Ravnburgh: Národy

Tento člá­nek má slou­žit jako po­můcka pro hraní ve světě Ravnbur­ghu. Po­pi­suje ná­rody, které obý­vají svět a město Ravnbur­ghu.

Město se na­chází v ar­lat­ských lé­nech a velká vět­šina oby­va­tel jsou tak do­mácí ar­lat­ští. Je to ale také velký ná­mořní pří­stav a han­sovní město, není tak ne­ob­vyklé na­ra­zit v něm na ci­zince, kteří při­šli na krát­kou dobu nebo se tu usa­dili na­tr­valo. Je tu mnoho ob­chod­níků, žold­néřů, umělců, bás­níků, poslů z da­leka, sta­vi­telů a dal­ších ná­vštěv­níků.

Nej­čas­těj­šími ná­vštěv­níky města jsou pod­daní Lvího cí­sař­ství na zá­padě, Ji­žané z měst­ských států Ligy a také Pur­pu­řané z padlé Pur­pu­rové říše na vý­chodě. Občas sem za­ví­tají i ci­zinci z vět­ších a exo­tič­těj­ších dálek (ob­chod­níci z Dračí říše da­leko na vý­chod, kteří při­ná­šejí zboží po Nef­ri­tové stezce; snědí Za­ska­pu­řané ze břehů Žhnou­cích pouští; nebo ta­jemní za­ha­lení muži z Núru na Hlu­bo­kém po­ledni).

Občas do města za­ví­tají také zlobři z Le­dové tříště na půl­noci nebo horští skřeti z po­hoří Vhre, kteří patří mezi Starší ná­rody lidem ne­pří­buzné. Pří­sluš­níci obou ná­rodů se vět­ši­nou drží ve svých ze­mích, ale Ravnburgh je vý­jimka. Jsou tu tak čas­tým zje­vem, že se za nimi nikdo ani ne­o­točí. Je hlav­ním měs­tem ob­cho­du­jí­cím se zlob­řími krá­lov­stvíčky na půl­noci, a proto zlobři nejsou ve městě nijak ne­ob­vyklí. Ve městě je také mnoho žold­néřů, kteří tu hle­dají práci, a skřeti patří mezi nej­lepší vo­jáky, kteří pro­na­jí­mají své píky těm, kteří za­platí nej­víc.

Arlatští (obyvatelé půlnočních království)

V Ravnbur­ghu jsou doma oby­va­telé de­sí­tek sa­mo­stat­ných krá­lov­ství, kní­žec­tví a vé­vod­ství, která jsou členy mno­ho­ná­rod­nost­ního vol­ného svazu zná­mého jako Ar­lat­ská léna. Každý ze států a stá­tečků svazu si spra­vuje své vlastní vnitřní zá­le­ži­tostí a spo­jeny jsou jen vol­nou vlá­dou a oso­bou ar­lat­ského ve­le­krále a erbem ve­le­krá­lov­ského gryfa. Dříve byla tato vláda prak­ticky ab­so­lutní, dnes je moc ve­le­krále ve­lice slabá a ome­zená. Jed­not­livé státy jsou ví­ce­méně ne­zá­vislé a spo­jují se jen v obraně proti vněj­ším ne­přá­te­lům.

Ar­lat­ští jsou pod­ni­kaví, vy­na­lé­zaví a od­vážní. Mají dlou­hou tra­dici po­hos­tin­nosti k ci­zin­cům a rádi slaví, po­řá­dají hos­tiny, svátky a ban­kety. Vy­zná­vají bohy Zr­ca­dlo­vého dvora a bojí se je­jich hněvu. Udr­žují do­mácí ol­táře a mnoho ol­tářků a chrámků kolem cest a stro­mo­řadí, kte­rými jsou pro­tkány je­jich země.

Oby­va­telé Ravnbur­ghu spolu mluví ar­lat­šti­nou, pro kte­rou po­u­ží­váme češ­tinu. Jména oby­va­tel říše jsou pak an­g­lická (z ob­dobí re­ne­sance).

