Řecký oheň: Byzantská tajná zbraň

Úvod

By­zant­ský (i když oni by řekli Řím­ský) kro­ni­kář roku 816 k ob­jevu řec­kého ohně na­psal:

Září 673 až srpen 674

Ara­bové se uchý­lili na Ky­zi­kos, který do­byli, aby tam za­zi­mo­vali. Na jaře vy­ra­zili zpět utkat se s křes­ťany v ná­mořní bitvě. To opa­ko­vali po sedm let, ale s po­mocí Boha a Matky Boží byli po­tu­peni a při­šli o ne­spo­čet bo­jechti­vých mužů. Utí­kali v ne­změrné hrůze, s hro­zi­vými ra­nami, které utr­pěli.

Když zbytky je­jich flo­tily od­plou­valy pryč poté, co je Bůh zni­čil, byli po­blíž Sylla­inu za­sa­ženi prud­kou bouří. Lodě byly roz­dr­ceny na atomy a zcela zni­čeny. Poté (se do bitvy při­po­jili další hr­di­nové) a 30 000 Arabů bylo po­bito.

V té době totiž k Ří­ma­nům utekl Kal­li­ni­kos, vy­ná­lezce z He­li­o­po­lisu. Vy­tvo­řil moř­ský oheň, který za­pá­lil arab­ské lodě a se­žehl je i se všemi ná­moř­níky. Tak se Ří­mané ví­tězně na­vrá­tili a ob­je­vili moř­ský oheň.

He­li­o­polí se zde vzhle­dem k vý­voji války s Araby myslí Ba­al­bek v dneš­ním Li­ba­nonu.

Září 716 až srpen 717

Císař Leo se od Egyp­ťanů do­zvě­děl o dvou flo­ti­lách skrytě kot­ví­cích v zá­toce. Při­pra­vil oh­ňo­nosné si­fony a umís­til je na pa­lubu vá­leč­ných lodí a dvoj­pa­lu­bo­vých lodí, pak je vy­slal proti oběma flo­ti­lám. Díky po­moci Boží skrze přímluvu jeho Ne­po­sk­vr­něné Matky byly ne­přá­tel­ské lodě na místě po­to­peny. Poté, co naši muži zís­kali ko­řist a arab­ské zá­soby, vrá­tili se ra­dostně a ví­tězně.

– The­o­fa­nova kro­nika

Řecký oheň byla straš­livá zbraň, která na ně­ko­lik sta­letí za­jis­tila By­zanci na­pros­tou ná­mořní pře­vahu. Řecký oheň jej na­zý­vali kři­žáci, By­zan­tinci, kteří jej vy­vi­nuli, jej na­zý­vali řím­ský, Médein, mé­dij­ský, umělý, moř­ský, při­pra­vený, le­pivý či te­kutý oheň. V tomto díle Drak­karu pro­be­reme, co o řec­kém ohni víme z do­bo­vých zdrojů, do­klady o jeho slo­žení a způ­sobu vr­hání ovšem ne­cháme do příštího dílu.

Co je řecký oheň?

Roku 941 pro­běhla bitva mezi kní­že­tem Igo­rem z Ruska a Ro­ma­nem I. v týmu By­zanc. Tato bitva je za­jí­mavá tím, že máme zá­znam od obou stran, který po­pi­suje vět­šinu vlast­ností řec­kého ohně. Nechť nejdřív pro­mluví Liut­prand z do­má­cího týmu, jehož ne­vlastní otec byl v té době v By­zanci di­plo­mat (ten jim říká ne zrovna taktně „Ře­kové“), poté do­stane slovo Po­věst dáv­ných let ne­boli Ne­sto­rův le­to­pis:

Roman strá­vil řadu be­ze­sných nocí v úva­hách, za­tímco Igor pus­to­šil po­břeží, ale na­ko­nec mu bylo ře­čeno, že v lo­dě­nici je pat­náct sta­rých, otlu­če­ných galér, které byly vy­řa­zeny. Tak k sobě za­vo­lal lod­níky a při­ká­zal jim: „Po­spěšte a při­pravte bez pro­dlení staré ga­léry do bitvy. Navíc umís­těte vr­hače ohně nejen na příď, ale i na záď a také po obou stra­nách lodi. (…) Mi­lo­srdný a sho­ví­vavý Bůh nejenže ochrá­nil své vě­řící, kteří se k němu mod­lili a pro­sili jej o pomoc, ale také je po­ctil ví­těz­stvím. Kvůli tomu uti­šil vítr a uklid­nil vlny, pro­tože Ře­kové by jinak jen ob­tížně chr­lili svůj oheň. Když se Ře­kové ro­ze­sta­vili, ob­klo­peni ne­pří­te­lem, za­čali kol do­kola chr­lit své pla­meny a Ru­sové, když pla­meny spat­řili, se­ska­ko­vali ze svých lodí, aby byli ra­ději uto­peni vodou než spá­leni za­živa v ohni. Ně­kteří klesli na dno pod vahou svého br­nění a helmy a nikdo už je nikdy ne­spat­řil; ně­kteří byli za­pá­leni, za­tímco pla­vali ve vl­nách; žádný z nich ne­u­nikl živý, kromě těch, kteří se do­ká­zali do­pla­vit ke břehu, pro­tože ruské lodě díky své malé ve­li­kosti mohly pro­nik­nout i do mělké vody, kam řecké ga­léry s hlub­ším po­no­rem ne­mohly.

