Ravnburgh: Nálevny, krčmy a hostince

Kam postavy zamíří, pokud potřebují svlažit vyprahlé hrdlo, spláchnout prach cest z krku a zaplnit břicho dobrým jídlem? Nejčastější druhy hospod, na které lze v arlatských zemích a okolí Ravnburgu narazit jsou nálevny, krčmy a hostince. Každé pohostinské zařízení slouží jinému účelu a nabízí jiné druhy služeb.

Nálevna

Nálevna je zpravidla soukromý dům, kde (zpravidla) paní domácí uvařila více piva, než rodina spotřebuje a ty přebytky za drobný peníz nabídne hostům. Jde o vítaný přivýdělek pro rodinu. V tom případě hospodyně vyvěsí nad vchod koště nebo čerstvě uříznutou větev, která ukazuje, že si tu lidé mohou sednout a vypít domácí pivo. Hosté sedí v obývací místnosti nebo často před domem, pokud je hezké počasí, na lavici, nebo dokonce u stolu. Uvařené pivo nevydrží dlouho, zpravidla pouze den nebo dva, než zkysne, musí se proto vypít brzy. Paní domu tak vždycky povzbuzuje hosty, aby dopili její zásoby a ona mohla další den uvařit novou várku piva.

Proč se u jídla nesmí opírat lokty o stůl? Pokud lidé dorazí na návštěvu, na společenskou událost, na ples, hostinu nebo podobně, stoly pro hosty nejsou pevné. Nikdo nemá tolik stolů, které by mohl uskladnit v suchu a pak je zase vytáhnout, až bude potřeba (a to ani šlechta). Jsou zpravidla narychlo sestavené z prken a podpěr, klidně třeba jen koz na řezání dřeva. Ubrusy kryjí jejich chatrné konstrukce, ale i tak jsou často velice vachrlaté. Občas jsou zajištěné několika hřebíky, ale i v tom případě se může stát, že host, který se o stůl neopatrně zapře lokty, může překlopit celý stůl i se vším jídlem a pitím, které na něm je.

Pití

• Voda – Lidé pijí vodu, pokud mají k dispozici dobrý, čistý zdroj (jako studánku, dobrou studnu a podobně). V tom případě bude voda také určitě k dispozici. Pokud v okolí není nikde dobrý zdroj čisté pitné vody, pije se většinou pivo výhradně.
• Pivo – Jde o nejčastější nápoj, který se vůbec pije. Je to slabý alkoholický nápoj, vyráběný ze zrní a fermentovaný s kvasnicemi. Občas se do něj přidávají bylinky, pokud má člověk náladu na trochu jinou chuť, ale v zásadě to je tekutý chléb se spoustou živin, který se pije u práce. Má lehce sladkou chuť. Alkoholu v něm je měně než 1%, v zásadě jen tolik, aby fungoval jako konzervační přísada. Pijí ho všichni a ve velkých množstvích (u práce až 5,5 litru denně), včetně dětí (zpravidla od pěti let věku).

Jídlo

V nálevně se většinou nalévá pouze pivo a jídlo není očekáváno ani nabízeno, případně se hospodář nebo hospodyně mohou za úplatu podělit o svou večeři (postavy se nají s jejich rodinou). V případě větších náleven, které už nabízí pivo jako svou hlavní obživu, je často k dispozici chléb a možná něco na zakrojení. Jí se z dřevěných talířů.

Hosté si svoje příbory nosí s sebou, neočekává se, že je dostanou u stolu. Každý má u sebe svůj nůž, který používá i na krájení masa a zeleniny, a lžíci (chudší lidé mají dřevěné, bohatší rohovinové a movitější železné). Nůž je občas pro ty majetnější doplněn menším bodcem s rukojetí, který slouží k nabodávání kusů jídla a s nožem tvoří dohromady jídelní set. Vidličky k nabodávání jsou běžné na poledni v zemích Maelské ligy a občas mezi kupci a šlechtou, jinak ale na severu nejsou běžné.

