Ravnburgh: Společnost
Článek se věnuje struktuře společnosti ve světě Ravnburghu.
V předchozím věku světa filozofové věřili, že společnost je složena ze tří řádů – šlechty, která bojuje, aby ochránila oba ostatní stavy před hrozbami materiálního světa, duchovních, kteří usmiřují bohy a chrání ostatní ve světě duchovním a venkovského lidu, který pracuje a živí sebe i zbylé dva stavy. Po dlouhou dobu tento stav existoval a více či méně fungoval, ale v posledních sto letech jej výrazně narušil růst měst a nárůst bohatství i moci měšťanů. Díky tomu se původní “trojí lid” rozšířil na stavovskou společnost složenou ze 4 hlavních stavů – šlechty, duchovenstva, měšťanstva a poddaných – a jednoho stavu bezprávného, který žije na jejím okraji.
Příslušnost ke stavu je zpravidla dědičná a dědí se z otce na syna (případně z matky na dceru v Císařství), ve výjimečných případech je ale možné, aby jednotlivec dosáhl změny svého stavu. Snadnější je přitom posun v žebříčku dolů než nahoru. Z měšťana se snadno může stát poddaný, pokud špatně investuje svůj majetek, je okraden, případně město zpustoší útočící armáda. Obrácený postup je složitější, nicméně není nemyslitelné, aby si třeba sedlák, který si po straně vydělává podloudnictvím, našetřil na dům ve městě, přestěhoval se a stal se měšťanem. Povýšení do šlechtického stavu pasováním na bojišti za zásluhy je jeden z dalších příkladů.
Stavy
Obyvatelé Severních království (a tím pádem i postavy) tak patří do některého z následujících stavů:
Šlechta
Příslušníci urozených šlechtických rodů vlastní rozsáhlé pozemky a léna (majetek propůjčený držiteli výměnou za službu lennímu pánovi), stejně jako drží důležité úřady v zemi. Představují malou vládnoucí vrstvu, která spravuje území a bojuje v bitvách. V případě války jsou to oni, kdo staví do boje armádu (složenou z jejich vazalů a stále častěji plavených žoldnéřů). Patří sem vyšší šlechta a rytíři.
Vyšší šlechta
Představuje je několik nejvýznamnějších šlechtických rodin, které si získaly privilegia a postavení výjimečné i mezi ostatními šlechtici. To v jejich rukách se soustředí většina majetku, světské moci a z jejich řad jsou vybíráni lidé držící úřady a hodnosti na panovníkově dvoře.
Panovník potřebuje k běžnému provozu několik důležitých osob. Na prvním místě je to kancléř, který stojí v čele kanceláře (ta má na starosti pečeti a listiny, vede písaře a notáře v rámci kanceláře). Komorník, který se stará o příjmy, výdaje a finance jako takové, stojí v čele komory (zprvu to byla doopravdy komora, kde byly na podlaze a v truhlách uloženy peníze, v současnosti název úřednického orgánu) a u zemského soudu vybírá pokuty. Daně a poplatky od poddaných má většinou na starosti (včetně výběru, kdy objíždí vesnice s doprovodem a na voze) podkomoří. Důležití úředníci jsou také maršálek, který stojí v čele knížecího zbrojného doprovodu, a purkrabí, kteří spravují královské hrady.
Nejnižší hodností mezi vyšší šlechtou je earl, který je dědičným držitelem hrabství. Hrabství na hranicích s nebezpečnými nebo nepřátelskými oblastmi jsou zpravidla nazývány marky a vládne jim markrabě. V žebříčku nad ním je vévoda, který spravuje vévodství a kterému podléhají earlové v rámci vévodství. Větší celky sestávající z několika vévodství spravují knížata a králové, kteří jsou zpravidla vládci samostatných států. Vyšší hodností jsou už pouze velekrál (který vládne Arlatu) a císařovna (vládnoucí Lvímu císařství).
Rytíři
Drobní šlechtici oproti vyšší šlechtě mají jen malé majetky a často je nelze rozeznat od bohatších sedláků. Zpravidla do jejich majetku náleží jedna, ale častěji tak 2-3 vesnice. Sídlí obvykle na dvorci, který zpravidla k sobě má dva lány, určitě sýpku (kde se skladuje obilí z okolí), občas budou mít u dvorce postavenou i opevněnou tvrz.
Rytíři jsou často jmenováni za správce královských nebo šlechtických dědičných hradů (označovaní jako purkrabí, kasteláni nebo capitaine v Císařství), které pak drží a spravují v panovníkově jméně.
