Ragtime: Nanebevstoupení

V rozbitém světě Kazatelových slov se zmrzačení všemu klaní.

Už je tomu čtyři dny, co jsem se přišel ukrýt k Bezbožným mnichům. Na rytinách, které pokrývají zdi kláštera, mi mlčenliví muži ukazují, co čeká ty, jež se rozhodnou nechat se zasvětit. Sestehují mi ústa, ze strachu, abych omylem ani slovem nevzdal úctu některému z božstev. Ještě čtrnáct dní můžu využívat útočiště, které mi poskytli; pak se i já budu muset přidat k jejich řádu a přiblížit ke rtům jehlu a nit.

S úsměvem přikývnu, protože promluvím-li, zapečetí mi ústa roztaveným olovem. Představa stehů mě nijak zvlášť netrápí. Než mi začnou hrozit, dávno budu v prachu.

Cítím, jak někde hluboko uvnitř mě zpomaluje a pozvolna vyprchává ragtime. Bouře přechází. Chemikálie mi pomalu, kapku po kapce, mizí z těla a mně připadá, jako by se ode mě s každým okamžikem vzdalovalo slunce. Dál a dál, stále pryč.

Tělem mi otřásá chlad. Nové vědomí, sotva zrozené vnímání vláken osudu, sotva postřehnutelné tušení směru vanu slunečního větru, tohle nové prozření kus po kusu ustupuje a stáčí se do závitů agónie v mém nitru. Bolest mě zcela pohlcuje. Mysl mi kluše hlemýždím tempem a cítím, že mě každou chvíli pohřbí v mdlé duchovní každodennosti. Poslední zbytky toho zázračného narkotika, ragtime, brzy vyprchají a pak bude trvat jen několik dní, ne, jen několik hodin, než rozrazím zabarikádovaná vrata kláštera a zamířím do ulic Města Lásek Ztracených. Po kočičích hlavách dovleču své zmožené tělo do klubu U Růžového sysla, na místo, kde se svým přístrojem čeká přetvořená mužena, transvestitka, které říkají Škumpa jedovatá.

Nezabijí mě, i když jsem se dozvěděl strašné věci. I když jsem je křičel lidem přímo do uší. Někteří se zasmáli, jiní si povzdechli, ale všichni pak však svorně zmizeli v mlze. Kazatel a jeho lidé vědí, že si se mnou nemusejí lámat hlavu – stačí počkat, až mi začne mozek rozrývat touha po ragtime. Pak budu bezbranný jako kotě a oni budou moci, aniž by jim v tom kdokoli bránil, vstoupit na nebesa.

Budiž prokleta tajemství, která mi byla odhalena, neboť mě zcela zničila.

Není tomu tak ale s každým tajemstvím?

Teď už vím jen jedno: Bez ragtime nemohu žít.

---

Divooký požár se prohnal světem a změnil jej v prach. Ve ztraceném městě plném krys a ubožáků žijících v popelu a špíně se pak jednoho dne objevil Kazatel, který se postavil na roh ulice a pod nohama se mu rozpadaly uhlíky a dřevo dětských kolébek. Pozdvihl ruce ke spodině a k bezduchým nebožákům a začal kázat o tom, o čem kážou všichni tyrané, kteří chtějí získat ztracená srdce. Kázal o lásce.

Prohlásil, že městu není třeba jména, které by si žádalo služeb věrných. Věrní jméno nepotřebují. I přesto však v křivolakých uličkách, v místech, kde jen slabě blikají hořčíkové lampy a pára se syčením uniká ze špatně utěsněného potrubí, jedno jméno šeptem zaznívalo. Obyvatelé města svůj domov pojmenovali po staré básní z dob před divookým požárem, a to jméno jim kanulo ze rtů ve chvílích, kdy sepisovali obchodní smlouvy nebo spílali válce, která zuřila na obloze nad nimi. Říkali mu Město Lásek Ztracených.

Všechno začalo tím, že mi poslíček přinesl do bytu zprávu. Pracoval jsem z domova, protože to bylo levnější než si platit kancelář, a dům, ve kterém jsem žil, byl od míst, kam noc za nocí dopadaly nepřátelské bomby, celkem daleko. Poslíček – byla to dívka – po mně mrštila dopisem, našlápla motorek připevněný k rámu svého kola a zmizela. Zůstal po ní jen oblak kouře.

Dopis mi posílala paní Kruppenová a žádala mě v něm, abych se ihned dostavil do jejího domu na hlavní městské křižovatce. Slibovala, že mi zaplatí i jen za to, že přijdu, a mně ihned došlo, co po mně bude asi chtít. Zpráva už totiž proběhla všemi novinami – manžel paní Kruppenové, známý továrník, dodavatel zbraní a blízký přítel samotného Kazatele, byl nalezen mrtvý. Nad vraždou se, jak už to tak bývá, vznášela řada otazníků a já si teď nalistoval monografickou fotografii oběti v Denní litanii a prohlédl si plochý obličej, odulé tváře a buldočí uši. Noviny vinu svalovaly na jakéhosi nepřátelského špiona a já se znovu zamyslel nad dopisem, který jsem bezmyšlenkovitě žmoulal v rukou. Na případu jistě už dávno pracují četníci – jakou pomoc může vysoce postavená vdova vyžadovat ode mě?

Vklouzl jsem do šedého, nedávno zalátaného fraku a ujistil se, že pistole Ripper pevně vězí v dutém vršku cylindru. Měl bych počkat do rána, než bude venku klid, ale dopis byl naléhavý: mám se dostavit okamžitě.

V ulicích hrála naplno náletová kapela. Město se otřásalo, osvětlovaly ho záblesky, kterým se v patách valilo hromobití. Budovy a ulice se chvěly; z oblohy padala jedna bomba za druhou, drtilo to domovy a tříštilo kámen, kost i maso. Temné nebe pročesávaly paprsky světla, ale nepřátelské parolety se pod mazlavou vrstvu smogu a mlhy, která halila město, nikdy nesnesly k zemi. Vlastně jsme ještě nikdo nikdy žádný nepřátelský parolet zblízka neviděli, jen kostry zničených lodí, které se podařilo sestřelit našim.

Procházet městem za náletu bylo nebezpečné, ale existoval zaběhnutý rituál, který člověka dokázal alespoň částečně ochránit. Parolety shazovaly pumy pokaždé po třech, vždy v jedné čáře, a rozpadlé ulice daly časem vzniknout dětské říkance:

Snesl vejce jeden, snesl vejce druhej,

Třetímu když neuskočíš, hnedle budeš tuhej.

Z místa první řachy k druhý táhni čáru,

Stačí devět vteřin – pak čekej další páru.

První dvě bomby vždy spadly rychle za sebou a podle místa dopadu se dalo určit, kam spadne o devět vteřin později třetí. Říkanka mě zachránila; těsně vedle mě se na obytný dům zřítily dvě nálože a rozdrtily ho v prach. Ohlédl jsem se po spadlých bombách a rozběhl se do uličky, která ústila vlevo ode mě. Poslední puma rozkřápla chodník v místech, kde jsem ještě před chvílí stál.

Pokračoval jsem k domu Helmuta Kruppena a snažil se neposlouchat nekonečné litanie, které se linuly z porouchaných tlampačů na každém kandelábru. Zpod zašlých slov se ozýval rozvrzaný plechový podtón:

Raduj se z granátů našich nepřátel.

