Přístavní (zá)pletky

Čtveřice postav již mírně znaveným krokem obešla vrchol kopce a konečně mohla spatřit cíl své cesty, přístav a město Šibenik. Zapadající Slunce nabízelo pohled vskutku malebný, bělavé svahy hory přecházely v zeleň pobřeží, do něhož se kanálem svatého Anteho zakusovalo moře. Pevnina naopak vyrvala z mořské modři smaragdové flíčky ostrovů. Mezi dvěma z nich se světlo zanedlouho ztratí a s nimi zmizí nejenom krásy vápencové krajiny, ale i možnost vidět si pod nohy. Proto se záhy ozval jeden ze dvou trpaslíků v družince a nabádal ostatní k pohybu: „Tak jdeme, jdeme, než se setmí, nechci si na těch zatracených kamenech potmě natlouct.“

Ani tato pravdivá slova však hned nepřiměla netrpasličí polovinu skupiny odtrhnout oči od přístaviště. Mladý hobit ani elf z dalekého severu zatím nic takového neviděli, a tak hltali zájmem rozšířenýma očima každý detail. Na šibenické rejdě zrovna jedna benátská karaka vytahovala plachty, aby využila podvečerní bory k proplutí kanálem na otevřené moře, což uposlechnutí trpaslíkových pokynů oddálilo. Na druhou stranu je třeba poctivě přiznat, že tento pohled zaujal i oba vousaté zachmuřence.

Ticho pečlivého pozorování nesnadného manévru obchodní lodi přerušil hobit Jermír: „To by ty lidi asi moc nepotěšilo, kdyby se ta soutěska nějak uzavřela, co?“ Starší z trpasličích dvojčat, Wrank, mu hned odpověděl: „To je určitě pravda už proto, že ta řeka, která tamtudy odtéká do moře, by město časem vyplavila.“ Při tom ukázal k severu, kde se podobným kaňonem klikatila řeka Krka. Elf, celým jménem Zlatijír Bórovan, řečený však krátce Šóšěň, se tím směrem pozorně zadíval: „Tam ale leží také nějaká vodní hladina, to tedy moře nebude.“ Střelil pohledem kolem hory, z níž počali sestupovati. „Hádám tedy, že jde o ono jezero, jemuž jste se chtěli vyhnout kvůli skřetům loupeživého rytíře Prokljana, když nejsme tak docela ozbrojeni.“ Wram, druhý z bratří, zamručel na souhlas. Ironií osudu bylo, že na této údajně bezpečnější stezce byli také přepadeni. V hlubinných říších přišli sice o většinu výzbroje a výstroje, ale elfovi zůstal jeho chodecký luk a ani Wrama nebylo možné odloučit od jeho přerostlého válečného kladiva. Lapkové proto neměli příliš mnoho šancí a z jejich majetku si pak družinka doplnila nejen základní výbavu, ale i počet členů, neb Jermír byl dříve jejich zajatcem.

Wrank poplácal Jermíra po rameni a po­usmál se: „Víš hochu, žes uhodil hřebíka do hlavičky? Kdysi dříve, a není to tak dávno, k tomu skutečně došlo. Kdosi, a dodnes se neví kdo, zda přímo Benátčané nebo jejich přátelé ze Zadaru či místní konkurence, si tehdy najal mocného živelníka, aby kanál svatého Anteho uzavřel, což se mu nakonec podařilo. Šibeničtí museli sáhnout pořádně hluboko do kapes, aby zaplatili Sergera, kudůčího theurga, který to pak uvedl do původního stavu. Ani bych se nedivil, kdyby to byl on, kdo to taky uzavíral. Každopádně Sergero na tom vydělal hodně peněz a ještě více slávy. Od té doby se mu říká,“ s úšklebkem se na okamžik odmlčí, „Sergero de Sebenico.“