Území ar­lat­ských lén tvoří roz­sáhlá území od pří­jem­ných ze­le­ných rovin protka­ných po­toky a říč­kami na půl­noci, přes za­les­něné pa­hor­ka­tiny ve středu až ke str­mým horám na po­ledni. Stále se tu na­chá­zejí roz­sáhlé lesy a di­vo­činy, kde jsou ukryté ta­jemné æsské trosky, ale vět­šina půdy je osíd­lena a tr­pě­livě ob­dě­lána. V po­slední době se tu otřásá kla­sický řád, ve kte­rém byla spo­leč­nost roz­dě­lena na šlechtu, kněží a pod­dané. Vzniká bo­hatá střední třída, která bo­hatne z ob­chodu. Knih­tisk snadno šíří nové myš­lenky a střelný prach po­malu na­stu­puje na bo­jiště, aby ohro­zil do­mi­nanci těžké ry­tíř­ské jízdy. Do bitev po­cho­dují šiky ar­lat­ských pi­ke­nýrů a také těžké jízdy, která je na kří­d­lech do­pl­ňuje.

Císařští (sujets de l’Empire – poddaní císařství)

Lví cí­sař­ství se na­chází na západ od Ravnbur­ghu a ar­lat­ských lén. Je to země ry­tířů a ry­tí­řek, tru­bad­úrů, ka­men­ných hradů, roz­leh­lých polí, mi­lostné i dvor­ské po­ezie. Zdejší kul­tura je ce­něna da­leko za hra­ni­cemi cí­sař­ství a sama země je dů­le­ži­tou kři­žo­vat­kou ob­chodu a kul­tur. Ce­něno je tu chutné jídlo a víno, dobrá hudba a zpěv. Lidé se tu klaní Slu­neční panně jako přední z bohů. Zdejší ry­tíři, elita voj­ska a nej­lepší těžká jízda na světě, chrání hra­nice a vy­ráží do boje pod svými mod­rými pra­pory na roz­kaz li­on­nesse, cí­sa­řovny lvice. Muži i ženy jsou si v cí­sař­ství plně rovni a dobrá po­lo­vina těžké jízdy je tvo­řena ry­tíř­kami v plá­to­vých br­ně­ních.

Oby­va­telé Lvího cí­sař­ství na zá­padě po­u­ží­vají le­o­naise, jazyk, který re­pre­zen­tu­jeme fran­couz­šti­nou, nebo pří­padně chan­tar (zpě­vavá forma le­o­naise, po­u­ží­vaná na jihu).

Pro­tože cí­sař­ství pů­vodně vzniklo jako měst­ský svaz, zdejší kul­tura je amal­gá­mem mnoha je­di­neč­ných spo­le­čen­ství s vlast­ními tra­di­cemi a v mnoha ohle­dech je spo­juje jen spo­lečný jazyk, kte­rým mluví. Na se­veru jsou lidé často pla­vo­vlasí, na vý­chodě se nej­více po­do­bají lidem z ar­lat­ských lén a na po­ledni jsou často snědí a mají ha­vraní vlasy. Přesto jsou všichni pod­daní cí­sa­řovny lvice, mluví spo­leč­ným ja­zy­kem a obě­tují Slu­neční panně. Mají své místo v ži­votě a re­spek­tují tra­dice a svátky ostat­ních (pro­tože pak jsou i je­jich tra­dice a svátky ctěny).

Jižané z Ligy

Ve směru na po­ledne od říše se na bře­zích Vnitř­ního moře roz­klá­dají svá­řící se měst­ské státy a re­pub­liky Ma­el­ské ligy (nej­větší mezi nimi Dar­naj, Maele, Ca­dena, Onnam, Hir­sin a Gar­sen), které bo­hat­nou z ná­moř­ního ob­chodu. Ji­žané vždy vzdo­ro­vali vlivu ci­zích pánů a Ma­el­ská liga vznikla jako obranná ali­ance proti snaze ar­lat­ských ve­le­králů je za­čle­nit do svého pan­ství. Zvl­něné kopce a vrchy osvět­lo­vané jas­ným již­ním slun­cem, ve­doucí ke str­mým horám s os­t­rými vr­choly, pří­jemná údolí podél řek s lány obilí a rus­ti­kál­ními far­mami s cypři­šo­vými stro­mo­řa­dími, stejně jako pí­sečné pláže a strmé útesy na bře­zích moře jsou pro tyto země ty­pické.

Oby­va­telé měst­ských států Ligy mluví ja­zy­kem zva­ným sa­pe­ri­ano, který re­pre­zen­tu­jeme ital­šti­nou.