Tanči ohněm a šrapnelem.

Až do smrti dávej na odiv svou víru.

Na Město Lásek Ztracených napadl lehký poprašek sněhu; nebo alespoň něčeho, co studilo na tváři. Sníh vytvořil na dýnku cylindru tenkou vrstvu a já přes něj přejel prstem a usazeninu ochutnal, abych se ujistil, že to není popel.

Zazvonil jsem na zvonek před městským domem Kruppenových. Otevřela mi služebná a dovedla mě do pracovny, ve které seděla za stolem novopečená vdova a čmárala po nějakých dokumentech. Dívka se nabídla, že mi odnese kabát a cylindr. Odmítl jsem; raději jsem si neodložil.

„Jsem De la Fontaine,“ představil jsem se. „Nacházím ztracené. Připomínám to, co bylo zapomenuto. Vidím skrze stíny.“

„Mohu vám nabídnout něco k pití, pane De la Fontaine? Sklenici vína?“ zeptala se paní Kruppenová, aniž by vzhlédla od papírů na stole.

„Děkuji, ale ne. Nepiji ani nekouřím.“

Přikývla.

„Mluvíte jako světec, a přitom jste jen člověkem z ulice, pane De la Fontaine. Nesnáším vás a vám podobné, nesnáším lůzu, která pase po těch, co nemají kam jít. Vaše básně jsou velkolepé, krásné – až se mi z nich chce plakat – ale necháváte si platit od verše a od hodiny. Přinášíte lidem utrpení, když jim s kamennou tváří sdělujete, že je jejich manželé podvádějí, že se jejich bratři zpronevěřili nebo že jejich dcery leží bez života na dně Modré řeky.“

Přelétla pohledem smlouvu, kterou držela v rukou.

„Prokazujeme lidstvu velkou službu, paní Kruppenová. Hezky to tam dole čistíme, aby ty sračky nevybublaly až sem k vám nahoru. Přece byste si nechtěla ty své čisté bílé rukavičky umazat tím, že se v nich budete přehrabovat. Nebo snad ano?“

Paní Kruppenová bydlela na hlavní městské křižovatce. V lampách na stěnách hořel klidným chladně azurovým plamenem čistý plyn, za dveřmi bylo slyšet služebnictvo, na oknech visely krajkové záclony a ve sklepě si tiše funěl parní generátor. Odhadl jsem, že už jen díky tomu všemu by tato dáma středního věku byla vítaným úlovkem pro mladého gigola, který plánuje sňatek. Nebyl na ni špatný pohled, na její kudrnatou modrou paruku, modré oči, které ladily s vlasy, útlý pas a malá ňadra. To všechno by už samo o sobě stačilo k tomu, aby člověk přehlédl řadu chlupatých pih, která se jí táhla po krku, napůl skrytá pod vysokým naškrobeným límcem, a když jste k tomu přidali ještě naditou šrajtofli, tahle panička si o ženicha přímo říkala. Řekl jsem si, že později nesmím zapomenout prodat její jméno některému z podvodníků, kteří se scházejí U Sladké díry.

Paní Kruppenová mi podala složku papírů.

„Přejděme k věci,“ řekla. „Zaplatím vám víc než štědře, v této chvíli třetinu včetně všech výdajů. Zbytek dostanete, až dokončíte svůj úkol, což musíte učinit s veškerou diskrétností. Raději to ještě zdůrazním: s veškerou diskrétností. Uslyším-li jedinou pomluvu, můj advokát vám odmítne zaplatit a budete ihned zažalován. Mému právníku byly také vydány pokyny, aby vám zaplatil v případě, že by se mi něco přihodilo.“

Podepsal jsem papíry rozskřípaným perem.

„Jak je pravděpodobné, že se vám něco přihodí?“

Vzala si papíry, prohlédla si můj podpis a zazvonila na stříbrný zvonek, který ležel na stole. Ve dveřích se objevila služebná a odběhla s papíry do kanceláře vdovina právníka.

„Dovolte mi, abych vám ukázala Helmutovu soukromou pracovnu,“ řekla paní Kruppenová a vyvedla mě ven z kanceláře a nahoru po vznosném schodišti. „Dozvěděla jsem se o ní poprvé až před dvěma dny, když jsem se vrátila z nákupů, nalezla dveře dokořán a Helmutovu mrtvolu na koberci.“

Zakopl jsem o hadici, která se kroutila na podlaze.

„To je Thomas,“ řekla paní Kruppenová. „Nic si z něj nedělejte.“ Do haly se protáhla mourovaná kočka, které se z břicha vydouval kovový strojek. Hadice vedla až k němu a krmila jej parou. Další kočka – téhle zbyly už jen přední nohy – se k nám přidala po chvíli. Místo zadní části těla jí někdo narouboval parou poháněná kolečka.

„Mí miláčci, Thomas a Dylan,“ zavrkala má průvodkyně. „Jsou staří, ale nedokázala bych se s nimi rozloučit.“

Obdivoval jsem zbohatlíky, kteří si mohli dovolit náhradní díly pro domácí zvířata. Venku, v místech, kde jsem žil já, se po ulicích belhali jednonozí chudáci, živé mrtvoly s vnitřnostmi plnými šrapnelů.

Nedaleko vybuchla bomba a okna se roztřásla v rámech.

„Nemusíte se bát.“ Paní Kruppenová mě vedla nahoru po schodech. „Tady jsme v bezpečí. Nepřítel nemá v úmyslu vzbudit Kazatelův hněv a na městskou křižovatku žádné bomby nepadají.“

„Padají jen na chudé,“ podotkl jsem.

„Já jsem svět nestvořila,“ odfrkla si modrovlasá dáma.

Přivedla mě do knihovny. Ke stěnám se tiskly knihy, bohatství písmen ukryté v brnění desek, řetěz slov, který obepínal pokoj, zajišťoval jej a zakrýval i okna.

„Nevěděl jsem, že tolik knih uniklo požáru.“

Poklepala si na špičku nosu a ušklíbla se. Pak natáhla pod jednu řadu knih ruku. Uslyšel jsem cvaknutí spínače a nejbližší police se s vrzáním vyklopila dopředu – tajný vchod.

„Tudy, pane De la Fontaine.“

Přikývl jsem a překročil práh.

„Proč jste si vlastně najala chlápka z ulice, paní Kruppenová? Proč lůzu? Ministerstvu přeci musí velmi záležet na tom, aby vraha vašeho manžela našli. Určitě případem pověřili celou armádu vyšetřovatelů, zejména jednalo-li se opravdu o čin nepřátelského agenta.“

„Hlavní vyšetřovatel Goode to považuje za překaženou loupež,“ řekla. „Manžel musel zloděje překvapit, zrovna když vykrádal dům.“

„Nevěříte tomu?“

„Nechybí tu ani nejmenší drobnost. A o tajné pracovně věděl jen manžel.“

Prohlížel jsem si její obličej, zkoumal její pohled. Vyprahlá pokožka, suché oči nijak neopuchlé pláčem. Ve chvílích, kdy hovořila o smrti svého manžela, zněla dokonce celkem vesele a i největšímu hlupákovi muselo dojít, že ji mužova smrt nijak zvlášť netrápí. Ale proč by v tom případě přitahovala k případu pozornost tím, že si mě najala? Hlavní vyšetřovatel ji přece od veškerého podezření oprostil.