„Bratře, ale buď upřímný, neprovedli jsme náhodou sami něco podobného v Anconě, když jsme zaparkovali tu starou bárku přímo doprostřed vjezdu do přístavu a pak pobíhali po nábřeží a křičeli, že je tam bazilišek, krajta tygrovaná a obrovský tučňák?“ otázal se rozesmátý Wram. Wrank dlouho vážnou tvář taky neudržel: „No, to sice jo, ale to se nepočítá, jednak ta bárka by jim tam vadila jen dva tři dny, než by ji odnesl proud, a za to, že tam pustili rachejtli a zablokovali si přístav na dva roky, my nemůžeme, a druhak – oni si začali, když naše kupce tahali párem koní, prý aby se jim mohli dívat do očí.“ Ze změny nálady patrné v trpaslíkově hlasu všem přítomným zamrazilo. Samotný Wrank se mračil tak, že ani nedodal, že dodneška neví, co to vlastně ten tučňák je. „Jo, hoši, zablokovat nebo odblokovat někomu přístav, to je dobrý byznys, ale počítejte s tím, že se někdo vážně namíchne.“ Ani nucené mentorství nemohlo zakrýt dopady smutné vzpomínky. Ta víc než co jiného uvedla družinku do pohybu.

Snad aby zahnal chmury, začal Wrank potichu a s pohledem upřeným před nohy vyprávět: „Přístav je zvláštní místo, pokud není úplně malý nebo úplně chudý, seženeš tam práci docela snadno. Když tedy nejsi extra vybíravý. A to jak normální práci, tak lukrativnější nabídky pro dobrodruhy.“ Nebylo úplně jasné, koho tím oslovuje, ale Jermír i Šóšěň pozorně naslouchali. Pozornost svému bratrovi věnoval i Wram, byť šel poslední a neustále se rozhlížel kolem připraven čelit komukoliv, kdo by jeho druhy ohrozil. Wrank pokračoval: „Pro silného nebo šikovného je tam práce vždycky dost, tahat náklady z lodi a na loď nebo tahat celé lodě jako veslař na přístavních člunech, to chce nějakou sílu. A každá loď potřebuje spoustu věcí opravit a vyměnit, takže zvlášť pokud umíš se dřevem nebo s jehlou a nití, tak se taky neztratíš. Na kapitanátu nebo i v hostincích často hledají strážné a hlídače, ale to už chce něco umět a nebát se rány. Samozřejmě je možné nastoupit na loď, ale to je závazek na dlouho a jako nezkušený námořník se jen těžko dostaneš do dobré posádky a ve špatné posádce jde na moři o život. Takže, i kdybychom museli na paní Zuellu čekat déle, hlady určitě nepojdem. Myslím, že každý z nás dovede kus práce zastat.“ Šóšěň si připomněl, jak dopadl útočící lapka, který byl přesvědčen, že halapartna v jeho rukou představuje nepřekonatelnou výhodu nad neozbrojeným trpaslíkem. O Wrankových slovech tak vůbec nepochyboval. Kdyby se ten se svým bratrem přidal k šibenické městské hlídce, tak to poklesne místní kriminalita. Spolu s hlavami ničemů a darebáků.

„Doufám, Bělavej, že ten Tvůj pták paní Zuellu najde, jinak se načekáme. Co to vůbec bylo za ptáka? Slavík?“ loupl starší trpaslík očkem po elfovi, který skutečně patřil k severským elfům, někdy zvaným pro pleť a vlasy bjélové. Oslovený s radostí seznal, že ve válečníkových očích už není patrný smutek. Proto mu odpustil už asi posté opakovanou otázku na druh ptačího posla. „Byl to dřemlík, dřemlík a ještě jednou sokolík tundrový,“ zopakoval pro změnu elf svůj vtípek. Aby předešel trpaslíkovu obvyklému rozčilení, zda tedy dřemlík nebo sokolík, hned pokračoval: „Jestli je pravda vše, cos o paní Zuelle pověděl, tak ji najde bezpečně a skoro hned.“

Po elfovi promluvil Jermír. „Wranku, prosím, povězte nám ještě nějaké další historky, co jste zažil v přístavu nebo kdekoliv jinde,“ prosil zvesela. Jermír se stále tvářil, že mimo svého rodného městečka neviděl svět, ale chodci jeho schopnost zahlédnout auru napovídala, že sám toho prožil mnohem víc, než dává najevo. Usmyslel si, že až bude chvíle času, musí si jej prohlédnout důkladněji.