Oby­va­telé jsou roz­dě­leni do strikt­ního kas­tov­ního sys­tému, který jim za­ka­zuje se­tká­vat se se členy ji­ných tříd. Aby mohli vzá­jemně fun­go­vat, nosí oby­va­telé na ve­řej­nosti masky, které jim umož­ňují zů­stat ne­po­znáni a fun­go­vat mimo kas­tovní sys­tém. Je to pro ně ce­lo­ži­votní návyk, který ne­po­ru­šují ani v ci­zině. Tváře ji­žanů jsou proto ukryté za mas­kami, které nosí od dva­nácti let věku a na ve­řej­nosti jen má­lo­kdy od­klá­dají. Mnohé se dědí v ro­di­nách po ge­ne­race a šep­tem se tvrdí, že ně­které jsou za­ha­lené sta­rými kouzly. Do boje nosí ma­el­ští ry­tíři bi­tevní masky, je­jich br­nění jsou oká­zalá a pra­pory pes­t­ro­ba­revné.

Jsou váš­niví, vznět­liví, im­pul­zivní a pro­s­to­řecí. Nade vše si cení ro­diny, přá­tel­ství a svo­body, které se ani za nic ne­vzdají. Snaží se žít život na­plno, uží­vat si dob­rého jídla, vy­ni­ka­jí­cího slad­kého vína ze sta­rých vinic, krásy žen a mužů a dobré hudby a tance. Nikdy ne­za­po­me­nou urážku sebe nebo své ro­diny a je­jich spory a ven­dety se mohou vléct po ge­ne­race.

Purpuřané (pōrphyrîoi)

Jsou to uprchlíci z padlé Pur­pu­rové říše, kteří uprchli po pádu Basi­le­o­po­lis na západ a za­čali žít mezi oby­va­teli ostat­ních krá­lov­ství, nebo stále obý­vají území ma­lých nástup­nic­kých států (vad­jar­ského exar­chátu a tar­tasského despo­tátu), je­jichž území si ne­pod­ma­nili dračí chá­nové.

Od ostat­ních oby­va­tel půl­noč­ních krá­lov­ství se od­li­šují vzhle­dem, kul­tu­rou, ná­bo­žen­stvím i ja­zy­kem. Vět­ši­nou mají oli­vo­vou nebo světle sně­dou pleť, velké tmavé oči, orlí nosy a černé nebo tmavé husté nebo kudr­naté vlasy.

Pur­pu­řané spolu mluví ja­zy­kem zva­ným por­phy­rika, pro jehož re­pre­zen­taci po­u­ží­váme řečtinu.

Mezi exu­lanty bylo mnoho uprch­lých aris­to­kratů, ře­me­sl­níků a žold­néřů nebo vo­jáků z roz­bi­tých jed­no­tek. V Ravnbur­ghu jsou tito uprchlíci po­měrně častí, pro­tože je to velký ob­chodní pří­stav. Usa­dili se vět­ši­nou v pří­stavní čtvrti, kde je por­phy­rika sly­šet po­malu stejně tak často jako ar­lat­ština. Mají tu vlastní malé chrámky a schá­zejí se k mod­lit­bám, při­čemž udr­žují mysté­ria dávno ztra­ce­ného do­mova a své tajné spo­leč­nosti. Tři bo­haté pur­pu­řan­ské ro­diny, které se tu usa­dily, se vě­nují stavbě lodí pro ob­chod i válku, při­čemž další Pur­pu­řané pra­cují jako krejčí, zlat­níci, ob­chod­níci nebo pí­saři (pro­tože v Pur­pu­rové říši mělo každé dítě vzdě­lání do čtr­nácti let věku a umělo číst a psát, a i dnešní Pur­pu­řané jsou stále vzdě­laní na po­měry je­jich okolí). Mnoho jich také vstou­pilo do vo­jen­ských od­dílů ve služ­bách Ravnbur­ghu nebo hansy, kde často bo­jují v řa­dách étragers (lehké jízdy).

Zlobři z ledových fjordů

Ve směru na půl­noc od Ravnbur­ghu se za Dra­čím mořem mezi le­do­vou tříští a v hlu­bo­kých fjor­dech chrá­ně­ných vy­so­kými ka­men­nými vě­žemi roz­klá­dají krá­lov­stvíčka a léna zlo­brů.

