Ravnburgh: Jezdci z východu

Na západě je jen málo důvěryhodných zpráv o událostech na dalekém východě a následující řádky je proto brát s rezervou, protože byly poskládány ze střípků a zpráv často pochybného charakteru.

‚Jezdci z Východu‘ je souhrnný název, který se používá na západě pro mnoho různých skupin, kmenů a kmenových svazů, které pochází z rozlehlých stepí a plání za východními hranicemi bývalé Purpurové říše. Ta v době své největší slávy obsadila brány Kani-Kara v Horách prachu, které se staly jejich nejvýchodnější državou a pevností. Po dvě století byly neproniknutelnou zdí proti kočovným jezdcům z východu.

Za branami Kani-Kara přebývalo mnoho různých kmenů jezdců z východních stepí – Čanatagiové, Rimudidi, Ukvekové, Vararové, Kynčakové, Nave-hirové, Qajan-hirové a mnozí další. Mezi nimi všemi vyčnívají Rüzhenové, kteří si všechny ostatní podmanili a vybudovali mocnou říši na východě. Jsou to otužilí kočovníci, kteří žijí v sedlech svých vytrvalých koníků a jsou mistry ve střelbě v luku. Jsou na pohled cizí lidem ze západu, jak je známe – jsou zpravidla nižšího vzrůstu, havraních vlasů a snědých tváří. Kráčejí s nejistotou jezdců, kteří nejsou uvyklí chůzi po pevné zemi, ale v sedlech koní jsou schopni neuvěřitelných jezdeckých kousků.

Celý jejich život je spjatý s jejich koňmi. Ti bývají menšího vzrůstu než západní plemena, ale jsou vytrvalí a neúnavní. Chlapci se od útlého věku učí jezdit na jejich hřbetech, lovit na nich a starat se o stáda ovcí a jaků. V patnácti letech z nich už jsou zkušení jezdci a jsou přijati do rüzhenského vojska. Kmen jim přidělí jejich vlastní koně, luk, toulec a mají nárok na díl z kořisti z nájezdů a vítězství. Rüzhenský jazyk ani nezná slovo pro vojáka. Všichni členové kmene bojují. Jejich hlavní zbraní je už od útlého dětství kompozitní luk z bříz a rohů ovcí, se kterým loví králíky a ptáky. Jsou lehké, ale pevné a v bitvě s nimi kočovníci střílejí s jistotou mnohaletých veteránů.

Rüzhenští jezdci, kteří se v minulosti osvědčili v bitvě, získali možnost ulovit obávané modrozelené plazy, kterým se na západě říká draci nebo bazilišci. Pokud je porazili, šamani při tajemném obřadu vyjmuli lovcům oči, aby je nahradili baziliščími. Tito Rüzhen, zvaní ruak-ruak, díky novým očím viděli každý detail a skrze temnoty. Jejich krev byla jedovatá a byli věrní svému chánovi nade vše. Ze šupin poražených plazů měli brnění a v bitvách bojovali jako hrdinové, kteří proráželi linie oslabené šípy jejich spolubojovníků. Purpurští kronikáři jim říkali drakōnimátioi, tedy ‚Hadoocí‘ nebo ‚Drakoocí‘, což jsou jména, pod kterým jsou známi na západě.

Vzestup nové moci na Východě

Podle toho, co víme, přebýval kmenový svaz Rüzhen nomádským životem ve svých původních sídlech v rozlehlých Slaných pláních daleko na východě. V těžkých podmínkách stepí se z nich stali obávaní válečníci a nájezdníci, kteří prosluli nemilosrdností a lukostřeleckým uměním. Lovili v pláních obávané modrozelené bazilišky a nosili jejich oči a šupiny do bitev.

Pak se Slaných pláních změnilo klima a neúroda je učinila téměř neobyvatelné. To donutilo rüzhenské jezdce hledat nová sídla a území. Přesunuli se k blíž ke břehům Velké řeky a cestou dobývali roztříštěné státečky a městské státy východních stepí podél Nefritové stezky. Podle zpráv z východu, které zapsali purpuřanští kronikáři, jim netrvalo dlouho, než vytvořili mocnou říši, která ovládala obchodní trasy přes pláně. V jejich jazyce se jmenuje Nrjo-li-tsin, v doslovném překladu pak ‚Velká říše tyrkysového draka‘.

Původně nezávislé rüzhenské kmeny sjednotil dobyvatel Üzre-vej, který se provolal prvním velkým chánem Nrjo-li-tsin (Velké říše tyrkysového draka). K říši za svého života připojil rozsáhlá území na březích Velké řeky a pak obrátil svou pozornost na západ. V čele velkého vojska kočovníků dobyl brány Kani-Kara a zatlačil vojska Purpurové říše zpět.