Wrank se nedal příliš pobízet, byl od přírody docela hovorný člověk, ostatně ještě nedávno provozoval malý hostinec, pravda, téměř v pustině, ale lidí tam chodilo dost. Trpaslík se zhluboka nadechl a nepřestávaje dávat pozor na cestu se rozpovídal: „Takových historek by bylo, přeci jen Krvesajní bratři toho spolu něco zažili, že bratře?“ Ovšem příležitost k odpovědi nedal: „To víš, přístav je přístav. Lodě připlouvají, odplouvají, točí se tam peníze, takže o zábavu a o práci tam nouze nebývá. Ale! Aby se penízky, tedy obchod, točily, je třeba, aby měl přístav dobrou pověst. Tedy nedrancoval obchodní lodě příliš velkými poplatky, poskytoval dobré služby a hlavně respektoval vlajku lodi. Je potřeba, aby se místní úřady zbytečně nepletly do záležitostí, které se na lodi uvaří. Zase ale musí zajistit rozumnou míru pořádku a bezpečí v přístavu, protože jinak obchodníci nepřijedou stejně. To vede k tomu, že rozumný kapitanát je často ochoten nabídnout práci lidem, kteří vypadají dost cize na to, aby bylo možné spolupráci přijatelně popřít. Možnost zmizet po moři někam daleko pak samozřejmě přitahuje i osoby všech ras a vyznání nevalného charakteru či profese.“ Přitom hodil pohledem po hobitovi, jehož šikovné prsty a nevinná tvářička by v jistých kruzích mohly být velice výdělečné.

Jen letmo se ohlédl na oba moře neznalé členy výpravy a pokračoval: „Taky je třeba mít na paměti, že v přístavech se vyskytuje spousta různým podivných věcí zdaleka a lidí samozřejmě taky. Takže není těžké narazit na jedy, alkohol a podobná svinstva, která jsou jinde třeba zcela běžná, laciná, ale v přístavu na druhém konci světa jsou neznámá. A protijedy tím spíš. Pěkný nástroj k vydírání mimochodem nebo k podobně hnusným obchodům. Otrávíš někoho nebo i víc lidí a pak jim velmi draze prodáš jedinou dostupnou dávku protijedu. U Mahara, kde jsme to jen byli…v Toulonu, myslím. Tam jedna podařená výtečnice odchytávala trpaslíky pomocí z orientu dovezené drogy, aby je mohla zakout k veslům své lodi. Správně usoudila, že budou silnější a vytrvalejší než lidi a že se jich tam vejde víc. Ostatně proto jsme se tam taky vydali, když si místní všimli, že tam zmizelo nějak moc bradatých.“

Wram se připojil k vyprávění: „Jojo, na tu si vzpomínám, teď je z ní elegantní zahrádka na jednom malém ostrůvku u Korsiky, bambus, který si taky dovezla z orientu, jí roste přímo z břicha. To si taky zapamatujte – naštvat jednoho trpaslíka je zlé, ale naštvat jich skoro dvě stovky, to je smrtelné.“ Slova se ujal opět Wrank: „Ne že by se mi to líbilo, ale bylo to nutné, aby to nikoho nenapadlo zkoušet znovu. Což mne přivádí ke dvoum dalším myšlenkám. Lodě sice vypadají možná pořád skoro stejně, ale pořád někdo vymýšlí a zkouší něco nového, lepšího. Od rozměrů a tvaru plachet přes složení vláken v lanech po nejrůznější protivilejší nátěry na trupy. No a konkurence, která by byla v průšvihu, kdyby zaostala, ta se snaží tajemství soupeřů získat a ti si ho naopak chrání. Což může vést k celé řadě vražd, únosů a vydírání kolem loděnic. No… anebo když připluje nová cizí loď a umí něco co nikdo jiný, tak se najdou lidi, co zaplatí nějaké to zlato za informace. Myslím, Jermíre, že v tomhle oboru by pro tebe byla dobrá budoucnost, jen bys musel trochu rozumět lodím.“ Hobitův výraz zcela upřímné nechápavé zvědavosti jej přesvědčil, že to ta pravá osoba na podobné akce je.