„Z jakého důvodu by někdo chtěl prošpikovat vašemu muži čelo? Kdo ho chtěl vidět mrtvého?“

Pokrčila rameny. „Neměl problémy ani dluhy. Nemám nejmenší ponětí, komu by manžel byl mohl vadit natolik, aby se ho chtěl zbavit.“

„Nevybavíte si jakékoli náznaky toho, že se k něčemu mohl připlést? Nezačal ho někdo navštěvovat pozdě v noci? Nepřišel vám zčistajasna nějaký vystrašený?“

„Můj milý Helmut se, pravda, v posledních měsících choval trochu divně. Nejdříve začal být až hysterický a mluvil jen o vizích a nějakých ztracených božstvech. Jednou večer, když jsme byli na nějaké oslavě, přísahal, že se na něj z mísy, na které byla položena, směje pečená losí hlava. Prý ho oslovovala ‚strýčku Helmute‘.“ Tvář jí při té vzpomínce zrudla.

„Pak se mi zcela odcizil a byl jako tělo bez duše. Stalo se z něj počítadlo, stroj, nedělal nic jiného, než že mechanicky vykonával svou práci. Teď mě napadá, že vlastně měl nějakého nového spolupracovníka. Po večerech pil a pak na něj nadával. Neustále opakoval, že ho tenhle chlápek jednou připraví o duši. Nikdy jsem se s tím člověkem nesetkala, ale když o něm manžel hovořil, vždycky zbledl, že by se v něm krve nedořezal.“

„Děkuji vám, paní Kruppenová. A teď zmizte a nechte mě pracovat,“ řekl jsem. „Chci si to tu pořádně prohlédnout a potřebuji na to klid. Také bych před vámi nerad odkryl třeba hromadu pornografických obrázků – to by vás přece mohlo pohoršit. Chystám se prohrabávat utajovaným životem vašeho manžela, tahat na světlo všechny špinavé záležitosti, které před ostatními ukrýval celý život. Všichni nějaké máme.“

Otočila se k odchodu, protože o ošidných tajemstvích svého muže opravdu nechtěla slyšet. Náhle se však zarazila a natáhla ruku k mému rameni; uprostřed gesta si to ale zřejmě rozmyslela a nechala paži viset ve vzduchu.

„Patříte k věrným, pane De la Fontaine?“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Má víra je obnovena pokaždé, když tančím deštěm tříštících se pum.“

Rychlým krokem odešla dolů a já za sebou zavřel tajné dveře. Továrníkova pracovna byla vybavena spoře: stůl, šanony, prázdné lahvičky od inkoustu, stohy papírů a per. Kromě portrétu Kazatele nad stolem nevisely na sádrokartonu žádné obrázky. Po bílých zdech se táhly žluté a zelené čáry voskovek a vytvářely rozkvetlé louky, pole sedmikrásek, dětský ráj na opačném břehu řeky. Poklekl jsem, abych si prohlédl červené skvrny na prkenné podlaze.

Vraždu jako tuhle musel někdo předem naplánovat a dobře promyslet. Zabíjí se jen ze dvou důvodů: pro lásku a pro prachy. Lásku jsem zavrhnul okamžitě – starý továrník si ji mohl koupit, kdykoli se mu zachtělo. Tahle krev tekla kvůli zlatu.

Listoval jsem knihami na stole a našel účetní knihu Kruppenovy společnosti. Základům účetnictví jsem se naučil, když mě v sedmi letech dali ze sirotčince do učení ke starému Dealovi z firmy Loan & Manacle. Dokonce jsem přemýšlel, že bych u firmy zůstal; pak jsem si ale uvědomil, že toužím po životu v chudobě a těžké práci v ulicích.

Nalistoval jsem v knize záznamy z posledního měsíce a přelétl pohledem sloupce čísel. V duchu jsem rekonstruoval tok peněz v továrníkově firmě. Zpod jeho rukou vycházela většina paroletů a vzducholodí, které tvořily vzdušnou flotilu samotného Kazatele – a jak z účtů vyplývalo, jednalo se o celkem lukrativní záležitost.

Četl jsem dál a čísla přestala náhle dávat smysl. Ministerstvo platilo měsíční poplatek za parolety a bomby, které Kruppen postavil; za třicet dní přes padesát lodí. Ustavičný zisk plnil držitelům jednotlivých podílů společnosti dost slušně kapsy. Nicméně dva ze sloupců, což bylo zvláštní, zůstávaly prázdné: sloupec oprav a sloupec surových materiálů. Továrna nedostávala téměř žádné peníze za opravy sestřelených paroletů – během války něco zcela neslýchaného – a za dobu jejího působení byla nakoupena jen bezvýznamná zásoba oceli, niklu a dalšího materiálu. Bylo možné, že suroviny do města přicházely nelegální cestou a Kruppen odkupoval zásoby od obchodníků ne zcela nejlepší pověsti. Do účtů, alespoň do těch oficiálních, by to nezanášel; v jiné účetní knize ale chybějící čísla najdu.

Rozhlédl jsem se po pokoji a hledal vhodnou skrýš. Pohledem jsem zavadil o Kazatelovu přísnou tvář nad stolem. Dřevo, které ji rámovalo, viselo trochu nakřivo, a stačilo zatáhnout za roh, aby se obraz zhoupl na pantech vpřed. Trezorové dveře uvnitř nebyly zamčené. Zašátral jsem rukou ve tmě sejfu a vytáhl ven měděné trubice, kahany, skleněné lahve a stříbrný náustek, respirátor.

Ragtime.

Na ulicích jsem už o té droze něco zaslechl – nazývali ji zázračnou medicínou bohatých. Málokdo věděl, odkud se bere, ale všichni znali příběhy, které s ní byly spojeny, příběhy, které vyprávěly o její všemohoucnosti. Nejenže droga usmiřovala výčitky svědomí a zklidňovala mysl, v jejím područí se sny stávaly skutečností a mysl se zbavovala břemena těla, aby se posléze mohla volně pohybovat po světě. Jak už to tak ale bývá, jakmile jste jednou ragtime požili, mozek na něm začal být závislý. Stačilo jednou.

Kromě přístroje, který sloužil k podávání ragtime, jsem v trezoru našel i látkové ubrousky z nočního klubu U Růžového sysla. Byl to vyhlášený podnik nedaleko městské křižovatky, podnik, který vedl transvestita, dáma se vším všudy. Řikala si Škumpa jedovatá.

Nedaleko psacího stolu jsem uviděl skleněné kukátko přichycené k potrubí, které mizelo ve zdi. Podíval jsem se dovnitř a otočil kotoučem s čísly, který trčel o kousek dál ze stěny. V čočce kukátka se střídaly různé pohledy na Kruppenův domov a já si uvědomil, že továrník mohl ze své skrýše sledovat vše, co se doma děje.

S každou další dávkou ragtime se tomuto světu vzdaloval čím dál tím víc.

V této chvíli mi kukátko prozradilo, že továrníkova vdova mluví u vstupních dveří s poslíčkem. Přijala od něj dopis a odešla do pracovny, aby si ho přečetla. Opět jsem zatočil kotoučem a sledoval její kroky – rozřízla obálku nožem, přečetla si zprávu uvnitř a sklonila hlavu. Odešla z místnosti a vzápětí se vrátila, v rukou plechovku kerosinu. Otevřela víčko a vyšplíchla obsah na zdi, na nábytek, na dřevěnou podlahu.