Společnost

Rüzhenská společnost je rozdělena do sociálních a vojenských jednotek dle násobků deseti.

Základní jednotkou nomádské společnosti je arban, skupina deseti rodin, z nichž každá staví do pole jednoho jezdce, aby sloužil v taženích kmene. Je to také název této jednotky vytvořené ze zmíněných jezdců. V případě války bojují jezdci arbanu společně a berou svoje manželky, děti a rodiny na válečná tažení. V míru bydlí společně a muži trénují pro válku. Přesun mezi arbany je přísně zakázán, desítka spolu žije a umírá.

Deset arbanů tvoří jeden jagun o stovce rodin, tisícovka rodin (a tím pádem deset jagunů) tvoří minghan a deset tisíc jezdců s jejich dětmi, manželkami a rodinami tvoří tumen. Vojenskou a společenskou autoritou nad tumenem (tedy deseti tisíci rodinami a deseti tisíci jezdců z nich sebraných) měl noyon (vrchní velitel).

Pád Purpurové říše

Dračí říše se brzy pro Purpurovou říši stala smrtelným nebezpečím a úhlavním nepřítelem. Během necelého století Jezdci z východu porazili Purpuřany v několika velkých bitvách a postupně ukusovali jejich území. V Roce padajících hvězd pak pátý Velký chán, Örgodaj, dobyl hlavní město Basileopolis (kterému Rüzhen říkají Zarevšan, Město zlata) a zabral většinu Purpurové říše pro sebe. Poslední purpuřanský císař zahynul v troskách hlavního města. Z dobytých území Jezdci vytvořili novou zemi v rámci říše tyrkysového draka, Ülan-usul (Západní provincie), a dosadili sem chána, aby ji spravoval.

Örgodaj chtěl dobýt zbylá území, kam se stáhly roztříštěná vojska Purpurové říše, a tím svůj úspěch dovršit a dokončit zkázu Purpuřanů. Zemřel ale krátce na to a na východě vypukla občanská válka mezi několika uchazeči o trůn. Tím se zastavil postup na západě a tartasský despotát a Vadjarak přežily jako malé nástupnické státy, kde tradice Purpurové říše stále pokračuje. Zeslabila se také síla ústřední vlády dračích chánů a dvojice kmenových kočovnických svazů (Nave-hir a Quajan-hir) si na nových územích vytvořily své vlastní království, které jsou sice formálně stále podřízeny říši, ale vystupují víceméně nezávisle a sváří se mezi sebou i se západními chány nebo sousedy na východ i západ.

O bitvách na daleko na východě se na západ nedostane mnoho zpráv, a proto se o nich ví jen málo. Podle toho, co je ale známo, v boji o pozici dračího chána nezvítězil jednoznačně některý kandidát a centrální moc se rozpadla. Válka mezi uchazeči o pozici jediného Velkého chána pokračovala s přestávkami a střídavými úspěchy té nebo které strany po celé minulé století. Pokud by některá strana dokázala zvítězit a sjednotit Nrjo-li-tsin, mohla by dračí říše opět obrátit pohled na západ.

Ülan-usul (Západní provincie)

Po dobytí nového území postupovali Rüzhen stejně jako při svých dřívějších výbojích. Zemi rozdělili mezi členy vlastních nebo spojeneckých kmenů, kteří tím získali právo na podřízeném území vybírat daně a část si jich nechat. Kromě toho jsou v zásadě absolutními vládci na svěřených územích a omezuje je jen málo zákonů kromě tradičních zvyků, které jsou lidem z jiných kultur často málo pochopitelné. Pokud nejsou na válečném tažení, loví a trénují se ve válce. Mají zakázáno provozovat řemesla nebo se věnovat obchodu.

Velká část území Purpurové říše byla zpustošena a zpustla. Dříve úrodné obdělávané kraje zarostly, nebo slouží jako pastviny pro stáda nomádů. Většina movitějších lidí ze země utekla do západních království, vesničané nezřídka hledají útočiště za hradbami větších měst a bojí se vyjít ven. Za hradbami pokračuje původní správa a zákon tu udržují zbrojnoši pod správou nových vládců. Ti sem jako úředníky dosadili cizince od Velké řeky, kteří vybírají daně a zařizují správu území. Rozlehlé oblasti před hradbami jsou víceméně divokou zemí nikoho, kde není žádný zákon a nikdo nechrání sedláky a rolníky, kteří se pokoušejí obdělávat svá pole. Kočovní pastevci a usedlí purpuřanští zemědělci se nezřídka dostávají do sporů o půdu. Není neobvyklé, že někdo při cestě krajem zmizí a později najdou jeho okradené tělo. Lidé, kteří musí cestovat, se raději připojují ke skupinám dračích jezdců, kteří se přesouvají mezi městy.