– Liut­pran­dova An­ta­po­do­sis

Ruský kro­ni­kář Ne­stor zase po­pi­suje, s jakou se po­tá­zali hosté a deset tisíc je­jich lodí:

I ura­dili se Ru­sové a vy­táhli zbrojně na Hřeky, a bitva mezi nimi byla zlá, ledva odo­lali Hře­kové; Ru­sové pak vrá­tili se pod večer k dru­žině své, a na noc vlezše do lodí ujeli. A The­o­fan po­tkal je v ko­rá­bích s ohněm, i počal tru­bami oheň pouš­těti na lodi ruské, a bylo vi­děti věc div­nou a straš­li­vou. I vi­douce Ru­sové pla­men, uvrhli se do vody moř­ské, chtíce ubřesti; a tak ostatní vrá­tili se domů. Když pak tito při­šli do země své, vy­pra­vo­vali každý svým o tom, co se stalo, i o ko­rá­bo­vém ohni: „Tak jako blesky,“ prý, „které jsou na ne­be­sích, mají Hře­kové u sebe, a ty pouš­tě­jíce pá­lili nás; a proto jsme jim ne­o­do­lali.“

– Ne­sto­rův le­to­pis (pře­klad K. J. Erben)

Ru­ko­pis Mad­rid­ský (12. sto­letí), Io­an­nes Sky­li­t­zes

Tím si po­malu sklá­dáme obraz, co ta­ková zbraň zvládla. Ale máme i obraz do­cho­vaný, a obraz vydá za tisíc slov. ↓

Jedná se o je­diný do­cho­vaný ilu­stro­vaný ru­ko­pis Řecké kro­niky. Pokud jde o ilu­strace, není jasné, jestli jsou to kopie pů­vod­ních, nebo nově vy­ve­dené. Zá­klad nicméně máme – dvě lodě, ga­léry a ti ve­se­lejší z ná­moř­níků chrlí z trubky na přídi oheň. Ob­rá­zek také ilu­struje další vlast­nost – řecký oheň je te­kutý a ši­roce se roz­pty­luje a jde jím za­sáh­nout celou ne­přá­tel­skou loď. A při troše fan­ta­zie ještě jednu – hořel na vodě.

Chybí nám nicméně po­slední zcela klí­čová vlast­nost, kte­rou nám zdo­ku­men­to­vali kři­žáci, již proti řec­kému ohni s jis­tým úspě­chem bo­jo­vali. Očitý svě­dek ob­lé­hání Acre roku 1191 po­psal:

Zá­palný oheň, běžně na­zý­vaný řecký oheň, pří­šerně za­páchal a hořel zu­ři­vým pla­me­nem. Do­ká­zal strá­vit i kámen či kov a ne­mohl být uha­šen vodou, ale jenom pís­kem, i když mohl být po­tla­čen po­li­tím octem.

– Iti­ne­ra­rium Regis Ri­cardi, pod­le­Par­ting­tona (1960)

Schop­nost „strá­vit kámen či kov“ je jistě nad­ne­sené, pro­tože právě kov byl proti řec­kému ohni dobrou obra­nou; není jasné, proč by měl za­bí­rat ocet, i když tato re­fe­rence se v li­te­ra­tuře velmi často opa­kuje, ovšem písek bez­po­chyby účin­ko­val. Na tomto ci­tátu je ovšem divné něco ji­ného: kde se vzali v Acre roku 1191 v bitvě kři­žáků s Araby By­zan­tinci? Od­po­věď je, že nikde. Ara­bové totiž po­u­ží­vali svou verzi „řec­kého ohně“, která byla stejná nebo velmi po­dobná tomu by­zan­tin­skému, byla však jiným způ­so­bem vr­hána proti ne­pří­teli. A bar­baři, kteří na své kří­žové vý­pravě při­táhli kdesi z Ev­ropy, si ne­dě­lali práci s roz­li­šo­vá­ním jed­not­li­vých verzí te­ku­tého ohně.

Kři­žáci měli tu smůlu, že se po­tkali s řec­kým ohněm hned ně­ko­li­krát, a v tomto pří­padě to zase ne­byli Ře­kové, ale opět Ara­bové. Zde za­chy­til své dojmy účast­ník sedmé kří­žové vý­pravy:

Řecký oheň vy­pa­dal ná­sle­dovně: letěl přímo proti vám, velký jako sud na ocet, s oh­ni­vým oca­sem vel­kým jako dlouhé kopí. Vy­dá­val ta­kový hluk, že to při­po­mí­nalo hrom z nebes; vy­pa­dal jako drak le­tící ob­lo­hou. Vy­dá­val ta­kový jas, že jste v tá­boře vi­děli tak jasně jako ve dne, a jeho ohromný pla­men oza­řo­val úplně všechno. Tři­krát nás té noci bom­bar­do­vali řec­kým ohněm a čty­ři­krát jej vy­stře­lili z ar­ba­lestu.

– Jean de Jo­in­ville (1248), pod­le­Par­ting­tona (1960)

Je jasné, že Ara­bové měli zcela jiný způ­sob do­pra­vo­vání řec­kého ohně k cíli. By­zan­tinci různé va­ri­ace na ka­ta­pulty znali také, u nich je ale toto po­u­žití zcela za­stí­něno pla­me­no­mety, které v té době neměl nikdo ši­roko da­leko. Také se nám do­cho­valo, co se stane s ta­ko­vým ry­tí­řem za­sa­že­ným řec­kým ohněm. De Jo­in­ville totiž bitvu pře­žil a po­pi­suje, jak se brá­nit proti vr­ha­nému řec­kému ohni. Při ostře­lo­vání z dálky po­mohlo pad­nout na ko­lena a mod­lit se, při útoku z blízka zase od­ra­zit řecký oheň (v po­době gra­nátu) ští­tem. Pokud se ale ry­tíři do­stane řecký oheň až na kůži, bude spá­len za živa. Ci­to­váno podle Par­ting­tona (1960).

By­zant­ský řecký oheň, jeho slo­žení a prin­cip pla­me­no­metu bylo státní ta­jem­ství, jehož vy­zra­zení bylo tres­táno nej­těž­šími tresty a božím bleskem, který měl zrádce za­sáh­nout v mo­mentě, kdy se po­kusí ta­jem­ství vy­slo­vit. To ale ne­zna­mená, že by nám upo­ví­da­nější čle­nové krá­lov­ské ro­diny něco ne­pro­zra­dili. Jeden z nich byl Leon VI. (vládl 886 až 912), ře­čený Moudrý či Fi­lo­sof, což je eu­fe­mis­mus pro to, že byl pře­de­vším te­o­re­tik. By­zanc je známa svými pa­ra­doxy, řadou pro­padů a opě­tov­ných ví­těz­ství. Během vlády to­hoto pa­nov­níka za­ží­vala By­zanc spíše horší ob­dobí a pro­hrá­vala v ně­ko­lika vál­kách zá­ro­veň. Král je sle­do­val z bez­pečné vzdá­le­nosti a prav­dě­po­dobně nikdy v žádné bitvě ne­bo­jo­val. Přesto se pro­sla­vil zná­mým te­o­re­tic­kým vo­jen­ským spi­sem, Tak­ti­kou.