„Už zas!“ vykřikl jsem.

Vyběhl jsem z tajné pracovny do knihovny. Dolů jsem se dostal právě včas na to, abych viděl, jak paní Kruppenová upustila do louže zápalku. Oheň vzplanul jako žlutá bublina a pohltil její pracovnu, natáhl se jí po šatech, sytil se jejím masem a tělesným tukem, pálil zbytky dobrých vín, krevet a sýrů. Hořela a strašlivě křičela.

Něco bouchlo a najednou hořel celý dům. Od vstupních dveří mě dělila stěna ohně – vrhl jsem se ven skrze plameny a utekl z toho prokletého místa pryč. Za mnou popraskala okna a na ulici dopadla sprška roztříštěného skla.

Nohou jsem zavadil o chodník. Stehnem mi projela bodavá bolest a já si přes kalhoty zoufale mnul natažený sval. Ucítil jsem, jak se do mě zavrtává něčí pohled, a otočil se právě včas, abych v uličce uviděl stín – vysokého chlápka zabaleného do elegantního kožichu, s tváří zakrytou kapucí.

---

Ragtime. Nikdo neví, odkud se bere, ale toho svinstva tu není zrovna málo. Těm, kteří umřou na jeho zhoubné účinky, barví sliznici na sytě růžovo. Vždycky mi to připomínalo cukrovou vatu z období karnevalů.

Kdysi jsem dostal za úkol najít ztraceného syna z bohaté rodiny, která bydlela ve středu Města Lásek Ztracených, nedaleko hlavní křižovatky. Našel jsem chlapce vysoko nad ulicemi, na střeše Kazatelova chrámu v posledním patře budovy Ministerstva. Visel z kovového zábradlí nad zašlými obrazy starých bohyní, ale než skočil, ještě jsem se ho na ragtime stihl zeptat.

„Sny,“ řekl. „Tvé sny žijí.“

„Žiješ ve svých snech?“

„Ne,“ řekl a pustil se. „Tvé sny žijí v tobě.“

---

Druhý den svedla Denní litanie smrt paní Kruppenové na nepřátelské bomby, které zasáhly hlavní městskou křižovatku. Kazatel přísahal bezvěrcům za mořem pomstu.

Cestou domů, do slumů, jsem se stavil v márnici. Podmázl jsem hlídače a vloudil se do místnosti, kde se chladily mrtvoly. Vytáhl jsem Kruppenovo tělo na světlo a dobře si toho chudáka prohlédl – nějaký rozverný funebrák mu vycpal tváře chumáči vaty a továrníkův prázdný obličej znetvořil věčný úsměv. Jakmile jsem se ujistil, že je muž opravdu mrtvý, zasunul jsem ho zpět do jeho chladné hrobky a tiše za sebou zaklapl dveře.

Za úsvitu odbily zvony konec poplachu a každý jejich úder sliboval lepší dny. Doplazil jsem se do barabizny, ve které jsem bydlel, a zadoufal, že se mi podaří zaspat vzpomínku na tu postarší dámu, vzpomínky na to, jak plane v azurových plamenech, v ohni, který měl stejnou barvu jako její vlasy. Její prázdný pohled mířil někam skrze mě a já se nemohl rozhodnout, jestli z něj vyzařuje varování nebo hrozba. Ta žena se zapálila jen tak, mezi řečí, jako kdyby byla na oslavě a právě se rozhodla, že si zatančí. Nechápal jsem to. Peníze po zemřelém manželovi jí zaručovaly pohodlný život plný sladkostí a perel, kterými by si mohla do konce života potmě přejíždět po nahém těle. Zpráva, která jí byla doručena, jí ale nedávala na výběr. I když – byla to samotná slova zprávy? Nebo byl tím, co ji tak vyděsilo, spíše podpis?

Další večer jsem procházel městem a vyhýbal se nepřátelským bombám, které padaly z oblohy plné smogu. Oděný mlhou jsem mířil do průmyslové části města, do míst, kterým otroci říkají zásobárna těl. Pracovali tu hlavně dělníci s naroubovanými kovovými končetinami, a když se náhodou stalo, že železné mandly nebo obrovské pily uřízly další ruku, nebylo nic jednoduššího než rychle obstarat kovovou náhražku a poslat nešťastníka zpátky k pásu. V této městské čtvrti nebylo třeba pouličního osvětlení. Domy byly osvětleny kotli roztaveného kovu a z několika začouzených oken prosvítalo červené světlo – tato část města byla jeho pomalým, nemocným srdcem, jehož tlukot nikdy neustal, srdcem, které sytilo průmyslové hladovění téhle naší šílené války.

Proplížil jsem se do jedné z šaten, kde se převlékali dělníci, a navlékl na sebe hnědý kožený kabát a ochranné brýle. Tvář jsem si pomazal strojním olejem, abych se mezi hloučky v továrně snadněji ztratil. Vlastní šaty a výbavu jsem nechal v jedné ze skříněk.

Rozhodl jsem se, že půjdu podél výrobních pásů. Začal jsem před továrnou a sledoval, jak po visutých kolejích přijíždí vlak s bednami plnými předem vyrobených součástek. Díval jsem se, jak dělníci sváří a spájí parolety: k hranaté kabině přidali nejprve kotel na uhlí a labyrint trubek, nakonec pak trysky a zásobníky munice. Úplně na závěr přitavili bombomety a kulomety. Sestavit jednu loď trvalo hodinu; hotové stroje zvedal jeřáb na nákladní vagon na kolejích vysoko nad hlavami dělníků.

Vrátil jsem se pro šaty a vybavení a sledoval koleje přes předměstí Města Lásek Ztracených. Nepřítel dštil na město plameny a jedna z leteckých pum, která dopadla na nedaleký cihlový dům, mě málem vzala s sebou. Zachránila mě jen ta dětská říkanka. Cihly se pod nárazem rozletěly do všech stran jako projektily a jedna z nich se mi otřela o rameno. Cítil jsem, že mi rozřízla ucho, a přitiskl jsem si na něj hadr, abych zastavil krvácení.

Vlak jsem dohnal v jednom ze skladišť v západní části města. Splynul jsem s davem dělníků a sledoval, co se bude s paroletem dále dít. Někteří z mužů se vyšplhali nahoru do stroje a slétli s ním z plošiny nákladního vozu, na kterém přijel. Parolet supěl a plival z trysek proudy páry, a jakmile se dotkl země, dělníci se na něj vrhli s řezáky a pilami na železo a svižně jej rozebrali na jednotlivé součástky.

Sledoval jsem jejich počínání necelou hodinu a v hlavě mi hučelo jako v kolesech stroje. Snažil jsem se dát tomu všemu nějaký smysl, a při tom jsem se díval, jak ostatní balí součástky do beden. Přitočil jsem se k jedné z nich a přečetl si adresu na štítku; bedny byly, v jednom nekonečném výrobním cyklu, odváženy zpátky do Kruppenovy továrny.

Všiml jsem si svého známého v kožichu. Kráčel po podlaze továrny sem a tak a udílel předákům rozkazy. Snažil jsem si prohlédnout jeho tvář, ale na očích měl ochranné brýle, přes ústa šátek a mluvil upraveným respirátorem. Seděl mu na tváři jako držák na foukací harmoniku a melodicky přetvářel slova, která se přes něj linula ven. V rukou ukrytých v rukavicích držel muž jakési plány a schémata.

