Pochopit a pojmout myšlení lidí ve středověku, to je sen mnoha badatelů, který však jen těžko může dojít úplného naplnění. Zkoumáním písemných i jiných pramenů získáme vždy jen střípky mozaiky, na které se navíc chtě nechtě díváme naším zažitým pohledem. Můj článek si v žádném případě neklade za cíl nějak systematicky pojmout a popsat mentalitu středověku. Je spíše letmým průřezem tématy, která mi z různých důvodů připadají zajímavá a užitečná.

Poděkování

Na tomto místě se sluší poděkovat Exterovi, který můj článek zkorigoval a dal mu formu.

Tehdy a dnes

Středověké myšlení je tomu našemu vzdálenější než si mnohdy představujeme. Myšlenkový svět lidí počátku tisíciletí byl v mnoha ohledech chudší, ale zároveň daleko bohatší. Kritické myšlení novověku přísně vymezilo realitu a to ostatní uvrhlo do světa „fantazie“. Vydejme se do dob, kdy fantastično bylo součástí reality a svět byl založen božím řádem.

V následujícím textu budu skloňovat výrazy jako představivost, tajemno, zázračno, magično a podobné. Viděno dnešním pohledem, byl jimi prodchnut celý svět středověkého člověka. On sám by je ale takto nechápal. Pro něj to nebyly pojmy vyhrazené jen pro náboženskou či uměleckou sféru, která má s rozumovým přístupem jen málo společného, nýbrž běžnými prostředky k uchopení světa kolem.

Vzdělání moderního člověka, se středověkým nepoměřitelné, nám dává vědomosti, kritickým rozumem ověřitelná fakta. Tam, kde chybí tyto vědomosti, nastupuje představivost, vytvářející mýty. Toto platí i pro ty, jimž se dostalo na středověké poměry špičkového vzdělání, neboť celá vědomostní koncepce byla založena od základů jinak, než ta naše.

Zázraky nebo magie?

Tajemno mělo ve středověké mentalitě svůj účel i zdroje. Tajemno bylo z určitého hlediska ve stálém konfliktu s oficiální křesťanskou ideologií. Víra v nadpřirozené síly, jež vycházela z pohanských (keltská, germánská a slovanská mytologie) a antických (spisovatelé jako Ovidius) zdrojů, byla nutně v napětí s křesťanstvím, které jako jediné původce nadpřirozených jevů uznávalo Boha (a jeho služebníky, anděly a světce) a ďábla (obecně démony). Tak se rodí kategorizace tajemna na zázračno a magično.

Zázračno je přisuzováno světcům a jiným služebníkům božím. Nesčetné legendy nám vyprávějí o zázracích vykonaných poustevníky, mučedníky, svatými mnichy a biskupy. Nadpřirozené síly této kategorie se přiznávaly i králům, kteří měli (zejména v raném středověku) ve společnosti zcela výsadní postavení, jakožto Bohem vyvolení a pomazaní (a v podstatě spojovali funkci válečnickou a kněžskou). Například francouzským králům tradice přisuzovala schopnost léčit určité choroby pouhým dotykem.

Naproti tomu magické síly byly už záhy považovány za něco špatného, či alespoň krajně podezřelého. (To ovšem zjevně nebránilo tomu, aby se jejich studiem aktivně zabývali klerikové včetně kněží a biskupů.) Zdaleka nejrozšířenější praxí magických sil bylo čarodějnictví, které si můžeme (trochu nepřesně) definovat jako využívání služeb démonů k vlastnímu prospěchu (většinou na úkor jiných lidí), či přímo ke škození lidem. Zatímco ještě v antice zastávali démoni postavení ambivalentní, dualistický charakter křesťanství je jasně odsunul na temnou stranu barikády.

