Horká noc v Londýně

V rozbitých ústech jsem cítil železitou chuť krve, nos sice nebyl zlomený, ale bolel jako čert. Na levé oko jsem neviděl, protože mi do něj z vlasů stékala krev. Vrávoral jsem ulicí podél domů, které postupně ztrácely eleganci a truhlíky v oknech. Naopak se přidával smrad, který nasvědčoval, že vymoženost poslední doby, kanalizace, sem ještě nedorazila. Ovšem volebních plakátů bylo všude stále ještě dost.

Nakladatelství Mytago uvede na podzim tohoto roku novou karetní hru Příběhy Impéria: Mocnosti. Slavnostní představení hry se bude konat 19. října 2013 v pražském klubu Mephit. Za projektem stojí Petr „ilgir“ Chval a jeho tvůrčí tým Hravá Praha, autorská dvojice bratrů Ferencových známá jako Ec­the­li­on² a vydavatel Jiří Reiter.

Doploužil jsem se ke dveřím. S košilí prosáklou vlastní krví jsem vypadal strašně. Snad i proto si domovní babice neodpustila navíc pár keců na adresu lupiče, úchyla a zpustlíka.

Kupodivu jsem nebyl víceméně ani jedním z nich. Pracoval jsem ve starožitnictví. Jistě ne všechny kšefty s artefakty byly košer, ale i tak. Pro zběhlého univerzitního studenta to bylo terno, i když plat nebyl nic moc. To bylo také důvodem, proč jsem bydlel v ubytovně á la dělnická kolonie – jedna postel, ve které se střídali spáči podle směn.

Můj spolubydlící pracoval v noci a já ve dne. Ideální, ale mělo to dva háčky. První z nich byl, že spolubydlící byla žena. Samotné svobodné dívce by pokoj nikdo nepronajal, a tak slovo dalo slovo a dali jsme se dohromady. Nic jsem s ní neměl, ale moje řeči o nevinném soužití bral zbytek domu asi tak stejně vážně jako pohádku o Sněhurce. Důvodem, proč nedošlo k nějakému smilstvu, byl ten druhý háček. Mira nebyla člověk.

Vlekl jsem se po schodech a skopával přitom veškerý movitý majetek chudáků, kteří zde bydleli. Šlo zejména o flašky od ginu a piva. Na odpočívadlech mezi patry se pro změnu válely prochcané slamníky. Prostě věci, které sem natahali ti, co si nemohli dovolit ani tu nejmenší místnost. Držgrešle nájemce využíval veškerého prostoru barabizny. Zastavil jsem se na chvilku, abych popadl dech, a přitom se modlil, aby Mira byla ještě doma.

Mira zvaná Match Girl se oblékala do uniformy. Uplynulo padesát let od chvíle, kdy malou prodavačku mrznoucí ve sněhu našel opilý hrabě Moroi. A tak místo toho, aby její duši jako v pohádce odnesli andělé do nebe, posloužila mu namísto pozdní večeře. Hrabě byl ale natolik opilý, že jí zapomněl rozdrtit hlavu, a tak o několik hodin později procitla v městské márnici.

Fyzicky za tu dobu zestárla snad o pět let a vypadala tak na sladkých sedmnáct. V současné době pracovala jako noční hlídač za pár pencí a za všechny zloděje, které dokázala chytit.

„Zvláštní, že tu Alex ještě není,“ pomyslela si. Obvykle si navzájem chystali snídaně, ona jemu sendvič, když šla ráno spát, a on jí večer láhev čerstvé telecí krve přímo z jatek.

Do dveří jsem se zhroutil jako ve špatném melodramatu. „Musíš mi pomoct, jinak jsem mrtvej,“ zaskřehotal jsem a konečně ztratil vědomí.

Mira se překvapeně podívala na zhrouceného Alexe. Krev dráždila její hladový žaludek, ale dokázala se přemoci.

Probrala mě pálivá bolest. Mira mi natírala rány všelékem, tedy ginem a svými slinami, které měly stahující efekt na rány, aby oběť nevykrvácela předčasně. Do pusy mi vrazila hrdlo opletené láhve, kterou si zřejmě přivlastnila ve skladu, kde pracovala. „Pij, je to peruánské kokové víno.“ Kupodivu jsem byl po pár doušcích opět schopen myslet a mluvit.

