Pérák: Od městské legendy k superhrdinovi

Ač­koli pa­mět­níci vá­leč­ných udá­lostí na Pé­ráka, či Pé­ro­vého muže, jak byl zpo­čátku na­zý­ván, dosud ne­za­po­mněli, ge­ne­race konce dva­cá­tého a po­čátku jed­n­a­dva­cá­tého sto­letí zů­stá­vají již tímto měst­ským mýtem ne­po­zna­me­nány. Ovšem po­pu­lární kul­tura ne­ne­chala to­hoto le­gen­dár­ního hr­dinu na pru­ži­nách zmi­zet v pro­pad­lišti dějin – právě skrz ni se Péra­kově po­stavě po­chá­ze­jící ze světů tra­do­va­ných vy­prá­vě­ním do­stává re­in­ter­pre­tace.

Jaký byl Pérák podle svých sou­čas­níků z let čty­ři­cá­tých a jaký je dnes? Vy­dejme se po sto­pách ne­vy­sto­po­va­tel­ného a ne­po­la­pi­tel­ného Pé­ráka. Na na­pí­na­vou cestu, která možná vede až do Li­beň­ského ply­no­jemu…

Pérákův viktoriánský předobraz

„The po­pu­lation of this place have been alar­med by this half mon­ster, half man, wal­king the ground „midst the pale glimpses of the moon ma­king the night hi­de­ous“…“

Man­ches­ter Times, 18. 3. 1849

„As soon as night comes on he pa­t­rols the above road, but, on the ap­pea­rence of any male he darts into a do­orway and hides until his dis­tur­ber has pas­sed. Here he will re­main until he sees a fe­male, then he sud­denly jumps from his hi­ding place, and assaults his hel­pless victim in the most sha­me­ful and in­de­li­cate man­ner.“

Era, 11. 4. 1840)

Ko­řeny měst­ských le­gend o Pé­ro­vém muži je třeba hle­dat ve vik­to­ri­án­ské An­g­lii, neboť předob­ra­zem pro čes­kého hr­dinu na pru­ži­nách, nebyl nikdo jiný než le­gen­dární „Spring-​heeled Jack“ – mas­ko­vaný pří­zrak, který od 30. let de­va­te­nác­tého sto­letí te­ro­ri­zo­val oby­va­tele Lon­dýna.

Na roz­díl od Pé­ráka zda­leka ne­před­sta­vo­val hr­dinu v pra­vém slova smyslu, na­o­pak byl obá­va­ným pa­dou­chem, jehož skutky po­bu­řo­valy an­g­lic­kou ve­řej­nost. Po­prvé byl spat­řen v jižní části Lon­dýna, kde se v setmělé aleji po­ku­sil zná­sil­nit služku, z místa činu pak unikl po­zo­ru­hod­nými až nad­lid­skými skoky (stej­nými ja­kými bude zhruba o sto­letí poz­ději uni­kat před do­pa­de­ním Pérák). Po této šo­ku­jící zprávě, kte­rou při­nesly 9. ledna 1838 The Times, se v no­vi­nách i na­dále ob­je­vo­valy nej­růz­nější zprávy o hrůzné čin­nosti to­hoto měst­ského fan­toma, jehož ruce byly podle svědků chladné jako mrt­vola a který, za­ha­len do kápě, pře­ska­ko­val bez se­be­men­ších po­tíží zdi vy­soké více než devět stop. Oběti útoku Spring-​heeled Jacka byly takřka vždy ženy a ně­ko­lik z nich údajně po se­tkání s ním ze­mřelo hrů­zou (snad poté, co za­slechly jeho dé­mo­nický smích). Tyto zprávy se po­stupně roz­ší­řily i do ji­ných částí An­g­lie a ob­je­vují se v tisku ještě ně­ko­lik ná­sle­du­jí­cích de­se­ti­letí.

Spring-​heeled Jack se brzy stal také ob­lí­be­ným pro­ta­go­nis­tou šestá­ko­vých kr­váků (penny dread­ful), stejně jako (rov­něž smyš­lený) ďá­bel­ský holič z Fleet Street.