Kontakt se záhrobím

Velkým zdrojem tajemna byl záhrobní svět. Už ve Starém Zákoně se objevuje zmínka o věštění budoucnosti pomocí duchů zemřelých (První Samuelova, 28. kapitola). Nehodný král Saul přiměje věštkyni, aby mu vyvolala ducha zemřelého proroka Samuela, kterého se chce dotázat na radu před bitvou. Saul je zjevně v úzkých, protože se uchyluje k praktice, kterou dříve sám zakázal a přísně trestal. Duch Samuela se skutečně zjeví a oznámí Saulovi porážku a smrt. Stojí za zmínku, že středověký názor operoval s možností, že zjevením nebyl skutečný Samuelův duch, ale zlý démon, který se za něj vydával.

Homérovy eposy také nabízejí podobnou formu magie. Matka hrdiny Achillea se ptá ducha zemřelého věštce na osud svého syna. Ani ona nedostává příliš uklidňující odpověď. Achilleovi je sice přisouzena věčná sláva, ale také časná smrt. Kouzelnice Kirké přivolává kvůli Odysseovi dokonce celý zástup mrtvých. Zde je zajímavý použitý prostředek, jímž je vylákala na náš svět. Přivolané přízraky lačně pijí krev býka, za tím účelem obětovaného. Je to jasná ukázka principu „něco za něco“, který se nadále opakuje u všech forem démonické magie.

Křesťanský středověk rozhodně nepřál přivolávání mrtvých duší zpět na svět. Rušení jejich zaslouženého klidu bylo přinejmenším silně neetické. Antická mytologie byla sice známa, ale oficiální morálka se z ní rozhodně neodvozovala. Středověkému člověku nedělalo problém upřít spásu i velikánům Vergiliova formátu jen pro to, že nepoznali Krista (Dantova Božská komedie). Na druhou stranu zjevování se zemřelých jejich blízkým nedělalo oficiální ideologii velké problémy. Pokud zemřelý přišel sám od sebe, většinou se žádostí o modlitby za jeho vykoupení, bylo vše v pořádku. Tato mystika se rozvíjí spolu s koncepcí očistce na začátku 12. století. Ještě v novověku se (i v českých pověstech) objevují motivy duchů, kteří žádají po živých modlitbu či jinou službu, a míru svého vykoupení dávají najevo změnou podoby (například duch bílý od pasu dolů je v půli cesty ke své spáse).

Význam lidskosti

Čarodějnictví obsahovalo víc než jen vyvolávání mrtvých a spolupráci s démony. Pomocí kouzel dokázali čarodějové proměňovat sebe či jiné lidi ve zvířata. Právě nedobrovolné proměny ve vlky souvisí se vznikem fenoménu vlkodlaka. Pohledů na tyto bytosti bylo mnoho. Pro někoho byly ubohými oběťmi čarodějnických kleteb, pro někoho zloduchy škodícími ve vlčí podobě lidem, či dokonce stvůrami, nemajícími s člověkem nic společného.

Mutace a znetvoření člověka byly dalším významným projevem tajemna. Lidé se zmnoženými či chybějícími orgány, lidé se zvířecími částmi těla, či neobvyklých proporcí (titáni a skřítci). Tyto představy neměly být ani tak snahou o ztvárnění ďábelskosti, jako spíš revoltou proti ideologii humanismu (a vymykají se tak schématu zázračno × magično), který pokládal člověka za boží obraz, a vše tedy vztahoval k antropomorfismu. Různé pokřivená a odlidštěná stvoření popírají výlučnost člověka, kterou hlásali představitelé církve.