(Bo­jová loď) by kaž­do­pádně měla mít bron­zový sifon upev­něný na přídi, jak je zvy­kem, tak aby mohl chr­lit při­pra­vený oheň na ne­přá­tele. Nad ta­ko­vým si­fo­nem by měla být zho­to­vena plo­šina ze dřeva … Zde umísti bo­jov­níky, aby od­rá­želi útoky ne­přá­tel­ských lodí či vr­hali ja­ké­koli zbraně se jim zlíbí proti ne­přá­tel­ské lodi.

– Leon VI., Moudrý: Tak­tika

Plo­šina ze dřeva podle no­vo­do­bých ko­men­tá­torů zřejmě slou­žila jed­nak k ochraně si­fonu, jed­nak snad umož­ňo­vala chr­lit oheň z větší výšky, což za­ru­čo­valo větší do­střel.

Řecký oheň ale nebyl je­diný trik, který měli By­zan­tinci v rukávu. Leon po­pi­suje ra­fi­no­vané způ­soby, jak vrhat za­pá­lené sítě, zá­palné gra­náty či jiné před­měty a ke­ra­mické gra­náty na­pl­něné hady či škor­pi­ony, pří­padně velmi jem­ným ha­še­ným váp­nem, které se roz­prskne po lodi pro­tiv­níka a začne leptat oči ne­přá­tel. Ne­serte By­zan­tince.

Ve stejné části Leon po­tvr­zuje, jak vy­pa­dal útok řec­kým ohněm:

Sta­ro­věcí stejně jako mo­der­nější au­toři vy­mys­leli řadu zbraní po­u­ži­tel­ných proti ne­přá­tel­ským lodím a proti mužům na nich ne­se­ných, jako je při­pra­vený oheň do­pro­vá­zený hro­mem a pla­nou­cím kou­řem vy­chá­ze­jí­cím ze si­fonů, za­čer­ňu­jící ne­přá­tele kou­řem.

– Leon VI., Moudrý: Tak­tika

Leon kaž­do­pádně vě­nuje ve své práci řec­kému ohni na­prostý zlo­mek cel­ko­vého ob­jemu knihy a vět­šinu za­bírá kon­venční tak­tika, zdá se totiž, že řecký oheň byl po­u­ži­telný jenom za spe­ci­fic­kých okol­ností, a i když se o tom ote­vřeně do­bové zdroje ne­zmi­ňují, byl jistě ne­bez­pečný i pro ope­rá­tory a v řadě ne­zá­vis­lých zdrojů je zmí­něno, že jej bylo možno po­u­žít jenom na klidné vodě. To snad aby se vy­hnuli osudu, který po­tkal čín­skou flo­tilu, která také po­u­ží­vala va­ri­aci na řecký oheň.

Exis­tují dva ob­skurní zdroje, které do­klá­dají sku­teč­nost, že řecký oheň musel být před po­u­ži­tím za­hřátý. Jeden pro­za­tím za­ta­jím, pro­tože ob­sa­huje i slo­žení, druhý je ale o to vý­živ­nější: Sága o Yn­g­varu Ces­to­va­teli, na­psaná někdy ve dva­nác­tém sto­letí, po­pi­su­jící vi­kin­skou vý­pravu z roku 1041:

Když ale pi­ráti zjis­tili, proti komu bo­jují, za­čali pum­po­vat ko­vář­skými měchy do pece, kde byl oheň, a zvedl se straš­livý hlo­moz. Také tam byla bron­zová trubka, ze které vy­le­těl ohromný proud ohně, za­sáhl jednu z lodí a během chvíle ji se­žehl v prach. Když to Yn­g­var spat­řil, za­rmou­til se pro tuto ztrátu a roz­ká­zal, aby mu do­nesli troud s po­svě­ce­ným ohněm. Pak na­pnul svůj luk, za­sa­dil šíp a roz­ká­zal, aby dali troud s po­svě­ce­ným ohněm na jeho hrot. A šíp letěl s ohněm z luku do trubky vy­chá­ze­jící z pece a oheň se ob­rá­til proti po­ha­nům.

– Sága o Yn­g­varu ces­to­va­teli (pod­le­pře­kladu Pe­tera Tun­stalla, 2005)

Řecký oheň a me­cha­nis­mus jeho vr­hání bez­po­chyby do­znal od svého vy­ná­lezu vy­lep­šení, ovšem mnoho do­kladů ne­máme. Anna Komne­novna, by­zant­ská prin­cezna, ve svých pa­mě­tech na svého otce Ale­xia I. po­psala, jak na­vští­vil lo­dě­nice, aby kon­struk­té­rům řekl, jak ještě víc vy­dě­sit bar­bary tím, že hla­vice si­fonu vy­tvoří v po­době:

„(…) hlavy lva nebo ji­ného ze­mět­vora vy­ro­be­ného z po­zla­cené mosazi nebo že­leza s ote­vře­nou tla­mou, aby už je­jich sa­motné vze­zření bylo dě­sivé. A oheň, který bude skrze trubky smě­řo­ván proti ne­přá­te­lům, ať pro­chází tla­mou ne­tvorů, aby to vy­pa­dalo, jako by lev chr­lil pla­meny.“

– Anna Komne­novna, Ale­xais (ži­vo­to­pi­sA­le­xia I., vlád­nou­cího mezi 1081 a 1118).

I když už za vlády Komne­novců ne­do­sáhli By­zan­tinci vět­ších ná­moř­ních ví­těz­ství, přesto vy­hráli řadu bitev. Jednu ta­ko­vou (ča­sově od­po­vídá Pi­san­skému ple­nění v le­tech 1098–9) opět do­kládá Anna Komne­novna:

(…) řím­ská flo­tila se však ne­pus­tila do běžné ná­mořní bitvy s Pi­sany, ale pod­nikla proti nim sérii rych­lých, ne­stan­dard­ních útoků. Nejdřív ze všech se k Pi­sa­nům při­blí­žil sa­motný Lan­dulph a vrhl proti nim oheň, ale mířil špatně, takže ne­do­sáhl ni­čeho, kromě plýtvání svým ohněm. Po něm směle za­ú­to­čil hrabě zvaný Ele­e­mon na záď nej­větší lodi, ale za­chy­til se do je­jích kor­mi­del, a pro­tože se ne­mohl vy­pros­tit, snadno mohl být sám ob­sa­zen, kdyby se díky své ohromné du­cha­pří­tom­nosti ne­u­chý­lil ke svému stroji a s vel­kým úspě­chem ne­chr­lil oheň na ne­pří­tele. Pak rychle oto­čil svou loď kolem do­kola a na místě za­pá­lil tři z nej­vět­ších bar­bar­ských lodí. V ten samý mo­ment za­sáhl moře náhlý poryv větru, zpě­nil jej, vrhl lodi proti sobě a bez­mála je hro­zil po­to­pit (pro­tože vlny bu­rá­cely, ráhna vr­zala a plachty se tr­haly). Bar­baři teď byli zcela vy­stra­šeni, za­prvé kvůli ohni na­mí­ře­ném na ně (pro­tože ne­byli zvyklí na ta­kový stroj ani na ta­kový oheň, který při­ro­zeně míří vzhůru, ale v tomto pří­padě mohl být na­smě­ro­ván kam­koli si jeho vrhač přál, často dolů či do strany), za­druhé proto, že byli značně vy­stra­šení bouří, a proto tedy uprchli.

Byzantské námořnictvo

His­to­rie řec­kého ohně v mno­hém ko­pí­ruje his­to­rii rychlé by­zan­tin­ské ga­léry zvané dro­món, „běžec“. Spíš než o jeden kon­krétní typ lodi se jedná spíše o „fi­lo­so­fický kon­cept“, po­jme­no­vání rych­lých galér s dobrou schop­ností ma­né­v­ro­vat, které na­va­zují na tra­dici řím­ských lodí (těch sku­teč­ných Ří­manů z Itá­lie). V prů­běhu je­jich evo­luce došlo k vý­měně ta­ranu pod úrovní po­noru za klouny nad ní, které ne­sni­žují ma­né­v­ro­va­tel­nost, dále také ke změně ob­dél­ní­kové plachty na troj­ú­hel­ní­ko­vou a řadě změn ve stavbě trupu. Za­čá­tek pro­měn na dro­món mů­žeme da­to­vat asi do 4. sto­letí na­šeho le­to­počtu, tento trend má ko­řeny ještě mimo By­zanc. Pů­vodně měly jednu řadu vesel a nesly jich cel­kem pa­de­sát, při­čemž každé ob­slu­ho­vali dva muži, v šes­tém až de­sá­tém sto­letí pak došlo k pře­měně na dvou­řadé o stu až sto osmi ves­lech, na­ko­nec byly po­u­ží­vány i tri­rémy o třech řa­dách vesel. Pů­vodní dro­móny měly jeden stě­žeň, poz­dější ty­picky dva a nej­větší dro­móny mohly mít stěžně i tři (Pryor a Je­ffrey­sová, 2006).

Model „dro­mónu“ (cca 10. sto­letí) o dvou řa­dách vesel a dvou stěž­ních, formy ga­léry po­u­ží­vané mimo jiné k chr­lení řec­kého ohně, který byl vrhán nej­čas­těji z přídě ta­kové lodi, na níž bylo umís­těno „fa­lešné patro“ skrý­va­jící sa­motný me­cha­nis­mus vr­hače.

Pryor a Je­ffrey­sová (2006) ana­lý­zou do­cho­va­ných spisů o by­zant­ské tak­tice do­klá­dají, že pro po­u­žití řec­kého ohně ne­byla vy­pra­co­vána ofi­ci­ální, ve­řejně známá tak­tika, na kte­rou se spo­lé­halo při ni­čení lodí. Mimo jiné také proto, že jeho po­u­žití vy­ža­do­valo klidné moře a bez­větří nebo vítr v zá­dech. Vy­tla­čení ta­ranu, umís­tě­ného pod hla­di­nou po­noru, klou­nem umís­tě­ným nad vodou, jež do­pro­vá­zelo ná­stup řec­kého ohně, také do­pro­vází od­klon od kon­taktní tak­tiky: fáze ostře­lo­vání z dálky slou­žící k po­vraž­dění co nej­vět­šího množ­ství ne­přá­tel­ské po­sádky se pro­dlu­žo­vala. Také se roz­rostlo množ­ství in­strukcí pro udr­žo­vání for­mací, sys­tém sig­na­li­zace vlaj­kami pro změny for­mací i jiné účely. Te­prve po vy­vraž­dění do­sta­tečné části ne­přá­tel­ské po­sádky došlo k za­chy­cení ne­přá­tel­ských lodí po­mocí háků a útok vo­jáků na ne­přá­tel­skou loď.

Pryor a Je­ffrey­sová roz­dě­lují his­to­rii by­za­nt­ského ná­moř­nic­tva na pět epoch: První tr­vala do šes­tého sto­letí a za­hr­nuje pro naše po­třeby jednu ne­za­jí­ma­vou pro­hru a jednu ne­za­jí­ma­vou výhru. Druhá za­čala řadou pro­her By­zan­tinců s Araby, které ukon­čily dvě série dra­ma­tic­kých bitev v le­tech 672–8 a 717–8, kdy By­zan­tinci dr­tivě ví­tě­zili nově ob­je­ve­ným řec­kým ohněm. Mezi lety 750–875 se By­zan­tinci se stří­da­vými úspě­chy a ne­ú­spě­chy na­vzá­jem vraž­dili s řadou ne­přá­tel, až ztra­tili Krétu a Si­cí­lii. Ve čtvrté epoše By­zan­tinci za­žili řadu dr­ti­vých pro­her i ví­těz­ství a na­ko­nec zís­kali zpátky Krétu a vy­tla­čili Araby z Itá­lie. Pátá epo­cha v je­de­nác­tém sto­letí však zna­mená vr­chol de­ka­dence a při ná­stupu Ale­xia I. Komnena roku 1081 By­zanc prak­ticky ne­měla ná­mořní síly, i když se jemu a nově vzniklé dy­nastii Komne­novců po­da­řilo loďstvo čás­tečně a do­časně ob­no­vit. Během je­de­nác­tého a dva­nác­tého sto­letí By­zan­tinci bez po­moci spo­jenců zřejmě ne­do­sáhli žád­ného ná­moř­ního ví­těz­ství, které by stálo za řeč. Při útoku na Kon­stan­ti­no­pol v le­tech 1203 a 1204 se kři­žáci prak­ticky ne­se­tkali s ná­moř­ním od­po­rem. By­zan­tinci byli v té době zá­vislí na ná­mořní síle Be­nátčanů. Mů­žete hádat, čí lodě proti Kon­stan­ti­no­poli při­pluly.