„No a druhou, mnohem méně příjemnou věcí jsou záležitosti otrokářů. Jsou přístavy, kde je vítají jako každou jinou loď, ale naštěstí jich není moc. Většina přístavů je ale oficiálně nevpouští – přeci jen poddaní a nevolníci jsou cenné zboží, takže se otrokáři pravou povahu svého podnikání pokoušejí různě maskovat. Často se stává, jako u všech jiných lodí, že je potřeba něco opravit co nejdříve. Otrokářům ale lze loď zabavit včetně všeho.“ Přes tvář trpasličího válečníka přelétly chmurné myšlenky. „Takže místní páni si rádi ověří, jestli o otrokáře opravdu nejde. Zejména proto, že často některé druhy otroctví tolerují. Třeba když jsou otroky jen nekřesťané nebo nelidé. Potom se často stane, že je třeba otroky osvobodit bez požehnání úřadů.“

„A existuje i jiný náklad, o němž by rád leckdo věděl, a nejde vždy jen o zbraně nebo drahé poklady. Piráti mají často ve velkých přístavech své lidi, aby jim hlásili lukrativní kořist. Odhalit tyto bídáky a jejich spojení znamená obvykle získat nemalou odměnu. Jenže podobné lidi si najímají i obyčejní konkurenti a obvinit takového člověka z pirátství není zrovna košer. Na druhou stranu nikdo neříká, že nemůže dělat pro více pánů. Zkrátka, než se rozhodnete někoho lovit za odměnu, je dobré si věc řádně promyslet a všechno možné ověřit. Jo, ale abych vás jen nelekal, někdy se stane, že loď dopluje do přístavu a tam není nikdo, kdo by si chtěl vyzvednout přepravený náklad, pak se taky stane, že chudák kapitán skončí s lodí naloženou zbožím, které nikdo nechce, nebo s nákladem, o němž ani neví, o co se vlastně jedná. Jednou jsme takhle byli najati na prozkoumání a vynesení bedny z lodi starého kapitána Rosjiče. Měl si ji vyzvednout takový chlápek z hor, jenže den před připlutím lodi se někam ztratil. Teda ne tak docela, opil se a utopil se v moři, ale to jsme zjistili až později. Bedna byla obrovská a byla cítit magií. Tak jsme si nachystali zbraně a otevřeli ji. Tím skončilo nějaké kouzlo a my rázem zjistili, že v bedně je celkem 14 opic různých druhů. Včetně párku krollích opic, prý se jim říká gorily. S ostatními nebyla ani žádná práce, z lodi utekly samy. Akorát ten samec chtěl asi ochutnat trpaslíka. Až poté, co si kousnul do poctivého železa, ho chuť přešla.“