Už ve středověku byly známé mechanické napodobeniny člověka. Proplétá se tu alchymistická idea homunkula s židovským (kabalistickým) fenoménem golema. Velkou roli pro projevy tajemna v takové podobě hrál Orient. Právě východní země se staly během křížových výprav opravdovými studnicemi tajemna. Lidská představivost je zaplňovala lidskými mutanty, robotickými napodobeninami lidí a zvířat, nevídanými kouzly a divy. Tyto představy sice budily úžas, ale zároveň pohoršení a odpor, neboť v pohanských zemích Orientu zcela evidentně takových divů nemohli dosáhnout jinak než pomocí démonické magie. O tom, jaké představy měl západní svět o Orientu, svědčí všeobecné odmítnutí svědectví Marca Pola, který podal ve svém Milionu (což byl mimochodem posměšný název vymyšlený jeho kritiky) vcelku střízlivý popis svých cest na východ. Mnohem lepšího přijetí se dočkal fantastický Mandeville, který byl vymyšlený od začátku do konce.

Přitažlivost magie

Ve svém pojednání zahrnuji přibližně dobu středověku od desátého do čtrnáctého století. V tak ohromném časovém rozmezí pochopitelně lidské myšlení doznalo značných změn. Není proto vhodné operovat s jednoznačnými generalizujícími výroky, neboť středověká společnost se vyvíjela dynamičtěji, než si představujeme. Tak například už ve vrcholném středověku je znát značná únava lidí ze zázračna, s nímž se setkávali v příbězích o světcích. Jejich zázračné činy se brzy staly lehce předvídatelnými, takže tajemno ztratilo na své nahodilosti. V pozdějších dobách lze pozorovat i estetizaci tajemna pro účely uměleckých děl a textů, tajemno v mnoha případech také podlehlo profanaci. To, co bylo dříve tajemné a obávané, se stávalo prostředkem k pobavení a nebylo bráno vážně.

Do některých podob tajemna se promítaly také sny a touhy středověkého člověka. Prostí lidé, moření těžkou fyzickou prací, si vysnili bájnou zemi, kde není třeba pracovat a jídlo lze získat bez námahy. Tyto fantastické kraje zahálky, hodování a sexuální nevázanosti se vyskytují souběžně ve slovesnosti mnoha národů. Stejně jako u odlidštěných mutantů, i tady se jednalo o druh protestu proti uspořádání světa.

Jak vznikl očistec?

Již zde padlo slovo o očistci, a jistě stojí za to, rozvést toto téma trochu do hloubky. Nový Zákon se nikde výslovně nezmiňuje o očistci, jako o místě dočasného utrpení, kde duše zemřelých čekají, až budou zbaveny svých vin a vpuštěny do ráje. Přesto se už na konci starověku rozvíjely představy o dodatečném odpuštění hříchů po smrti, což dokládají přímluvné modlitby za zemřelé. Idea očistce tak, jak ji známe dnes, se ovšem objevila a zakotvila až ve 12. století.

Nepřímé narážky na sejmutí hříchů po smrti najdeme ve 2. knize makabejské (12, 41 – 46)1, Matoušově evangeliu (12, 31 – 32)2 a 1. listu Korintským (3, 11 – 15)3. Je ovšem zjevné, že tyto pasáže byly vyhledány teology až poté, co se objevily požadavky na očistec. Za „zrození očistce“ tedy vděčíme něčemu jinému než pouhému nápadu iniciativních teologů. Dotýkáme se zde jednoho ze základních rysů středověkého myšlení, a to strachu a nejistoty. Středověký člověk žil v neustálých obavách. Dělal si starosti o úrodu, zda nebude hladovět, bál se nemocí, které neuměl léčit, svých pánů, kteří s ním zacházeli nevybíravě… Ale ze všeho nejvíce se bál o svou duši. Jeho hříšnost mu byla předkládána dennodenně, bylo mu vyhrožováno věčným zatracením a pekelnými mukami. Poměr zatracených a spasených byl vždy velmi nepříznivý. Někteří učenci jej vyčíslili až na desetitisíce. Rozdíl mezi nekonečnou blažeností a zatracením byl příliš příkrý. Bylo jen otázkou času, kdy se tento stav stane nesnesitelným.