Pérák očima generace let válečných

„Pérák – to bylo za války. To byla re­álná osoba, ří­kalo se mu Franta Pérák. Byl to chla­pík, Čech, co ško­dil Něm­cům. Dělal sa­bo­táže, kradl jim, co se dalo, a aby jim mohl lépe uni­kat, tak si dal péra z gauče na nohy…“

(Ja­ne­ček 2007: 133)

Po­stava Pé­ro­vého muže se spo­ra­dicky ob­je­vo­vala už ve dva­cá­tých a tři­cá­tých le­tech v se­ver­ních Če­chách, ovšem za­měřme se zde na obraz Pé­ráka ži­jí­cího v ko­lek­tivně sdí­le­ném světě mlu­ve­ného vy­prá­vění v do­bách vá­leč­ných, který byl zá­kla­dem pro kon­sti­tu­o­vání jeho mo­der­ního po­jetí. Tedy na Pé­ráka coby „pro­tek­to­rát­ního hr­dinu“ a ta­jem­ného ne­po­la­pi­tel­ného fan­toma, jenž se v po­sled­ních le­tech války po­hy­bo­val (nejen) v praž­ských uli­cích, když padla tma.

Do­mo­vem Pé­ráka bylo podle všeho pů­vodně vel­ko­město, ale za­ne­dlouho se o této po­stavě vy­prá­vělo i mimo Prahu, v ji­ných čás­tech Čech a Mo­ravy, kde byl řadou „oči­tých svědků“ také spat­řen, uni­kaje na svých le­gen­dár­ních pru­ži­nách. V Praze se tento fan­tom ob­je­vo­val na nej­růz­něj­ších mís­tech, ale nej­čas­těji na Žiž­kově, v Libni nebo Vy­so­ča­nech, což byly oči­vidně jeho nej­ob­lí­be­nější měst­ské čtvrti.

Ma­sová ob­liba Pé­ráka a ší­ření his­to­rek o jeho fan­tas­tic­kých či­nech v rámci tak krát­kého ča­so­vého úseku nej­spíše ne­byla ná­hodná – je jistě na místě tuto vlnu po­pu­la­rity ta­jemné po­stavy s pru­ži­nami úzce usou­vztaž­nit s do­bo­vými udá­lostmi. Není snad pří­liš vel­kou nad­sáz­kou říci, že za tí­živé si­tu­ace oku­pace a stále ne­kon­čící války zde byla „po­ptávka“ po hr­di­novi schop­ném Něm­cům vzdo­ro­vat bez ohledu na jeho „ne­sku­teč­nost“. Ač­koli, v uli­cích města po­no­ře­ného do tmy se mohlo dít co­koli, venku za za­tem­ně­nými okny se mohl po­hy­bo­vat Pé­rový muž… Ostatně řada „oči­tých svědků“ ho spat­řila a ústní vy­prá­vění, ač vždy z druhé ruky (Pé­ráka nikdy ne­spat­řil vy­pra­věč sám, ale někdo z jeho okolí, jak je u tra­do­va­ných měst­ských le­gend a fám zvy­kem), se zdálo být vě­ro­hod­nější než ofi­ci­ální hro­madně sdě­lo­vací pro­středky pod­lé­ha­jící cen­zuře, které o Pé­rá­kovi a jeho či­nech za­rytě ml­čely. Na roz­díl od Spring-​heeled Jacka „žil“ Pérák pouze v ča­so­prostoru ústně tra­do­va­ných po­věstí a měst­ských le­gend a ne­stal se hvězdou, která opa­no­vala stránky novin, což sou­vi­selo jak s do­bo­vou si­tu­ací, tak také s cel­kově po­zi­tiv­něj­ším cha­rak­te­rem tu­zem­ského pé­ro­vého fan­toma.