Náhle vycítil, že něco není v pořádku, rozpoznal v kolektivním vědomí dělníků cizí mysl. Otočil hlavou o devadesát stupňů, jako by byla nasazena na otočném čepu, pohlédl na mě a pokývl hlavou – poznal mě. Vyběhl jsem ze skladiště, jako by mi hořelo za patami, a někde za sebou jsem slyšel, jak řve rozkazy a jak mu za pokroucenou harmonikou přeskakuje hlas.

Vymotal jsem se z oplocených pozemků okolo skladiště a vypadl ven do západní čtvrti. Zdálo se, že mě nikdo nepronásleduje, a tak jsem využil chvíle klidu, abych se z šatů otroka převlékl zpět do svého fraku a cylindru. Nepřítel začne tuto část města brzy ostřelovat – vždycky postupně ostřeloval jednu čtvrť po druhé. Někde nepříliš daleko dopadaly na město bomby a já cítil, jak se mi pod nohama chvěje zem. Nepřítel nalétával v řadách a dolů spadly vždy rychle po sobě dvě pumy a pak, po chvíli, poslední, třetí.

Ulici rozjasnilo pátrací světlo. Někde nade mnou zařval jako rozzuřený drak parní motor a na chvíli mě ohlušil – muž v kožichu za mnou vyslal parolet. Rozběhl jsem se pryč, ale stroj mě rychle dohnal a chvíli se vznášel nad ulicí, dravec, který si hraje s kořistí. Loď vydechla zadními ústy proud páry, který mi málem shodil klobouk, a posádka na mě namířila kulomety. Pozvedl jsem cylindr na pozdrav, vytáhl Rippera a třikrát to do nich napálil. Pak jsem se otočil a rozběhl pryč. Drak na mě vychrlil proud kulek, které mi za patami štěkaly jako rosomáci.

Zapadl jsem do boční uličky mezi dvě cihelné barabizny, ale obě se pod nepřátelskými náložemi okamžitě rozpadly. Vyhnul jsem se místu, kam měla dopadnout třetí bomba, počítal do devíti a utekl zpátky na ulici. Z paroletu, který se vznášel se vzduchu, neuzpůsobený rychlému letu ani pronásledování, padal déšť kulek. Vychrlil ze sebe proud řeckého ohně, plamen, který se rozlil po chodníku. Proskočil jsem hořící hradbou; plameny mi spálily záda. Na město padaly další a další bomby, míjely budovy a trhaly v dlažbě díry, a mně se uzavírala jedna úniková cesta za druhou.

Z místa první řachy k druhý táhni čáru,

Stačí devět vteřin – pak čekej další páru.

Dvě letecké pumy se zřítily přímo za mnou a já se podvědomě vyhnul předpokládanému místu dopadu té třetí, o které jsem věděl, že bude nevyhnutelně následovat. Běžel jsem ulicí a parolet mě pronásledoval. Supěl několik stop nade mnou a řevem motorů mi zaléhaly uši. Kulomety se na mě zaměřily a cvakly, připravené roztrhat mě na kusy, ale než se zase rozštěkaly, vrhl jsem se stranou a proskočil nejbližšími dveřmi. Třetí puma dopadla přímo na parolet. Kovový obal se roztříštil a ocelové třísky se rozprskly po okolí, do domů, skrze okna. Kotel přetlakem vybuchl a nad ulicí se rozprostřela stříbřitá mlha.

Zkontroloval jsem zbraň a znovu nabil; pak jsem vytáhl z kapsy ubrousek z Růžového sysla. Našel jsem špinavou veřejnou umývárnu, umyl se a uhladil si vlasy kapkou strojního oleje.

Hodlal jsem totiž navštívit dámu tak jedovatou, že se jí nikdo nevyrovná.

A chtěl jsem u toho vypadat co nejlépe.

---

Potácel jsem se ulicemi Města Lásek Ztracených a snažil se dát dohromady všechno, co jsem se dozvěděl, všechny ty jednotlivé části skládačky. Už mi bylo jasné, proč účetní knihy vykazovaly takový zisk a proč výdaje za surové materiály téměř neexistovaly. Parolety vznikaly ze součástek, které byly předtím součástí jiných paroletů; pak byly odvezeny na opačný konec města a tam zase rozebrány. Dělníci z obou továren zřejmě neměli ani ponětí, že pracují proti sobě. Společnost bohatla díky penězům, které Kruppenovi platilo Ministerstvo, stále jsem ale nechápal, jak může bez lodí probíhat válka. Jaký má vlastně Ministerstvo na tom podvodu podíl? Musel snad právě kvůli tomu Kruppen zemřít? A kdo z tohoto okruhu věděl o existenci jeho tajné pracovny?

Na ulicích se válel kouř z hořících domů. Nasadil jsem si ochranné brýle a respirátor, který výpary alespoň trochu filtroval, a začal se smogem prodírat. Narážel jsem do nahých těl tančících v kouři, do nahých těl lidí, kteří mávali rukama nad hlavou a svolávali na sebe nepřátelské bomby. Kazatelův plechový hlas kázal davům z pokrouceného tlampače na nedalekém kandelábru a zkresleně se odrážel od okolních budov:

Ty, jehož maso i krev je nedotčená, ty, jehož zdravé tělo stvořila sama příroda: Vyjdi do ulic! Vzdoruj nepříteli, tanči v ohni, který na tebe dští, mezi ranami, kterými na tebe dotírá. Tvou odvahu uctíme, vzkřísíme tě jako lepšího člověka, jako stroj. Pro válkou raněné obyvatele našeho města se uhlí najde vždy dostatek. Až budete povzneseny, děti mé, přijďte se modlit se mnou do chrámu. Společně rozdrtíme bezvěrce. Společně vstoupíme na nebesa!

Kazatel obyvatele města podněcoval k tomu, aby tančili mezi bombami, které dopadaly na kočičí hlavy. Když věřícím zničily letecké pumy končetiny, když jim rozdrtily životně důležité orgány, pak vyslal svatý muž do ulic své mechaniky. Ti nahradili chybějící kusy těl parou poháněnými součástkami, do kterých budou měděné pumpy už navždy rozvádět vzduch, krev, možná i myšlenky. Jediné, co nerozvedou, je láska. Planoucí, drásající bolest z naroubovaných končetin bude nešťastníky pronásledovat po zbytek života, a až do smrti za sebou budou vláčet potrubí a kabely, které je budou poutat k parou poháněným generátorům, pohánějícím na oplátku jejich těla. Shromáždí se v Kazatelových chrámech a pozvednou svá břemena, aby jim s nimi pomohl. Tohle město znetvořených, město uctívačů obrácených na pravou víru, bude celé vzývat Kazatele, aby ho spasil.

Bezvěrce spálíme v prach, který smísíme s tabákem našich dýmek. Rozdrtíme je pod nohama a jejich krev naředíme vínem. Věřte, děti mé! Věřte, mé raněné řady. Duch zahojí vaše rány a nahradí ztracené ruce. Společně vstoupíme na nebesa!

