Lovecraftova strašidla

Ho­ward Phil­lips Lo­vecraft; jméno, které zna­me­nalo v růz­ných do­bách velmi různé věci. Zejména v na­šich kra­jích. V do­bách dří­věj­ších, do roku 1989, ne­zna­me­nalo vůbec nic; jen nej­větší znalci ho­roru vě­děli, že někdo ta­kový vůbec exis­tuje. Možná si někdo vzpo­mene na úplně nej­starší čes­kou pře­lo­že­nou po­vídku Hrůzný sta­řec ze Zá­bra­nova vý­boru Lu­piči mrt­vol. Je krátká a cel­kem tuc­tová; je­diný za­jí­mavý de­tail, že jedna z po­stav je „česká ob­luda“, zmi­zel díky opa­tr­nému pře­kla­da­teli. Občas ho ně­jaký zna­lec ozna­čil za vý­znač­ného spi­so­va­tele ho­rorů. Občas ho někdo další ozna­čil jako sym­bol špat­ného vkusu a po­kleslého bra­ko­vého psaní. Ale vše­o­becně se spíš ne­vě­dělo, o kom je řeč.

Pak při­šla etapa po­re­vo­luční, kdy se Lo­vecraft po­malu pro­sa­dil jako zá­klad všeho, co jen tro­chu sou­visí s ho­ro­rem; nejen, že jsou mi­s­trovy ne­po­četné po­vídky do­ne­ko­nečna vy­dá­vány a čteny, pří­padně fil­mo­vány, ale vlastně kdejaký dnešní spi­so­va­tel píše Lo­vecraf­tov­ské pří­běhy. Řada z nich – jako Ram­say Cam­pbell – se k tomu ote­vřeně hlásí. Jinde mů­žeme Lo­vecrafta vy­sto­po­vat, jako třeba u série filmů Alien. A co se týče RPG, pak velká část ho­rorů, stylu a do­konce i sys­témů je více či méně ovliv­něna Lo­vecraf­tem.

Jak k této zá­sadní pro­měně ná­zoru došlo? A v čem je vlastně pod­stata Lo­vecraf­tova psaní?

Ranný Lovecraft

Již ranné po­vídky jako Vý­po­věď Ran­dol­pha Car­tera či Vy­dě­dě­nec jsou sty­lem ne­o­by­čejně su­ve­rénní a úderné, a jen má­lo­kde do­sáhl mistr po­dob­ného efektu. Lze do­konce tvr­dit, že už je tu vše, co na něm bývá nej­více ce­něno; po­pisy kra­jiny a si­tu­ace, po­stupná ku­mu­lace ni­čivé hrůzy, a také ne­u­r­či­tost stra­ši­del. V tomto směru je Vý­po­věď Ran­dol­pha Car­tera nikdy ne­pře­ko­naný vr­chol, pro­tože se vlastně nikdy ne­do­zvíme o pod­zem­ním světě nic pod­stat­ného. Josef Škvo­recký kdesi tvr­dil, že Lo­vecraft nikdy ne­po­cho­pil Po­eovu myš­lenku ne­chat pointu ote­vře­nou a ne­vy­svět­le­nou. Řekl bych, že ne­může být vět­šího omylu; právě tohle je pod­stata vět­šiny Lo­vecraf­to­vých stra­ši­del­ností; začal přesně v tom místě, kde Poe skon­čil; v po­lární kra­jině, kde se zje­vuje zá­hadná bě­lostná po­stava, a kde krou­žící rac­kové kdo­ví­proč křičí Tekeli-​li Tekeli-​li!

Jiný směr po­ví­dek je kon­venč­nější; pra­cují s kla­sic­kými ho­ro­ro­vými té­maty 19. sto­letí, zejména s oživlými mrt­vo­lami, ale do­ta­huje je tech­nicky na samu mez mož­ného. Vzorná ukázka je třeba po­vídka V hrobce nebo Chladný vzduch. Je jasné, že dál se touto ces­tou vlastně už jít nedá; vše o hřbi­to­vech a ne­bož­tí­cích bylo ře­čeno již v Lo­vecraf­tově věku.

V ně­kte­rých pří­bě­zích vládne krásně ne­u­r­čitá de­ka­dentní ná­lada; opět tu vy­stu­puje na scénu na­zna­čo­vání. Hudba Eri­cha Zanna je skoro ne­po­psa­telná.

Lze shr­nout, že již v těchto ne­do­ce­ňo­va­ných le­tech psal Lo­vecraft ho­rory, jaké ne­měly kon­ku­renci, a v něčem ne­mají dodnes. A přece; pokud by u ta­ko­vých po­ví­dek zů­stal, obá­vám se, že by byl jen jed­ním z mnoha, ni­koli vel­mis­trem žánru.

Na per­fektně pro­ve­dené mi­ni­a­tury jako Vy­dě­dě­nec si možná někdo pár­krát vzpo­mene, ale život mu to roz­hodně ne­změní. A zejména – nedá se na ně nijak na­va­zo­vat. Jsou uza­vřené, a ničím ne­in­spi­rují.

