Ravnburgh: Národy

Město se nachází v arlatských lénech a velká většina obyvatel jsou tak domácí arlatští. Je to ale také velký námořní přístav a hansovní město, není tak neobvyklé narazit v něm na cizince, kteří přišli na krátkou dobu nebo se tu usadili natrvalo. Je tu mnoho obchodníků, žoldnéřů, umělců, básníků, poslů z daleka, stavitelů a dalších návštěvníků.

Nejčastějšími návštěvníky města jsou poddaní Lvího císařství na západě, Jižané z městských států Ligy a také Purpuřané z padlé Purpurové říše na východě. Občas sem zavítají i cizinci z větších a exotičtějších dálek (obchodníci z Dračí říše daleko na východ, kteří přinášejí zboží po Nefritové stezce; snědí Zaskapuřané ze břehů Žhnoucích pouští; nebo tajemní zahalení muži z Núru na Hlubokém poledni).

Občas do města zavítají také zlobři z Ledové tříště na půlnoci nebo horští skřeti z pohoří Vhre, kteří patří mezi Starší národy lidem nepříbuzné. Příslušníci obou národů se většinou drží ve svých zemích, ale Ravnburgh je výjimka. Jsou tu tak častým zjevem, že se za nimi nikdo ani neotočí. Je hlavním městem obchodujícím se zlobřími královstvíčky na půlnoci, a proto zlobři nejsou ve městě nijak neobvyklí. Ve městě je také mnoho žoldnéřů, kteří tu hledají práci, a skřeti patří mezi nejlepší vojáky, kteří pronajímají své píky těm, kteří zaplatí nejvíc.

Arlatští (obyvatelé půlnočních království)

V Ravnburghu jsou doma obyvatelé desítek samostatných království, knížectví a vévodství, která jsou členy mnohonárodnostního volného svazu známého jako Arlatská léna. Každý ze států a státečků svazu si spravuje své vlastní vnitřní záležitostí a spojeny jsou jen volnou vládou a osobou arlatského velekrále a erbem velekrálovského gryfa. Dříve byla tato vláda prakticky absolutní, dnes je moc velekrále velice slabá a omezená. Jednotlivé státy jsou víceméně nezávislé a spojují se jen v obraně proti vnějším nepřátelům.

Arlatští jsou podnikaví, vynalézaví a odvážní. Mají dlouhou tradici pohostinnosti k cizincům a rádi slaví, pořádají hostiny, svátky a bankety. Vyznávají bohy Zrcadlového dvora a bojí se jejich hněvu. Udržují domácí oltáře a mnoho oltářků a chrámků kolem cest a stromořadí, kterými jsou protkány jejich země.

Obyvatelé Ravnburghu spolu mluví arlatštinou, pro kterou používáme češtinu. Jména obyvatel říše jsou pak anglická (z období renesance).

Území arlatských lén tvoří rozsáhlá území od příjemných zelených rovin protkaných potoky a říčkami na půlnoci, přes zalesněné pahorkatiny ve středu až ke strmým horám na poledni. Stále se tu nacházejí rozsáhlé lesy a divočiny, kde jsou ukryté tajemné æsské trosky, ale většina půdy je osídlena a trpělivě obdělána. V poslední době se tu otřásá klasický řád, ve kterém byla společnost rozdělena na šlechtu, kněží a poddané. Vzniká bohatá střední třída, která bohatne z obchodu. Knihtisk snadno šíří nové myšlenky a střelný prach pomalu nastupuje na bojiště, aby ohrozil dominanci těžké rytířské jízdy. Do bitev pochodují šiky arlatských pikenýrů a také těžké jízdy, která je na křídlech doplňuje.

Císařští (sujets de l’Empire – poddaní císařství)

Lví císařství se nachází na západ od Ravnburghu a arlatských lén. Je to země rytířů a rytířek, trubadúrů, kamenných hradů, rozlehlých polí, milostné i dvorské poezie. Zdejší kultura je ceněna daleko za hranicemi císařství a sama země je důležitou křižovatkou obchodu a kultur. Ceněno je tu chutné jídlo a víno, dobrá hudba a zpěv. Lidé se tu klaní Sluneční panně jako přední z bohů. Zdejší rytíři, elita vojska a nejlepší těžká jízda na světě, chrání hranice a vyráží do boje pod svými modrými prapory na rozkaz lionnesse, císařovny lvice. Muži i ženy jsou si v císařství plně rovni a dobrá polovina těžké jízdy je tvořena rytířkami v plátových brněních.