U Růžového sysla už měli dávno zavřeno a vítaly mě jen zabouchnuté dveře a pečetě zavřených okenic. Nad vývěsním štítem, na kterém se hrabalo v hlíně chlupaté zvířátko, zářily azurové plameny. Proklouzl jsem dovnitř zadním vchodem a opatrně prošel kalužemi lihovin, krve, zvratků a semene, které vytékaly z okolních místností.

Šel jsem ke zdroji nakysle páchnoucího kouře náhražkových cigaret, který se linul z konce chodby. Vstoupil jsem do kuřáckého salonku a ramenem rozcinkal korálkové závěsy. Prostor byl malý a do jednoho rohu bylo zasazeno nevelké pódium.

Škumpa jedovatá seděla na jeho okraji, přes chlupatou hruď ležérně přehozený župánek z červeného saténu. Červené kalhotky se nadouvaly tím, s čím se narodila, a mezi potrhanými oky síťovaných punčoch se ježily dlouhé chlupy. Sundala si kudrnatou ryšavou paruku a odhalila vyholenou hlavu pokrytou kobercem štětin, které zřejmě seškrabávala tak dlouho, až si na několika místech protrhla kůži.

Seděla na pódiu a počítala peníze. Viděla na ně i v matném světle plynových lamp, které stály v řadě pod portréty slavných štamgastů, nakreslených na zdech silnými tahy štětce.

„Za noci temné, kdy muž rve muže na kusy, kdy se lidské maso škvíří ve vroucím oleji a město vzývá hluchého boha, za této noci navštíví dámu podivný muž. Ach, jak to onu dámu vzrušuje.“

Přejela si rukama v rukavičkách po stehnech a já se posadil k nejbližšímu stolu. Škumpa se zvedla z pódia, vzala z postranního stolku láhev lihu a nalila trochu do špinavé sklenice, která stála přede mnou.

„Přes tyto rty alkohol neprojde,“ odmítl jsem. „Ani cukr, ani kouř. Ani láska.“

„Ani zábava,“ povzdychla si. Zhluboka se nadechla kouře ze své náhražkové cigarety a přemítavě se na mě zahleděla zpoza vzdáleného konce štíhlé růžové špičky. Pak mi vyfoukla oblak dýmu přímo do obličeje. „Musíte se pořád chovat tak upjatě, pane De la Fontaine?“

„Vy mě snad znáte, dušičko?“

„Ale jistě,“ řekla a vtáhla do sebe ještě víc toho umělého jedu. „Někteří mí přátelé z vás byli poněkud… konsternováni. Hezky se na to kouká, na všechny ty chlapečky, kteří snovají sítě, intriky a pletichy. Všechno to nakonec bude k ničemu, protože ti hoši se snaží rvát s vesmírem. Ale já vím, že všemu vládne chaos a všechna láska bude nakonec ztracena. Vše ovládne ragtime.“

„Skvělé,“ chytil jsem se posledního slova a nervózně si pohrával se sklenicí. „Právě kvůli ragtime tu jsem.“

„Mnoho toho výměnou nenabízíte, pane De la Fontaine. Chcete to tajemství znát natolik, že byste mě kvůli tomu ošukal?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Nevadí,“ ušklíbla se Škumpa. „Potlouká se tu mnoho pohledných vojáků, kteří si rádi dají kdykoli říct. Chcete-li však znát má tajemství, mé drahoušky, nějak mě potěšit budete muset.“

Zvedl jsem sklenici a rychlým pohybem si její obsah nalil do úst. S vypětím všech sil jsem polkl a pak mé ruce samy od sebe odhodily sklenici pryč. Ať už bylo v lahvi cokoli, spálilo mi to hrdlo a rozdrásalo dutiny. Snažil jsem se, seč jsem mohl, abych na sobě nedal nic znát, ale nepodařilo se mi to. Z očí mi začaly téct slzy a téměř jsem si to ředidlo zase vyzvracel do klína.

Škumpa zatleskala jako malá holčička. Otrávil jsem se kvůli ní, otevřel cestu k hnilobě a smrti. Nikdy jsem neviděl, že by někomu obličej zářil tak, jako když mě sledovala pít ten strašný dryák.

„Vysloužil jste si pravdu, pane De la Fontaine.“

„Přísaháš při vlastní duši?“ zachrčel jsem. Hrdlo se mi ještě pořádně nevzpamatovalo.

„Ach, Fontaine, ty krásný hlupáčku. Duši nám přece zapůjčil Bůh.“

Škumpa odhodila vykouřenou cigaretu na podlahu a zastrčila si do špičky novou. Pozdvihl jsem kerosinovou lampičku, abych jí připálil. Zvonivě se rozesmála.

„A teď ragtime,“ řekl jsem.

„Ragtime je Bůh,“ odpověděla.

„Kdysi mi někdo řekl, že se po požití té drogy stávají sny skutečností. Pak spáchal sebevraždu.“

„Chceš říct, že pak se osvobodil.“

Za očima se mi začala šířit bodavá bolest a v hlavě mi začalo třeštit. Cítil jsem, jak mi šplouchá v mozku, pak se mi rozostřil pohled a zčistajasna se mi začalo chtít spát. Uplynul již nějaký čas od doby, co jsem naposledy pil, a matně jsem si vybavoval, že to tehdy bylo přece jen trochu příjemnější.

„Ragtime je vše, co nám zbylo ze starého světa. Odkaz dávného ráje,“ řekla Škumpa. „Náš svět byl kdysi rajskou zahradou. Celou planetu obepínala náruč technologie a lidé žili ve společnosti, která byla založená na spalování černé vody. V zemi ji kdysi bylo dost.“

„Šílenství,“ řekl jsem.

„Narodila jsem se v pustině obklopující Město Lásek Ztracených a viděla jsem mnoho jiných měst, takových, ze kterých dnes už zbývají jen kostry. Četla jsem staré knihy předtím, než se rozpadly v prach. Jednoho krásného dne, je tomu už dlouho, černá voda došla. Tak tehdejší lidé začali spalovat jeden druhého. Celý svět vzplanul, zuhelnatěl a zbortil se v popel.“

Otřásla se a přejela si rukou po hrudi.

„Tančila jsem po jejich kostech, po zpuchřelých tělech těch, co tu žili před námi. Právě tehdy jsem si uvědomila, že všemu vládne chaos. Kontrola, ovládání, to jsou jen iluze. Směji se hlupákům, kteří si myslí, že dokážou ovládnout svět.“

„Z té doby pochází ragtime?“

„Je to poslední dar mrtvého světa, chemikálie, která do mysli vnáší chaos ve zcela jedinečné podobě. Roste, vyvíjí se, tyranizuje. Dokáže odtrhnout duši od těla, zpomalí biologické hodiny, posílí mysl a z vnitřních démonů tvoří skutečné příšery. Miluji ragtime. A budeš ho milovat i ty.“

Začala na mě doléhat váha vzduchu v místnosti. Tlačila mi tělo k podlaze a náhle jsem nedokázal zvednout hlavu ze stolu.

„Dodávala jste ragtime i Kruppenovi,“ zasípal jsem.

„Chudinka Helmut,“ odvětila. „Roztomilý chlapec, ale nedokázal s mým tajemstvím žít.“

Srdce mi v hrudi bušilo a odráželo se od žeber. Na jazyku jsem cítil jedovatý ocas, a když jsem polkl, tak zhořkl.