Cthulhu

Ano, bylo to až Vo­lání Cthulhu, po­vídka vy­daná roku 1928 a na­psaná 1926, ti­tulní opus, po němž je celá Lo­vecraf­tova my­to­lo­gie na­zý­vána, která při­nesla něco prů­lo­mově no­vého. Vzpo­mí­nám si na úžasný dojem, který na mě udě­lala; a to jsem ji četl na po­čátku de­va­de­sá­tých let, tedy více než pa­de­sát let po jejím vzniku. Byla to snad třetí po­vídka, kte­rou jsem od Lo­vecrafta četl, a dojem z ní byl na­prosto od­lišný. V čem je Cthulhu tak skvělý? Vždyť ta okultní pa­věda, ty pseu­do­ci­táty, to pře­bí­hání po celé pla­netě - to je styl, jaký pa­ma­tuje už Verna, a psal takto i Wells, Doyle, lord Dunsany a řada ji­ných ve­li­kánů su­per­hvězdné ka­te­go­rie.

A přece. Ci­to­vaní au­toři psali skoro čisté sci-​fi, pseu­do­vědu; o něčem, co by mohlo být. Lo­vecraft píše čistý horor, tedy o něčem, co by vlastně být ne­mohlo a vě­decky to vy­svět­lit nejde. Vý­půjč­kou sci-​fi tech­niky ovšem čte­náře mate a jeho jis­totu ne­mož­nosti po­ně­kud roz­ru­šuje - i Cthulhu by mohl být, pokud las­kavě při­pus­tíme, že…

Druhý efekt tech­niky „vě­dec­kého vý­zkumu“ je, že nám autor stra­ši­dlo za­ba­lil do mnoha vrs­tev ba­rev­ného ce­lo­fánu, a ne­chává ho dlouho efektně pro­sví­tat. Cthulhu je vlastně slo­že­nina ně­ko­lika stra­ši­del­ných po­ví­dek, každá z nich má vlastní pointu, každá má ná­ladu a každá je svým způ­so­bem stra­ši­delná; a vý­sle­dek je, že se no­říte do stra­ši­delna stále straš­li­věj­šího. Snad nikde ne­byla hrůza tak vel­ko­lepě ex­po­no­vána. A díky této peč­livé pří­pravě pro­jde zá­vě­rečná efektní scéna, kdy ná­moř­níky pro­ná­sle­duje ki­lo­me­t­rové mon­strum; při­znejme, že ta­ková bl­bost by jinak ne­vy­dr­žela ani pět vte­řin.

Lo­vecraft tu vy­u­žil a ob­zvláště roz­vi­nul svoje staré umění na­zna­čo­vání. Po­dí­vejme se, jak al­chy­micky pra­cuje - je to vskutku me­toda Ztra­ce­ného slova. Vy­tr­vale klade za sebou temné ná­znaky, ne­pří­jemná ad­jek­tiva, po­chmur­nou ná­ladu - a to se stup­ňuje. Byl by v tom čert, aby na vás ale­spoň něco ne­pla­tilo. Možná se ne­bo­jíte tmy - pak vám ale vadí moř­ské hlu­biny. Nebo ne? Pak tu máme ještě ohavné, slizké tvary; mrt­volné barvy; a hrozné noční sny; a ší­len­ství. Ještě nic? Mů­žeme po­kra­čo­vat kulty wo­o­doo, de­ge­ne­ra­cemi, po­div­nými sek­tami, ri­tu­ál­ními vraž­dami. Na­pří­klad úhlavní ta­jemná věta - “v domě v R´lyeh čeká snící mrtvý Cthulhu” - kupí ně­ko­lik hro­zeb do­hro­mady; už samo če­kání če­hosi ne­jas­ného je ar­che­ty­pální ho­ro­rový prvek; a fakt, že Cthulhu je zá­ro­veň snící a mrtvý po­va­žuji za ge­ni­ální. Vy­ro­bit tak zlo­věst­nou větu dá práci.

Jiný pů­vabný de­tail je od­lišná ge­o­me­t­rie města R´lyeh. I zde se kupí všechna možná zá­porná ad­jek­tiva - město je hlu­boko po­no­řené, je z tem­ných, ohrom­ných a sliz­kých ze­le­na­vých ka­menů. Spo­juje všechno po­de­zřelé a ne­pří­jemné, na co lze jen po­mys­let. A ta ge­o­me­t­rie je vr­chol; op­tické zmatky, kdy je vr­chol chvíli kon­kávní a chvíli kon­vexní, jsou skvělý de­tail. Mys­lím, že by tu mohly být pří­tomny otře­sené po­city z prv­ních sku­tečně ob­řích mra­kodrapů, ne ná­ho­dou vzni­ka­jí­cích právě v této době; i ony jsou ne­lid­ské, ma­toucí, ne­po­cho­pi­telně ve­liké; a per­spek­tiva se občas chová v New Yorku dost po­divně.