Z bývalé Basileopole, hlavního města Purpurové říše, dnes zvané Zarevšan (Město zlata), vládne zemi chán Berkej se svou posádkou ruak-ruak a nomádů věrných přímo Dračí říši. Posádky ve městech jsou věrné přímo jemu a spravuje nová území jménem Velkého chána. Chán Berkej a jeho předchůdci zůstávali víceméně neutrální ve vleklých občanských válkách na daleko na východě a na březích Velké řeky. Dostávalo se jim tak z domova jen málo zásob, ale uchovávali si svou sílu a netříštili ji v bitvách. Teoreticky jsou jim stále podřízeny i oba kmenové svazy, které se usadily na západě (přestože ve skutečnosti tomu tak není, viz níže). Stále tak představují sílu, se kterou je třeba počítat a o kterou se všechny strany konfliktu ucházejí.

Chán Berkej také usiluje o dokončení dobytí Purpurové říše a každé léto vede vojska proti tartasskému despotátu a Vadjaraku. Jeho jezdci plení území, obléhají izolovaná města a postupně ukusují jejich území, ale nemají bez dalších spojenců dost sil k tomu oba státy obsadit.

Kmenové svazy Nave-hir a Quajan-hir

Krátce po oslabení ústřední moci východní říše se dvojice kmenových svazů, které připutovaly společně s dračí armádou z východu, usadily v nových západních zemích a zabraly si pro sebe vlastní pastviny a území. Svaz Nave-hir („svaz černého koně“) je větší a zabral si úrodnější území na jihu, při hranicích s Mahranem (vazalem Zaskapuru). Qajan-hir („svaz strakatého koně“) je menší a jeho území leží víc na sever. Oba kočovnické svazy používají stejný jazyk, který je vzájemně srozumitelný s mluvenou rüzhenštinou.

Několik prvních let kočovali pravidelně zpět do letních sídel na východě, ale pak se trvale usadili na svých nových územích. Žijí pořád kočovným způsobem života a jen vybírají daně od těch, kteří zůstali na místě a usazeni na půdě. V zimě přebývají se svými stády na březích Vnitřního moře, v létě se stěhují do vyšších nadmořských výšek ve vnitrozemí.

Formálně jsou oba svazy stále podřízeny chánovi v Zarevšanu (bývalé Basileopoli) a velkému chánovi dračí říše, ve skutečnosti ale vystupují nezávisle a sváří se svými sousedy, mezi sebou, ale i s dračími silami v Zarevšenu. Podnikají nájezdy na nepřátelská území a navzájem si kradou stáda ovcí a jaků.

Vojsko jezdců z Východu

„Yyyykk-sanna-muuuuuuunnnnn!“

Bojový pokřik ruak-ruak

Přestože vojákům ze západu připadají Jezdci jako nedisciplinovaní divoši, vojska Rüzhen jsou dobře vycvičená, organizovaná a vybavená pro rychlost a mobilitu. Jsou proslaveni především pro své jízdní lučištníky, kteří dokážou vysílat oblaka šípů proti řadám nepřátel. Jejich vojsko je tvořeno téměř výhradně jízdou z řad stepních jezdců. Pěchota verbovaná z podrobených národů slouží jen k obraně měst a hradeb, tažení se zpravidla neúčastní. Vojsko je doplněné o specialisty ze zemí a národů ze zemí, které dobyli. Ti jim poskytují schopnosti, které jejich vojsko nemělo. Nejslavnější jsou inženýři z měst podél Velké řeky, kteří pro dračí vojska staví a obsluhujíi trebuchety, mangonely a složité obléhací stroje. Na rozdíl od vojsk západních království, které vozí obléhací stroje rozložené s sebou na vozech a kárách, Rüzhen cestují nalehko. Berou inženýry s sebou a obléhací stroje staví na místě ze surovin, které jsou lokálně dostupné.

Většina vojáků je jen lezce obrněná na rozdíl od armád, kterým čelí, ale vynahradí to pohyblivostí. Jak říká staré rüzhenské přísloví: „Na dlouhých přesunech se každá mince váhy počítá čtyřikrát.“ Každý jezdec zpravidla používá více koní, které střídá během přesunu i bitvy a rychle tak může přeskočit na čerstvého, kdykoli se unaví ten, na kterém jede. Dokážou překonat ohromné vzdálenosti i v nejprudší zimě. Používají dokonce zamrzlé řeky jako rychlé cesty, po kterých dokážou přesouvat jezdce.