„Takže, když si to shrneme, měl jsi doručit tubus se svitkem pro Ashrafa Chaadira. Přepadli tě u výstupu z metra a obrali. A ten milý pán z Orientálního kultu ti teď vyrve vnitřnosti, pokud mu ho do rána nedoneseš. Říkáš, že v tom tubusu muselo být ještě něco jiného kromě papyru,“ shrnula mé hysterické blábolení Mira. „Musíš mi pomoct, vím, jak je najít, ale sám to nezvládnu,“ prosil jsem zoufale.

Mira se zamyslela, hlavou jí táhly vzpomínky, jak se s Alexem seznámila. Slunce už vycházelo, bude muset vyhledat alespoň stín, aby předešla popáleninám. Ale kde? Vyčerpaný organismus intoxikovaný sloučeninami stříbra pomalu kolaboval. Nikdo mě nepozve dál, zdechnu tady. Táhlo jí hlavou. „Rychle, pojď sem! Zvu tě dovnitř!“ hulákal na ni někdo ze dveří starožitnického krámu…

„Samozřejmě že jdu s tebou,“ ušklíbla se a vrátila se do reality. Začala do kožené brašny shrnovat různé užitečné věci jako mosazný boxer, pérový vystřelovací nůž a náboje do pistole.

S láhví životabudiče v ruce jsem vyrazil za ní. Blahořečil jsem svému šéfovi, že kdysi od nějakého Sídhe koupil sledovací perličky a jednu z nich dával do každé důležité zásilky.

Kouzlo nás vedlo podél nové koňky k brlohům ve Whitechapelu. V jednom z domků sflikovaných z odpadu domků se svítilo. Pohled do okna potvrdil mé podezření, moje známá partička tam levným ginem zapíjela svou prácičku. Mira si nasadila na levačku mosazný boxer, do pravé ruky si vzala uvolněnou dlažební kostku. Já se vyzbrojil jakousi latí, která podpírala stěnu baráčku, aby nespadla.

Upírka otevřela dveře zavěšené na pantech z kůže, z rozepnuté pracovní košile jí koukala podprsenka z kitajského hedvábí.

„Váš kámoš mě poslal napřed a zaplatil. Můžu dál?“ zeptala se s rozkošným úsměvem na rtech. „Určitě, pojď dovnitř a odlož si.“ Lupič udělal svou poslední chybu a dovolil upírce vstoupit dovnitř. Dlažební kostka roztříštila visací lampu a Mira se vrhla na oslepené oběti. Já jen hlídal, aby nikdo neproklouzl.

Po chvilce bolestného řevu, kterému podle očekávání nikdo v sousedství nevěnoval pozornost, mi u nohou přistál tubus a poslední živý lupič s přelámanýma rukama.

„Kde je obsah?“ zeptal jsem se naštvaně, protože tubus byl prázdný. „Bože, už mě nebijte, Izák ho nesl na nábřeží tomu upírovi,“ skučel nebožák.

„Upírovi?“ zeptala se Mira. „Napudrovanej George,“ zasténal lupič a omdlel.

„Ten sráč!“ zaklela Mira a odepnula od pasu svojí šrotflintu, kterou měla z práce. Do hlavně jednoranné pistole, která pamatovala ještě Krymskou válku, začala lít cosi z malé lahvičky.

Vzhledem ke svému proletářskému původu a více méně náhodné přeměně na upíra nesnášela Mira své aristokratické souputníky. Averze to byla taková, že bych se nedivil, kdybych v zásuvce její skřínky našel ilegální socialistickou legitimaci.

Náklonnost to byla ovšem vzájemná a oni na tuto černou ovci uspořádali již několik honů. Byli sice neúspěšní, ale zato velice vytrvalí. Nejhorší solí v Miřiných očích byl právě George. Napudrovaný tak, aby zdůraznil svou nepřirozenou bledost, vždy oděn v perfektním obleku byl idolem všech Drákulou poblázněných dívek.

Z ruky mi vytrhla dřevěnou lať a několika tahy vystřelovacího nože ji zaostřila do vražedné špice. „Jdeme!“ zavelela. Lokl jsem si z láhve kokového vína, abych udržel svůj zničený organismus v chodu a rozběhl se za ní.

Když jsme uřícení doběhli na nábřeží, zaplatil právě George poslednímu z lupičů zlomením vazu. Mira nemohla uvěřit svému štěstí, ten hejsek tu byl bez osobní stráže. „Hej!“ vykřikla, aby upoutala jeho pozornost. George se otočil a dávka broků s kusy železného šrotu, které Mira předtím prolila dusičnanem stříbrným, mu vylepšila fasádu.