„Jak jste věděla, že to ředidlo vypiju? Pokud jste mě nechala sledovat, musela jste vědět, že se toho hadího jedu ani nedotknu.“

Škumpa se nejprve zasmála, pak se ušklíbla a nakonec popotáhla ze své náhražkové cigarety. Zamlaskala a zakousla se do konce špičky.

„Vzpouzíš se chaosu, Fontaine. Snažíš se ho udržet na uzdě, ale překonává tě a pomalu se v něm utápíš. Přitom netoužíš po ničem jiném, než abys s ním splynul. Viděla jsem ti to na očích – viděla jsem, jak stíháš temnotu, cítila jsem, jak prahneš po jejím objetí. Osvobození. Nezávislosti. Nemusela jsem udělat nic jiného než postavit před tebe sklenici, ohrnout rty a dotýkat se svých krásných hladkých stehen. Přímo jsi o to prosil.“

Pokynula postavě, která stála ve stínech. Na světlo vystoupil muž zabalený v drahém kožichu. Tvář mu zakrývaly brýle, dýchací maska a šátek.

„Sundej si to, chlapče, a udělej si pohodlí,“ řekla Škumpa. „Nahota je zábavnější.“

Muž si strhl brýle a shodil šátek. I pod vlivem sedativa jsem rozpoznal plochý obličej a buldočí uši. Kůže pana Kruppena průsvitně, přízračně zářila, jeho tělo tvořila stříbrná aura, skrze kterou jsem viděl neomítnutou zeď, před níž stál.

„Kruppen! Je mrtvý! Tohle…“

„Tohle je ragtime, zlato,“ řekla Škumpa. „A teď spi.“

---

„Vstáváme, broučku, vstáváme,“ zaslechl jsem Škumpin hlas. Vdechl jsem jedovatý kouř její cigarety a jako na povel se rozkašlal až k probuzení.

Ležel jsem na jakýchsi pojízdných nosítkách. Pozvedl jsem hlavu, ale vážila snad tunu, byla plná olova ze sedativa, které do mě nalili. Pokusil jsem se opřít o lokty, ale paže jsem měl spoutané koženými pouty.

„Dávej pozor,“ řekla Škumpa. Zatímco jsem spal, nalepila si na víčka třpytivé zelené řasy. Zamrkala a řasy se zatřepotaly jako motýlí křídla.

„Přestaň si s ním hrát,“ ozvalo se z respirátoru přisátého k tváři Kruppenova ducha. Stříbrná aura věrně vykreslovala obrysy svalů, očí, širokého obličeje, dokonce i trčících uší, a přízračné tělo přede mnou tajemně plálo. Kruppenův duch ze sebe shodil kožich a přede mnou stála bytost vlnící se blankytným proudem energie a vzájemným odporem elektronů a pozitronů. Mrak čiré vůle a ektoplazmy, paradigma přetrvávání duchovní energie.

„Dotkl jsem se tvého těla a bylo chladné,“ řekl jsem. Byl jsem stále omámený a má mysl nebyla schopna vyhodnotit, co se vlastně děje. Ucítil jsem nakyslý pach bělidla, zápach čpavku mísícího se s nasládlým kadidlem, které hořelo nedaleko.

„Škoda toho těla,“ zapraskalo z Kruppenova respirátoru. „Ta droga, ragtime, mě posunula dál a s její pomocí se má mysl odštěpila od své pozemské schrány. Přiblížil jsem se nanebevstoupení, jsem i blíže Kazateli. I když jsem ale mohl tu nebohou slupku díky ragtime opustit, nepodařilo se mi ji zahubit. Stále v ní jiskřil plamínek duše a ukázalo se, že právě tam sídlí veškeré city, od klamu až po naivitu. Jakmile jsem byl pryč, pocítila mrtvá kůže, kterou jsem ze sebe shodil, vinu, a nedokázala se s ní vypořádat. Hrozilo, že se tělo ke všemu přizná – musel jsem ho tedy zabít, než k tomu došlo. Jsem rád, že se mi už neplete do cesty.“

„Co je mi po tom?“ zkusil jsem se ze všeho vymluvit. „Případ je vyřešen. Můžete mě pustit.“

Škumpa mi zašermovala prstem před očima a vyplázla na mě úzký jazyk. Měla na sobě jiné šaty než předtím v klubu, černou večerní róbu a boty na jehlovém podpatku.

„Ty můj malý hlupáčku,“ řekla. „Odhalil jsi největší tajemství století, ale sám o tom nevíš!“

„Pustíme tě brzy, neboj, ale nejdřív ti chceme něco ukázat,“ řekl Kruppenův duch.

Škumpa rozrazila vozíkem, na kterém jsem ležel, jakési dvojité dveře a obklopila nás tma. Dáma se proplétala poslepu chodbami, ať už díky tomu, že tudy nejela poprvé, nebo snad proto, že správnou cestu podvědomě vytušila. Tlačila vozík a potichu si falešně prozpěvovala. Projeli jsme dalšími dvojitými dveřmi a ocitli se v místnosti osvětlené rudou září, která se linula z velkých kahanů lemujících zdi; ze vzdáleného rohu se ozývalo tiché supění strojů. Po stěnách se táhly široké železné trubky a z trhlin a prasklin, které je pokrývaly, unikala pára. Do chřípí mě udeřil pach formaldehydu tak silně, až jsem se zakuckal, a od té chvíle jsem dýchal jen ústy. Pohlédl jsem na bronzovou klenbu vysoko nad sebou a ze srpkovitého tvaru oken usoudil, že se nacházíme na samotném vršku budovy Ministerstva, v Kazatelově chrámu. Uvědomil jsem si, že se každou chvílí setkám se zástupcem Božím na zemi.

Byl jsem tak napjatý, že jsem téměř zapomněl dýchat. Od prvního okamžiku, kdy jsem spatřil světlo světa v sirotčinci ve východní části města, mi bylo vtloukáno do hlavy, že se musím kořit Kazateli a chvět se před hlasem živoucího Slova bázní. A teď, teď mě k němu přivedli. Viděl jsem už mnohé, viděl jsem utrpení nevinných a krutost bohatých, a to všechno osekalo a rozmělnilo mou víru téměř na prach. I přesto jsem se nyní nedokázal ubránit tomu, abych se před Kazatelovou mocí nesklonil. Zbožnost do mě byla zabudována jako reflex.

Po deseti minutách nábožného ticha a pokory mě to ale začalo trochu nudit.

„Musíš Jeho Svatosti prominout,“ řekla Škumpa. „Je v kómatu. Neprobrala se už čtyři měsíce.“

„Vždyť káže každý večer davům,“ namítl jsem.

„Záznamy. Pokaždé je znovu nastříháme a sestavíme dohromady.“

Přikývl jsem. Jed mi pomalu vyprchával z těla.

„K tomu, aby člověk dokázal vstoupit na nebesa, je potřeba více než jen ragtime,“ řekla Škumpa. „Vyžaduje to mimo jiné i víru jiných lidí, takových, kteří ti zcela postoupí vlastní vůli. Kazatel ji z nich vysává jako pijavice.“

Zasmála se.

„Ale vždyť jsme ve válce… Proč nevede armádu?“

„Ty trubko, tobě to asi stále nedochází, viď?“

Někde za mnou začal Kruppen sešroubovávat dohromady nějaký přístroj. Kdykoli do sebe kovové součástky narazily, ozvalo se tiché zacinkání.