Sám Cthulhu, pokud při­po­míná něco po­psa­tel­ného (a spíše ne - je také hodně ne­ur­čitý), je syn­téza všeho hnusu - ohromný, bledý - na­ze­le­nalý cho­bot­nico - člo­věk s pla­nou­címa očima; roz­hodně něco, co chcete na moři po­tkat nejméně ze všeho, a co by mělo zů­stat mrtvé a snící. Zde je me­toda vý­roby co nej­horší možné po­tvory ná­padně po­dobná Gi­ge­rovu Ve­třelci. Mi­mo­cho­dem, Ve­tře­lec vznikl nej­prve jako Gi­ge­rova ilu­strace k Lo­vecraf­tovu Ne­cro­no­mi­conu….

Me­tody zde na­zna­čené - ať pů­vodní, či zdo­ko­na­lené - byly v post­mo­derně znovu oprá­šeny, a nyní jsou téměř po­vinné ve všech pří­bě­zích, fil­mech, kni­hách, co jen exis­tují. Bez ri­tu­ál­ních vražd, dě­si­vých snů, ší­len­ství a ohav­ných sliz­kých tvarů – nej­lépe cho­bot­ni­co­vi­tých – je dnešní stra­ši­delný pří­běh skoro ne­možný. Zmí­něný Ve­tře­lec je Lo­vecraf­tův nejen s tím spo­je­ním skrze Gi­ge­rovu ilu­straci; celá idea ne­po­cho­pi­tel­ného kos­mic­kého děsu je vlastně stále ten pů­vodní Cthulhu. Při čtení Cthulhu jsem si před­sta­vo­val film mno­hem lepší, než Ve­tře­lec - dnes by to už možná šlo na­to­čit….

Vi­děno dneškem je Cthulhu na­ivní - opět jen vy­lep­šená ná­mořní his­torka. Tech­nicky tu na­jdeme i ne­do­ko­nalé pa­sáže. Ale málo platno; větší roz­měr po­vídky při­náší po­city a efekty, které v těch men­ších prostě nejsou a nelze jich do­sáh­nout. Nikde není Lo­vecraft tak vel­ko­lepý, tak stra­ši­delný, tak ma­lebný a ne­o­do­la­telný, zkrátka svůj, jako v ně­kte­rých vy­bra­ných pa­sá­žích del­ších po­ví­dek. Rokem 1926 za­číná jeho vr­cholné ob­dobí - zhruba do pěti let od této chvíle na­píše mistr prak­ticky vše pod­statné.

Me­toda byla na­le­zena. Ně­které pří­běhy sice ne­bý­vají řa­zeny do „mýtu Cthulhu“, ale jsou jím za­jisté ovliv­něny a ve sku­teč­nosti jsou to vlastní se­stry. Na­pří­klad Barva z vesmíru, mno­ho­krát ci­to­vaná a uctí­vaná, která do­sa­huje ze star­ších věcí po­dobné ra­zance. Je zhruba stejně stará a dlouhá, jako Cthulhu. Ta slo­žitá pseu­do­vě­decká kon­strukce tu chybí - mihne se tu jenom Arkham - a je to spíše od­bočka smě­rem ke sci fi.

Předchůdci Cthulhu

Cthulhu ne­vy­sko­čil jako Athéna v plné zbroji - zřejmě se k němu schy­lo­valo dlouho. Prvá po­vídka Lo­vecraf­tova ve Weird sto­ries se jme­no­vala Dagon - a znalci vědí, že Dagon je jeden z moc­ných An­ci­ent Ones, poz­ději pod­ří­zený sa­mot­ného Cthulhu. Péčí na­kla­da­tel­ství Au­rora vyšla i tato po­vídka. Když si to pře­čtete, asi bu­dete zkla­máni - je to vskutku praem­bryo všeho dal­šího. Po­vídka má pár strá­nek, není tam je­diné nám poz­ději známé jméno, do­konce i ten Dagon je jen v názvu, vlastně to celé za moc ne­stojí.

A přesto, když si to zna­lec pře­čte po­zorně, najde tu zá­rodky lec­čeho dal­šího - pře­de­vším zase ten strach z ne­známa, po­divné cizí tvory, zlo­věst­nou kra­jinu a zlo­věstné ar­te­fakty.

Roku 1920 byla na­psána po­vídka Nyar­latho­tep, což je posel An­ci­ent Ones. Sku­tečně ohlá­sil celou tu vel­ko­le­pou mi­s­trovu partu, a do­konce se v ně­ko­lika po­víd­kách ještě vrá­til. Nyar­la­ho­tep je zmí­něn v Kry­sách ve zdech, a zejména ve slav­ném li­te­rár­ním sou­boji Lo­vecraft - Bloch; ale to bylo už mno­hem poz­ději. Už v po­vídce Ry­tina (1920) byla Pro­vi­dence, rodné město Lo­vecraf­tovo, pře­křtěna na Arkham - a je tomu tak v na­prosté vět­šině pří­běhů, které o ní po­jed­ná­vají. Arkham a Nyar­latho­tep jsou prvá dvě mnou zjiš­těná slova, která se pak vy­ky­tují i v dal­ších pří­bě­zích.

