Detektivka (I.)

I.

Je v kraji zvykem začít historickým přehledem. V takovém případě u detektivky dospějeme nevyhnutelně ke jménu Edgar Allan Poe. Ten vynalezl celou řadu žánrů a detektivka je mezi nimi. Myšlenka tehdy zřejmě ve skutečnosti visela ve vzduchu a možná se podaří někomu ze znalců objevit konkurenčního vynálezce; já našel například současně píšícího Alexandra Dumase a jeho Hraběte Monte Christa, což je, pokud si někdo vzpomenete, v jisté části příběhu čistá detektivka. Jde o vraždy v rodině Villefortových; je tam k vidění prakticky vše, o čem budeme mluvit dále.

Vraťme se ale k profláknutějšímu Poeovi; na něm se dají snadno vysvětlit základy.

Málokdo nezná Vraždy v ulici Morgue, 1841, jednu z jeho nejslavnějších povídek. Existuje i méně slavné a méně zdařilé pokračování jménem Záhada Marie Rogetové, 1842, třetí detektivka do série je Ukradený dopis, 1844. Kromě těchto jasně souvisejících povídek ale vznikly i alší detektivky; podle mne průlomový opus je Vrah jsi ty, čili Thou art the man, 1844. Název je to nepřeložitelný, a pokud povídku znáte, víte, že vlastně dost podstatný – moment odhalení je velkolepým divadelním efektem, opravdu vzorovou pointou, kolem které je to celé vystavěno.

Moji citovaní předchůdci Čapek a Škvorecký už správně odhalili, že nesmrtelných a pro detektivku klíčových vynálezů je tu celá řada:

1.

Odhalování záhady. Byla o tom už řeč v pojednání o kompozici; jádrem detektivky je zjišťování, co postavy nevědí. Totiž obvykle objasnění zločinu. Detektivka je vyprávění, postavené odzadu; soustřeďuje všechnu energii k senzačnímu finálnímu odhalení jak to bylo. Takto můžete zpracovat s prospěchem příběh, který by při normálním způsobu vyprávění byl příliš obyčejný.

2.

Záhada mívá potom dvě základní mutace, kterými se říkávalo v příšerné zčeštěné hantýrce whodunity a howdunity. Tedy, v prvém a častějším případě jde o odpověď na klasickou otázku kdo je vrah, v druhém případě jak je to možné.

Tato dualita je poměrně hluboká a dnes už není příliš známá; whodunity naprosto zastínily konkurenční model. Při tom howdunity vůbec nebyly nezajímavé; vzorové bývaly například povídky Jacquese Futrella o profesorovi Van Dusenovi, zvaném Myslící stroj. Ten ve slavné Záhadě cely číslo 13 uprchl z dokonale hlídaného vězení pomocí provázků a krys. Ostatně, za podobný případ lze mít už povídku Zlatý brouk, 1843, případně Podlouhlou bednu, 1844, což je oboje opět Poe a vlastně jeho čtvrtá detektivka. Velký detektiv je tu opět záhadný jak sfinga a na konci nám odhalí, jak to je. I když se v ani jednom z případů nejedná o zločin a je tedy jedno, kdo to udělal. Zlatý brouk míří ještě hodně jinam, neb jde o hledání pokladu. Přesně jako o strašnou spoustu let později Indiana Jones a ještě po něm profesor Langdon (ano, i tohle vymyslel Poe…).

Samozřejmě, často se vyskytnou v příběhu oba typy záhady najednou. Blíže k běžnému pojetí detektivky a odhalování zločinu jsou třeba povídky Čajový lístek, 1925, Roberta Eustace nebo Hliníková dýka, 1912, od Austina Freemana. Kdo je vrah, to se tam řeší také, ale zdaleka nás to nepřekvapí tak, jako bizarní metoda zločinu.

3.

