zimy.

Symboly

Symbolem Bezejmenné a symbolem celé víry je trojúhelník postavený na hrot (každý hrot představuje jednu z podob bohyně, hrot, který míří dolů je země, oba hroty nahoru jsou slunce a měsíc). Trojúhelník je vepsaný do kruhu (představujícího jednotu mezi všemi třemi podobami a v podobě bohyně celý svět jako takový).

Věřící u sebe často nosí náramek þriligu spletený ze tří pramenů, který představuje jejich víru v Trojjedinou a blízkost, kterou k ní mají. Jednoduché þriligu jsou často jen tři šňůrky spletené dohromady, opravdové pak mají vpleteny drobné korále a mince, které mají různé významy a mají nositele chránit před zlem a přinést jim přízeň weardas. Ti, kdo Bezejmennou následují otevřeně, nosí þriligu většinou na levé ruce (blíže srdci). Ostatní jej nosí ukrytý v kapsách nebo všitý do lemu oblečení, aby nemohl být objeven.

„Hej! To je jeden z nich!“ Všichni v hostinci zvedli hlavu a upřeli pohled na mladíka u baru, který vypadal značně nejistě při vší té pozornosti. Hostinský na něj ukazoval rozhořčeně rukou: „Viděl jsem ten jejich náramek, jak se natáh pro pití! Uctívaj bohyni smrti a přinášej neštěstí! Kam jdou, tam krávy nemaj mlíko a slepice nenesou!“ Mladík se zvedl, aby něco řekl, ale sbor rozzuřených hlasů ho přehlušil. Měl u sebe nebezpečně vypadající meč, ale vesničanů byla příliš velká přesila. Hostinský shodil na zem korbel s pivem, který stál před cizincem: „Pro tebe tu žádný pití není. Koukej zmizet, než tě donutíme.“ Mladík se rozhlídnul a chvíli s jílcem na meči zvažoval situaci, ale pak přikývnul a odešel. „Rosemary, přines vodu a mejdlo! Musíme vypucovat všechno, čeho se ten spratek dotknul. Leanndu na chůdách! To je den!“

Rituály a obřady

Bezejmenné se obětují vypěstované plodiny a o velkých svátcích i zvířata, která jsou jí obětována. Pověsti o lidských obětech a rituálních orgiích, rozšířené mezi následovníky bohů Zrcadlového dvora, se podle všeho nezakládají na pravdě. Následovníci Bezejmenné usmiřují strašlivé weardas také obětinami umisťovanými k jejich malým oltářům a posvátným místům.

Svoje mrtvé svěřují následovníci Bezejmenné plamenům, aby se pak duše mrtvých osvobozeny od tělesné stránky mohly navrátit, odkud přišly, a připojit se zpět k bohyni.

Kněží

Bezejmenné slouží kněžky, které vykládají její vůli, vedou její tajné obřady a přinášejí ji oběti u oltářů. Ve Starém jazyce se jim říká sácerda (sg. sácerd) a tvrdívá se, že jim Síthwíf propůjčuje znalost věcí minulých i budoucích, stejně jako schopnost léčit a kouzlit. Během obřadů bývají sácerda oblečeny do bělostných rób s věncem upleteným z lučních květin, klasů obilí a listí stromů na hlavě. Během jiných obřadů, často těch prováděných za svitu loučí, nosí na hlavách jelení paroží nebo vlčí lebky.

I v největších městech a jádrových oblastech Říše, kde je víra v Zrcadlový dvůr beze všech pochyb, lze nezřídka najít kněžky Bezejmenné skrývající se na okrajích společnosti jako čarodějnice, vykladačky budoucnosti a porodní báby.

Svatyně a chrámy

Následovníci Bezejmenné na rozdíl od uctívačů bohů a bohyň Zrcadlového dvora nestaví kamenné chrámy a jejich obřady se konají vždy pod otevřeným nebem. Jejich nejposvátnějšími místy, kde se setkávají, aby uctili Síthwíf, jsou trojice vztyčených kamenných bloků zasazených svisle do země, kterým říkají þrihíwedé („mající tři formy“ ve Staré řeči). Ty byly kdysi rozeseté po celé zemi, a přestože mnoho jich bylo vyvráceno a zničeno, další stále stojí, ukryté v lesích a odlehlých krajích. Ti, kteří si uchovali svou víru, k nim podnikají cesty i z velké dálky, aby obětovali Bezejmenné.

Dnes se obřady nejčastěji konají pod rouškou tmy u mohutných osamělých stromů nebo hluboko v posvátných hájích, kde jsou účastníci obřadu skryti před pátravými zraky ostatních.

Mnoho věřících má doma sošku Bezejmenné v její podobě trojice dívek ze dřeva nebo vypálené hlíny jako malý domácí oltář, před který ulívají z nápojů a pokládají malé symbolické obětiny pro bohyni. Na střechy domů a větve stromů se často věší větrné zvonky a rolničky, které zvoní k oslavě bohyně, kdykoli je rozezní vítr.

Podél cest není neobvyklé narazit kromě zvonků také na nějaký malý oltář zasvěcený bohyni nebo některému z weardas. Dříve měly často tvář bohyně, dnes mívají ale jen nevinnou podobu, aby jen zasvěcení poznali, o co se jedná (oltář může vypadat jen jako trojice malých stromků u cesty spojených provazem dohromady). Pocestní k těmto oltářům pokládají část svého jídla nebo malé obětiny.