Po ně­ko­lika le­tech exi­lové vlády byla roku 1261 Kon­stan­ti­no­pol do­byta zpět, ale pů­vodní ve­li­kost By­zant­ské říše se ne­po­da­řilo ob­no­vit. Pokud jde o ná­mořní síly, došlo k ně­ko­lika po­ku­sům o ob­novu, ale by­zant­ské ná­moř­nic­tvo od té doby v lep­ších ob­do­bích čí­talo na­nej­výš ně­ko­lik málo de­sí­tek lodí, což je zlo­mek v po­rov­nání se stov­kami lodí v době nej­vět­šího roz­ma­chu. O vý­voji by­zan­tin­ského ná­moř­nic­tva po roku 1204 víme po­měrně málo, v de­signu lodí se ovšem pře­šlo od pů­vod­ních dro­mónů k efek­tiv­něj­ším ga­lé­rám typu galea s dvěma řa­dami vesel, jež byly pře­vzaty prav­dě­po­dobně z Itá­lie, kde pro svou úspěš­nost vy­tla­čily jiné typy lodí.

Použití na souši

Řecký oheň byl pře­de­vším ná­mořní zbraň, ale máme do­klady o tom, že byl po­u­ží­ván i na souši. Za­tímco u ná­moř­ního po­u­žití řec­kého ohně je po­měrně jisté, že jde o jednu a tu samou for­muli – nikdo jiný ši­roko da­leko nic ta­ko­vého v té době ne­u­měl (s men­ším zpož­dě­ním pla­me­no­mety ovládli Číňani) a by­zan­tin­ští kro­ni­káři tyto dva druhy ne­roz­li­šují, u su­cho­zem­ského po­u­žití není vždy jisté, jestli jde o by­zant­skou větev, pa­ra­lelně ob­je­ve­nou zá­pal­nou zbraň pra­cu­jící na stej­ném prin­cipu, či jde o jinou zbraň, proto se zde ome­zím pouze na By­zanc. Tam máme do­konce zdo­ku­men­to­vané, kdo si tento objev při­svo­jil:

Po­u­žij také jinou me­todu (chr­lení řec­kého ohně), s vy­u­ži­tím ma­lých si­fonů, kte­rými se vrhá oheň zpoza že­lez­ných štítů dr­že­ných vo­jáky. Říká se jim „ruční si­fony“ a byly ne­dávno vy­myš­lené Jeho Ve­li­čen­stvem. Tyto jsou také schopné vrhat při­pra­vený oheň do ob­li­čejů ne­přá­tel.

– („Jeho Ve­li­čen­stvo“) Leon VI., Tak­tika

Ilu­mi­nace ruč­ního si­fonu ze spisu He­rona By­zant­ského o do­bý­va­cích stro­jích, od­bor­níka – mimo jiné – na pumpy (10.–11. sto­letí, da­to­vání ilu­strace ne­jasné).

Jedná se prav­dě­po­dobně o malé pumpy zřejmě jed­no­dušší stavby než ty lodní. Prin­cezna Anna Komne­novna ale po­pi­suje i jiné me­tody. Nejdříve (zcela bez obav z blesků) po­pi­suje (zjevně ne­ú­plný) re­cept na řecký oheň, poz­ději do­dává, co s ním dělat:

(…) je vlo­žen do stonku rá­kosu a vy­fou­ká­ván muži se sil­ným a vy­tr­va­lým de­chem. Tak se setká s ohněm na špičce (rá­kosu), kde je za­pá­len, roz­hoří se pla­me­nem a do­padne jako úder blesku do tváří mužů na druhé straně. Tento oheň mu­žové dyrra­chiští po­u­ží­vali (takto přímo) tehdy, když če­lili ne­přá­teli tváří v tvář a spa­lo­vali vousy a tváře. A ne­přá­tele pak bylo vidět utí­kat – jako hejno vy­kou­ře­ných včel – ve zmatku pryč z místa, kam spo­řá­daně vkro­čili.

– Anna Komne­novna, Ale­xais(na­psáno kolem roku 1148)

Pokud nás s tím fou­ká­ním ne­tahá za nohu, zřejmě je takto možné po­u­ží­vat řecký oheň po­měrně zblízka, jak se stalo, když obránci zjis­tili, že se ne­přá­telé se snaží pro­ko­pat pod hradbami. Obránci si také tro­chu za­ko­pali a pak:

(…) ote­vřeli malý prů­zor, kte­rým spat­řili značné množ­ství ko­páčů, a spá­lili jim ohněm tváře na popel.

Dále po­pi­suje, jak se bar­baři snaží do­bý­vat ci­vi­li­zo­vané město schopné brá­nit se řec­kým ohněm, což však ne­stačí, pro­tože do­bý­vací věž ne­přá­tel je ne­do­sta­tečně hoř­lavá. Proto obránci na­há­zeli všechno hoř­lavé mezi po­stu­pu­jící ne­přá­tele a obránce a pak všechno za­pá­lili. Ten řev ho­ří­cích bar­barů!

Také máme do­cho­váno, jak v šar­vátce za­hy­nulo ně­ko­lik By­zan­tinců a vy­slal do bitvy svého zku­še­ného ge­ne­rála, kte­rému dal ohrom­nou ar­mádu a „mnoho rad a stra­te­gic­kých plánů“. Proti tomu ne­měli bar­baři šanci:

(Ge­ne­rál do­ra­zil k malé pev­nosti), oka­mžitě dal při­pra­vit ob­lé­hací stroje a ob­lehl ji. Ří­mané při­tom po­stu­po­vali vpřed bez obav, ně­kteří vr­hali oheň na brány a spá­lili je, za­tímco ostatní pře­lé­zali hradby.