Záhadu odhaluje Velký detektiv. On by ji vlastně mohl odhalovat kdokoli; v Thou art the man je to vlastní postava, čili já, vypravěč. Poe ovšem zjistil, že spojit detektiva s vypravěčem znamená čtenáři neustále lhát a tahat ho za nohu – vypravěč jen předstírá, že dává nahlédnout do svých myšlenek. Daleko výhodnější je mít detektiva third person, který je navíc univerzální postava a jedním použitím se vám nespotřebuje – v příštím pokračování může řešit další záhadu. Tedy v tomto případě Záhadu Marie Rogetové a Ukradený dopis, čímž krátká kariéra detektiva Dupina skončila. Padouch je naproti tomu z logiky věci většinou jednorázový, neb ho na konci zavřou, popraví nebo tak něco.

4.

Do detektivových myšlenek lze nahlédnout skrze dialog. Tím je elegantně vyřešen problém, že nevíme všechno to, co Velký detektiv – víme jen, to, co nám řekl. No, a dialog lze vést jedině s někým, takže odtud je zřejmá nezbytnost detektivova průvodce. U Poea se ještě nijak nejmenoval, ale později se stal symbolem této postavy doktor Watson. Vidíme tedy, že to naprosto není nepodstatná veselá ozdoba, ale základní součást detektivní konstrukce od začátku. Navíc už od Poea přebírá tento společník detektiva s výhodou úlohu vypravěče příběhu.

5.

Předvedení zločinu, vyšetřování a závěrečné odhalení je téměř ideálním případem expozice příběhu, vlastního vyprávění a pointy. Příbuznost všech short story a detektivky je tak těsná, že je hájitelný názor, že tuto základní trojnou strukturu Poe kanonizoval právě skrze detektivku. Pointa je prostě odhalení, jak to celé bylo. Vzorec je tak geniální a dokonalý, že ho lze s úspěchem aplikovat i na příběhy, které detektivkami nominálně nejsou; třeba ten hraniční Zlatý skarabeus, nebo Pád do Malstroemu, nebo Pád domu Usherů. Což je vlastně největší Poeův vynález. Výsledkem byla Filosofie básnické skladby (o té už byla řeč jinde). Udělejte si mentální poznámku, k tomuto místu se ještě vrátíme v druhém díle.

6.

Vyšetřovat lze dvěma základními technikami – logickou konstrukcí nebo psychologicky. Ať byl detektivem kdokoli po Dupinovi a bezejmenném pánovi z Thou art the man, od těchto dvou metod se nikdy neodchýlil a leckdy je kombinoval. Ono se totiž nic moc jiného vlastně vymyslet nedá.

Vrah v logickém modelu podle Vražd v ulici Morgue je ten, koho odhalí logická síť stop; neměl v době činu alibi, nosí boty velikosti 41, kouří cigarety jisté značky a byl vidět jistý večer blíže čajovny X.

Nebo, v psychologickém modelu, podle Vrah jsi ty, je vrahem ten, kdo měl nějaký důvod oběť nenávidět a nějakým skrytým, leč výmluvným způsobem to dal najevo.

Mnoho detektivů obě metody kombinuje, ale někteří z nich mají nevysvětlitelný odpor k opačné metodě.

7.

Tím se dostáváme k další klíčové myšlence – záhadu odhaluje ve skutečnosti hlavně čtenář. Detektivův dialog s Watsonem je pouze formou smluvené komunikace mezi panem Autorem a Čtenářem; detektivka je smluvená hra; hádej sám, jak to bylo.

II.

Když se to tak vezme, na Sira Conana Doyla a potažmo Sherlocka Holmese toho k vynalézání vlastně už moc nezbylo. Přesto – jako je rozdíl mezi prvotní tříkolkou bratří Benzů a průmyslovým Fordem T, který si mohl koupit každý, pak je přesně stejný poměr mezi Dupinem a Holmesem. Má pravdu Škvorecký, když odhaluje, že je to málem plagiát. Ale koho to zajímá; Dupin zůstal obskurním nápadem s hubeným skóre tří vyřešených případů, kdežto Holmes je solidní literární produkt, který zahrnuje šedesát povídek a čtyři slušné romány. Většina následníků proto vychází spíše z Conana Doyla, než přímo z Poea.