S další historkou tentokráte přispěchal Wram: „Jojo, v přístavech se lidi neztrácí zrovna vzácně. Ať už z pevniny na loď, nebo obráceně. Jeden z nejzajímavějších, a tedy dosti divokých případů se odehrál v Tarragoně. Místní kalif byl docela tolerantní, ale podle fénického zvyku si držel válečné loďstvo v samostatném uzavřeném přístavu. No a právě tam se jedné hezké mladé slečně ztratil její milý. Hledala ho 4 dny, než se obrátila na jednoho společného známého, který pak najal nás. Naštěstí bylo hodně bouřlivo, takže za tu dobu odjelo z přístavu jen pár menších lodí a většina se zase vrátila. Nicméně mladík nebyl nikde k nalezení. Až poté, co jsme z dívčiny vytáhli, že předtím, než zmizel, se trochu pohádali, tak nás napadlo prověřit ten vojenský přístav. Nebylo vůbec lehké se tam dostat, ale kdo by odolal našemu šarmu, že.“ Wram se pokusil nasadit ten nejlascivnější úsměv, jakého byl schopen. Jermír se Šóšněm jen stěží zadržovali smích, ale to vůbec nevadilo, neb víc než Wrank se smál jen sám samozvaný ochotník. Wrank raději věc rychle vysvětlil: „Jedním z bojových mistrů pana kalifa byl náš známý, bradatý bijec Tabanus. Dotyčný mladík tam samozřejmě byl – po hádce se opil, dal se zapsat k vojsku, a když vystřízlivěl, nebylo cesty zpět. Ani pro nás to nebylo jednoduché, museli jsme kalifovi najít tři jiné dobrovolníky. Naštěstí je tam jedna taková čtvrť, kde tě přepadnou i v pravé poledne, pokud si myslí, že máš pytlík zlatek, takže sehnat rekruty netrvalo dlouho.“

Wram se vzpamatoval ze svého záchvatu smíchu: „Bratře, já tě zabím. Zase jsi mi ukradl konec historky. Umíš ty vůbec někdy mlčet?“ „Ne, proč?“ Pronesli oba bratři dvojhlasně, ale pak promluvil zase jen Wram: „Chtěl jsem ještě, když už jsme u těch dezercí a tak, zmínit případ Trilliany, údajně prokleté janovské lodi. Stavěla se o trochu déle, protože její padrone ji chtěl mít dokonalou, a když už byla hotová, tak nemohl sehnat pořádnou posádku, protože dobré lidi si rozebrali kapitáni, jejichž lodě vyplouvaly včas. Takže kapitán Trilliany musel vzít za vděk vším, co zbylo v janovských tavernách. Není se tedy moc co divit, když se posádka v Neapoli ožrala tak, že nebyla schopná najít vlastní loď, a tak si raději vymyslela, že je prokletá. Možná na tom bylo něco pravdy, protože samotný kapitán se zlískal taky a nastoupil na úplně cizí loď, se kterou odplul jako kuchař.“ Představa námořníka s kapitánským dekretem, jak se trmácí po moři jako kuchtík, ten nejposlednější z posádky, trpaslíka opět přivedla k řehotu.

Wrank pokračoval vážnějším hlasem: „Ale pozor, jsou i skutečně prokleté lodi a lodi duchů. Tohle se nevyplatí úplně podceňovat. Sám si vzpomínám na jeden případ přímo v Dubrovníku, je to sice už pěkná řádka let, ale to z paměti jen tak nevymizí.“ Vážný tón Wrankova hlasu v kontrastu k předchozímu veselí jeho bratra a spolu s houstnoucím šerem zalil družinku pocitem chladu. Wrank pokračoval: „Byla mlhavá noc, schylovalo se k pěkné vichřici a v tom se na obzoru, který, mezi námi, fakt nebyl daleko, objevila silueta velkého trojstěžníku a blížila se k přístavu. Už z dálky bylo vidět, že si loď prožila své, plachty vypadaly trochu potrhaně. Snad za to mohl sílící vítr, ale zdálo se, že se trochu ochladilo. Loď se blížila tíživě pomalu, my čekali spolu s partou nakladačů, abychom jí pomohli rychle přistát. Možná po hodině vítr ještě zesílil, ostatně znáte boru, a zdálo se, že loď už není schopna proti němu plout a míří zpátky na moře, aby noc přečkala v bezpečí před pobřežními skalisky. Nepřiplula ani ve dne, což však není tak neobvyklé, využila nočního větru k přesunu do jiného přístavu. Objevila se až zase v noci, skoro ve stejnou dobu a opět se zoufale pomalu přibližovala. Tentokrát se přiblížila o něco víc, a dokonce rozsvítila modré světlo, žádost o pomoc lodivoda. Vzhledem k tomu, že raguská rejda je bezpečná a loď plula správnou trasou, tak jsme jen rozsvítili oba vstupní majáky. O chvíli později zase zmizela, což bylo divné, neb vítr byl tu noc stálý. Třetí noc byl připravený člun, když se bludný trojstěžník opět ukázal, vypluli jsme mu ihned vstříc. Ale k cíli jsme se ani nepřiblížili. Zkrátka jsme jej nemohli najít, ač nám lidé ze břehu říkali, že jsme jím určitě museli proplout přinejmenším dvakrát. Čtvrtou noc byly připraveny hlídky se signalizačními lampami na hradbách, na věži u svatého Jakuba a my dva čekali s dalším člunem u Lokrumu. No, počtvrté se už neukázala a asi jsem za to rád.“

