Lupič

Bylo to dávno, popravdě velmi dávno, tak dávno, že již není žádné písemné památky, jež by tuto skutečnost pamatovala. A přeci teď taková památka vznikne. Poslední hodinka nejlepšího lupiče, co kdy žil.

Ale jak tomu bývá, čas vždy vše pohřbí a vzpomínky vyblednou, ale naštěstí né úplně. Vždyť je tomu přes 500 let, kdy lupiče pronásledovali tlupy námezdných lovců a těch nejlepších stopařů, aby ho usmrtili za četné loupeže, vpravdě vždy velmi slavné. Odměna na jeho hlavu už dosáhla výše bohatství menšího království. Jednou, bylo to koncem zimy, kdy na naň pronásledovatelé zle dotírali (to víte, čerstvý sníh je pro štvance mor), už nemohl dál. A přitom chybělo tak málo. Přesněji dvě míle a schoval by se s určitostí v blízkém městě a tam přečkal do první oblevy, která musela přijít nejpozději do týdne. Leč nestalo se tak. Byl již unaven životem a tak byl dostižen a zahnán do pasti u páru nevelkých balvanů na kraji hluboké rokle, kudy tekla říčka do blízkého města. Byl v pasti, a odevzdán osudu. Cítil, že dnes je jeho poslední den pod tímto sluncem. Ale život to byl krásný, vždyť mu táhlo na šedesátý rok života, vlastně mu právě došlo, že dnes má narozeniny. A dostane vážně pěkný dárek – SMRT. Vlastně to nezní tak strašně, když se to vysloví. Jediné, čeho litoval, bylo, že nikdy nevěřil v žádného boha, mohl by mít teď nějakou útěchu, třebaže falešnou. Když se mu tyto myšlenky honily hlavou pečlivě si připravoval svoje zbraně na poslední zoufalou obranu. Měl u sebe všehovšudy svojí věrnou kuši s dvanácti šipkami, krátký meč, dýku a dvě hvězdice. Lovců bylo nejméně třicet a byl obklíčen. To znamenalo, že neměl pražádnou šanci, i kdyby každá rána byla smrtelná. Lovci se drželi mimo dostřel. Rozestavěli se do půlkruhu kolem chabé skrýše z balvanů. Z kruhu lovců náhle vyšel vysoký elegantní muž, který byl podle držení těla nějaký urozený šlechtic. Šel směrem k malému smířenému hobitovi a zastavil se deset metrů od balvanů.

„Zdravím tě velký Lupiči, ani nevíš, jak jsem rád, že se setkáváme po tak dlouhé době tváří tvář.“ Hobit vylezl zpoza balvanu, poklonil se a pravil: „I mne těší ctihodný princi velké říše. Doufám, že nejsi pohledem ne mne zklamán.“

„Spíše překvapen malý velký hobite, čekal jsem někoho více, více…“

„Skvostnějšího?“

„Ano to je to slovo.“

„Perla je také v ošklivé skořápce, možná proto jsem byl tak úspěšný.“

„Možná,“ připustil princ, „ale teď nastal konec, vzdej se nebo tě zabijeme.“

„Lepší padnout v boji, než se houpat na šibenici, jako každý druhý kašpar. Ale splň umírajícímu jeho poslední přání. Zaútočte, až bude slunce nad námi a zvony ve městě budou být poledne, dnes mám narozeniny a chci se ještě naposledy najíst a rozloučit se, se sluníčkem a oblohou.“

„Tvé přání je mi rozkazem,“ princ se poklonil, otočil a vrátil se do kruhu lovců, kde začali probírat nejlepší taktiku na lupiče. Nikdo nechtěl, teď na konci honu, zemřít. Hobit spokojeně seděl na kraji rokle a dívaje se po obloze pojídal chleba se sýrem a zapíjel to vydatnými doušky vody ze své čutory. Když se blížilo poledne, hobit se opět schoval za balvan, přivázal k rukojeti dýky opatrně zrcátko a drže ji za čepel díval se zpoza balvanu na postavení lovců. Přitom dával pozor, aby neházel prasátka. Taktika byla jasná. Polovina můžu se bude přibližovat kryta štíty a zbytek bude jeho skrýš zasypávat střelami, aby nemohl vykouknout a vypálit ze své obávané kuše. Ale nevěděli, že hobit měl celé postavení lovců v paměti. Když začali ve městě odbývat poledne, hobit jen zavřel oči a nechal se plně ovládat jen svým vnitřním zrakem. Co se odehrálo poté bylo dílem snad minuty. Před balvany se v různých vzdálenostech svíjelo v bolestech a agónii dvanáct lovců, kteří se snažili prorazit si cestu krytí clonou šípů od svých kolegů. Zbylí ustoupili. Ale ani hobit nebyl bez zranění. Jeden šíp mu projel skrznaskrz pravou částí hrudníku, další byla pak v levém rameni, dva v levém stehně a šípem odražený kamínek z balvanu připravil hobita o vidění na levé oko. Hobit se jen usmíval, naposledy zavřel oko a překulil se přes okraj rokle….