Holmes je napodobován a recyklován tak často, že není snadné mu najít nějakou konkurenci. Jeho úspěch byl závratný už v době svého vzniku. Byl tak obrovský, že úplně pohltil svého autora. Marně se chtěl Conan Doyle stát autorem historických románů. Jeho Bílá společnost je dnes jen vychytávka pro znalce (mimochodem, moc dobrá). Možná někdo zaznamenal jeho zakladatelskou sci-fi Ztracený svět. Ale čtenáři po něm tehdy chtěli Holmese, Holmese a dalšího Holmese. Když se zoufalý autor rozhodl Holmese zabít, což se stalo ve finálním zápase s arcipadouchem Moriartym, protesty čtenářů byly tak silné, že ho musel zase oživit. Takže i zmrtvýchvstání zvládl Holmes dávno před Ripleyovou nebo Bobby Ewingem. Holmes může být proto právem prohlášen za zcela nezničitelného hrdinu. Zrovna v současnosti proti sobě stojí na mediální scéně hned tři pozoruhodní noví Holmesové; filmový, představený Robertem Downeym Jr., televizní z BBC, a ještě třetí televizní americký, kde je k vidění slečna Watsonová. A to vše zhruba sto let po svém vzniku, kdy ctihodná mrtvola autorova dávno zetlela.

Přece jen se nějaké ty vynálezy u Holmese najdou. Například to, že vyšetřování dosahuje občas rozměrů novely nebo i románu. To není vůbec triviální záležitost; víme, že téma na short story rozhodně nelze beztrestně natahovat na román. Musela se najít další, přídatná témata a otázky, aby se podařilo držet záhadu po sto nebo dvěstě stran. Tady Doyle navazoval spíše na toho Dumase, než na Poea. Poznamenám, že první dva výtvory hned v úvodu Holmese, Studie v šarlatové, 1887, a Podpis čtyř, 1890, dosahují tohoto rozměru velmi těsně a za cenu jisté ukecanosti; teprve třetí román z r. 1901 zastínil všechny ostatní. Jeho jméno je tak slavné, že ho čtenář detektivek asi snadno uhádne.

Jiná věc jsou stopy, technika, logika. Ty proslulé nedokouřené cigarety, které se staly zakletím detektivek na celá desetiletí, pochází právě odtud. Byly to zdánlivé maličkosti, kterých si všimne jedině Holmes – a dokáže z nich vyvodit ohromující závěry. Pokud dnes letí typ krimiseriálu typu CSI čili Crime Scene Investigation, kde vám policisté v deseti minutách provedou rozbor hlíny z bot na atomovém spektrometru, pak vězte, že to není nic jiného, než starý dobrý Holmes. Máme sice o sto let lepší a efektnější techniku, ale okolo roku 1910 působila znalost cyklistických pneumatik stejně úžasně, jako dnes ten důmyslný chemický rozbor zapomenutých molekul na botách.

III.

Teprve za Holmesem následovala opravdová lavina. Úspěch detektivky byl zdrcující a napodobeniny se zjevovaly za každým rohem. Něco snad nejsou ani napodobeniny, protože vznikaly prakticky současně. Čapek jmenuje kromě Holmese hned v úvodu tento seznam: Tatík Tabaret a bystrý Lecoq, Ebenezer Gryce a inspektor Ganimard nebo inspektor Beale a Mackenzie a nadaný Beautrilet, detektiv Hewitt, Asbörn Krag, Horne Fisher a otec Brown a profesor Craig Kennedy, dr. Thorndyke a všetečný Rouletabille. Na žádost některých čtenářů k tomuto seznamu dodávám jména z různých důvodů slavná i u nás, která Čapek sice vynechal, ale o to více si jich všimli jiní - Nick Carter, zpopularizovaný ve filmu Adéla ještě nevečeřela, a Leon Clifton, kterému prokázali stejnou službu již pánové Voskovec a Werich. Nebo již zmíněný S.F.X.Augustus Van Dusen, jehož krátkou, leč oslnivou kariéru zmařilo prostě to, že jeho duchovní otec zahynul na Titaniku. A určitě by tu neměl chybět Arsène Lupin, lupič gentleman, který ovšem je zároveň detektivem, odhalující zločiny daleko vážnější, než ty jeho.