Otázka pů­vodu Pé­ráka ne­byla nikdy řádně ob­jas­něna – ně­kteří vě­řili, že se jedná o osobu na­po­je­nou na odboj, snad do­konce pa­ra­šu­tistu, jiní (nej­spíš ve snaze po ra­ci­o­nál­ním ucho­pení jeho nad­lid­ských schop­ností) se do­mní­vali, že by se mohlo jed­nat o ak­ro­bata či vy­ná­lezce, ovšem sa­mo­zřejmě mohlo jít i o „řa­do­vého“ Čecha. Podle ně­kte­rých byl zas Pérák uprch­lým zlo­čin­cem… Všichni se však sho­do­vali na tom, že své po­věstné skoky vy­ko­nává díky pru­ži­nám při­pev­ně­ným k botám (vý­ji­mečně měl péra za­bu­do­vaná přímo do boty s vy­so­kou po­dráž­kou), a jak­koli se to může zdát pa­ra­doxní, mělo se prý sku­tečně jed­nat o běžně do­stupná péra z gauče. Stejně jako rostl věhlas pé­ro­vého muže, rostla také vzdá­le­nost, jakou byl Pérák scho­pen po­mocí svých pru­žin ura­zit. Zpo­čátku skoky pře­ko­ná­val ohrady a zdi hřbi­tovů, poz­ději i že­lez­niční vagóny a au­to­busy, vy­ska­ko­val na stře­chy kos­telů a domů a jed­ním ze svých le­gen­dár­ních skoků prý pře­ko­nal vzdá­le­nost mezi Babou a Bohni­cemi.

Pole Pé­rá­kovy pů­sob­nosti bylo ši­roké – tato ta­jemná po­stava měla ně­ko­lik růz­ných tváří, ovšem zda­leka ne všechny byly v pra­vém smyslu „hr­din­ské“:

• Pérák, bo­jov­ník (nejen) s SS: snad nej­více se Pérák za­psal do po­vě­domí lidí jako zá­hadný hr­dina na pru­ži­nách, o němž se šep­talo, že bez mi­losti po­tírá ně­mecké oku­panty, kteří jsou vůči jeho řá­dění bez­mocní (jed­nou se prý Pé­rá­kovi po­da­řilo na Žiž­kově uprch­nout četě vo­jáků se sa­mo­paly), a či­no­rodě sa­bo­tuje – o tom, co přesně, se už pří­liš ne­mlu­vilo (ale měl snad na svě­domí krá­deže plánů z to­várny ČKD).
• Pérák, van­dal a re­ce­sista: Pérák byl ne­bý­vale činný také na na poli „stree­tartu“. Bylo mu při­su­zo­váno au­tor­ství řady po­směš­ných a vý­hruž­ných ná­pisů na­chá­ze­jí­cích se na dobře vi­di­tel­ných, avšak těžko pří­stup­ných mís­tech, jimiž „zdo­bil“ fa­sády domů a dal­ších ob­jektů a zne­snad­ňo­val tak život pro­tek­to­rát­ním stráž­cům zá­kona a po­řádku, kteří je (ne­vy­ba­veni pru­ži­nami) mohli jen těžko od­stra­ňo­vat.
• Pérák pa­douch: v ur­či­tých pří­pa­dech fun­go­val Pé­rový muž i jako „mo­derní kle­ká­nice“. Ma­minky jím stra­šily děti, aby ne­cho­dily ven, pro­tože je tam Pérák. Ovšem, ani ma­minky ne­byly v bez­pečí – ší­řily se totiž zvěsti, že Pérák po setmění pře­pa­dává osa­mělé ženy, na­pří­klad když jdou na noční směnu do to­várny (právě tato po­doba Pé­ráka se nej­více blí­žila pů­vod­nímu vik­to­ri­án­skému Jackovi, jehož zlo­činy měly se­xu­ální pod­text).

Přes­tože podle pří­běhů měst­ských le­gend Němci prahli po la­pení Pé­ráka, který jim zne­pří­jem­ňo­val život, a stro­jili na něj nej­růz­nější léčky, žádné ofi­ci­ální zá­znamy, které by tyto zprávy po­tvr­dily, se do­po­sud ne­na­šly. Pérák tedy na­vzdory pev­nému pře­svěd­čení ně­kte­rých, že se ne­po­chybně jedná o osobu z masa a kostí, před­sta­vo­val „pouze“ po­zo­ru­hod­ného hr­dinu stvo­ře­ného lid­skou ima­gi­nací.