Ti si sami ří­kají hár­lin­gjar (sing. hár­lingi), jsou vy­táhlí, okolo 2,60–2,80 metrů vy­socí a pře­kva­pivě silní a hou­žev­natí. Svá těla si po­krý­vají změtí slo­ži­tých te­to­vání, která vy­práví pří­běhy o je­jich do­sa­vad­ním ži­votě, slav­ných bitvách a bo­jích, kte­rých se zú­čast­nili, a jme­nuje ko­rouhve, pod kte­rými bo­jo­vali.

Zlobři se vět­ši­nou drží ve svých ze­mích a le­do­vých pus­ti­nách, které po­va­žují za domov. V ze­mích lidí je jich málo a jsou to vět­ši­nou žold­néři, vy­hnanci, ob­chod­níci nebo vy­slanci. Kdysi žili v půl­noč­ních krá­lov­stvích běžně, ale dnes jich je už jen pár. Vět­ši­nou se ukrý­vají před před­sudky a pro­ná­sle­do­vá­ním v hlu­bo­kých hvozdech, sta­rých roz­va­li­nách nebo na od­leh­lých mís­tech.

Horští skřeti z pohoří Vhre

Ml­čen­liví a hro­ziví, horští skřeti jsou asi o půl hlavy vyšší než prů­měrný člo­věk, s tvá­řemi ukry­tými za hle­dími svých ša­lířů. Jsou zu­řiví a ne­mi­lo­srdní v útoku, ne­o­chvějní v bitvě a pro­sla­vili se jako ne­za­sta­vi­telná síla na bo­jišti. Byli to oni, kdo v obraně před sna­hou vé­vody z Le­u­nep pod­ma­nit vher­ské prů­smyky jako první na­sa­dili masy pík a po­ra­zili s touto tak­ti­kou těž­kou jízdu. To ví­těz­ství jim ote­vřelo cestu k ně­ko­lik de­sí­tek let tr­va­jí­címu mo­no­polu na na­jí­mání pi­ke­nýrů. Dodnes je vo­jen­ská pře­zdívka pro vo­jáky s píkou ‚skřet‘, bez ohledu na to, odkud po­chá­zejí.

U pasu nosí každý skřet sagrr (v je­jich ja­zyce „břit”), dlouhý ostrý jed­no­břitý nůž, který po­u­ží­vají jako ná­stroj kaž­do­denní po­třeby i jako zbraň. Nůž jim po je­jich na­ro­zení uková je­jich matka a je sou­částí je­jich kul­tury, pří­běhů a pověr. Nosí jej v po­chvě če­pelí na­horu, vět­ši­nou na boku nebo na bed­rech. Je po­va­žo­váno za urážku do­tknout se ci­zího sagrru bez do­vo­lení.

Ve služ­bách ci­zích států pre­fe­ro­vali vždy útok masy pi­ke­nýrů proti ne­pří­teli, rychlý a zni­ču­jící. V boji ne­be­rou za­jatce, mi­lost ne­dá­vají ani ne­če­kají. Do­mi­no­vali bo­jiš­tím po ně­ko­lik de­se­ti­letí, než ostatní státy po­sta­vily vlastní jed­notky podle je­jich vzoru. Na roz­díl od skřetů lid­ské jed­notky do­pl­nily pros­tou sílu pi­ke­nýrů o střelce, aby byli schopni při­jmout útok skře­tích pi­ke­nýrů a po­ra­zit je. Tato tak­tika se uká­zala jako ve­lice účinná a ta­kové síly po­ra­zily skřety v ně­ko­lika bitvách, takže po­ptávka po je­jich služ­bách klesla. Sami mu­seli do­pl­nit své řady o vlastní střelce (dá­vají před­nost za­sta­ra­lým, ale stále účin­ným sa­mo­stří­lům před zbra­němi na střelný prach), aby do­ká­zali držet krok se svými kon­ku­renty, a často jsou schopni bo­jo­vat i v obraně, přes­tože stále pre­fe­rují bez­hlavý útok. Jsou pořád oce­ňo­váni jako elitní vo­jáci a mnohé státy, pře­de­vším města Ligy, je dál na­jí­mají a staví do bitev.

Závěr

Pokud vás za­u­jal svět Ravnbur­ghu, další ma­te­ri­ály pro něj na­jdete tady.