„Jde o víc než jen o podvod v Kruppenově továrně,“ řekl jsem.

Škumpa mě políbila na ústa. Chutnala po zkaženém tabáku.

„Město bombardují naše vlastní parolety.“

„Válka dávno skončila,“ ozvalo se z Kruppenova respirátoru. „Někteří si toho i všimli a odešli z města, aby žili v pustině jako potulné kmeny. My jsme však včas rozpoznali potenciál války a strachu, který vzbuzuje. Vyděšení lidé se lépe ovládají. Vždy, když je nový nábor, odvezeme naše vojáky na opačné fronty, dáme jim odlišné uniformy a nařídíme jim, aby napadli nepřátelské zákopy. Letce necháme létat několik dní v kruhu a pak jim zakážeme sestoupit pod smogový příkrov. Bombardují podle předem určených souřadnic.“

Kruppenův duch ke mně přisunul pojízdný stolek, na kterém stál přístroj na podávání ragtime. Připojil k parou poháněnému stroji poslední část, dlouhou hadici, která končila mosazným náustkem. Trčely z něj dva háčky, aby se dal lépe zaklesnout do ústní dutiny.

„Nutíte ty nebožáky, aby vyšli do ulic,“ zamumlal jsem, víc k sobě než k nim. „Pumy jim roztříští těla a oni si pak na jejich místa musí nechat naroubovat těžké součástky nebo náhražky orgánů. Jsou na vás pak zcela závislí. Zbytek života stráví v agónii a jen Kazatelovo evangelium jim poskytuje úlevu, spásu.“

„Věrní,“ řekla Škumpa. „Ubozí blázni.“ Olízla si rty.

Otočili vozíkem, na kterém jsem ležel, abych si mohl prohlédnout našeho pozemského Boha. Vyzáblým tělem se mu proplétaly trubičky. Kůže, napjatá na žebrech až skoro k prasknutí, se mu tam, kde měly být střeva, slévala ve stříbrný vyživovací zámotek. Stařec chrčivě dýchal přes respirátor a z očních důlků a nosních dírek mu trčely dráty, které vedly k blikajícímu elektrickému vosímu hnízdu zavěšenému nad postelí. Živilo jeho tělo, myslelo jeho myšlenky a obklopovala je stříbrná aura.

Venku zněla z tlampačů Kazatelova slova a chrám jejich tvůrce se otřásal v základech.

I pozná bezvěrec tajemství a bude ho hlásat davům. A ony budou bez naděje. A on bude bez naděje. A všichni se vzdají svému pánu.

Záře pohasla.

„Chudinka,“ řekla Škumpa. „zasekl se mezi naším světem a tím příštím. Něco ho tu drží. Občas, když začíná pršet, vidím, jak mu po tváři stéká slza. Tak ji utřu.“

Dloubla mě prstem do spánku, aby mi to předvedla. Pak jemně setřela mé vlastní slzy.

„Jsi první, kdo svého pána vidí doopravdy, tedy kromě ministrantů,“ oznámila mi rozverně. „Měl bys být poctěn.“

„A co tvé tělo a tvá duše, má milá Škumpo?“ zeptal jsem se.

Škumpa se rozesmála a začala po chrámu vířit a tančit jako šílenec. Její stín se proháněl po zdech a přetvářel se, ztrácel se a znovu se objevoval v karmínovém světle hořících lamp.

„Jen blázen se pokouší dosáhnout božství,“ řekla. „Nebesa vzplanou. Nechci nic jiného než se dívat. Chci sledovat, jak svět hoří a jak jeho obyvatelé zjišťují, že jejich touhy, jejich pýcha, to všechno že bylo jen jeden velký omyl. Slíznu to z jejich vychladlých hrudí jako rozlitý med.“

Kruppenova přízračná paže mě náhle udeřila do brady a než jsem se vzpamatoval, muž mi nacpal náustek mezi zuby. V tváři mi tepalo. Azurová bytost vedle mě zapálila kahan a do plic se mi vevalil surový kouř z ragtime. Nejprve jsem nic necítil, snad jen další planý příslib.

Škumpin tanec neustával. Oplzle gestikulovala a se smíchem zneucťovala nejsvětější ze svatých míst.

Pak to náhle přišlo. Nejdříve jsem se vznesl vysoko nad zem. Zhluboka jsem se nadechl a s dechem natáhl do plic samotné hvězdy. Jejich světlo mi prýštilo z pórů a pálilo čím dál tím víc, ale já se je snažil udržet uvnitř, přivinout je k sobě jako malé děti. Natáhl jsem se a rozprostřel se po světě, pozřel jsem celou zem a zcela jsem s ní splynul.

Hořel jsem v suchu pouští.

Topil jsem se v chladu oceánů.

Rozpínal jsem se, až jsem vybuchl, nový velký třesk, zrod nového vesmíru.

Někde v dáli bily zvony městských kostelů konec poplachu a volaly úsvit. Volaly další ztracený den, další ztracenou lásku.

„Užij si ragtime, zlato,“ řekla Škumpa.

---

Vypustili mě do ulic. Kouř, kouř z ragtime, mi spálil hrdlo a každé slovo, které jsem vyřkl, trhalo napuchlou tkáň. I přesto jsem křičel, křičel jsem z plných plic. Po ulicích bloudily rozbité duše, poutníci, kteří za sebou tahali řetězy a kabely.

„Válka není!“ sípal jsem. Hrdlem mi při každém nádechu projely žiletky. „Je to podvod! Kazatel z nás dělá otroky, z nás, z duší rozbitých!“

Někteří se mi smáli.

Jiní se rozplakali a utekli.

Většina z nich si mě nevšímala a kráčela úsvitem do chrámu, aby vzdala hold milovanému a dobrotivému králi lidí. A věděl jsem, že večer se opět ukryjí v dírách na předměstí, a někteří poběží nazí deštěm leteckých pum a budou se nabízet smyšlenému nepříteli. Pochopil jsem, že jsem zdaleka nemohl být jediný, kdo na ten podvod za ta léta přišel.

Nikdo o něm ale raději nechtěl vědět – nikdo nechtěl zaplatit dluh duše.

Všichni raději poslali účet Kazateli.

---

Na pokraji zhroucení jsem dovrávoral k vratům chrámu Bezbožných mnichů. Už rozumím tomu, proč odmítají veškeré uctívání – jen by to posílilo Kazatelovu moc. A co se týče ragtime, tak poslední zbytky toho božského jedu mi už dávno vyšly z těla ven, rozpadlé na neviditelné částečky. Toužím po něm víc než po jídle, po ženě nebo po ochranné náruči víry. Toužím znovu cítit, jak ve mně planou hvězdy a jak se mi žaludek mění v prach, abych mohl být naplněn hvězdnou slávou a veškerými tajemstvími vesmíru.

Z kláštera uprchnu ještě dnes. Dovleču se ke dveřím Růžového sysla a budu na kolenou prosit nemilosrdnou Škumpu o další dávku. Slíbím jí cokoli, co bude chtít; vykonám pro ni strašné činy, znetvořím a poplivám kvůli ní tu poslední špetku morálky, co mi ještě zbýla.

To je v pořádku, zlato, řekne. Všechno to je ve jménu víry. Je to nanebevstoupení.

Je to ragtime.