S výkřikem na rtech a s improvizovaným kůlem v ruce se jako divoká kočka vrhla na bývalého elegána. Nezúčastněně jsem přihlížel jejímu zúčtování s buržoazním krvepijcem.

Když bylo po všem, tak jsem zvedl na zem spadlý svitek, ke kterému byl připevněn i malý lístek papíru s jedním jménem. Konečně mi to došlo, Kult takto pašoval jméno svého kandidáta na post premiéra. Jméno, které muselo zůstat až do poslední chvíle tajné, aby se dotyčný nemohl stát cílem najatých vrahů a kouzel.

Mira se vítězně zvedala ze země. Vypadala sice, jako by spadla do nového parního mandlu, ale z George zbyla jen hromádka černého prachu.

Zaháknutí do sebe jako párek opilců jsme se pomalu vlekli na místo schůzky s Ashrafem Chaadirem. Cesta, která by nám normálně trvala hodinu, se protáhla na tři. Konečně jsme stáli před bývalým vesnickým kostelem v jedné z bezejmenných vsí, které Londýn pohltil a udělal z nich předměstí.

Mira už dokázala jít bez pomoci a já se místo špacírky opíral o nalezenou trubku. Jak se ale ukázalo, pocit bezpečí byl klamný. Z výklenku u vstupního portálu do kostela se vynořil stín. Pohyboval se trhaně, ale neuvěřitelně rychle. Čepel, která mu vyjela z ruky, proklála Miru jako motýla.

Automaton. Zasraný industriálové, ti aby někde nechyběli, pomyslel jsem si. V zoufalém pokusu zachránit si život jsem udeřil vzbouřený kovošrot trubkou. Asi jsem trefil leidenskou láhev, protože výboj elektřiny mě odhodil nejméně dva metry. Vědomí jsem naštěstí ztratil před dopadem na dlažbu.

Ze sladkého bezvědomí mě do světa bolesti probrala Miřina snaha mě zvednout. Přes své regenerační schopnosti vypadala strašně, košile prosáklá vlastní krví a obličej měla bledší než sníh. Slunce už vycházelo, musel jsem být v bezvědomí několik hodin. Automaton byl samozřejmě pryč i se svitkem.

„Musíme zmizet,“ zachraptěla. Pozdě. Z boční uličky se k nám blížilo několik postav v arabských brundusech a v jejich čele můj starý známý Ashraf Chaadir.

Odstrčil jsem Miru a vydal jsem se mu, jak mi to má zubožená tělesná schránka dovolila, vstříc.

„Odpusťte, ale svitek mi byl ukraden. Je to moje chyba, ona s tím nemá nic společného, nechte ji být,“ řekl jsem chvějícím se hlasem. „Ale má! A jestli na něj jen sáhneš, tak poputuješ do sarkofágu v několika kusech, ty pouťová maškaro!“ postavila se na mou obranu Mira.

Ashraf Chaadir udělal něco nečekaného, rozchechtal se. „Naopak, vše vyšlo podle plánu. Bez vás, dvou hrdliček, by to nemělo punc přesvědčivosti. Podstrčili jsme jim špatné jméno.“

„Cože?!“ zařval jsem, protože mi bylo jasné, že celé tohle martyrium bylo zbytečné. Sáhl jsem do kapsy kabátu, kde láhev kokového vína nějakým zázrakem přečkala všechny noční eskapády, a švihnutím o kostelní zeď jsem ji proměnil v „tulipán“, který jsem přirazil ostrým okrajem k Ashrafově hrdlu. Možná se mi to jen zdálo, ale v kultistových očích jsem uviděl náznak strachu. Asi jsem vypadal dost šíleně.

„Tady je kompenzace za vaše úsilí – dvacet guineií,“ odstrčil mě překvapený Ashraf rukou s měšcem. Vzal jsem váček, který přestavoval mou roční mzdu, a ustoupil. Ashraf a jeho suita se vypařili jako ranní mlha nad Temží.

„Miro, já nevím, co říct … eh … já tě asi miluju.“ Otočil jsem se k dívce. Po ztrhané tváři jí přeběhl úsměv. „Vždyť já tebe taky, ty pitomče, a nestůj tam jak špatně vyřezaný svatý a půjč mi kabát, začínám se péct.“