Duchovní
Příslušníci tohoto stavu jsou ti, kteří provádí obřady k usmíření bohů, udržují posvátné ohně v jejich chrámech, vonné svíce a zapalují svíce za mrtvé. Církve různých bohů Zrcadlového dvora mají velký vliv a vlastní rozsáhlé kusy půdy, které pronajímají. Poslední dobou ale jejich vliv upadá a je nahrazován vlivem měst. Patří sem kaplani a mniši.
Kaplani
Jsou to představitelé bohů, kterým jsou svěřeny jejich vlastní kostely a farnosti. Jsou spirituálními vůdci komunit, které byly svěřeny do jejich péče a představují hlas svého boha pro věřící. Není neobvyklé, že na venkově užívá jeden kostel několik kaplanů různých bohů a každý kostel funguje jako chrám pro všechna božstva Zrcadlového dvora, přestože je většinou zasvěcen jen jednomu z bohů. Většina kaplanů byla vychována nebo vycvičena v klášterech a byli původně mnichy. Zatímco mniši zpravidla skládají slib čistoty a žijí v celibátu (aby se mohli soustředit na učení a službu svému bohu), kaplani jsou jej zproštěni a zpravidla se žení a vdávají (záleží nicméně na církvi).
V případě kultů vládnoucích bohů platí, že jeden kostel a jednu farnost reprezentuje kaplan, velké oblasti složené z mnoha farností, takzvané prelatury (obvykle vévodství nebo knížectví), má na starosti prelát a velké celky (často království) pak arciprelát. Představenými mysterijních kultů jsou mistři a velmistři. Menší bohové často nemají tak propracovanou kněžskou strukturu a organizovanou církev. Nezřídka jde spíše o roztroušené kaplany malých chrámků, potulné mnichy, kteří občas uznávají autoritu některého charizmatického kněze v okolí a občas jsou úplně nezávislí na jakékoli struktuře.
Mniši
Tito řeholníci (mniši a mnišky) se rozhodli vzdát materiálního světa a zasvětit svůj život službě bohů. Různé řády a kulty dedikované modlitbám a službě si vybudovaly své kláštery, kde se izolovaly od světského světa a jeho svodů a nástrah. Kláštery zpravidla vlastní rozsáhlé pozemky a mají velký vliv. Patří jim pozemky okolních vesnic a zdejší vesničané odvádí nájem za ně přímo klášterům, které tím bohatnou. Kláštery jsou pevnosti po stránce světské i duchovní a v případě ohrožení se sem mohou uchýlit lidé z okolí. Jsou to často sídla vzdělanosti, opisují se tu kroniky a shromažďují znalosti. Kláštery vedou záznamy, jsou tu uschovány jinde dávno zapomenuté znalosti a rozsáhlé knihovny. Vaří se tu také pivo a mniši vyrábí víno a pěstují léčivé byliny.
Některé kláštery a špitální bratrstva zřizují i špitály, tedy útulny pro nemocné, přestárlé a chudé. Mniši a mnišky, kteří se o ně starají, jsou zpravidla nazýváni špitálníky. Dalším specializovaným druhem mnichů jsou strážci. Je jich jen málo a jsou to duchovní, kteří nemají vlastní kostel a slouží jako zvláštní vyslanci církví Zrcadlového dvora, s právy a pověřeními (v podobě glejtů), které jim umožňují vyšetřovat výskyty různých zakázaných kultů, vyšetřovat nevysvětlitelné a mystické úkazy, pronásledovat monstra a navracet nemrtvé (duše, které unikly z Irkelly) zpět do zásvětí. Zpravidla nosí brnění a zbraně. Mají autoritu nad běžnými mnichy a kněžími, kteří by jim měli pomáhat v jejich úkolech.
Představený mužských řádů a klášterů je opat, jeho ženskou obdobou pak abatyše. Pro špitální řády je představeným velkošpitálník nebo velkošpitálnice. Představeným strážců je komtur nebo komturka.
Měšťanstvo
Dobře organizovaný stav, jehož obyvatelé se soustřeďují ve městech a sdružují v cechu, skrze který mohou provozovat své řemeslo v Severních královstvích. Jejich bohatství (narozdíl od šlechty, která vydělává na vlastnictví půdy) plyne z obchodu a kvalifikovaných řemesel. Patří sem měšťané, obchodníci, řemeslníci, dělníci a nádeníci.