To všechno bylo dávno známo do třicátých let 20. století. Některá zmíněná jména jsou zapomenutá, některá znalcům ještě něco řeknou. Pátrání po zločincích se stala masová zábava pro horních i dolních deset tisíc. Detektivka nežádala společenský oblek a intelektuální vzdělání, jako Proustovy nebo Joyceovy romány. Takže každý, profesor i dělník, mohli dumat nad otázkami, jako třeba Kdo zabil Rogera Ackroyda?

Další vývoj byl tak logický, že by ho jistě Holmes dokázal hravě předpovědět.

Už v třicátých letech dosáhla detektivka jakéhosi vrcholu a byla zorganizována daleko důkladněji, než jakýkoli žánr po ní. Hra vyžaduje pravidla. Ta pravidla byla dokonce oficiálně kodifikována a autoři se strašlivými přísahami zavazovali je dodržet. Vynálezcem těch nejslavnějších byl páter Ronald Knox a řídil se jimi ctihodný britský Detektivní klub, jehož předsedy byli postupně takoví velikáni, jako Chesterton nebo Sayersová. Většinu těch pravidel dá rozum; a většina z nich má na výsledné dílo silný vliv a vyvolává jisté nápadné efekty.

Takže zejména:

Je nutné omezit počet podezřelých. V normálním světě mimo detektivky to vypadá tak, že mrtvolu najdou někde na ulici a někdo ji praštil do hlavy cihlou. Vrah může být kdokoli a policie nakonec, pokud má štěstí, složitým hledáním metodou jehla v kupce sena nakonec najde vraha, o kterém na počátku nikdy nikdo neslyšel. Z hlediska policie možná úspěch, ale z hlediska vyprávění katastrofa. Takže odtud plyne nesmírná obliba uzavřených místností v detektivkách, osamělých zámků, dokonce ostrovů – počet podezřelých prostě musí být jasně daný a čtenář musí všechny z nich znát, jinak je to houby hra.

Je třeba čtenáře průběžně seznamovat se stopami. Celý důmyslný vynález dialogu mezi Velkým detektivem a jeho Watsonem funguje jen v případě, že tímto povinným dialogem stopa opravdu projde. Nic tak nenaštve čtenáře, jako když se v závěrečné vysvětlovací scéně detektiv vytasí se stopou, o které neráčil Watsona a potažmo ani Čtenáře informovat, a je to při tom stopa po čertech podstatná.

Ve světě detektivky bylo také nutno svérázně řešit problémy motivu. V reálném životě dochází jen výjimečně k vraždám bez motivu; většinou mívá člověk hodně vážný důvod, když se rozhodne někoho zabít. No, a ten, kdo takový důvod má, tak ten to také většinou je. Devadesát procent skutečných vražd se odehraje mezi členy rodiny a policie to vyřeší hravě. Což je pro detektivku velmi nešťastná situace, která opět kazí hru. Autor to obchází typicky dvěma způsoby; buď se zločin děje prakticky bez motivu, z příčin velmi malicherných, kdy třeba je vrah blázen a chce naplnit postup podle dětské říkačky, nebo mívají naopak motiv všichni, protože zavražděný byl zvláště odporný typ, který naštval kdekoho.

Podobný problém je alibi. Pokud policie v reálném životě zjistí, že někdo nemá na dobu zločinu alibi, ba co hůře, motal se v místě zločinu, pak to taky obvykle je vrah. Detektivka ovšem takto triviálně postupovat nechce; to by zase nebyla hra. Takže v detektivce existuje tisíc a jeden způsob, jak vysvětlit, proč byl zcela nevinný člověk na místě činu a naopak, jak mohl vrah zabíjet na dálku, když při tom seděl na mezinárodní konferenci za účasti tisíce svědků.

Konečně to hlavní – v reálném světě zabíjejí obvykle zločinci, kteří na to i vypadají. V detektivce zabíjejí ti, kdo na to rozhodně nevypadají. Protože ta pravá švanda je, když je vrah vetchá babička s pletacím drátem.

Existuje ještě plno dalších pravidel a jejich důsledků, o které se tehdy vedly mezi odborníky veliké spory. Například otázka, zda má být vrah sám, nebo zda může mít komplice. Vrahovy možnosti tím přirozeně velmi vzrostou a alibi se tím snadno a rychle rozpadne; potíž je, že pro čtenáře je daleko obtížnější na takový kooperační zločin přijít.