Pro znalce po­měrně dů­le­žitá je i po­vídka Be­ze­jmenné město z roku 1921. Coby horor také za moc ne­stojí - je to vlastně jen kra­ji­no­malba, o něco roz­sáh­lejší a do­ko­na­lejší, než pr­votní Dagon. Byl tu vy­na­le­zen ší­lený arab­ský stře­do­věký autor Abdul Alha­zred. Roku 1922 v po­vídce Ohař bylo pak jeho dílo na­zváno Ne­cro­no­mi­con. To je snad nej­ci­to­va­nější a nej­pro­slu­lejší re­kvi­zita všech poz­děj­ších Lo­vecraf­to­vých po­ví­dek, která svoji slá­vou pře­sáhla nejen jeho dílo, ale do­konce i okruh jeho přá­tel. Již byly zmí­něny Gi­ge­rovy ilu­strace k Ne­cro­no­mi­conu. Nejen to; někdy v se­dm­de­sá­tých le­tech péčí Lo­vecraf­tov­ských nad­šenců Ne­cro­no­mi­con sku­tečně vyšel; a jeho sláva dále roste. Na mnoha zá­kru­tech in­ter­netu na­jdeme plno lidí pře­svěd­če­ných o tom, že Ne­cro­no­mi­con opravdu exis­to­val, a de­ba­tuje se o tom, zda není sta­ro­ba­by­lon­ského pů­vodu.

Tak se po­malu, po jed­not­li­vos­tech, celý sys­tém vy­no­řo­val. Jed­nou či dva­krát po­u­žitá po­div­nost se jindy ob­je­vila znova. Na ne­e­xis­tu­jící Mis­ka­to­nic­kou Uni­ver­situ v ne­e­xis­tu­jí­cím Arkhamu se sjíž­děli ne­e­xis­tu­jící vědci, jako třeba pro­fe­sor Wil­marth, hr­dina více pří­běhů, či na­o­pak z ní od­jíž­děli za po­div­nostmi, jako Dagon, Cthulhu či Nyar­latho­tep.

Proč to všechno? Pokud jsem měl mož­nost číst Be­ze­jmenné město, šlo sku­tečně o vě­domé vy­na­lé­zání. Lo­vecraft po­cho­pil ome­ze­nost ne­ko­neč­ných va­ri­ací mrt­vol, zom­bií a bůhví­čeho. Bylo z nich vy­třís­káno úplně všechno; va­ri­ace na toto téma se mu­sely časem vybít.

Lo­vecraft zkou­šel novou ná­ladu, nová stra­ši­dla, ve­lebný strach z ne­známa. Hlavní de­viza jeho stra­ši­del, na­zva­ných no­vými jmény, a jen ne­u­r­čitě po­pi­so­va­ných. Be­ze­jmenné město stále ještě nemá skoro žádný děj. A přece jsou tu ta­jem­nosti - vítr, který vane z jes­kyně; starý Egypt; divná záře. Toto ob­dobí je ob­dobí ob­razů; jakmile se ob­razy roz­hý­baly do filmu, vznikl Cthulhu.

Následníci Cthulhu

Po na­psání Vo­lání Cthulhu ještě Lo­vecraft ne­za­vrhl úplně nor­mální ho­rory, ale zjevně jich ubylo.

Nový vy­ná­lez mu uča­ro­val, a tak vzniklo ještě ně­ko­lik vel­kých po­ví­dek, kde je k vi­dění mi­s­trova tech­nika v nej­větší slávě.

Patří sem Stíny nad Inn­smou­them, což je málem po­kra­čo­vání Cthulhu - ry­bo­lidé v pří­stav­ním městě mají stejně de­ka­dentní at­mo­sféru, a pěkná pointa po­vídku do­ta­huje v něčem ještě dál. Četl jsem ji ovšem o dost poz­ději, a ma­ličko mne ru­šilo před­časné pro­zra­zo­vání těch nej­vět­ších pře­kva­pení; umění na­zna­čo­vat, tak skvostné v Cthulhu či v Dex­teru War­dovi tu občas ustu­puje vy­svět­lo­vání. Je tu spousta po­dob­ností také s mnoha pří­běhy ná­sled­nými. Ka­pi­tán Marsh je starší a méně do­ko­nalý bratr poz­děj­šího Jo­se­pha Curwena.

Hrůza v Dunwi­chi je téměř stejně per­fektní pro­to­typ Lo­vecraf­tov­ské dlouhé po­vídky, jako Vo­lání Cthulhu. Řekl bych, že je to také jedna z mi­s­tro­vých nej­stra­ši­del­něj­ších po­ví­dek. Ná­zorně to de­mon­struje te­o­rii, že Lo­vecraft je tím lepší, čím více má pro­storu.

Ko­nečně je třeba zmí­nit Šepot ve tmě, di­vukrás­nou dlou­hou po­vídku, která je opět plná Wel­sov­ských mo­tivů. Ten­to­krát to není Cthulhu, ale lesní koz­lo­vitý Shubb Ni­g­gu­rath, kdo je hlav­ním stra­ši­dlem; i když je řeč i o Yogg So­tho­thovi, Azatho­thovi, Nyar­latho­te­povi, Tsatho­ggu­ovi a také o Vel­kém Cthulhu. A také je tu Arkham, Mis­ka­to­nická uni­ver­zita, Ne­cro­no­mi­con; mraky ci­tátů, od sku­teč­ného Char­lese Forta po ne­sku­tečný a vy­myš­lený Arkham Rewiew, zkrátka vše je do­slova na vr­cholu. Také je to zřejmě po­vídka o něco poz­dější, z r. 1930.