Poslední použití řeckého ohně Byzantinci

Ani su­per­zbraň, jako je řecký oheň, ne­za­jis­tila By­zan­tin­cům na­pros­tou pře­vahu, jak ilu­strují už stří­davé úspě­chy a ne­ú­spě­chy ná­moř­nic­tva. I když se řecký oheň pře­stal v By­zanci po­u­ží­vat, ne­stalo se tak na­jed­nou, což by vy­po­ví­dalo o ztrátě zna­losti, ale po­stupně se od něj ustu­po­valo, jak By­zanc po­stupně ztrá­cela nad­vládu nad mořem. Na za­čátku vlády Ale­xia I. Komnena (1081 až 1118) sice došlo k do­čas­nému vy­lep­šení stavu by­zant­ského loďstva, a do­konce i k vy­lep­šení si­fonu. I jeho sy­novi se ještě da­řilo, ale ke konci vlády jeho vnuka Ma­nu­ela (vládl 1143 až 1180) už se říše za­čala znovu roz­pa­dat a jeden ne­ú­spěšný císař rychle stří­dal dru­hého. Přesto i z této doby máme do­klady o po­u­ží­vání řec­kého ohně.

Roku 1162 byl na di­plo­ma­tické ná­vštěvě před­sta­ven řecký oheň sul­tánu Ki­liji Ar­sla­novi II. (ten samý, co poz­ději v bitvě u My­ri­o­ke­fala dr­tivě po­ra­zil By­zanc, a Turci tak nadobro za­sta­vili rozpí­nání By­zance do Asie) a roku 1171 byl řecký oheň po­u­žit při by­zan­tin­ské šar­vátce s Be­nátčany.

(Sul­tána) do­pro­vo­dili do pa­láce na jih od města, kde jej císař při­jal úchvat­nou hos­ti­nou a po­ctil v nej­hlub­ším přá­tel­ství. Pak jej okouz­lil koň­skými zá­vody a podle oby­čeje za­pá­lil ně­ko­lik lodí a bárek te­ku­tým ohněm a na­prosto uchvá­til sul­tána po­dí­va­nou v hi­podromu, kde má vel­ko­le­post měst zejména šanci vy­nik­nout.

(Be­nátčané se svou vý­mluv­ností do­stali z vě­zení, ukradli loď a po­ku­sili se na ní od­plout pryč …) Když se o tom Ří­mané do­zvě­děli, pro­ná­sle­do­vali je, a když se k nim při­blí­žili, za­tímco pro­plou­vali Abyd­ským prů­pla­vem (Dar­da­nely), roz­hodli se je spá­lit médej­ským ohněm. Ale Be­nát­ští, pro­tože byli se­zná­meni se zvyky Ří­manů, se směle při­pra­vili, na­mo­čili plátno do octa a celou loď jím za­ba­lili. Pro­tože Ří­mané ne­byli schopní uspět – vr­hali oheň proti lodi buď dál, než bylo ne­zbytné, nebo před ni, nebo i když ji za­sáhli, oheň byl ne­škodně od­pu­zen plát­nem a uha­šen vodou, když od­padl – vrá­tili se bez úspě­chu.

– John Kin­na­mos, Deeds of Johnand Ma­nuel Komne­nus

Další zdroj po­pi­suje, jak si­cil­ští „pi­ráti“ ukradli cen­nou ikonu a opev­nili se na řec­kém os­t­rově Ker­kyra (Korfu). By­zan­tinci roz­hodli při­pra­vit lodě oz­bro­jené řec­kým ohněm a vy­pluli proti nim. By­zant­ské ná­moř­nic­tvo bylo nejdřív z vět­šiny roz­stří­leno ka­ta­pulty a ve­li­tel ná­moř­nic­tva byl zabit. Pří­tomný císař byl ně­ja­kou dobu ne­roz­hodný, ale na­ko­nec vydal roz­kaz dobýt pev­nost přímo po­mocí žeb­říku. Ne­chal jej vy­tvo­řit a zvo­lal: „Ten, kdo mi­luje cí­saře a je dych­tivý se vy­zna­me­nat tváří v tvář ne­bez­pečí, ať začne špl­hat.“ Nikdo ne­za­čal, dokud se po chvíli ticha ne­vzmu­žilo ně­ko­lik Nor­manů, které na­ko­nec ná­sle­do­vali další vo­jáci, kte­rým císař na­sli­bo­val hory doly. Bez­po­chyby by By­zan­tinci v této bitvě zví­tě­zili, ale hned poté, co první člo­věk do­sáhl vr­cholu hra­deb (byl to Pou­pa­kes, člen osobní stráže, který Nor­many na­ko­nec před­běhl), se žeb­řík zlo­mil a všichni le­zoucí po­pa­dali a trudně zhy­nuli. Pou­pa­kes byl pa­ra­doxně jeden z mála, kdo tuto zteč pře­žil.

Další pří­klad vy­zbro­jení řec­kým ohněm máme v boji proti vzbou­řenci, Ale­xiu Bra­na­sovi roku 1187. Re­be­lové pře­sta­vili ry­bář­ské bárky na oz­bro­jené lodě a vy­ra­zili proti cí­sa­řovu loďstvu. Cí­sa­řovo loďstvo „by jistě tyto bárky rychle zni­čilo te­ku­tým ohněm, kdyby Bra­na­sovi těž­ko­o­děnci ne­se­stou­pili z hře­benu hory na po­břeží a ne­po­mohli jim.“ Další zmínku máme z doby krátce poté, kdy byl řecký oheň po­u­žit na souši v gra­ná­tové po­době:

Večer toho dne, kdy byl Bra­nas po­ra­žen, byl te­kutý oheň vrhán na domy ne­šťast­ných oby­va­tel Pro­pontu; tato směs, pevně uza­vřená v ná­do­bách, se náhle vznítí a jako údery blesku, za­sa­hu­jící tady a tam, se­žehne co­koli, na co do­padne. Žhnoucí oheň spá­lil a zni­čil kaž­dou bu­dovu, ať už to byl svatý chrám, svatý kláš­ter, nebo svět­ská bu­dova.

– Ni­ke­tas Cho­ni­a­tes, O city of By­zan­tium

Tento kro­ni­kář dále po­pi­suje, jak se John z Pou­tze v době to­hoto roz­kladu za­sa­dil o zís­kání více peněz do roz­počtu:

Stát a ve­řej­nost nemá po­třebu tri­mér ne­u­stále, vý­daje na ně jsou kaž­do­roční vel­kou zá­těží roz­počtu, a tyto zdroje by tedy měly být ulo­ženy do státní po­kladny. Zá­soby a pe­níze by měly být ná­moř­nic­tvu po­skyt­nuty státní po­klad­nou pouze v ča­sech po­třeby …

… a ná­sledně státní po­kladnu vy­tu­ne­lo­val. Když se o něco poz­ději By­zan­tinci sna­žili na­rychlo při­pra­vit lodě před pří­cho­dem kři­žáků, kro­ni­kář po­pi­suje, jak císař Ale­xios III. nebyl schopný za­jis­tit po­sta­vení bo­jo­vých lodí a na­o­pak hro­zil smrtí kaž­dému, kdo se po­kusí po­ká­cet stromy v le­sích, pro­tože v nich rád lovil, a na­ko­nec mu­seli proti kři­žá­kům po­slat „na­rychlo opra­vené tle­jící bárky se­sbí­rané po celé Kon­stan­ti­no­poli“.