IV.

Na tomto místě, na samém vrcholu rozjetého žánru se zjevuje Agatha Christie. Pokud snad někdo ještě překonal a zastínil Sherlocka Holmese, potom to byla dvojice jejích dvorních detektivů, Hercule Poirot a Jane Marplová.

Vysvětlit, čím zrovna Agatha Christie vynikla nad všechny ostatní a jak to, že se jako jedna z mála starých autorů detektivky ještě stále čte, není snadné. Opět tu literárně vzato není mnoho vynálezů oproti Holmesovi. Řekl bych, že hlavní zbraní je tu mimořádná vynalézavost, s jakou využila všech představitelných možností, jaké žánr nabízel.

Druhou stránkou věci je Agátina mimořádná podlost. Nikdo tolikrát neporušil pravidla žánru, případně je nedohnal na nejfantastičtější myslitelnou hranu. Považte; v jednom slavném případě je vrahem osoba, která byla označena jako mrtvá. Tedy, mrtvá nebyla, ale čtenáři se to neřeklo a ani nenaznačilo. Jindy je vrah policejní inspektor. Jindy zase příležitostný Watson. Plno vrahů jsou kooperující dvojice. Obzvláště proslulé jsou ty babičky s pletacími dráty; na ty obzvláště bacha, čím jsou roztomilejší. Jindy je zase vrahem dítě.

Stejně ďábelsky nakládá Agáta se stopami. Jediná stopa, naznačující, že je všechno úplně jinak, je třeba zcela dvojsmyslná věta, kterou někdo zaslechne přes živý plot. To, že je dvojsmyslná, vás nenapadne a nikdo na to včas neupozorní. Ano, čtenář větu slyšel, podle pravidel, jenže… nemá nejmenší šanci.

No, kupodivu má; ale trochu jinak, než by detektivka předpokládala. Rozhodně zapomeňte na to, že byste něco logicky vydedukovali. Zachrání vás jedině znalost Agátiných schémat; vůbec se nezabýváte podezřelými, kteří to mohli udělat, a zajímáte se jen o ty, co to zaručeně udělat nemohli. Tam někde je vrah. Dokonce to většinou bývá tak, že tu je jeden jasně podezřelý vrah pro hloupého čtenáře, potom rafinovaněji ukrytý vrah pro chytrého čtenáře, ke kterému to dost logicky míří, no a konečně, pak je ten vrah pravý, co to zaručeně být nemůže. Zjistil jsem, že moje sériové čtenářství dosáhlo během mnoha let zřejmě osobního rekordu právě u Agáty – četl jsem asi 25 jejích knih, aniž bych si toto množství během let pořádně uvědomil. No, a někde tak po desáté se mi začalo v hádání jejích ďábelských nápadů teprve dařit.

Po této autorce už toho bylo v klasické detektivce vymyšleno velmi málo.

Většina konkurence se soustředila zejména na přesouvání detektivky do nějakých vlastních a svérázných kulis. Dick Francis a jeho dostihy. Arthur Upfield a jeho detektiv v Austrálii. Slavný je i ryze pařížský komisař Maigret. Soudce Ti Roberta van Gulika, působící ve staré Číně; obzvláště atraktivní a důmyslná varianta. V současnosti se pár detektivů odstěhovalo dokonce do středověku – třeba bratr Cadfael od Ellis Petersové a sestra Fidelma od Petera Tremayna.

Samostatná a mocná větev detektivky jsou ryze poameričtělé varianty autorů Ray­monda Chandlera, Rexe Stouta, Eda Mc Baina nebo Erle Stanleyho Gardnera. Ten navíc přidal a proslavil i soudní scény. Někteří jsou ještě zcela v původním britském schématu, ale obecně bývá v americké detektivce už od dob Nicka Cartera víc akce, víc rvaček, víc opilých prostitutek a vypadá to realističtěji, ale v jádru stroje chodí to samé, co dříve – Velký detektiv, Záhada a otázka, kdo to udělal.

V.