Znovunalezení materiálna

Vznik očistce je jedním z projevů intelektuálních proměn společnosti 12. století. Vzestup měšťanstva, arabský vliv skrze křížové výpravy, pokrok zemědělských technologií a zlepšení životní úrovně, to vše způsobilo, že se lidé začali zajímat více o pozemský život a jeho požitky. Milénium minulo a konec světa se nekonal, chiliastické blouznění bylo utopeno v krvi kacířů. Revolucionářské nadšení pro život v čistotě a svatosti polevilo, lidé přijímali svět tam, kde jím dříve pohrdali. Rozvoj aritmetiky přinesl nový pohled na čas, který lidem vyměřil Bůh.

Čas očistce byl stanoven podle míry provinění jedince a množství přímluv, které za něho vznášeli pozůstalí. Netrvalo dlouho, a počítání času očistce se stalo posedlostí. Existovaly příručky, které ke každému hříchu přiřazovaly určitý počet dní či měsíců v očistci, lidé se sdružovali do bratrstev, která měla za úkol modlit se za své zesnulé soukmenovce a tak jim zkrátit pobyt v očistci. Za příslušnost v takovém pohřebním bratrstvu se samozřejmě platilo. Peníze byly rovněž užitečné při předplácení zádušních bohoslužeb. Mnozí měšťané před smrtí odkázali veškerý svůj majetek farnosti a zajistili si tak sérii desítek až stovek mší.

Obchod s časem očistce vyústil v proslulé prodávání odpustků, které vyneslo církvi velký majetek, ale ještě větší kritiku. Klientelou v obchodě se spásou bylo především měšťanstvo. Tato vrstva obyvatelstva vznikla už v jedenáctém století, ale plně se ustanovila o sto až dvě stě let později. Rozvoj řemeslné výroby, a především obchodu, který stál za vzestupem měst, přinášel měšťanům značné bohatství. Není divu, že mnozí z nich se nechali ovládnout touhou po majetku a stali se z nich chorobní chamtivci. V této době se do popředí sedmera hlavních neřestí dostává lakota a útočí na dosud neochvějnou první pozici pýchy. Příkladem za všechny budiž případ italského kupce, který v závěti proklel vlastního syna, jenž si vzal něco stříbra z otcovy pokladny, těmito slovy: „Kéž mého syna stihne prokletí, mé i Boží! Kéž tomu tak je! Zůstane-li živ i po mé smrti a já ho již nebudu moci po zásluze potrestat, ať se na něho snese Boží trest jako na člověka proradného a zrádného!“

Posmrtné modlitby a přímluvy byly vskutku potřeba, to si uvědomovali i ti největší hříšníci. Jsou známy případy, kdy kupci, široko proslulí svou lakotou, odkázali před smrtí veškerý svůj majetek farnostem a pohřebním bratrstvům.

Měšťanská morálka a biblická města

Co způsobovalo u měšťanů takovou hrabivost? Již bylo uvedeno, že středověký člověk žil ve stálé nejistotě. I ve městech žila většina obyvatel velice blízko hranic chudoby. Jen málokdo dosáhnul takových úspěchů, že si mohl dovolit několikery šaty, maso každý den, lékařskou péči a mohl zcela zapomenout na strach z hladu. Každý obyvatel města ovšem více či méně zjevně toužil vyšplhat se mezi tuto elitu. Narozdíl od šlechty, která se posuzovala podle urozeného původu, stačilo měšťanům k všeobecnému uznání pouze bohatství. Mezi přední muže města se tedy mohl dostat teoreticky každý, a v tom byla lákavost této vidiny. Skutečnost byla ovšem méně ideální. Rodiny se silným postavením brzy začaly vytvářet rodokmeny podobné těm šlechtickým a vznikaly tak patricijské rody, které už s urozeností operovaly.