Pérák v drápech postmoderny

Pérák tak, jak ho znali „pa­mět­níci“, je dnes už mrtev a Pé­rá­kovi se skrz nej­růz­nější umě­lecká média do­stává re­in­ter­pre­tace. Nej­kom­plex­nější no­vo­dobý obraz hr­diny na pru­ži­nách před­sta­vuje román Petra Stan­číka Pérák (2008), který může být vhod­ným ná­stro­jem pro ucho­pení toho, jakým způ­so­bem pra­cuje sou­časná po­p­kul­tura s péra­kov­skou po­sta­vou vy­půj­če­nou z mo­der­ního folk­lóru.

„Hr­dina je ob­le­čen do při­lé­ha­vého tri­kotu z po­ctivé hnědé ho­vě­ziny. Na hlavě má ko­že­nou kuklu[…]. Ob­li­čej mu chrání le­tecké brýle a před ústy se mu klinká ná­us­tek kys­lí­kové masky pro pobyt ve výš­kách. Při­šitý na prsou nese svůj sym­bol: žlu­tou, tři­krát za­to­če­nou pru­žinu.“

(Stan­čík 2008: 15)

Nové sto­letí to­hoto am­bi­va­lent­ního měst­ského fan­toma, který možná byl, nebo také nebyl hr­di­nou, di­a­me­t­rálně pro­mě­nilo – z Pé­ráka se stal první český su­per­hr­dina.

Způ­sob mo­de­lo­vání ústřední po­stavy ve Stan­čí­kově ro­mánu od­po­vídá ar­che­typu co­mic­so­vého su­per­hr­diny. Pérák dis­po­nuje nad­lid­skými schop­nostmi, které po­u­žívá k ochraně ne­vin­ných, ovšem kaž­do­denní zlo­čin v uli­cích a pro­tiv­níci, jimž čelí, mají po­ně­kud jinou po­vahu než zlo­či­necké pod­světí ame­ric­kých vel­ko­měst: úhlav­ními ne­přá­teli Pé­ráka jsou po­cho­pi­telně na­cisté, kteří si s po­skoky co­mic­so­vých su­per­pa­dou­chů v ničem ne­za­dají: je­jich síla je rov­něž pře­de­vším v je­jich množ­ství a tech­no­lo­gi­ích, jež mají k dis­po­zici. Ale pro Pé­ráka není žádná bu­dova pří­liš vy­soká, žádný déšť střel pří­liš hustý a ani žádný ne­pří­tel pří­liš mocný, takže si hravě po­radí s ese­sáky s pla­me­no­mety, stejně tak jako s ně­mec­kou obr­ně­nou tram­vají uzpů­so­be­nou k boji. Ani ko­la­bo­ranti a uda­vači si před Pé­rá­kem ne­mů­žou být jisti, pro­tože právě je trestá s po­zo­ru­hod­nou vy­na­lé­za­vostí – pe­kařku, která na něj za­volá gestapo ještě před sní­daní, upeče v její vlastní peci a muži, jenž nese na poštu v Jin­dřiš­ské ulici čer­stvé udání, usekne po zá­sluze ruku. Ochranu ne­vin­ných a po­tí­rání zla, kdy­koli je to po­třeba, su­per­hr­di­nům umož­ňují je­jich nad­lid­ské schop­nosti, či po­zo­ru­hodné do­ved­nosti: v pří­padě Pé­ráka je to jeho cha­rak­te­ris­tická schop­nost pře­ko­ná­vat skoky fan­tas­tické vzdá­le­nosti a v cestě sto­jící pře­kážky (s jis­tým zjed­no­du­še­ním lze říci, že jde o po­měrně „všední su­per­schop­nost“ po­hybu vzdu­chem, jíž dis­po­no­val i první co­mic­sový su­per­hr­dina v his­to­rii).

Stejně jako ostatní su­per­hr­di­nové také Pérák je mas­ko­va­ným msti­te­lem bez­práví, takže ne­díl­nou sou­částí jeho iden­tity tvoří kos­tým se sym­bo­lem pru­žiny a mas­kou, jež skrývá jeho to­tož­nost, která má zů­stat uta­jena.