Detektivka mimořádně tíhne ke schematičnosti. To je její prokletí od samého počátku. Každé řešení musí být nové, každé je mistrovský originál, dílo invence a nový světový rekord. Je nutno hledat pořád nové případy, něco, co tu ještě nebylo, něco, co překonává všechno bývalé, něco, proti čemu je každá minulá zápletka hadr, něco… něco… zkrátka něco náramného.

To je imanentní kletba detektivek, jejich běs, jejich utrpení a zánik. Neboť vězte, že už dodýchávají, na smrt uštvány touto šílenou honbou. Ještě se zoufale chopily velmocenské politiky, německého císaře a světové války; ale i to je už vysáto, a nepomůže-li jim papež, Marťané nebo konec světa, můžeme mluvit o byvší literatuře. Fueramus Pergama, amen.

Tak to viděl Karel Čapek už ve třicátých letech.

Na jedné straně pravdu neměl. Po jeho prohlášení se teprve zjevila Agatha Christie a po ní ještě lavina dalších detektivek, která dodnes vytrvale pokračuje.

Kdybyste zapátrali v knihovně svých babiček, zjistíte nejspíš, že má knihovnu vycpanou především detektivkami. Detektivka měla u nás to štěstí, že bylo třeba demonstrovat hrdinskou práci naší policie. Při čemž jak autoři, tak čtenáři detektivky tajně milovali; a tak nakonec v tiché dohodě propašovali společnými silami postavu Velkého detektiva v krycí uniformě kapitána nebo poručíka SNB. Tak se zrodil třeba major Zeman, kapitán Exner, poručík Borůvka a řada dalších podobných velikánů. Osobně nedám dopustit na malíře Horáce od Hany Proškové; z policajtů naprosto vybočuje už tím, že je civilista. Jiný zajímavý případ je proslulý policejní rada Vacátko, kdy se mezi příslušníky SNB vkradl detektiv zjevně prvorepublikový a buržoazní. Je až překvapivé, kolik detektivek socialistická literatura a film vychrlily. A část pamětníků vám odpřisáhne, že to bylo také to jediné, co bylo skutečně ke čtení a ke koukání.

Na druhé straně Karel Čapek pravdu měl. Dnes už málokdo bere detektivku do ruky s tím, že má v ruce něco, co tu ještě nebylo, něco, co překonává všechno bývalé, něco, proti čemu je každá minulá zápletka hadr. Detektivkáři jsou typičtí sérioví čtenáři; jsou rádi, když jsou věci na obvyklém místě, jejich detektiv řeší záhadu a hraje se prostě partie oblíbené a dávno známé hry, asi jako maryáš v hospodě. Dokonce jsou schopni přehlédnout, že údajně nová Záhada nese velmi podezřelou podobnost s tím, co napsal někdo jiný v roce 1947. A že detektiv by jako z oka vypadl šesti dalším detektivům z minulosti. Prostě; pokud se někde točí ta samá schémata k zešílení, bývá to právě na poli detektivek. Pokud je autor slušný, alespoň to přesunul do toho středověku, na podmořskou základnu nebo do První republiky. Pokud slušný není, je to prostě recyklace se vším všudy.

Dokonce, paradoxně, se hodně nosí právě ty detektivky s jakousi patinou; jistá starodávnost se k detektivce jaksi přirozeně hodí. Možná právě proto je zase tak aktuální prapůvodní Holmes; nebo z našich krajů ti Hříšní lidé města pražského, případně Četnické humoresky. Detektivka si v tomto konzervativním pojetí podává ruce s milovníky steampunku, Járy Cimrmana a podobných postmoderních starožitností.

VI.

Pokud se rozhodnete detektivky psát, potom asi už není mnoho dalšího, co bych vám mohl napovědět. Všechny podstatné stopy jsou ukryté v předchozím textu. Hledejte. A hodně štěstí.

Pokud se pokusíte detektivní mechanismus využít pro hru, jsou ovšem vaše šance na úspěch ještě značně větší. Detetkivka totiž je jaksi z podstaty věci smluvená hra se čtenářem. V RPG může fungovat dokonce ještě přirozeněji, než když je napsaná jako příběh. Stejně jako je akční mlátička nekonečně zajímavější na computeru nebo na papíře, než ji jenom čteme. To, že je záhada celkem běžná a zápletka vymyšlená kýmsi v roce 1935 najednou vůbec nevadí. Záhady týkající se přímo nás, first person, mají strhující, hypnotickou přitažlivost. I celkem prostoduchá hra na vraha je velice zábavná; a možnosti opravdové RPG jsou proti ní obrovské.