Chvíli panovalo zadumané ticho a celá čtveřice se soustředila na to, aby na zrádných kamenech neupadla. Byl to opět Wrank, kdo promluvil: „Když jsme mluvili o získávání informací o novinkách ve vybavení ostatních lodí, tak jsem zapomněl na jeden podobný a snad ještě významnější bod. Nejostřejší konkurenční boj je samozřejmě o navigační informace, tedy o mapy, tabulky přílivů a podobně. Anebo o navigátory, kteří to mají uložené v hlavách. Jo, dělat ochránce někomu takovému může být taky job hodný hrdinů. Někdy je nejtěžší je ochránit před sebou samými. A někdy je to hodně bojování.“

Oba mladší družiníci se očividně chtěli na něco zeptat. První sebral odvahu bjél: „A přijal jste, mistře Wranku, taky někdy tu druhou práci?“ Oslovený, ačkoliv dobře věděl, kam otázka směřuje, s odpovědí chvíli váhal: „Jak se to vezme. Nikdy ne jen pro prachy, ale když ti někdo nabízí peníze za něco, co si myslíš, že je správné udělat, proč je nevzít? Když je potřebuješ víc než ten, kdo je nabízí, nebo o někom takovém víš…“ Odmlčel se, aby se rozhlédl kolem a napil se vody z vaku: „Podobné zakázky jsou navíc často maskované. Zaměstnavatel (nebo je to nájemník, když si najímá nájemného vraha?) často nabízí nějakou jednoduchou – a tudíž samozřejmě málo placenou zakázku, ovšem za podmínek, z nichž vyplyne, že budeš donucen zabít jeho skutečný cíl. Snažit se šetřit na takovéhle věci, to je mi morálka.“ Bylo vidět, že pokusem o vtip se snaží zastřít drsnou realitu práce námezdných dobrodruhů.