Město vede rychtář, kterému šlechta svěřila do rukou správu věci veřejných, udržování pořádku, řízení městského soudu a shromažďování poplatků. Měšťané sami si volí městskou radu v čele s purkmistrem, kde většinou zasedá 12 konšelů. Městská rada projednává obchodní a veřejné otázky (zpravidla má spory s rychtářem o rozložení pravomocí).
Měšťané
Mezi měšťany se počítají ti obyvatelé města, kteří v něm vlastní dům nebo pozemek (tzv. městiště) a bydlí v něm. Tvoří jen malou a nejbohatší část obyvatel města. Lidé, kteří jsou spolumajiteli, spolupodíleli se na vlastnictví městiště, jsou nazýváni soukupové.
Obchodníci a řemeslníci
Jsou to přední obyvatelé města, kteří jsou zároveň zpravidla i měšťany a členy svých cechů. Cechy mohou být buď obchodní nebo řemeslnické a sdružují řemeslníky určitého řemesla (jako například tkalci, mečíři, zedníci, pekaři, sedláři, nožíři, barvíři a další), na jehož vykonávání mají ve městě zpravidla praktický monopol, neboť jako skupina mohou lépe soupeřit s jednotlivci. Občas dostanou přímo privilegium od města, které zapovídá obchod nebo výrobu těm, kteří nejsou členové cechu. Cechy také určují ceny a dohlížejí na kvalitu výrobků, která je kontrolována a v případě provinění může být člen vyhozen z cechu a přijít o živnost. Kdokoli chtěl vstoupit do cechu, musel několik pracovat jako tovaryš pro některého ze členů a později vytvořit svůj „mistrovský výrobek“, aby dokázal, že dokáže naplnit vysoké standardy cechu. Musel také vlastnit dost peněz, aby si mohl dovolit otevřít vlastní dílnu. V případě, že člen cechu má finanční obtíže, členové jeho cechu mu vypomohou, jak mohou. Cech vede cechmistr a několik soudců, kteří pomáhají při sporech mezi členy cechu.
Cechy mají vlastní domy s velkými jednacími sály, kde se scházejí k projednávání problémů. Mají vlastní propůjčené erby a prapory (erby musí být uděleny panovníkem, a kromě šlechticů, církví a měst jsou cechy prakticky jedné, které mají právo je používat). V některých městech mají cechy přidělené části hradeb, které mají udržovat a v případě obležení města je bránit. Pořádají také různé festivaly a oslavy a podílí se výraznou měrou na společenském životě města.
Dělníci a nádeníci
Tvoří největší část obyvatel města. Jsou to lidé, kteří nejsou měšťany, nemají vlastní dílny ani obchody, ale pracují pro ostatní. Zpravidla nejsou bohatí, ale i dělník si může vydělat ve městě často více než na venkově. Nádeníci jsou najímáni na denní práci a další den mohou pracovat pro někoho jiného. Při nedostatku práce mohou snadno sklouznout k žebrotě nebo se vrátit na venkov a opustit město.
Venkovské obyvatelstvo
Jsou to ti obyvatelé, kteří žijí na venkově, vesnicích a samotách a živí se většinou zemědělstvím. Zpravidla pracují na půdě šlechty nebo klášterů. Patří sem sedláci, svobodníci, nebo čeleď.
Průměrná vesnice má okolo deseti stavení (v každé usedlosti bude žít rodina s čeledí – v průměru také deset lidí) a bude mít okolo 5-10 lánů plužiny (obdělávatelné půdy). Na uživení jedné rodiny (včetně vypěstování dost jídla na uživení blízkých měst a hradů) je třeba jednoho lánu plužiny, menší rodiny si mohou vystačit s půllánem. V podmínkách severních království se plužina nachází zhruba v okruhu 1 km od jádra vesnice (1 km je vzdálenost, na kterou se ještě vyplatí jít ráno na pole a večer z pole, dál už je to neefektivní). Vesnice jsou proto od sebe v úrodných oblastech (oddělených od sebe hvozdy a mokřady) vzdáleny asi 2 km.
Sedláci
Venkované žijící usedle na půdě, kterou si pronajímají od svého lenního pána a platí mu půlroční rentu za možnost ji obdělávat. Dříve bývali sedláci v nevolnickém vztahu usazeni na půdě a bez svolení pána se nemohli stěhovat. Postupně však došlo k výraznému rozvolnění podmínek a v původní podobě se nevolnictví udrželo jen v okrajových částech Císařství.