Ve chví­lích, kdy zlo­čin a na­cisté usí­nají, se Pérák uchy­luje do svého uta­je­ného pří­bytku v Li­beň­ském ply­no­jemu, který je jeho do­mo­vem a úto­čiš­těm, v němž od­kládá su­per­hr­din­skou masku a (skryt před zraky těch, jež má chrá­nit) stává se „oby­čej­ným“ člo­vě­kem a žije svůj druhý život: spí v ne­u­kli­ze­ném bytě, smaží si va­jíčka k sní­dani, chodí na­ku­po­vat nebo hledá útě­chu na dně skle­nice, když jej žena od­mítne. Stejně jako je de­mas­ko­váno sou­kromí a život ji­ných su­per­hr­dinů (někdo je sna­živý no­vi­nář, jiný zase mul­ti­mi­li­o­nář), také zá­hadná iden­tita Pé­ráka je po­stupně od­ha­lo­vána a to nejen čte­náři, ale také sa­mot­nému hr­di­novi fikč­ního světa – Pé­rá­kovo pá­t­rání po vlastní to­tož­nosti a pů­vodu svých schop­ností před­sta­vuje jeden ze zá­sad­ních mo­tivů díla. Ge­neze su­per­hr­diny a její zpětné od­krý­vání a re­kon­stru­o­vání je rov­něž ne­za­ne­dba­tel­ným prv­kem v kon­textu žánru su­per­hr­din­ských co­micsů, snad právě proto, že každý čte­nář chce vědět, kdo byl Doc­tor Ma­nhat­tan před­tím než se stal Doc­to­rem Ma­nhat­ta­nem…

Nejen Ma­nhat­tan, ale i Pérák má svoji Silk Spectre II, jíž není nikdo jiný než srd­natá od­bo­jářka Jitka, kte­rou Pérák za­chrání po ne­zda­řené akci od­boje, je­jímž cílem bylo zmoc­nit se sva­to­vác­lav­ské ko­runy (avšak Heyd­rich nikdy nespí! Nebo aspoň ne v noci, kdy odboj koná). Ta Pé­rá­kovi oka­mžitě pod­lehne, jak už se to ženám, jimž život za­chrání ne­o­hro­žený a po­hledný su­per­hr­dina v upnu­tém tri­kotu, běžně stává. Nebo jí prostě jen uča­ruje „tvář muže, který všem gesta­pá­kům v pro­tek­to­rátu kazí sny i slu­žební po­stupy. Toho muže, jímž matky straší ne­po­slušné děti, a přece si všichni kluci chtějí hrát na něj, za­tímco na Háchu žádný.“ (Stan­čík 2008: 15)

Není nikdo (snad až na gesta­páky bez na­dějí na slu­žební po­stup), kdo by se ne­ob­di­vo­val činům mas­ko­va­ného su­per­hr­diny. Pérák slouží dobru zcela ne­zištně, mo­ti­vo­ván mo­rál­ním ko­de­xem, který mu velí ochra­ňo­vat ne­vinné, zá­ro­veň se však snaží vy­pá­t­rat pravdu o své mi­nu­losti a za­plétá se tak stále víc a víc do sítě in­trik a ta­jem­ství svého ne­pří­tele.

Fikční svět Stan­čí­kova ro­mánu je vy­sta­věn z jed­not­li­vých střípků po­chá­ze­jí­cích z měst­ských le­gend, v nichž se Pérák ob­je­vo­val – Pé­rá­kovo doupě se na­chází v jedné z jeho ob­lí­be­ných praž­ských čtvrtí, za­chrá­něné od­bo­jářce se Pérák před­staví jako Franta (ač­koli zmínka Pé­rá­kova do­mně­lého křest­ního jména patří v měst­ských le­gen­dách mezi oje­di­nělý odkaz), Pérák je na­po­jen na český odboj a také jedna z te­o­rií o jeho iden­titě je po­tvr­zena. Avšak kromě aluzí na vy­brané rysy Péra­kovy po­stavy z tra­do­va­ných vy­prá­vění je v díle zře­telná i snaha po uve­dení ko­lu­jí­cích po­věstí na pra­vou míru a od­ha­lení toho, jaký Pérák sku­tečně byl v kon­trastu k roz­ší­ře­ným před­sta­vám o něm – takže Pérák nás ne­váhá ujis­tit, že nemá na no­hách při­pev­něna péra z gauče, že si je pouze vy­mys­leli lidé, kteří ho za­hlédli ská­kat.