Městská společnost se diferencovala horizontálně (patricijové, bohatí kupci, střední třída, chudší řemeslníci a nádeníci, spodina a žebráci) i vertikálně (rody, rodiny, cechy, bratrstva). Mezi chudšími a bohatšími vznikla jen těžko překonatelná propast, mezi konkurenčními skupinami rivalita, uvnitř nich solidarita. Ani velké bohatství ovšem nemohlo dát svému majiteli neochvějnou jistotu. Štěstí bylo v tomto ohledu vrtošivé natolik, že si toho lidé záhy všimli a zahrnuli tuto skutečnost do naučení, přísloví a výkladů. „Kolo Štěstěny“ se stalo alegorickou figurou zobrazovanou třeba i na fasádách katedrál. V důsledku rozvoje nesmírně výnosných a zároveň riskantních dálkových obchodů bylo velmi snadné rychle zbohatnout i rázem zbankrotovat.

Pohyb „Kola Štěstěny“, kvapný, bouřlivý a nevyzpytatelný, byl jen jedním z prvků, tvořících chaos města „Babylonu“. Právě toto biblické město, proslulé svou pýchou a zpupností, město, jež Bůh ztrestal zmatením jazyků, sloužilo jako přirovnání kritikům měšťanské kultury. Učenci a mravokárci, zděšeni vzestupem bohatství a úpadkem morálky ve městech, lamentovali nad „Babylonem kypícím neřestmi, smilstvem, chamtivostí, obžerstvím a pýchou; chaotickým, popírajícím boží řád“. Ovšem ne všichni sdíleli podobné názory. V dílech trubadúrů i jinde najdeme skutečné chvalozpěvy na konkrétní města. Tak například Vilém Fitzstephen říká o Londýně na konci 12. století:

Je požehnán nebesy, jeho zdravé podnebí, jeho zbožnost, délka jeho opevnění, příznivá poloha, věhlas jeho obyvatel, počestnost jeho dam, to vše je mu nakloněno. (…) Obyvatelé Londýna jsou všeobecně proslulí elegancí svých mravů i svého odění a stolování.“

V Bibli totiž najdeme kromě Babylonu i další významné město, jehož hodnoty jsou zcela opačné, a to Jeruzalém. Město Chrámu, nevěsta Hospodinova, obraz Nebeského království na zemi, to vše byl Jeruzalém už ve Starém zákoně. Pro křesťany nyní navíc místo působení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Křížové výpravy a vlny poutníků neuškodily mýtičnosti tohoto vzdáleného města, stále zůstávalo prvním z měst, středem světa. Přirovnání k Jeruzalému bylo tou největší poctou, jaké se mohlo středověkému městu dostat.

Rozdělení středověké společnosti

Měšťanstvo bylo konkurencí a do jisté míry i protiváhou šlechtě. Rytířstvo si zakládalo na urozeném původu, mravní a společenské nadřazenosti a měšťanstvem (které přece vzešlo ze stavu pracujících, laboratores) vesměs opovrhovalo. Pohrdání se ovšem brzy změnilo ve strach. Peněžní revoluce odsunula jednu z hlavních výsad šlechty, příjmy v naturáliích, do pozice nezajímavého přežitku. Nový společenský řád si žádal peníze, které se ovšem hromadily především v pokladnicích kupců a řemeslnických cechů. Rytíř, kníže a vlastně ani král neměli kde brát peníze, které tolik potřebovali. Zlaté a stříbrné mince měly hodnotu samy o sobě. Kdo získal naleziště a povolení k ražbě, nesmírně zbohatl (vzpomeňme český příklad Kutné Hory). Tento bouřlivý přerod ekonomiky společnosti si vyžádal daň v podobě zchudlých šlechticů, jež nouze donutila pustošit kraj, vykořisťovat usedlé a okrádat projíždějící. Rytířský ideál utrpěl ránu, ze které se už nikdy pořádně nevzpamatoval.