• Chléb – Chléb je jedním z nejdůležitějších zdrojů sacharidů a jí ho všichni, od nádeníků po krále. Nejchudší chleby (zvané ‚chet‘ nebo ‚cheat‘) se pečou ze směsi žita a pšenice. Bohatší (zpravidla sedláci a měšťané) si mohou dovolit tzv. selský chléb, pečený z celozrnné mouky, a nejdražší chléb (zvaný ‚manchet‘) je vyráběn z bílé pšeničné mouky. Chléb je v zásadě ukázkou společenského statutu, čím tmavší chléb člověk jedl, tím nižší bylo jeho postavení (do výroby bělejšího chleba je třeba dát mnohem více úsilí a je proto dražší). V hospodě bývá zpravidla k dispozici zpravidla pouze chet.
• Jídlo na zakrojení – Občas může být k dispozici k chléb s něčím na zakrojení, jako s čerstvým sýrem, možná s trochou uzeného, soleného vepřového, cibulí, možná trocha másla, případně nějaká zelenina nebo ovoce, pokud je zrovna sezóna.

Příklady

Většina obyvatel je negramotná a názvy náleven byly původně zpravidla popisem, jak nálevnu najít, případně jak ji poznat (U Pluhu, U Topolu). Poté, co si kromě označení nálevny větví nebo koštětem začaly některé nálevny vyrábět i cedule, zpravidla si zvolily snadno rozpoznatelné znamení, které na ní může být namalováno a lidé je poznají. Jde především o ptáky, zvířata nebo nářadí, které chudí lidé používají při práci (U Jezevce, U Medvěda).

• U Modrých dveří – Je vyhlášená v okolí zvláštní chutí piva, který paní Burghová vaří s tajnou příměsí bylin, děděnou z dcery na dceru. Obývací místnost domu je vymalovaná florálními motivy a voní sušenými rostlinami.
• U Měděného kotlíku – Sedí se tu venku na lavicích pod košatým dubem, zatímco dechberoucí paní Inwoodová a její pohledné dvě dcery roznáší korbele. O údajné flexibilní morálce paní domu a košatém paroží pána domu se klevetí široko daleko.
• U Bílého jelena – Vdova Garrardová vaří pivo jako hlavní zdroj svého příjmu a nechala proto jednoho mnicha, aby jí namaloval ceduli s bílým jelenem namísto platby za pití. Mnich byl pro malbu zanícený, ale jelena zřejmě nikdy neviděl a zvíře na vývěsním štítě jej připomíná jen velice vzdáleně.

Krčma

Odlišuje od náleven tím, že je zpravidla určena pro movitější klientelu, lze se tu najíst a zpravidla se v ní také nalévá víno. Jde už o zařízení, které nabízí jídlo a pití jako hlavní zdroj obživy a jsou zpravidla otevřeny celý den. Kromě uhašení žízně po práci se tak sem lidé chodí najíst a posedět a vypít žejdlík na chuť.

Pití

• Víno – Pod názvem víno se rozumí nejen víno z hroznů, ale také víno z jakéhokoli ovoce. Patří sem tak i cidery (vyráběné kvašením jablek) a perry (získávané kvašením hrušek). Oblíbená a ceněná jsou vína červená, a především pak sladší chuti. Žejdlík vína stojí asi čtyřikrát tolik, co pivo.
• Ypokras – Velice oblíbená jsou také kořeněná vína, která jsou považována nejen za chutná, ale také zdraví prospěšná. Do vína (zpravidla červeného) se přidává koření jako například zázvor, kardamom, pepř, muškátový oříšek, hřebíček a cukr nebo med. Ty se dají koupit už připravené u obchodníků v malých váčcích, které se pak přimíchají do vína, nechají louhovat den nebo dva a pak se přes plátno víno procedí a podává. Tato kořeněná vína se podávají buď v pokojové teplotě nebo ohřáté (jako svařené víno).
• Medovina (medové víno) – Je to kvašený alkoholický nápoj z medu a vody. Byly často dostupné v krčmách, ale byly poměrně drahé a pily se především na slavnostech, svatbách a podobných událostech. Novomanželé byli často obdarováni mnoha lahvemi medoviny, které pak pili během líbánek jako trochu přepychu, kterou oslavili své životní rozhodnutí. Podobně oblíbený byl pro slavnosti i metheglin, medovina, do které bylo přidáno koření (skořice, zázvor, muškátový oříšek a podobně).