Svobodníci
Jde o nepočetnou vrstvu selského lidu, která má díky zvykovému právu právo držby svobodného, dědičného majetku. Předpokládá se, že svobodníci vycházejí z řad lokání nižší šlechty, která si neudržela své postavení, a vliv, ale podařilo se jim udržet si některá svá privilegia (občas i právo honby, rybolovu, várečné, výčepné nebo třebas pálení dřevěného uhlí) a zůstaly jim některé povinnosti (kromě povinnosti platit berně (daně) i povinnosti vojenské, kdy jsou svobodníci povinováni bojovat v královském vojsku).
Čeleď
Nejchudší z řad venkovského obyvatelstva. Čeledíni nevlastní žádný movitý majetek a živí se tím, že se nechávají najímat na práce pro pány, sedláky a svobodníky. Patří sem služky, děvečky, podomci, čeledíni, pacholci, husopasové a další.
Bezprávní
Jsou to lidé na okraji společnosti, kteří často žijí v opovržení a nemají prakticky žádná (nebo jen velice málo) práva a jen malé zastání. Často jsou na ně sváděny neduhy společnosti a v případě nákaz nebo neštěstí jsou snadnou obětí, na kterou zle svést vinu. Patří sem žebráci, bezdomovci, nevěstky, potulní kejklíři, tuláci a kočovníci.
Žebráci a bezdomovci
Lidé, kteří žijí na ulici a nemají vlastní prostředky, jsou vydáni na milost ostatním a je na ně pohlíženo jako na parazity a příživníky, kteří si svou situaci způsobili sami. Násilí a svévole proti nim často nejsou nijak vyšetřovány a pachatelé uniknou trestu.
Nevěstky
Na nevětsky je pohlíženo s opovržením, přesto jsou vnímány jako nutné zlo a jsou zpravidla tolerovány. Podléhají místním regulacím, musí kupříkladu nosit určité oblečení, aby se odlišily (výrazně barevný plášť nebo určitý druh oblečení nebo pokrývky hlavy) a smí provozovat sovu živnost jen v určitých místech. Zpravidla jde o ulice, které mají růži ve jméně – eufemismus „utrhnout růži“ znamená „jít si najmout nevětsku“. Prodejné ženy si často růže dávají i na klopu nebo se jimi zdobí, když kvetou.
Míra ochrany nevětsek je závislá na místě. V některých místech (především v Císařství) se nevětsky sdružují v cechu, stejně jako jiné profese ve městech, a požívají jisté vážnosti a ochrany. Jinde jsou ale nevětsky vnímány jako spodina společnosti, jejich ochrana je minimální a nikdo neřeší násilí ze strany zákazníků nebo veřejnosti. Mužská prostituce je zakázána a je trestána, v okrajové podobě (především jako společnost pro bohaté dámy a paní), ale existuje.
Potulní kejklíři, minstrelové, tuláci a kočovníci
Lidé, kteří tráví svůj život na cestách a vydělávají si své živobytí každou noc na jiném místě, nemají místní zastání a jejich ochrana závisí na místních pánech. Může se lišit místo od místa dramaticky – někde kejklíři dostanou ozbrojený doprovod, který je bezpečně doprovodí, jinde jsou přepadeni a jejich vozy vyrabovány se svolením místního pána, který dostane podíl z uloupeného majetku.
Minstrelové jsou chudí potulní muzikanti a muzikantky, kteří vandrují od města k městu s loutnou na zádech a předvádějí své umění na veřejných prostranstvích a v krčmách. Hrají na loutnu, zpívají a předvádí staré nebo složené písně. Nezřídka se připojují ke kejklířským společnostem a vystupují s žongléři, kejklíři, medvědáři a dalšími umělci najednou. Naproti tomu trubadůři jsou skladatelé a básníci nejvyšší společnosti, kteří vytváří hudbu a básně pro šlechtu, krále a královny. Buď mají patrona (zpravidla bohatého šlechtice), který si je platí, nebo jsou nezřídka sami šlechtici a mohou se uživit bez podpory ostatních.
Závěr
Pokud vás zaujal svět Ravnburghu, další materiály pro něj najdete tady: https://rpgforum.cz/forum/viewtopic.php?t=15608
Pozn. Černobílý vzor pro erb (barevná kombinace je unikátní pro Ravnburgh) je použita z knihy A Complete Guide to Heraldry. Je k dispozici na internetu jako public image. Středověké ilustrace pochází z Přebohatých hodinek vévody z Berry (Très Riches Heures du Duc de Berry) a jsou také k dispozici na internetu jako public images. Fotografie a další ilustrace jsou také public images.