Protiváhou města byl a dodnes je venkov. Malé vesničky (v řádu desítek obyvatel), tvořící už v raném středověku značně hustou síť, byly domovem drtivé většiny obyvatelstva. Pole a pastviny, které je obklopovaly, představovaly hlavní zdroj živobytí pro celou společnost. Venkov byl obýván třídou rolníků, většinovou skupinu obyvatel, o jejíž nadvládu soupeřily dva zbývající řády trojčlenné společnosti, duchovní a válečníci.

V dobových pramenech bývají rolníci nazýváni servi (ti, kteří slouží, či dokonce otročí), agricolae (zemědělci, rolníci) či laboratores (ti, kteří pracují rukama). Už zde vidíme, že pohled na rolníky nebyl jednoznačný. Velmoži raného středověku v nich viděli vrstvu ne nepodobnou otrokům v římské říši. Pro ně byli rolníci jen zdrojem obživy, kterou si brali násilím, bezohledně a zcela svévolně. Nepřiznávali jim žádná práva, neboť servi práva nemají a zákon na ně nemyslí. Již záhy se však začala na intelektuální úrovni rozvíjet koncepce trojčlenné společnosti, a pro venkovany hledají učenci z řad kléru postavení zajímavější, než pouhých obětí bezuzdného vykořisťování.

Laonský biskup Adalberon (11. století) nazývá nevolníky servi, čímž vyjadřuje jejich podřízenost. Prosazuje ideu tří funkcí (orare, pugnare, laborare), které se navzájem doplňují a společenské nerovnosti (nevolníci jsou podřízeni šlechtě a duchovním). Servi mají za povinnost sloužit svým pánům, neboť je k tomu předurčuje jejich postavení, a ti je zase musí milovat a chránit, navzdory jejich omezenosti. Jedním z argumentů pro podřízení rolníků je ideologie zásluh, provázaná s pohlavním životem. Nejušlechtilejší jsou duchovní (a později mniši), kteří žijí v čistotě a zdrženlivosti. Válčící šlechta sice plodí potomky, ale činí tak z povinnosti, není zmítána chtíčem, dokáže se ovládnout. Naproti tomu prostí venkované se „páří po způsobu dobytka“ a jsou zcela bezuzdní ve svém pohlavním životě. Tak se přenáší dědičný hřích a uvrhuje je do podřadného postavení. Krutá dřina (používá se spojení labor – dolor)4, s níž na polích dobývají obživu, je zároveň trestem, pokáním i vykoupením z hříchu, v němž se utápějí.

O tom, jaký pohled na věc měli samotní poddaní, se mnoho nedozvíme. Písemné záznamy z pozdního středověku pocházejí zpravidla od duchovních, soudců, kupců – prostě z druhé ruky. Tyto záznamy bývají zkreslené, neboť vyšší vrstvy pochopitelně na rolníky nahlížely pohrdlivě. Nejsou výjimečné názory, že „venkovští prosťáci se chovají po způsobu zvířat, s nimiž také žijí, svou hloupostí a zvyky se neliší od dobytčat“. Výzkumy však neukazují na to, že by nevolníci byli primitivní tvorové, něco mezi lidmi a dobytčaty. Jistě, byli omezení a nevzdělaní, ovšem i oni pociťovali vznešené touhy a city. V některých oblastech (například Toskánsko) se už ve středověku vyskytovali rolníci, kteří se naučili číst a psát (ve spolupráci s faráři).