Jídlo

V krčmě je určitě k dostání i chléb i něco k zakrojení, nabízí ale i přímo teplé jídlo po hosty. Jí se tu zpravidla z keramických misek nebo cínových talířů.

• Kaše – Nejčastěji je k dispozici ovesná kaše, kaše z krup nebo kaše fazolové nebo zeleninové (tuřínové, kedlubnové nebo řepné). Často jednoduché a bez přísad, možná vařené s bylinkami pro dodání chuti, možná s trochou medu na oslazení, možná s opečenou cibulkou na vršku.
• Hutné polévky – Tyto hutné polévky jsou velice syté a s chlebem se podávají většinou jako hlavní chod. Většinou jsou vařeny ze zeleniny, když je nějaký kousek masa (většinou solený nebo uzený, případně slanina nebo klobása), přidává se do ní také. Hlavní složkou polévky jsou zpravidla luštěniny (hrách, fazole nebo čočka), zelenina (tuřín, mrkev, celer, cibule), případně kroupy nebo suchý chléb na zahuštění. Jejich variant je mnoho podle přísad a často se vaří z toho, co dům dal, nebo co zbylo ve spíži.

Maso a ryby – Chudí lidé jedí jakékoli maso, které mohou rozumně získat, aby rozšířili svůj jídelníček. Na talíři nebo v polévce, či koláči tak mohou skončit králíci, koroptve, kachny, holubi, kosi, ježci nebo jezevci. Kromě toho se jedla i zvířata chovaná na statku – vepři, krávy, koně, nebo staré slepice, které už nenosily (jíst maso slepic, které mohly ještě nosit vejce, bylo považováno za nehorázné plýtvání a předvádění, jak bohatý člověk je). Bohatí lidé si mohli dovolit i dražší druhy masa jako zvěřinu (z jelena, či kance), husy, pávy a exotická zvířata jako lvy, nosorožce a žirafy. Potrava se také doplňovala rybami, pokud byly k dispozici. U řek se lovili pstruzi, lososi, bobři (byli považováni za ryby, protože plavali a měli ploutev (ocas)) a raci. Bohatí si opět mohli dovolit jíst maso jeseterů, tuleňů, krabů, humrů a krevet. Maso labutí a velryb bylo ze zákona vyhrazeno pouze pro královské tabule.

Příklady

Krčmy se většinou nacházejí ve městě a zpravidla si berou svá jména od domovních znamení, podle kterých se dá snadno orientovat.

• U Tří sudů – Krčma je vyhlášená pro svůj výběr vín široko daleko a pan Frewell si velice zakládá na kvalitě svého pití. Dokonce za velké peníze nakoupil i skleněné poháry, aby byla proti svitu svící vidět barva vína. Má osobní spor s majitelem vetešnictví přes cestu a navzájem si dělají naschvály a podrazy.
• U Rudého gryfa – Krčma se nachází ve sklepě pod ulicí a rachotící vozy na ulici nad hosty jsou stále slyšet dole v síni. Rudý gryf je vyhlášený vynikající kuchyní a nabízí vybrané pokrmy, které by návštěvník v prosté krčmě nečekal. Klientela je mnohem vybranější, než je obvyklé.
• Pod Váhami – Chodí sem často představitelé hansy a hansovní námořníci, kteří navštíví město. Pan Twarby má příbuzného v městské radě, který přivírá oči nad pravidly, které si krčmář tu a tam ohýbá ve svůj prospěch.

Hostinec

Hostince nabízí kromě jídla a pití také ubytování pro pocestné a poutníky, ustájení jejich ořů a odpočinek na cestě. Stojí zpravidla před městskými branami nebo prakticky ihned po vjezdu do města, aby se cestovatelé mohli ubytovat a poté navštívit město. Jsou také rozmístěny podél obchodních a důležitých měst zhruba ve vzdálenosti jedné denní cesty od sebe, případně na důležitých křižovatkách, aby poutníci mohli vykonat cesty na delší vzdálenosti, aniž by museli spát pod širým nebem. Mohli vždy přespat v dalším hostinci na cestě, najíst se, odpočinout si a vyspat se pohodlně pod střechou (pokud si to mohli dovolit).