Na koních si vozí i vlastní zásoby a nejsou tak nezávislí na zásobování ze zázemí. V případě nouze dokážou přežít i měsíc jen na koňském mléce (většina jejich koní byly kobyly) nebo krvi jejich zvířat (když jezdci pili krev koní, kterým pustili žilou).

Díky zručnému používání rychlých jízdních poslů si velitelé vojsk mohli udržet přehled o přesunech armád i na ohromné vzdálenosti. Úspěchy, přísná disciplína a pohyblivost jim umožňovala vést několik válek a bojovat na několika frontách najednou.

Organizace

Jak již bylo zmíněno výše, struktura rüzhenského polního vojska je totožná se sociální strukturou jejich společnosti. 10 jezdců (z deseti rodin) tvoří základní jednotku zvanou arban. Stovka jezdců tvoří jagun, 1000 jezdců vytváří minghan a 10 000 pak tumen. Vůdci na každé úrovni velení mají velkou volnost v tom, jak splnit rozkazy podle toho, co považují za nejlepší. Velící struktura je vysoce flexibilní a umožňuje rüzhenskému vojsku útočit jak ve velkých počtech, tak se rozdělit do menších skupin, obkroužit nepřátele a buď je vlákat do pasti nebo se rozdělit až na jednotlivé arbany a zničit prchající nepřátelské vojsko do posledního muže.

V poli bývají během jednoho tažení najednou zpravidla jen jeden až tři tumeny. Koncentrovat víc sil najednou zpravidla není možné kvůli množství trávy, které spasou stáda koní, ovcí a jaků, cestující s vojskem.

Prapory

Prapory slouží v rüzhenském vojsku jen k předávání rozkazů a neoznačují jednotky. Jsou jasně barevné a kontrastní, aby byly vidět zdaleka. Namísto praporů používají Rüzhen jako vojenských odznaků tugy – to jsou tyče, na jejichž vrcholu jsou zavěšeny koňské nebo jačí žíně a je zdoben symbolem plamene nebo trojzubce na špici. Často jsou tugy doplněny zvonky a korálky.

Pro snadnější orientaci v bitvě nosí těžcí jezdci také khatag, vysoké pruhy plátna na kopích (možná metr a půl dlouhé a jen dvacet centimetrů široké), které slouží k rychlému rozlišení jednotek. Rüzhen je převzali od států podél Velké řeky. Ve velkém je začali používat poté, co vypukla po smrti Örgodaje Chána občanská válka a stejně oděná vojska začala bojovat proti sobě. Začalo být třeba rychle rozlišit jednotky, které bojují na společně straně. Nejčastěji khatag nese tamga, abstraktní symbol nebo pečeť, která symbolizuje různé kmeny, klany nebo rodiny. Tamga vznikly jako symboly na značkovacích železech, kterými se označují koně a dobytek patřící jejich majitelům. Poté začaly být používány i jako emblémy označující kmen nebo klan.

Barva khatag zpravidla určuje armádu, ke které nositel patří a jednotlivé jednotky v rámci armády používají různé emblémy doplňující barvu. Někteří elitní jezdci, kteří byli dostatečně známí nebo respektovaní, požívají vlastní tamga nebo jména na svých khatag, namísto těch označující jejich velitele nebo armády.

Jízdní lučištníci

Většinu rüzhenské armády tvoří lehká jízda na vytrvalých stepních konících, která bojuje luky na dálku. Běžný lučištník má několik koní, každého s novými toulci a střídají je během bitvy. Opakují nájezdy, dokud se nepřítel nezlomí nebo není oslaben tak, aby těžká jízda a ruak-ruak mohli rozhodnout bitvu.

Jejich kompozitní luky umožňují dostřelit šíp až na vzdálenost 500 metrů. Po balistické křivce mohou střílet šípy proti nepřátelským jednotkám (nikoli jednotlivcům) na vzdálenost zhruba 400 metrů. Cílené zásahy byly možné na vzdálenost zhruba 200-230 metrů, což byla vzdálenost, na kterou rüzhenští střelci bojovali nejčastěji. Jsou ve střelbě natolik zruční, že dokážou trefit ptáka v letu. Používají širokou paletu šípů podle vzdálenosti a cíle, na který střílí. Na krátkou vzdálenost dokonce dokážou zvláště těžkými šípy prorazit kroužkové košile a některé druhy brnění.