Stan­čí­kův román se svým sty­lem od­ka­zuje k dis­kur­siv­nímu poli textů po­pu­lární li­te­ra­tury, tra­dičně ozna­čo­vané jako „bra­kové“ – před­sta­vuje post­mo­derní koláž růz­ných je­jích žán­ro­vých forem, de­tek­tiv­kou a špi­o­náž­ním ro­má­nem po­čí­naje a su­per­hr­din­ským co­mic­sem konče. Ta­jemné zá­silky po­trubní pošty, uklí­zečky vy­ta­hu­jící z kbe­líků se sme­táky sa­mo­paly nebo od­bo­jářka vy­rá­bě­jící skle­ně­nou pis­toli nejsou ničím ne­ob­vyk­lým.

Pé­rá­kův pří­běh je za­sa­zen do rámce ně­mecké oku­pace, avšak dě­jinné udá­losti jsou po­jaty čistě fikč­ním způ­so­bem a jsou pro­střed­nic­tvím ro­mánu re-​prezentovány a in­ter­pre­to­vány a ani ge­neze do­po­sud ne­od­ha­le­ných his­to­ric­kých „sku­teč­ností“ ne­před­sta­vuje žád­nou vý­jimku (ovšem je otáz­kou, zda se nám někdy po­daří najít pod Ná­rod­ním di­va­dlem pod­zemní kom­plexy, v nichž ope­ro­vala od­bo­jová sku­pina Bla­nic­kých ry­tířů a Pérák zde pře­bí­ral roz­kazy, či důkaz, že by ně­mečtí in­že­nýři uvedli do chodu lé­ta­jící talíř za po­moci budd­his­tic­kých mni­chů).

Závěr

Pro mo­derní svět jed­n­a­dva­cá­tého sto­letí již Pérák není a snad ani ne­může být ta­jem­nou efemérní po­sta­vou spja­tou s tra­do­va­ným vy­prá­vě­ním fun­gu­jí­cím ve velmi kon­krét­ních sou­řad­ni­cích re­álné his­to­rické epo­chy. Po­stava Pé­ráka je vní­mána sou­čas­ným mě­řítky a mo­de­lo­vána na zá­kladě dneš­ních kul­tur­ních „vzorců“, a tak se z pro­tek­to­rát­ního fan­toma stal ar­che­ty­pální su­per­hr­dina ži­jící svým ži­vo­tem ve fikč­ním světě in­spi­ro­va­ném oku­pační Pra­hou po­čátku 40. let. Pérák už není (po­ten­ci­ál­ním) fak­tem, hr­di­nou, který snad exis­tuje a po­hy­buje se ne­vi­děn venku v uli­cích, jako tomu bylo v le­tech čty­ři­cá­tých, dnes je už Pé­rá­kova po­stava pou­hou fikcí…

A co bude s Pé­rá­kem dál? To te­prve uvi­díme.

Jaká je re­flexe pé­rá­kov­ského „mýtu“ na ne­li­te­rár­ním poli?

Jak to bylo s Pé­ro­vým mužem za dob to­ta­lity a jak si vedl v boji s kon­ku­renč­ním Ju­liem Fu­čí­kem? O tom se třeba do­zvíte někdy příště.

Pérákovská literatura:

• Ja­ne­ček, P. Černá sa­nitka: Druhá žeň. Plot, Praha 2007.
• Ja­ne­ček, P. Černá sa­nitka: Tři­krát a dost. Plot, Praha 2008.
• Stan­čík, P. Pérák. Druhé město, Brno 2008.