Pití

• Ležák – Kromě piva nabízely hostince často také nový oblíbený nápoj, hořké ležáky. Po staletí byli sedláci a rolníci živi především ze sladšího piva, ležák je poměrně nová záležitost (rozšiřuje se ve velkém posledních dejme tomu třicet až padesát let, záleží na oblasti), která si ale rychle získává popularitu, a často je vaří kláštery a města (proto jsou dostupné pro ty hostince, které leží v jejich blízkosti a kupují od nich). Chudší se stále spokojují s pivem (což je pití, které nejčastěji nalezneme v nálevnách), ale lidé, kteří si mohou dovolit připlatit nějakou tu penci nebo groš, sahají stále častěji po ležáku. Vyrábí se z chmele, má výraznou hořkou chuť a má také mnohem větší podíl alkoholu než pivo. Vydrží také mnohem déle než pivo. Díky chmelu ho lze uložit týden nebo i dva bez toho, aby se zkazil.

Jídlo

K dispozici jsou zpravidla kaše i hutné polévky jako v krčmě, chléb i něco na zakrojení taktéž. Téměř jistě jsou ale k dostání i koláče, které představovaly vydatné jídlo na cesty. Jí se zpravidla z keramických talířů a keramických misek.

• Masové nebo zeleninové koláče – Jde o jeden z typických způsobů, jak připravovat jídlo a koláče jsou rychlé občerstvení, které lze koupit na ulicích. Ve městech jsou koláčové pekárny, které pečou koláče celý den, dokonce i v noci. Jsou populární, protože je možné je zakoupit a vzít si s sebou na cesty, případně na pole, kde člověk pracuje celý den a nemůže se vrátit pro teplé jídlo. Těsto koláče, které je poměrně levné, uchová maso nebo zeleninu uvnitř šťavnaté a čerstvé a je možné si toto jídlo vzít snadno s sebou. Krusta je zpravidla jen obal, dělá se často jen z mouky a vody a ztvrdne prakticky na kámen. Není určena k tomu, aby se jedla, jen uchovává obsah a šťávu pokrmu a díky zabalení v těstu vydrží obsah déle, aniž by se zkazil. Obaly levných koláčů se nejí, lidé je vyhazují. Lepší a dražší koláče mohou mít lepší kůrky, které jsou jedlé a mohou se k obsahu koláče přikusovat.
  Do koláče se přidávají ingredience podle ceny. Levné koláče obsahují zpravidla jen zeleninu a nějaké bylinky, případně zbytky masa nebo kousky vepřového nebo ptačí maso (vrány, staré slepice, kosi, kachny). Pokud je v okolí řeka, pak možná kousky úhořů nebo ryb. Dražší koláče obsahují dražší a lepší kousky masa, zvěřinu a přidává se stále víc koření, které přidává i obyčejnému koláči více chuti.

Ubytování

Ubytování záleží na velikosti hostince a hostech, kteří tudy procházejí. Hostinec má zpravidla jednu společnou ložnici, kterou sdílejí méně movití hosté. Pokud mají hlouběji do kapsy, mohou přespat v síni na podlaze nebo ve stáji na slámě. Stranou jsou pokoje, kde přebývá hostinský s rodinou. Pokud je hostinec na trase, kudy prochází kupci a bohatší poutníci, nabízí zpravidla i soukromé pokoje (obvykle tak 2-5 pokoje). Občas mají některý z pokojů dlouhodobě pronajatý kupříkladu cechy, pokud jejich členové hostinec využívají pravidelně. Některé hostince (často ty ve městech nebo u bran) nabízí i uložení předmětů a majetku do opatrování a ve sklepě se nachází pevné železem okované truhlice, kde si kupci mohou svůj majetek ukrýt, než vyrazí prozkoumat neznámé uličky a náměstí.

Příklady

Hostince si často volí jména buď podle cestování a případně polohy (U Vozu, Na Půl cesty) nebo tak, aby už názvem zaujaly pocestné a ponoukly je k zastávce (U Pečených holoubat, U Šaška).

• U Zajíce a ohařů – Celá rodina pana Holta, který hostinec provozuje, je málomluvná a věčně nabručená. Služby ale poskytují prvotřídní a pokud jste nepřišli pro klábosení, ale pro jídlo, pití a přespání, odejdete spokojeni.