Te­prve zde má pan Škvo­recký pravdu se svojí te­o­rií, že Lo­vecraft žer­to­val a dělal si blázny. Po­stavy v pří­běhu uží­vají různé pro­slulé ci­táty; na­pří­klad hlavní hr­dina po­vídky, po té, co do­pu­tuje na místo ur­čení, je při­ví­tán vě­tič­kou „Dr. Wil­marth, I pre­sume?“ v čemž znalci hbitě od­halí pro­slulé uví­tání Dr. Li­vingstona Stan­leyem v af­rické džun­gli. Jinde se praví, zdů­raz­něno stra­ši­del­nou kur­zí­vou, že „byly to stopy ži­vou­cích hub z Yu­g­go­thu“, což zase evo­kuje „byly to stopy ohrom­ného psa“, sa­mo­zřejmě Basker­vill­ského. Kromě toho se tu zje­vují mezi stra­ši­del­nými po­div­nostmi i Lo­vecraf­tovi ka­ma­rádi; na­pří­klad egypt­ský ve­lek­něz Klarkash-​ton je Clark Ash­ton Smith, autor mnoha pěk­ných po­ví­dek Lo­vecraf­tova stylu.

Přesto tyhle vtípky dojem z po­vídky nijak ne­ruší; na­jdeme tu nád­herný popis a pra­vou lo­vecraf­tov­skou no­vo­an­glic­kou ná­ladu; a je to hodně stra­ši­delné; zejména, zpětně hod­no­ceno, s ohle­dem na to, jaká je to ve sku­teč­nosti oká­zalá li­te­rární ptá­ko­vina. Snad nikde není tolik tech­nic­kých ne­mož­ností, vy­pra­věč­ských klišé a ji­ných ne­ob­rat­ností, jako zde. Vý­sledný dojem je přesto skvělý. Pak, že není Lo­vecraft gé­nius!

Odbočka - Případ Charlese Dextera Warda

V roce 1928, kdy byl Lo­vecraft na vr­cholu své tvorby, musel cítit, že stojí tro­chu na místě. Schéma ne­zná­mých mi­mo­zemš­ťanů, zje­vu­jí­cích se buď ve Staré An­g­lii, jako Hrůza v Dunwi­chi a Barva z vesmíru, či někde v da­lekých pus­ti­nách jako Be­ze­jmenné město, nebo Vo­lání Cthulhu, a tech­nika pseu­do­s­cifi ho mu­sely tro­chu zmá­hat.

Tak se zku­sil vrá­tit tro­chu jinam a stra­nou - k mrt­vo­lám, zom­biím a sta­ro­dáv­ným ča­ro­dě­jům. Od vědy k al­chy­mii, ča­ro­děj­nic­tví a okul­tismu. Vznikl pra­po­divný kří­že­nec, Pří­pad Char­lese Dex­tera Warda. Vzni­kal ve vr­chol­ném ob­dobí, ovšem díky jeho re­kordní délce - spolu s Ho­rami ší­len­ství - vyšel až 1941, tedy po au­to­rově smrti. Je tu slo­žitá, ba ještě da­leko slo­ži­tější ex­po­zice prvé po­vídky; je tu po­divný pří­běh Nové An­g­lie na způ­sob Inn­smou­thu; je to ně­ko­lik zna­me­ni­tých pro­fe­sorů; je tu Yogg So­thoth v plné slávě; a do­pra­cu­jeme se tu ke scé­nám přímo úžasné stra­ši­del­nosti, což zejména platí o mo­hutné scéně s pod­zem­ními ne­ú­pl­nými pří­še­rami v zá­věru.

Ovšem přesto je tu k vi­dění i jedna dů­le­žitá no­vinka, kte­rou ná­moř­nický Cthulhu či kos­mický Shubb Ni­gu­rath po­strá­dají. Ne­známo tu ne­při­chází zda­leka, ale jaksi ze­vnitř; stra­ši­delné je tu naše vlastní tělo. Tento směr ovšem vede přímo ke cyber­punku, Da­vidu Cro­nenber­govi a také k in­te­ri­é­rům a za­ta­že­ným záclo­nám Cliva Bar­kera.

Po­dobně jako v Cthulhu, je v Dex­teru War­dovi vidět snad nej­vý­raz­něji Lo­vecraf­tova nej­větší síla a sla­bost sou­časně. Dex­ter Ward je tech­nicky nej­hůře vy­svět­lený, nejméně vě­decký; přímo ře­čeno nej­na­iv­nější. Není tu žádné le­ta­dlo, žádná uni­ver­sita, žádné ge­o­lo­gické prů­zkumy - na­o­pak, je tu kla­sické za­klí­nadlo, dračí hlavy a al­chy­mie; ja­koby to bylo o sto let starší. Ni­koli Wells, nýbrž Ste­ven­so­nův Je­kyll a Hyde, pří­padně Fran­ken­stein. Přesto - nebo snad právě proto - je tento pří­běh čímsi okouz­lu­jící. Pseu­do­věda dnes už ni­koho ne­za­jímá; mi­mo­zemš­ťanů se ne­bojí ani děti; ale ta sta­ro­žitná pa­tina, v zá­sadě ještě před­po­eov­ská, je úžasná.