Nejužší společenství kolem nevolníka tvořila jeho rodina. Nebyla tak velká, jak se obecně soudí, tvořil ji manželský pár a tři až pět dětí, rodiče manželů už byli většinou po smrti. Vesnice tvořila další uzavřené společenství, jež se vyznačovalo velice silnou solidaritou, nepsanými zákony cti, nedůvěřivostí vůči cizincům. V tom se lišila od městského společenství, které bylo příchozím otevřená a v němž fungovala skutečná rivalita. Základní stavební jednotkou venkova byla ovšem farnost, jež obvykle sdružovala více vesnic. Kostel byl fyzickým středem farnosti, tak jako náboženství bylo středem rolníkova života (vznik hospod, takzvaných „antikostelů“, kam se muži uchylovali po mši, nesli církevní preláti velmi nelibě). Vztah mezi církví (reprezentovanou farářem) a obyvateli ovšem nefungoval jednostranně. Farář dával lidem ponaučení, rozhodoval spory a vedl je jako stádo, avšak zároveň byl nucen přejímat zvyklosti lidové, jež vycházely z mimokřesťanských kořenů. Často prováděl rituály a praktiky, které bychom dnes nazvali magií. S trochou nadsázky se dá říct, že plnil funkci kmenového šamana. Venkované se scházeli v kostele nejen na bohoslužby, ale i na světská shromáždění a slavnostní příležitosti. Farář jim zde oznamoval důležité novinky, kostel sloužil i jako útočiště v případě nebezpečí.

Čas byl na vesnici vyměřován bitím zvonů několikrát denně, což bylo pro účely zemědělců víc než dostačující (narozdíl od řemeslníků a kupců ve městech, kteří zaváděli hodiny). Zvony byly svým způsobem posvátné a měly více funkcí, jako třeba rozhánění bouřek a svolávání či varování lidu. Náboženské obřady se přizpůsobily přírodnímu cyklu a splynuly s ním v jednotě. Středověkého rolníka by nenapadlo dumat nad tím, proč jsou Velikonoce na jaře a Vánoce v době zimního slunovratu. Pro něj to vytvářelo logický řád daný Bohem.

Pokud jde o náhled poddaných na vyšší vrstvy společnosti, jen těžko bychom z pochopitelných důvodů hledali nějakou vřelou náklonnost. Rolníci nebyli hloupí a uvědomovali si, že jsou ponižováni a vykořisťováni. Dokladem jsou četná povstání, často spojená s katarskou herezí. Jednalo se tedy o revoltu na sociální i náboženské úrovni. Rolníci znali Bibli a neunikl jim rozpor mezi novozákonním apoštolským ideálem a realitou církve. Nejsou výjimečná prohlášení, která označují knížata a biskupy za satany. Na druhou stranu se venkované nikdy nedopouštěli takových výstřelků, jako městská chudina, protože narozdíl od ní měli majetek (domy, pozemky a dobytek), o který bylo třeba pečovat, a jenž je vázal na jedno místo.

Tajemno lesa

Posledním, a navýsost ideovým protikladem města je les (či hvozd, chceme-li). Les není v představách středověku jen hranicí civilizace, místem plným divokých zvířat a podezřelých lidských existencí. Les je také analogií pouště, jež má v Bibli tak významné místo. Když Hospodin vysvobodil svůj lid z egyptského zajetí, vodil jej čtyřicet let po poušti, aby jej důkladně prozkoušel a očistil. Proroci, pronásledovaní nehodným izraelským lidem, se často ukrývají na poušti. Jan Křtitel hlásá příchod Mesiáše a křtí opět na poušti. Na počátku svého působení je Kristus „vyveden Duchem na poušť, aby byl pokoušen od ďábla“. Funkce pouště jsou tedy rozličné, avšak ty pozitivní (ztišení, očištění, setkání s Bohem) se vyrovnají těm negativním (místo ďábelských rejdů). Les (a někdy též moře s pustými ostrovy) nahrazuje v západní Evropě poušť. Les byl nezbytným hospodářským zdrojem, který doplňoval to, co obdělané pole nemohlo lidem dát, ale zároveň místem, jež vzbuzovalo strach. Les však nebyl ani zdaleka liduprázdný, využívaly jej různé skupiny obyvatel.

Psanci a zločinci se utíkali do lesa, neboť již neměli co ztratit. I oni měli podíl na tom, že byl les vnímán jako nebezpečné území.