• Na Rozcestí – Hostinec je opevněný a na střeše a zdech jsou vidět stopy ohně, jak se jej někdo (opakovaně) pokusil vypálit. Pan Pownder s dvěma syny chodí ozbrojen a při nenadálých zvucích poplašeně nadskočí. Pití je výborné, ale jídlo je bez chuti a masové koláče jsou suché a bez kladiva se nedají otevřít.

• U Koruny – Hostinec za branami slouží jak pocestným, kteří přijeli do města, tak místním. Za pěkného počasí se jí na dlouhých stolech na čerstvém vzduchu a hostinský, pan Draw, je baculatý veselý chlapík, který se snaží potěšit hosty. Často pozve muzikanty nebo minstrely, aby hráli a bavili přítomné.

Středověká chuť jídla

Výrazným rozdílem oproti chuti dnešních jídel a jídel středověkých nebo renesančních jsou kouř, koření a sůl.

Všechny pokrmy se připravovaly nad otevřeným ohněm a byla v nich cítit výrazná kouřová chuť, lehká vůně dřeva nebo uhlí, pokrmy byly lehce opečené nebo připálené na rozpáleném rendlíku. Tak se jídla připravovala po tisíce let, ale je to chuťová kvalita, která z našeho jídla takřka vymizela. Navzdory tomu po ní přesto podvědomě toužíme a dopřáváme si jí v podobě opékání vuřtů, barbecue a grilování.

Výrazným rozdílem oproti dnešnímu jídlu je koření, respektive jeho absence. Koření bylo drahé a mohli si ho dovolit jen ti majetnější (kteří ho nadužívali, aby ukázali svůj status), pro většinu lidí bylo nedostupné a v jejich jídle chybělo prakticky úplně. Chutě se do jídla dodává za výraznějšího používání bylin, které si lidé sami pěstovali.

Další chuť, která se oproti dnešku různí, by byla sůl. Všechna jídla byla také více solená, než jsme zvyklí, protože sůl se používala jako konzervační látka. Jen zmínit některé, většina konzumovaného masa byla solená (před jídlem se maso namáčelo ve vodě, aby se z něj sůl dostala, ale nikdy se to nepodařilo dokonale) a máslo bylo primárně také slané, aby se dalo uchovávat. Lidé byli zvyklí na více slané chutě a často jídlo dosolovali (z našeho pohledu přesolovali), aby pro sebe dosáhli dobré chuti.

Středověké směsi koření

Ve středověku a renesanci se často v kuchyních těch, kteří si to mohli dovolit, používaly předpřipravené směsi koření. Koření bylo v té době velice drahé a jeho užívání ukazovalo bohatství, proto na dvorech králů a císařů byla všechna jídla velice kořeněná. Na dvorech rytířů a nižší šlechty se díky ceně používaly spíše po špetkách. Směsi používaly různé přísady a poměry, které závisely na kuchaři a mnoho z nich mělo svou tajnou směs koření. Nejčastější byly ale tyto tři:

• Poudre-douce („sladký prášek“) – cukr, zázvor, skořice, muškátový oříšek a guinejský pepř (semena rostliny aframon rajské zrno, má štiplavou chuť podobnou pepři s náznaky citrusů, ve středověku se používal jako levnější alternativa z Indie dováženého pepře); občas se do směsi dávaly i galangal (galgán), hřebíček nebo dlouhý pepř (má podlouhlý tobolkovitý tvar, má sladší a aromatičtější chuť než černý pepř, je méně ostrý)

• Poudre-forte („silný prášek“) – černý pepř, guinejský pepř nebo dlouhý pepř (aby chuťově obohatily černý pepř), skořice, zázvor a hřebíček; občas se přidával i muškátový oříšek

• Poudre-fine („jemný prášek“) – skořice, zázvor, kardamom, hřebíček, hnědý cukr a trocha šafránu

Závěr

Samozřejmě v realitě se funkce a nabídka jednotlivých hospod prolínaly a překrývaly. V některých nálevnách bylo k dispozici jídlo a ubytování, některé hostince nabízely jen jídlo a pití. V zásadě by ale tato trojice měla fungovat a sloužit jako základní pravidlo pravé ruky pro vaše hry.

 

Pokud vás svět Ravnburghu zaujal, další materiály pro něj najdete na RPG fóru tady.