Obyvatelé Lvího císařství na západě používají leonaise, jazyk, který reprezentujeme francouzštinou, nebo případně chantar (zpěvavá forma leonaise, používaná na jihu).

Protože císařství původně vzniklo jako městský svaz, zdejší kultura je amalgámem mnoha jedinečných společenství s vlastními tradicemi a v mnoha ohledech je spojuje jen společný jazyk, kterým mluví. Na severu jsou lidé často plavovlasí, na východě se nejvíce podobají lidem z arlatských lén a na poledni jsou často snědí a mají havraní vlasy. Přesto jsou všichni poddaní císařovny lvice, mluví společným jazykem a obětují Sluneční panně. Mají své místo v životě a respektují tradice a svátky ostatních (protože pak jsou i jejich tradice a svátky ctěny).

Jižané z Ligy

Ve směru na poledne od říše se na březích Vnitřního moře rozkládají svářící se městské státy a republiky Maelské ligy (největší mezi nimi Darnaj, Maele, Cadena, Onnam, Hirsin a Garsen), které bohatnou z námořního obchodu. Jižané vždy vzdorovali vlivu cizích pánů a Maelská liga vznikla jako obranná aliance proti snaze arlatských velekrálů je začlenit do svého panství. Zvlněné kopce a vrchy osvětlované jasným jižním sluncem, vedoucí ke strmým horám s ostrými vrcholy, příjemná údolí podél řek s lány obilí a rustikálními farmami s cypřišovými stromořadími, stejně jako písečné pláže a strmé útesy na březích moře jsou pro tyto země typické.

Obyvatelé městských států Ligy mluví jazykem zvaným saperiano, který reprezentujeme italštinou.

Obyvatelé jsou rozděleni do striktního kastovního systému, který jim zakazuje setkávat se se členy jiných tříd. Aby mohli vzájemně fungovat, nosí obyvatelé na veřejnosti masky, které jim umožňují zůstat nepoznáni a fungovat mimo kastovní systém. Je to pro ně celoživotní návyk, který neporušují ani v cizině. Tváře jižanů jsou proto ukryté za maskami, které nosí od dvanácti let věku a na veřejnosti jen málokdy odkládají. Mnohé se dědí v rodinách po generace a šeptem se tvrdí, že některé jsou zahalené starými kouzly. Do boje nosí maelští rytíři bitevní masky, jejich brnění jsou okázalá a prapory pestrobarevné.

Jsou vášniví, vznětliví, impulzivní a prostořecí. Nade vše si cení rodiny, přátelství a svobody, které se ani za nic nevzdají. Snaží se žít život naplno, užívat si dobrého jídla, vynikajícího sladkého vína ze starých vinic, krásy žen a mužů a dobré hudby a tance. Nikdy nezapomenou urážku sebe nebo své rodiny a jejich spory a vendety se mohou vléct po generace.

Purpuřané (pōrphyrîoi)

Jsou to uprchlíci z padlé Purpurové říše, kteří uprchli po pádu Basileopolis na západ a začali žít mezi obyvateli ostatních království, nebo stále obývají území malých nástupnických států (vadjarského exarchátu a tartasského despotátu), jejichž území si nepodmanili dračí chánové.

Od ostatních obyvatel půlnočních království se odlišují vzhledem, kulturou, náboženstvím i jazykem. Většinou mají olivovou nebo světle snědou pleť, velké tmavé oči, orlí nosy a černé nebo tmavé husté nebo kudrnaté vlasy.

Purpuřané spolu mluví jazykem zvaným porphyrika, pro jehož reprezentaci používáme řečtinu.