Uhlíři, dřevaři, hledači medu a vosku, sběrači kůry, výrobci popele, lovci – ti všichni si v lese vydělávali na živobytí. S výjimkou lovců se však nikdo z nich nepouštěl příliš daleko od civilizace, a i tak vzbuzovali u usedlého obyvatelstva podezření až odpor.

Poustevníci a mniši hledali v lese samotu a blízkost Boha. Zbožní lidé odcházeli do ústraní lesa po celý středověk, ale v některých obdobích byly tyto tendence silnější. Například v 11. století říká kazatel Petr Damiani: „Opustili jsme vše, to jsou slova, která naplnila lesy poustevníky.“ Svatý Bernard na něj o sto let později navazuje: „Les ti dá více než knihy. Učitelé věd tě nikdy nenaučí tomu, čemu tě naučí stromy a skály.“ Do lesů se neutíkali pouze jednotlivci, ale i celé skupiny mnichů, které zde zakládaly kláštery.

Les je rovněž místem rytířských dobrodružství. Dvorské romány Chrétiena de Troyes i jiných autorů vnímají les jako místo, kde má hrdina možnost prokázat své kvality. Tristan a Isolda se na útěku před králem Markem ukryjí do lesa Morois, Tristan si zhotoví neomylný luk a živí sebe i Isoldu divokou zvěří. Chrétienův Yvain utíká do lesa, protože byl zavržen svou paní a ztrácí zdravý rozum. Zde se z něj stává divý muž – chodí nahý, zarostlý, živí se syrovým masem zvěře, kterou loví lukem. Opětovnému návratu Yvaina napomáhá setkání s poustevníkem, který sice také žije v lese, ale udržuje kontakt s vesničany, jí chléb (kulturní plodina) a normálně se obléká. Do třetice Perceval z díla Perceval ou le Conte du Graal nachází na své cestě lesem sérii zkoušek, učí se rozjímat, trpět samotu a překonávat nástrahy. Účelem této cesty není nic menšího, než dokonalé pokání a hluboké poznání smyslu křesťanského života.

Závěrem o RPG

Při hraní RPG v prostředí evropského středověku je dobré neopomíjet myšlení lidí. Pro nás, kteří žijeme v moderní době, to samozřejmě není lehký úkol, avšak měli bychom se snažit vystříhat alespoň zásadních chyb, jako je automatické zpochybňování všeho, co nejde dokázat, čistě materialistický přístup ke světu, nerespektování předsudků a stavovského dělení společnosti, dávání přednosti veřejnému právu před individuální spravedlností a podobně.

Pánové Hry, na nichž leží největší zodpovědnost ohledně herního prostředí, by si měli uvědomit, že ač byl ve středověku vývoj pomalejší než dnes, dějiny rozhodně nebyly statické. Karolinská renesance a sjednocení západního křesťanstva, vzestup papežství a centralizace církve, mnišské hnutí, vzplanutí katarské hereze a vznik inkvizice, milenistická hnutí, rozmach měst, přerod morálky a příklon ke světskému, krize papežství a avignonské schizma, reformace… Všechny tyto historické kapitoly se vyznačují nanejvýš dynamickým dějinným spádem. Každá doba přinášela palčivé problémy, a vždy se našel někdo, kdo je chtěl řešit. Jedině dynamické herní prostředí plné napětí a obav bude uvěřitelné. Jedině takové prostředí vtáhne hráče do děje a přinese jim autentický zážitek.

1: Juda Makabejský nechá konat smírčí obřady za padlé v boji, aby jim byly odpuštěny hříchy a oni mohli po vzkříšení dosáhnout věčné blaženosti. 2: Ježíš mluví o možnosti odpuštění každého hříchu, kromě rouhání proti Duchu svatému. 3: „(…) dílo každého vyjde najevo. (…) a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. (…) Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“ 4: Labor – dolor = práce – bolest