Chvíli bylo ticho, jen suchá tráva šustila mezi kameny, na které došlapovali. Prolomil jej opět Wrank, ač bylo patrné, že se přemáhá: „Nám se ale přímo tohle nikdy nestalo, ne že bychom byli tak opatrní či bystří, ale zatím jsme měli docela štěstí na to, že jsme nikdy nemuseli vzít každou zakázku jen proto, abychom měli co jíst. Ale jednou to na nás zkusili u trochu jiné věci. Zrovna jsme se vylodili v Marseille, kde jsme byli snad poprvé vůbec, a hned za námi přišel takový důstojný kněz, vypadal docela ztrápeně a jal se komplikovaně vysvětlovat, že potřebuje urychleně pomoci s likvidací jakéhosi pekelného zplozence. A nabízel nějaký ten šesták odměny, požehnání a odpustek. Neznělo to úplně špatně a místní kontakt by se nám mohl hodit. Jenže než jsme dorazili na místo, tak jsme seznali, že ctihodný otec není místní, ba co víc nechoval se ani moc ctihodně. Ale co je nám do chování fráterníků, že. Nakonec jsme trochu komplikovanou cestou došli zase skoro k přístavu, kde nám ukázal na lehce barabiznoidní budovu, moc malou na to, aby to byl sklad. Dveře strážili dva muži, jež kněz prohlásil za služebníky Satanovy, které máme zabít, pokud to nepůjde jinak. Že prý jim už není pomoci. Pak jsme si ale všimli, že oba mají skoro stejnou zbroj a na štítech modrý kříž v bílém poli, městský znak Marseille. To nás zarazilo, tak jsme se pořádně rozhlíželi kolem. Stavba stála přímo proti kapitanátu u vplavu do přístavu, mezi nimi se rozkládal jen průplav, jediná cesta na volné moře. To mi připomnělo, co říkali námořníci cestou sem. Zdejší správce se totiž rozhodl vbudovat řetězovou bránu, kterou bylo možné zabránit lodím opustit přístav bez povolení nebo do něj vplout. Taky jsem nevěděl, co si pod tím představit, a při vjíždění jsem nic takového neviděl, tak jsem se ptal dál. Jelikož jsme klukům z posádky pomohli s lany, tak…“

V tom mu skočil do řeči Wram: „Pomohli s lany? Jen se přiznej jak! Řekli, že je máme pořádně utáhnout, tak jsme táhli tak, že loď stála dvanáctinu kruhu v náklonu.“ Wrank se při té vzpomínce zasmál. „To je pravda, ale já nebyl ten, komu se ten špagátek pořád zdál moc volný.“ Wram jen na bratra vyplázl jazyk. „No, zkrátka nám prozradili, že řetězová brána je soustava řetězů, lan a hlavně pod hladinou plovoucích klád, která zastaví pomalu plující loď a rozdrtí boky té, co nezpomalí. Z popisu bylo jasné, že řetěz musí být ukotven na obou stranách, aby to fungovalo. Tak jsme milého rádobykněze trochu zmáčkli, ale než stačil něco říct, tak po nás vyrukovalo pár kumpánů z jeho posádky.“ Při těch slovech si Wrank promnul pravé předloktí, kde tak odhalil ošklivou dlouhou jizvu od mooringového háku. Jermíra poněkud nemile překvapilo, že i takový válečník, jako byl tento trpaslík, může v boji přijít k úhoně.

„Z těch jsme krom pár zubů a většího množství krve dostali i informace. Na jejich lodi se ukrývala čtveřice osob, na něž byla vypsána nemalá odměna, tak si najali jejich loď, aby je odvezla pryč, ale kapitanát začal dělat důkladné kontroly odplouvajících lodí. No, tak nakonec z toho nebyl žádný odpustek, ale i tak se to vyplatilo.“ Wrank si nad libou vzpomínkou dovolil krátký spokojený úsměv.