Detektivní zápletka funguje jako úplná hra i jako dílčí epizoda v delší kampani. Přijdete tam – a krále někdo zavraždil. Nebo – hledaný artefakt zmizel. Prosté a účinné.

Další výhoda je, že vám přirozeně odpadá celá složitá konstrukce s Velkým detektivem a s Watsonem. Detektivem jsou vaši hráči, nebo alespoň někteří z nich. Vaší starostí je jedině záhada a dumání nad tím, aby stopy byly ukryté právě tak, aby je hráči po troše snahy mohli najít.

Pamatujte, že detektivky už leccos vyzkoušely před vámi. Určitě platí například to, že musíte omezit způsob možných řešení problému; takže například ten konečný počet podezřelých. Hledat jednoho padoucha mezi sto stejnými vojáky vůbec zábavné není. Vůbec je dobré se ve hrách vyhnout modelovým situacím jehla v kupce sena.

Není také šťastné řešení, o kterém nikdy nikdo neslyšel, a tudíž nikoho nemůže napadnout, že je možné. Ne každý je vysokoškolský fyzik a odhalí jemné rozdíly elektronových konfigurací; a tím spíš to platí ve světě vaší zcela vymyšlené fyziky. Vydat se na podobnou trasu lze jedině za předpokladu, že je to terén a situace známý pro vaše postavy i hráče.

Budete muset velmi přesně definovat možnosti vaší magie, pokud ve hře nějaká je. Může vám to jinak pěkně zavařit. Tímhle se běžná detektivka trápit nemusí – tam se prostě nadpřirozené řešení zakazovalo. Vy se tímto omezovat nemusíte; ale pamatujte, že hlavní vtip detektivky je v tom, že to hráči mohou (musí) odhalit.

Je důležité si uvědomit, že přísně logický tvar záhady má jediné řešení a v jádru je hádanka typu zebra. Prakticky vždy, i když to třeba není na první pohled patrné, a bez ohledu na to, že to v reálném životě tak být nemusí.

Tedy, jednoduchý příklad - čtyři podezřelí rytíři mají čtyři různé erby, koně čtyř různých barev, čtyři různé zbraně, čtyři různé zájmy. Máme tedy několik možných kombinací stop, které vedou k nějaké osobě. Tím, že je stop více druhů, máte dostatečně komplikované možnosti ve tvoření stop („zahlédl jsem muže na šedivém koni, který měl znamení draka…“). Ten pravý je nakonec jediný z nich, definovaný jedinečnými stopami, které dáte dohromady. Když si na počátku nakreslíte tabulku, víte přesně, kolik stop musíte rozmístit do hry, aby výsledek dával jedinou správnou možnost a aby vaši hráči mohli padoucha odhalit a usvědčit. Můžete samozřejmě počty stop udělat různé (ne všichni podezřelí jsou šlechtici s erbem) a tabulku částečně asymetrickou, takže to vypadá přirozeněji. Nic to nemění na tom, že správné řešení je, narozdíl od běžné reality, pouze a výhradně jediné.

S psychologickými záhadami je to poněkud složitější; ne všechno, co funguje v literatuře, funguje i ve hře. Pokud vám řekne Poirot, že taková reakce je přirozená, potom mu obvykle věříte a nehádáte se s ním. Jenomže může se stát, že hráčům to naprosto přirozené nepřipadne a mohou se s vámi o to dlouze pohádat. Což není přesně to, co jste si od toho slibovali. S psychologickými záhadami proto opatrně. A rozmístění stop ke klíčovému tajemství, že sir Robert je ve skutečnosti zamilovaný do lady Catherine – což je důvod, proč zabil vikomta z Mercurey - vyžaduje mimořádnou pečlivost.

Takže zbývá už jen uzavřít, jako ve správné detektivce, že

pokračování příště.