Po­zna­me­ná­vám, že díky po­zem­nímu cha­rak­teru Yogg So­tho­tha se na jeho pří­běh na­va­zuje v čes­kých pod­mín­kách mno­hem lépe, než na ná­moř­ního Cthulhu, a kos­mické An­ci­ent Ones. Mi­mo­cho­dem, bys­tré oko najde v no­vele zmínku o Praze.

Virtuální svět H.P.L. - Hory šílenství

Aniž si to zřejmě Lo­ve­raft plně uvě­do­mil, spo­lu­po­dí­lel se na jed­nom z nej­dů­le­ži­těj­ších vy­ná­lezů ve fan­tasy - fikce, která se opa­kuje v růz­ných, ne­sou­vi­se­jí­cích pří­bě­zích. Něco po­dob­ného zkou­šel dů­klad­něji v téže době jistý ox­ford­ský pro­fe­sor lin­gvis­tiky; a je prak­ticky jisté, že o sobě oba pá­nové ne­vě­děli. Spo­lečné měli i to, že byli li­te­rár­nímu světu zatím zcela ne­známí.

Oba dva au­tory za­jí­mal vir­tu­ální svět jako pro­stře­dek, ni­koli jako cíl; vy­na­lé­zali ho jaksi mi­mo­cho­dem. Tol­ki­ena za­jí­mal mýtus, ať pravý, tak i umělý; a vy­prá­vění pří­běhu. Vir­tu­ální kra­jina byla pouze terén, kde se to mělo ode­hrá­vat. Po­dobně Lo­vecraf­to­vou de­vi­zou bylo, že „vlast­ním úko­lem po­vídky je pře­svěd­čivě za­chy­tit jednu je­di­nou ná­ladu, emoci, nebo au­ten­tic­kou ži­votní si­tu­aci.“ K této de­fi­nici se ještě vrá­tíme. Všechny ty Ne­cro­no­mi­cony, Cthulhu a jiné ptá­ko­viny slou­žily to­muto pr­vot­nímu vy­me­zení - ne­byly úče­lem samy o sobě. Takže i zde se zpo­čátku ta­kové věci vy­tvá­řely a ře­tě­zily spíše pod­vě­domě a ne­chtěně.

Byla to magie jména, co lá­kalo Lo­vecrafta k vy­tvá­ření no­vých slov a sku­teč­ností; je lepší, když je stra­ši­delná en­tita ozna­čena jako Yogg So­thoth, než když je úplně be­ze­jmenná. I když čte­nář není o nic chytřejší.

Díky to­muto pros­tému účelu, kdy úko­lem Yogg So­tho­tha bylo ne­u­r­čitě děsit čte­náře, ovšem nejsme moc vzdě­laní ani stran Yogg So­tho­tha, ani Lo­vecraf­tova světa vůbec. Naše in­for­mace jsou značně me­ze­ro­vité. Nicméně, i Lo­vecraft se stal obětí svého vlast­ního vir­tu­ál­ního světa, jako snad každý, kdo se po­ku­sil o něco po­dob­ného. Jeho po­tvory za­čaly žít vlast­ním ži­vo­tem a žá­daly si dal­ších po­drob­ností. Jasně je to pa­trné už na zmí­ně­ném Še­potu ve tmě. Zde už je dost kom­pletní ga­le­rie všech mi­s­tro­vých vy­myš­le­ností.

Tento pro­ces skon­čil - a vy­vr­cho­lil - pří­bě­hem V ho­rách ší­len­ství. Tohle lze na­zvat také pozd­ním či de­ka­dent­ním Lo­vecraf­tem. Forma, vy­na­le­zená u Cthulhu, je tu na­ta­žena na sa­mot­nou tech­nic­kou mez - pří­běh má přes 100 stran, je tedy troj­ná­sobně dlouhý proti Cthulhu. Sys­tém gra­dace je stále ten­týž - pro­niká se sys­té­mem ob­je­vi­tel­ské vý­pravy do stále ne­zná­měj­šího ne­známa; zbylý pro­stor je vy­pl­něn úmor­nými Ver­nov­skými po­drob­nostmi. Tím jsou Hory ší­len­ství tro­chu od­lišné od všeho ostat­ního - je tu mno­hem víc vědy, než ho­roru (a pří­běhu). Umě­lecky a vý­sled­ným efek­tem je to ur­čitě slabší, než vr­cholná kla­sika, jako Vo­lání Cthulhu, Hrůza v Dunwi­chi a Barva z vesmíru zejména. Pa­ra­do­xem zkou­mání a zpřes­ňo­vání vir­tu­ál­ního světa totiž je, že se ho člo­věk nutně pře­stane bát. V roce 1934 prostě už ne­byli pro Lo­vecrafta An­ci­ent Ones a Cthulhu něco ne­zná­mého a dě­si­vého, ale staří dobří známí.