Těžká jízda

Čtyři z deseti jezdců vojska jsou vyzbrojeni jako těžcí jezdci. Jejich hlavní zbraní je stále složený luk a bojují jako jízdní lučištníci, ale jsou chráněni těžkým šupinovým brněním (původně vyráběným ze skutečných šupin bazilišků, dnes většinou z kovu, stále ale napodobuje tvar dračích šupin) a i jejich koně jsou chráněni brněním. Co do brnění a taktik je jejich těžká jízda srovnatelná s purpuřanskými kataphraktoi, používá ale menší stepní koníky.

V případě, že je protivník dostatečně oslaben šípy, vezmou do rukou kopí a vytvoří klín, který neútočí tryskem, ale cvalem a drtí vše před sebou. Zadní řady stále pálí šípy, zatímco se klín přibližuje k nepříteli a odloží luky teprve několik desítek metrů před nepřítelem. Hrot útoku často tvoří elitní ruak-ruak (viz níže) a jízdní lučištníci postupují na křídlech útoku a střílí šípy, aby nepřátele oslabili před dopadem klínu a pak jej obkroužili a napadli jeho boky a týl. Těžká jízda rozhoduje bitvy tam, kde byl protivník dostatečně oslaben, ale stále stojí pevně. Pokud stačí k porážce protivníka pouze šípy jízdních lučištníků, pronásledují těžcí jezdci prchající nepřátele a jednoho po druhém je srážejí šípy, kopími nebo zahnutými šavlemi a sekerami, které používají.

Ruak-ruak

Ruak-ruak jsou sluhové a mluvčí dračích chánů. Jsou vybíráni, aby sloužili přímo vládci a jeho rodině. Na rozdíl od dřívějška, kdy ruak-ruak mohli být pouze nejlepší z Rüzhen, dnes jsou vybíráni jezdci, kteří se osvědčili, bez ohledu na kmen, ze kterého pocházejí. Stejně jako dávným ruak-ruak jim kněží při tajemném obřadu vyjmou oči a vloží jim oči plazů, podle kterých je lze snadno poznat. Tvrdí se, že mají nadlidské reflexy a žijí pro boj. Jsou nemilosrdní v bitvě a krutí ve vítězství. Jsou proslavení pro absolutní disciplínu a většinou se drží sami se sebou. Ostatní Rüzhen si jich váží jako vyvolených, kteří nesou znamení draků a usilují o to, vstoupit mezi jejich řady. Ruak-ruak mají také nárok na mnohem větší podíl z kořisti, dostávají také stálý plat a nejlepší koně.

Pod brněním nosí hedvábné košile. Nejen protože je velice odolné a pohodlné, ale také většina zranění, které v bitvách utrží jsou zranění od šípů. Hedvábí je velice pevné, a proto se v případě zranění šípem nerozpadne na kusy. Udrží pohromadě a lze jej proto snadno vyndat z rány, ve které pak nezůstanou cizí tělesa. Rüzhen také zpozorovali, že hedvábí nezpůsobuje infekci v ráně (má přirozené antibakteriální účinky).

Tvoří vlastní oddíly a elitu těžké jízdy, kterou staví arbany do pole. V bitvě vedou klín těžké jízdy do bitvy nebo tvoří zálohu, která je vržena do boje, aby rozhodla bitvu.

Khorchin

Vraždy vůdců jsou mezi soupeřícími kmeny Rüzhen běžné kvůli stále se měnícím loajalitám a protichůdným zájmům v kmenové politice. Riziko bylo zvláště vysoké během noci, protože jurty, ve kterých kočovníci spí, nemají pevné zdi a meč nebo kopí snadno projdou stěnami a mohou zabít ty uvnitř. Z toho důvodu měli vůdci rüzhenských kmenů většinou své vlastní tělesné strážce.

Khorchin vytvořil Üzre-vej Dobyvatel jako svou tělesnou stráž a ocelovou pěst. Jejich jméno v překladu znamená doslova ‚nosiči toulců‘. Dodnes jsou rozděleni na torghuud (denní stráž) a početnější khevtuul (noční stráž). Je to tělesná stráž dračích chánů složená z nejlepších mužů, kteří přísahali věrnost jen jemu osobně. Po jeho smrti khorchin nepřejde dál dalšímu vládci, přestože občas noví vládci vybírají některé z mužů původní gardy. Většinou si ale sestaví vlastní khorchin věrnou pouze sobě. Členové khorchin hodností převyšují téměř každého jiného kapitána v říši azurového draka. Je to pozice extrémně dobře placená a je považována za nejvyšší možnou poctu.

Na bojišti jsou snadno rozpoznatelní díky pozlacenému brnění z dračích šupin, na kterém se blýská slunce jako oheň.