„Další zakázku jsme dostali ještě dřív než odměnu za ty čtyři psané. Před pár dny zhasl velký maják na jednom ze skalisek před Marseille a z různých důvodů se dosud nepodařilo jej znovu rozžehnout. Při pokusech o rozsvícení jeden z mužů utonul a nejméně čtyři byli nezvěstní. Takže tam z kapitanátu poslali majákový člun, ale jeho světlo bylo mnohem slabší, kapitáni jej viděli později a jen díky slušnému počasí to zatím nevedlo ke katastrofě. Jak je situace vážná, jsme poznali z výše odměny – nabízeli 250 zlatých na ruku, uhrazení veškerých výdajů a celou případnou kořist, pokud se to stihne dříve, než tam někdo ztroskotá. Vzhledem k tomu, že se počasí zhoršovalo, tak jsme se jen rychle setkali s pár šťastnějšími navrátilci z předchozích pokusů a vyrazili jsme. Z těch rozhovorů vyplynulo jen to, že nikdo z nich není ochoten se tam vrátit, ale každý popisoval úplně jiné zážitky a nebezpečí. Každý z nich byl však pevně přesvědčen o tom, co tvrdí. Protože jsme si s člunem nebyli jistí a nikdo z námořníků s námi plout nechtěl, tak jsme si vypůjčili jednoho balistu, lano, kotvičku a posledních sto sáhů jsme ručkovali. Nějaké příšery se tam sice objevily, ale my se k majáku dostali dříve, než bylo třeba něco řešit. Když jsme chtěli otevřít dveře, tak celý maják začal hořet. Brácha na to prohlásil…“ Wrank se odmlčel, jestli se bratr přidá. Nezklamal se. „Už to svítí, máme vyřešeno, ne? I když, kdo kdy viděl hořet kámen, za tím budou mágoši. Uhni!“ Wrank se pokusil napodobit zvuk Krumpiru, který plnou silou dopadl na nepříliš pevné dveře. „No, nebyli to mágové, ale zraněná mořská víla a dvě její sestřičky, které se jí snažily pomoci. O tom, co způsobují, vůbec nevěděly. No, nakonec jsme se domluvili…“ Trpaslíkův úsměv byl tentokrát více než tajemný.

Mezitím družinka sešla z hory. Mezi stromy již byla tma, ale družinka pospíchala dál. Wrank po chvíli zase pokračoval: „Ale to setkání s najádami nebyl nejveselejší zážitek, na který si vzpomenu v souvislosti s přístavišti. Ten se odehrál vlastně docela nedaleko, v Přimoštěnu. Tamní starosta poslal svého vlastního syna, aby sehnal družinu schopných dobrodruhů, ale ani on nebyl schopen či snad ochoten říct, v čem přesně jejich problém spočívá. Jen uvedl opakovaně a velmi barvitě, že teď se nikdo do jejich přístavu nedováží a jak to likviduje jejich krásné městečko. Když jsme dorazili, tak jsme zjistili, že celý problém spočívá v náraznících neboli fendrech. Neztratily se jako kdysi údajně v Pule, nezačaly hořet, jak se to stalo v Tunisu, ani příšerně smrdět jako někde v Bretani, kde se v nich uhnízdil jakýsi druh ryb, které pak hnily. Tyhle fendry dělaly něco mnohem horšího, pískaly, syčely, bučely a klepaly. Ten zvuk nešlo vydržet déle než pár minut. Přemýšleli jsme, že si po vzoru Odysseových námořníků necháme zalít uši voskem, ale pak jsme si řekli, že to vydržíme, což nebyl nejlepší nápad. Když jsme chtěli prozkoumat první nárazník, začal nám nadávat, což jsme pochopili, že asi žádné ryby, korýši nebo jiné mořské potvory sami nezvládnou. Fendry byly zjevně prokleté, jenže těch, kteří to mohli udělat nebo si to mohli dovolit nechat udělat, bylo až příliš – od konkurenčních městeček přes tradičního nepřítele z Benátek po soupeřící frakce v samotném Primoštenu. A nejhorší bylo, že když jsme se snažili jejich nadávky překřičet, tak ty fendry začaly zpívat. A to prosím hůř než tady Wram po litru pálenky. Bylo to naprosto příšerné, nesnesitelné. Ale já nikdy na hudbu nebyl, tak jsem se snažil pochytit slova a zjistil jsem, že ten, kdo nárazníky proklel, má velmi charakteristickou vadu řeči. Pak už to byla hračka.“

Šťastná náhoda tomu chtěla, že právě v ten moment dorazila celá družinka na Novy vrh, kde byla nejen jedna z šibenických bran, ale i nádherný výhled na přístavní rejdu. V očích všech přítomných se zračila touha prožít některé ze zajímavých dobrodružství, o nichž toho tolik slyšeli. Wrank neodolal: „Tak tady ho máme, město a přístav Šibenik.“ Patos chvíle narušila pouze mohutná brána, která se s hlasitým třísknutím zavřela.