Četl jsem hodně vý­kladů Lo­vecraf­tovy bláz­nivé my­to­lo­gie. Vesměs je lze ozna­čit za ne­přesné a ne­ú­plné. Vtip je v tom, že Lo­vecraft nebyl Tol­kien, chtěl, aby ne­známo zů­stalo zá­hadné a ne­známé, a i ten nejdelší a nej­dů­klad­nější vý­klad, který je právě ob­sa­žen V ho­rách ší­len­ství, vznikl zčásti jako kouzlo ne­chtě­ného. Na jedné straně byl autor po­hl­cen svým dílem - zkrátka si prostě hrál a blb­nul. Na druhé straně ale byl pří­šerně svá­zán svými před­sta­vami o vel­kém umění, a také psal vlastně tak tro­chu poctu vel­kému uči­teli Po­eovi. Tak se mu do díla do­stala ta spousta po­pu­lární Ver­nov­ské vědy; což dneš­ního čte­náře za­jímá ze všeho nejméně a po­vídce to dost škodí.

Dru­hým pa­t­rem pří­běhu je tábor po­lár­níků, na­pa­dený ne­zná­mými pří­še­rami. Je to zjevně po­kra­čo­vání sché­matu Cthulhu. Mi­mo­cho­dem, ne­po­chy­buji o tom, že pan Cam­pbell, autor pro­slulé Věci, se in­spi­ro­val právě touto částí pří­běhu. Pů­vodci toho na­pa­dení jsou An­ci­ent Ones, pře­klá­daní po­různu jako Pra­staří nebo Velcí dávní, což jsou právě ona ne­bez­pečná stra­ši­dla, li­kvi­du­jící ne­bohé po­lár­níky. Ukáže se, že An­ci­ent Ones tu jsou asi půl mi­li­ardy let, a zřejmě vy­tvo­řili veš­kerý po­zem­ský život ja­kožto svoje sho­ggo­thy, tvory ur­čené k ob­sluze a k zá­so­bo­vá­ním jíd­lem. An­ci­ent Ones jsou sice cizí, dě­siví a ne­bez­peční, vy­ro­bili za svoji předlou­hou his­to­rii spoustu ta­jem­ných měst na Zemi - mimo jiné Be­ze­jmené město někde na Sa­haře, další města v Asii a někde pod mořem, ale v zá­sadě jsou in­te­li­gentní a lidi li­kvi­dují spíše pouze ne­šťast­nou ná­ho­dou.

O něco horší pří­pady jsou vodní cho­bot­ni­co­vití tvo­rové, pod­ří­zení Cthulhu, ke kte­rým asi patří i Inn­smou­thští ry­bo­lidé, a kteří s pří­le­tem An­ci­ent Ones na­prosto ne­sou­visí, neb při­le­těli poz­ději. Ná­rody Cthulhu a An­ci­ent Ones svedly kdysi do­konce válku, pak uza­vřely pří­měří.

Třetí ne­bez­peční mi­mo­zemš­ťané jsou Mi-Go, čili yetti, čili „ži­voucí houby z Yu­g­go­thu“, známé z pří­běhu Šepot ve tmě. Ti při­le­těli ještě poz­ději, a i oni na­ko­nec uza­vřeli ja­kési pří­měří. Oprav­dový malér jsou ale ne­po­ve­dení a pří­liš mocní a in­te­li­gentní sho­ggo­thové, kteří svoje tvůrce na­ko­nec vy­hu­bili a město v Antark­tidě zni­čili. Tento Fran­ken­stei­nov­ský prin­cip je po­kra­čo­vá­ním Char­lese Dex­tera Warda a zá­ro­veň další gra­dací hrůzy v po­vídce V ho­rách ší­len­ství. Zá­ro­veň nám do­vo­luje ozna­čit stra­ši­dla z Hrůzy v Dunwi­chi za ne­po­ve­dené sho­ggo­thy.

Závěr po­vídky ovšem končí opět ne­u­r­čitě - toto vše, milí přá­telé, je úplný hadr proti té nej­větší hrůze - za ho­rami ší­len­ství jsou hory ještě větší a ší­le­nější, a za nimi město, kde je k vi­dění - ci­tuji do­slova - „černá pro­past“, „ote­saný okraj“, „pro­to­sho­ggo­thové“, „masivní zdi bez oken, sa­ha­jící do pěti di­menzí“, „ne­po­psa­telný válec“, „dávný maják“, „Yogg-​Sothoth“, „pra­pů­vodní bílý rosol“, „barva z vesmíru“ atd.

Čert ví, kam přesně v to­mhle blá­zinci patří Shub Ni­g­gu­rath; asi k těm hou­bám, ale nejsem si jist, kde se vzal Azathoth, a v jakém je vztahu Nyar­latho­tep. Ale tušil jsem a ne­zkla­malo mne, že Yogg So­thoth je ze všeho nej­pří­šer­nější.

Je Lovecraft umění?