Mezi exulanty bylo mnoho uprchlých aristokratů, řemeslníků a žoldnéřů nebo vojáků z rozbitých jednotek. V Ravnburghu jsou tito uprchlíci poměrně častí, protože je to velký obchodní přístav. Usadili se většinou v přístavní čtvrti, kde je porphyrika slyšet pomalu stejně tak často jako arlatština. Mají tu vlastní malé chrámky a scházejí se k modlitbám, přičemž udržují mystéria dávno ztraceného domova a své tajné společnosti. Tři bohaté purpuřanské rodiny, které se tu usadily, se věnují stavbě lodí pro obchod i válku, přičemž další Purpuřané pracují jako krejčí, zlatníci, obchodníci nebo písaři (protože v Purpurové říši mělo každé dítě vzdělání do čtrnácti let věku a umělo číst a psát, a i dnešní Purpuřané jsou stále vzdělaní na poměry jejich okolí). Mnoho jich také vstoupilo do vojenských oddílů ve službách Ravnburghu nebo hansy, kde často bojují v řadách étragers (lehké jízdy).

Zlobři z ledových fjordů

Ve směru na půlnoc od Ravnburghu se za Dračím mořem mezi ledovou tříští a v hlubokých fjordech chráněných vysokými kamennými věžemi rozkládají královstvíčka a léna zlobrů.

Ti si sami říkají hárlingjar (sing. hárlingi), jsou vytáhlí, okolo 2,60–2,80 metrů vysocí a překvapivě silní a houževnatí. Svá těla si pokrývají změtí složitých tetování, která vypráví příběhy o jejich dosavadním životě, slavných bitvách a bojích, kterých se zúčastnili, a jmenuje korouhve, pod kterými bojovali.

Zlobři se většinou drží ve svých zemích a ledových pustinách, které považují za domov. V zemích lidí je jich málo a jsou to většinou žoldnéři, vyhnanci, obchodníci nebo vyslanci. Kdysi žili v půlnočních královstvích běžně, ale dnes jich je už jen pár. Většinou se ukrývají před předsudky a pronásledováním v hlubokých hvozdech, starých rozvalinách nebo na odlehlých místech.

Horští skřeti z pohoří Vhre

Mlčenliví a hroziví, horští skřeti jsou asi o půl hlavy vyšší než průměrný člověk, s tvářemi ukrytými za hledími svých šalířů. Jsou zuřiví a nemilosrdní v útoku, neochvějní v bitvě a proslavili se jako nezastavitelná síla na bojišti. Byli to oni, kdo v obraně před snahou vévody z Leunep podmanit vherské průsmyky jako první nasadili masy pík a porazili s touto taktikou těžkou jízdu. To vítězství jim otevřelo cestu k několik desítek let trvajícímu monopolu na najímání pikenýrů. Dodnes je vojenská přezdívka pro vojáky s píkou ‚skřet‘, bez ohledu na to, odkud pocházejí.

U pasu nosí každý skřet sagrr (v jejich jazyce „břit”), dlouhý ostrý jednobřitý nůž, který používají jako nástroj každodenní potřeby i jako zbraň. Nůž jim po jejich narození uková jejich matka a je součástí jejich kultury, příběhů a pověr. Nosí jej v pochvě čepelí nahoru, většinou na boku nebo na bedrech. Je považováno za urážku dotknout se cizího sagrru bez dovolení.

Ve službách cizích států preferovali vždy útok masy pikenýrů proti nepříteli, rychlý a zničující. V boji neberou zajatce, milost nedávají ani nečekají. Dominovali bojištím po několik desetiletí, než ostatní státy postavily vlastní jednotky podle jejich vzoru. Na rozdíl od skřetů lidské jednotky doplnily prostou sílu pikenýrů o střelce, aby byli schopni přijmout útok skřetích pikenýrů a porazit je. Tato taktika se ukázala jako velice účinná a takové síly porazily skřety v několika bitvách, takže poptávka po jejich službách klesla. Sami museli doplnit své řady o vlastní střelce (dávají přednost zastaralým, ale stále účinným samostřílům před zbraněmi na střelný prach), aby dokázali držet krok se svými konkurenty, a často jsou schopni bojovat i v obraně, přestože stále preferují bezhlavý útok. Jsou pořád oceňováni jako elitní vojáci a mnohé státy, především města Ligy, je dál najímají a staví do bitev.

Závěr

Pokud vás zaujal svět Ravnburghu, další materiály pro něj najdete tady.