Shadows

Drazí přátelé, vážení hosté, dnes se vám naskytla jedinečná možnost zúčastnit se spolu se mnou velikého experimentu. Jeho téma: Může být recenze na hru delší, než hra samotná?

Pokusným objektem pro nás bude hra k tomuto účelu nad jiné vhodná. Shadows jsou totiž možná nejjednodušší hra vůbec. Především, žádná tvorba postavy, hrajete totiž sami sebe. Nebo ještě přesněji, sebe jako malé dítě. Jsme přece v horroru a chce to řádnou dávku bezmoci a strachu, a co je v tomhle směru lepší, než stát se zase jednou malým člověkem, který se bojí strašidel ve skříni a divných zvuků v noci?

Základní pravidlo je takovéto: když se ocitnete v situaci, ve které není jasné, co se bude dít dál (nakukujete pod postel, co tam dělá ty divné zvuky), a vypravěč vám předá slovo, vy navrhnete dvě možná rozřešení. Jedním z nich je to, které by si přála vaše postava, tj. vy (zpod postele se zapištěním uteče myš, kterou jste vyplašili); druhé z nich si přeje váš stín, váš pomyslný zlý dvojník, vaše horší já (pod postelí je strašlivá tma, jen tam rudě září dvě oči, a ozve se hluboké zavrčení). Pak vezmete dvě kostky, jednu vaši, druhou pro váš stín, hodíte, a komu padne vyšší číslo, toho možnost nastala. To je vše, žádná další omezení. Skutečně si můžete popsat, co chcete. Ve skříni může být pavučinami zapletené schodiště někam dolů, podivný soused uprostřed noci brousí velký nůž a na sobě má zkrvavenou zástěru, schody ze třetího patra dolů najednou prostě nejsou, na obloze náhle vychází měsíc v úplňku a krajinou se rozlehné ponuré zavytí. Jediné pravidlo je, že jedna z možností musí být horší a druhá lepší. A to nikdo ani neříká, že o moc.

Tohle je pravou a hlubokou podstatou hororu, který v téhle hře zažijete: vždycky si ho vymyslíte vy sami. Vymyslíte ho sami na sebe, a přesto se budete bát. Proč? Protože ten, kdo se chce bát, ví nejlíp, co ho vyděsí. Je to zvláštní, a sám bych tomu těžko věřil, nebýt jedné věci: funguje to. Fungovalo to ve všech Shadows, které jsem hrál, na všechny hráče, nováčky i ostřílené, mladé i staré. Všichni se totiž dokážeme bát, pokud se bát chceme, a Shadows je jednoduchý způsob, jak si k tomu pomoct. Zpět ke hře.

Druhé pravidlo, neméně zásadní, říká, že pokud někdo jiný hodí kostkami a vám se nelíbí, co mu padlo, můžete mu dát jeden ze svých žetonů (do začátku máte tři) a nechat ho přehodit jednu z jeho kostek. Nový výsledek, ať už je jakýkoliv, platí, leda byste mu vy nebo někdo další chtěl přisunout další žeton. On sám ale svoje výsledky nijak nezmění, co mu nakonec kostky říkají, to platí.

K čemu je tohle pravidlo dobré? K překvapivě mnoha různým věcem. Předně, když vy navrhujete výsledky, musíte se snažit, aby oba byly pro vás zajímavé, protože může nastat kterýkoliv z nich, a vy to nijak neošidíte. Zároveň vás to ale motivuje navrhovat možnosti, které jsou zajímavé i pro ostatní. Jen v takovém případě vám totiž budou nabízet žetony, aby výsledky hodu překlopili na tu či onu stranu, a vy přece chcete, aby vám dávali žetony, protože mít žetony znamená mít možnost později ovlivnit, která z jejich možností nastane. A nakonec to samozřejmě znamená, že když kdokoliv další navrhuje své možnosti, můžete si vybrat tu zajímavější a snažit se ji prosadit, aby se příběh posouval nějakým zajímavým směrem.

V praxi potom poměrně rovnoměrně nastávají okamžiky, kdy hráči platí žetony, aby nenastala ta horší možnost, a kdy se naopak snaží, aby nastal ten strašidelnější výsledek. Často totiž někdo navrhne něco tak úžasně, lahůdkově hrozného, že vám z toho vstávají vlasy hrůzou, ale zároveň prostě víte, že přesně tohle se musí stát, že žádná jiná možnost se téhle prostě nevyrovná. A není to krásné, když se hráči snaží, aby se jejich postavám děly co nejděsivější věci?

Vypravěč v téhle hře, zdálo by se, nemá moc co na práci. Všechna rozhodnutí totiž dělají sami hráči, co na vás potom může zbýt? Kupodivu, není toho zase tak málo. Vypravěč je tu totiž hlavně jako moderátor, který určuje, kdo má právě rozhodovat, doplňuje méně důležité detaily, pomáhá hráčům, které právě nic nenapadá. Pokud už vypravěč někdy Shadows hrál, ale hráči ne, je na něm, aby je bezpečně provedl nenápadnými úskalími téhle přece jen netypické hry, obzvlášť pokud jsou zvyklí spíš na klasické hraní, a není pro ně úplně přirozené, že si můžou rozhodovat úplně o všem.

Nebudu zapírat, že většina práce čeká vypravěče na začátku, kdy hráče uvádí do systému a vede je k tomu, aby se jim hrálo lehce a aby se nebáli experimentovat. V okamžiku, kdy se hráči rozjedou, vypravěč už má jen minimální vliv na to, co se děje. Nevím, co vy, ale já osobně mám tuhle část nejradši. Pohodlně se natáhnu a bavím se divadlem, které přede mnou hráči rozehrávají. Pokud mě napadne něco naprosto úžasného, hráčům to navrhnu. A pokud něco naprosto úžasného napadne hráče (a teď dávejte pozor, protože tohle je ve skutečnosti nejdůležitější funkcí vypravěče v téhle hře!), dám mu zcela jednoznačně najevo, jak jsem z toho nadšený. Hráči, kteří vás baví, si přeci zaslouží nějaké to uznání, no ne?

A na závěr to, na co všichni jistě čekáte, totiž výsledky experimentu. Tu jsou: Ano, recenze může být delší, než sama recenzovaná hra, ale jedině v případě, že je hra dost geniální, aby za takové množství slov stála.