Na tuto otázku bylo dáno ně­ko­lik na­prosto pro­ti­chůd­ných a jed­no­znač­ných od­po­vědí. Sou­čas­níci o tom ne­po­hy­bo­vali ani vte­řinu. „Nej­pří­šer­nější na jeho pří­bě­zích je, jak jsou špatně na­psané,“ pra­vil kte­rýsi ne­lí­tostný kri­tik. Sám Lo­vecraft se hod­no­til velmi stříz­livě - i když jeho am­bicí bylo tvo­řit umění, ni­koli „od­dě­lit horor jako sa­mo­stat­nou dis­ci­plínu“, což mu klade za zá­sluhu na­prosto ne­prá­vem Ste­phen King.

Na tomto pro­storu sa­mo­zřejmě nezle roz­štíp­nout dáv­nou otázku, co umění vlastně je. Mů­žeme si ale po­slou­žit už na­ča­tou a do­cela dobrou de­fi­nicí sa­mot­ného Lo­vecrafta - co po­va­žo­val za umění on:

„Vlast­ním úko­lem po­vídky je pře­svěd­čivě za­chy­tit jednu je­di­nou ná­ladu, emoci, nebo au­ten­tic­kou ži­votní si­tu­aci.“

V jeho pří­padě šlo zejména o si­tu­ace stra­ši­delné, ší­lené, ne­če­kané. O „těžce po­la­pi­telné ne­de­fi­no­va­telné po­city, které by měly vy­vo­lat iluzi, že někdo uvedl v ne­po­řá­dek troj­roz­měrný svět, jeho fakta a jeho ele­menty…“

Jádro pudla je právě v tom, jak moc se tato před­stava liší od tehdy uzná­va­ných de­fi­nic, které spo­čí­valy hlavně v ně­ja­kém „prav­di­vém zob­ra­zení sku­teč­nosti“ či jeho ob­do­bách. „Pře­svěd­čivě za­chy­tit pocit“ roz­hodně není totéž, co „prav­divě zob­ra­zit sku­teč­nost.“ Pocit má ke sku­teč­nosti velmi volný vztah, ba do­konce vůbec žádný. Vy­dě­sit nebo na­dchnout může klidně i před­stava nebo sen; prav­divě zob­ra­zená sku­teč­nost sice může vy­vo­lat silné po­city, ale také vůbec žádné.

Z hle­diska post­mo­der­ního vi­dění má ne­po­chybně pravdu Lo­vecraft a podle svých vlast­ních de­fi­nic to umě­lec je. Pokud po­u­žiji dvě ob­lí­bené de­fi­nice post­mo­der­ního umění, „ta­kové to, když cítím mra­zení v zá­dech“, pří­padně „to, nad čím řek­neme Jééé!“, potom to vi­díme dnes dost po­dobně, jako Lo­vecraft.

Mě­řeno tedy jím samým - Lo­vecraft v ně­kte­rých pří­pa­dech po­city vy­vo­lává, a tím pádem uspěl. Na­roz­díl od celé řady svých ve­leslav­ných sou­čas­níků, kteří dnes už žádný pocit ne­vy­vo­lá­vají.

Mě­řeno ko­merčně - Lo­vecraft se dost ma­sově vy­dává a čte, jeho ve­leslavné sou­čas­níky vy­dává a čte má­lo­kdo.

Mě­řeno vli­vem - Lo­vecraft je snad nej­na­po­do­bo­va­něj­ším pa­pe­žem ho­roru, ký­žený mil­ník; jeho sou­čas­níky nikdo na­po­do­bo­vat ne­chce, neb co z toho.

Ale - na dru­hou stranu je to špatně na­psané (často), opa­kuje se to (pokud znáte jed­noho vel­kého Lo­vecrafta, znáte vpod­statě všechny), a v mnoha pří­pa­dech a na mnoho lidí to prostě ne­fun­guje. Cthulhu, Inn­smouth, Dunwich, Barva z vesmíru, Šepot ve tmě a Dex­ter Ward jsou vr­choly - ostatní jsou nej­výše opa­ko­vané vý­kony, mnohdy ani to ne. Lo­vecraft je autor ně­ko­lika po­ví­dek a jedné slušné no­vely. Zby­tek nic moc.

Tohle ale lze říci prak­ticky o všech dob­rých spi­so­va­te­lích. Co vlastně na­psal Poe, než pár skvě­lých po­ví­dek a jednu no­velu? Co na­psal Mel­ville nebo ten Tol­kien?

Ne­chá­vám tuto otázku bez vlast­ního zá­věru - sám si nejsem jist. Celé je to stejně ne­snadné, jako do­pát­rat se pod­staty Yogg So­tho­tha, mého ob­lí­bence v Lo­vecraf­tově Olympu; je to zvíře, Bůh, mi­mo­zemšťan, pro­dukt ge­ne­tic­kého šlech­tění, al­chy­mické ta­jem­ství, a nebo pří­šerná bl­bost?

Mys­lím, že je­dině ro­zumné je ne­pá­t­rat po ta­ko­vých otáz­kách, a vy­chut­nat si s nad­še­ním, jak „Yogg So­thoth rou­havě bublá v ne­ko­nečnu.“