Kva­litu vůdce By­zan­tinců v po­sled­ních chví­lích před do­by­tím Kon­stan­ti­pole ilu­strují slova Ni­keta Cho­ni­ata o Ale­xiu III.: „Jeho ne­změrná le­nost se vy­rov­nala jeho hlouposti.“

Konec řeckého ohně

Roku 1203 došlo k ob­lé­hání a do­bytí Kon­stan­ti­no­pole kři­žáky, byl svrh­nut císař Ale­xios III. a do­sa­zen jiný, pro­kři­žácký vůdce. Za­jí­mavé je, že není do­lo­ženo po­u­žití řec­kého ohně, a i když byly po­u­žity zá­palné lodě, nešlo v tomto pří­padě o řecký oheň, ale o loď na­lo­že­nou hoř­la­vi­nami a po­sla­nou proti ne­pří­teli. Be­nátčané tyto lodě za­chy­tili a bez­pečně od­vlekli mimo svou flo­tilu, kde ne­škodně do­ho­řely, je­diná uve­dená ztráta je jedna ob­chodní be­nát­ská loď.

Kaž­do­pádně se zdá, že zde řecký oheň na moři na­sa­zen nebyl a Kon­stan­ti­no­pol padla do rukou kři­žáků.

Do­sa­zený pro­kři­žácký Ale­xios IV. byl By­zan­tinci ob­ra­tem svr­žen a roku 1204 za­čalo druhé do­bý­vání Kon­stan­ti­no­pole kři­žáky, které skon­čilo jejím vy­pá­le­ním. Ani zde zdá se ne­hrál řecký oheň vý­znam­nou roli a mar­šál Ge­o­ffrey de Ville­har­douin si na něj na­pří­klad ve svých pa­mě­tech ani ne­vzpo­mněl, mimo jiné proto se řada au­torů do­mnívá, že ta­jem­ství jeho vý­roby bylo ztra­ceno. Ve sku­teč­nosti mohl být po­u­žít, ale jeho po­u­žití bylo ne­ú­činné.

Řa­dový voják Ro­bert de Clari totiž ta­kové štěstí neměl:

(…) se­shora vr­hali z kotlů ho­řící smůlu, řecký oheň a ob­rov­ské ka­meny, takže byl zá­zrak se­slaný bohem, že ne­byli zcela zni­čeni – tolik utr­pení tam můj pán, lord Peter, a jeho muži za­žili, tolik ne­po­čet­ného a bo­les­ti­vého ne­bez­pe­čen­ství. Přesto se pro­bili až k boční bráně …

– The Conquest of Con­stan­ti­no­ple, Ro­ber­tde Clari (někdy po roce 1205)

Důvod, proč ostatní řecký oheň ne­zmi­ňo­vali, mohl být čistě ten, že s ním po­čí­tali a nijak je ne­pře­kva­pil. Brad­ford (2014) ve své knize o pádu Kon­stan­ti­no­pole z řady růz­ných zdrojů do­kládá, že Be­nátčané – bý­valí spo­jenci By­zan­tinců – byli dobře při­pra­vení na obranu proti řec­kému ohni, mimo jiné své lodě po­kryli se­ši­tými, na­mokře­nými ků­žemi a pro vy­lo­dění po­u­žili kryté můstky.

Kon­stan­ti­no­pol padla, velká část města byla vy­pá­lena, a i když byla znovu do­byta, By­zan­tinci už nikdy ne­do­ká­zali do­sáh­nout pů­vodní ve­li­kosti.

De­fi­ni­tivní konec na­stal roku 1453, kdy byla Kon­stan­ti­no­pol do­byta Turky. Pokud jde o po­u­žití řec­kého ohně, máme málo in­for­mací a do­klady o po­u­žití jsou buď ne­přímé, nebo si vzá­jemně pro­ti­řečí. Těžko do­klá­dat ná­mořní po­u­žití řec­kého ohně, když By­zan­tinci prak­ticky ne­měli ná­moř­nic­tvo a spo­lé­hali v tomto ohledu na své ital­ské spo­jence.

Do­u­kas po­pi­suje, jak se Be­nát­ští po­ku­sili v noci spá­lit tu­recké lodě, Longo Gius­ti­ni­ani vy­mys­lel plán a na­lo­žil na tri­méru 150 nej­zku­še­něj­ších Italů a „roz­ličné bo­jové stroje“. Ja­nov­ští je­jich plán ale prý vy­zra­dili Tur­kům, kteří ná­sledně noční útok če­kali a po­to­pili loď je­di­ným vý­stře­lem z děla. Není vý­slovně zmí­něno, že nesli řecký oheň, ovšem pro zá­palné lodi ne­bý­valo po­třeba nej­lep­ších ná­moř­níků ani bo­jo­vých strojů.

Kri­to­vou­los (pí­šící pro Turky) nejdříve po­pi­suje, jak sul­tán Mehmet ob­je­vil me­todu ne­přímé střelby z děla a s po­mocí straš­li­vého umění ma­te­ma­tic­kých pro­počtů je scho­pen ničit i lodě, které jsou kryté pře­káž­kou. Hned vzá­pětí po­pi­suje, jak se tu­rec­kou blo­kádu po­ku­sily pro­ra­zit tři velké lodě při­vá­že­jící zá­soby. Ty sul­tán při­ká­zat za­jmout, pří­padně po­to­pit, což se bez­mála po­vedlo. Díky bez­větří tu­rečtí ves­laři lodě do­hnali a po ně­ko­li­ka­ho­di­no­vém boji se jim je málem po­da­řilo ob­sa­dit. Pak se ale zvedl vítr a ital­ské lodě byly schopny od­plout do bez­pečí pří­stavu. Ni­colo Bar­baro (Be­nátčan) udá­lost po­pi­suje po­dobně, píše ale, že lodě byly tři ja­nov­ské a mezi nimi byla i loď pa­t­řící kon­stan­ti­no­pol­skému cí­saři. V těchto dvou zdro­jích není ani slovo o řec­kém ohni, ale Run­ci­man (1965) z dal­ších zdrojů vy­vo­zuje, že cí­sa­řova loď byla vy­ba­vena řec­kým ohněm, který byl po­u­žit.

Další zdroj je hojně ci­to­vaná Sphran­th­zeho kro­nika, ta má ale dvě verze – kratší a delší. Kratší je zdá se au­ten­tická, ale o pádu Kon­stan­ti­no­pole uvádí pouze to, že kro­ni­kář měl pro­vést in­ven­turu zbraní, což udě­lal, ale zjiš­tění pro­zra­dil jenom cí­saři, a do­bý­vání je od­byto dvěma vě­tami; větší pro­stor autor vě­nuje svému rev­matu. Delší verze byla na­psána asi o sto let poz­ději a už ob­sa­huje zmínky o řec­kém ohni: jed­nak měl být vrhán proti ob­lé­ha­cím stro­jům, jed­nak měl být po­u­žít k li­kvi­daci tu­nelů, které ne­přá­telé pro­ko­pá­vali.

Tu­nely nicméně po­pi­suje i očitý svě­dek, už zmi­ňo­vaný Ni­colo Bar­baro. Obránci zjis­tili, že Turci pod­ko­pali zá­klady hra­deb a jsou při­pra­veni ne­če­kaně za­ú­to­čit: „(…) když naši muži ob­je­vili tento tunel, vrhli do něj oheň a Turci na druhé straně po­cho­pili, že jej c__hceme za­pá­lit__, a za­pá­lili jej na druhé straně, takže hořel z obou stran.“ Autor píše, že dovnitř „vrhli oheň“, ale ten nebyl za­pá­lený, což je jedna z mož­ností, jak po­u­žít řecký oheň. Po­pi­suje pět dal­ších po­kusů pro­ko­pat tunel, z nichž jeden se pro­padl sám, zby­tek opět pod­pá­lili tak, že do něj „vrhli oheň“. Jedná se pouze o ne­přímý do­klad, ale Anna Komne­novna v dří­věj­ších do­bách po­psala po­dobný po­stup li­kvi­dace ne­přá­tel­ských sa­pérů s po­mocí řec­kého ohně.

Do­klady o po­u­žití řec­kého ohně při pádu Kon­stan­ti­no­pole roku 1453 do­po­sud nejsou spo­leh­livě zpra­co­vány, pře­lo­ženy do mo­der­ního ja­zyka a volně do­stupné, na­pří­klad ty ci­to­vané Run­ci­ma­nem, a proto otázku jeho po­u­žití v této bitvě ne­chá­vám ote­vře­nou.

Shrnutí

Li­te­rární do­klady je bez­po­chyby nutné číst kri­ticky, ale řada in­for­mací se v nich opa­kuje, ob­zvláště cenné jsou ty, ze kte­rých máme do­klad z obou stran. Řecký oheň …

• v užším slova smyslu byla pře­de­vším ná­mořní zá­palná zbraň, která měla po­dobu ka­pa­liny vr­hané ze spe­ci­a­li­zo­va­ných tru­bek, „si­fonů“;
• řada zdrojů po­pi­suje jako te­kutý či le­pivý, je ob­tížné jej hasit a plave na vodě. Si­fony vr­ha­jící oheň jsou umís­těny ty­picky na přídi lodí zva­ných dro­móny;
• je výraz, který pro svou zbraň By­zan­tinci nikdy ne­po­u­ží­vali, jedná se o po­jme­no­vání za­ve­dené kři­žáky, kteří tak ozna­čo­vali i jiné zá­palné zbraně, což při­spívá ke zmat­kům, které máme v před­sta­vách o této zbrani;
• mohl být po­u­žít jenom na klidné vodě a byl efek­tivní pouze na re­la­tivně krát­kou vzdá­le­nost. I v době nej­vět­šího roz­ma­chu by­zant­ské říše By­zan­tici pro­hráli řadu bitev na­vzdory tomu, že vládli touto zbraní.

Závěr

Exis­tují zřejmě tři hlavní dů­vody, proč se řecký oheň pře­stal po­u­ží­vat, a není to tím, že by By­zan­tinci za­po­mněli, jak jej vy­ro­bit.

Za­prvé, státní ta­jem­ství pře­stalo být ta­jem­ství a Be­nátčané vr­hali řecký oheň roku 1081, An­jou­ovci na Si­cí­lii roku 1270, Ara­bové jím trá­pili kři­žáky o po­znání čas­těji než By­zan­tinci a vy­dr­želo jim to déle, Ara­bové pře­dali ta­jem­ství te­ku­tého ohně Číňa­nům a máme do­konce za­jí­mavý do­klad po­u­žití zbraně od­po­ví­da­jící řec­kému ohni z Malty roku 1565.

Dru­hým dů­vo­dem je jed­nak vývoj da­le­ko­nos­ných zbraní (ka­ta­pulty), jed­nak poz­dější objev střel­ného pra­chu, který se v Ev­ropě začal ob­je­vo­vat od tři­nác­tého sto­letí a který byl ve vý­sledku mno­hem účin­nější než řecký oheň. By­zant­ská říše byla ke konci své exis­tence na mi­zině a ne­byla schopná vy­u­žít tuto nově se ob­je­vu­jící su­per­zbraň.

Třetí důvod je zru­šení by­zan­tin­ské flo­tily a pře­dání ná­mořní kon­t­roly spo­jen­cům. Řecký oheň byl vždy pře­de­vším ná­mořní zbraň.

Snad je tady ještě důvod čtvrtý: By­zan­tinci po­stupně ztra­tili kon­t­rolu nad zdroji, ze kte­rých se řecký oheň vy­rá­běl.

A z če­hože se ten řecký oheň vy­rá­běl? To zů­stane zá­ha­dou při­nejmen­ším do příštího Drak­karu.

Zdroje

Pro zá­jemce o pro­ble­ma­tiku řec­kého ohně do­po­ru­čuji pře­de­vším dvě níže uve­dené knihy, mimo jiné proto, že jsem pře­klá­dal pů­vodní do­klady při­nej­lep­ším z druhé ruky, čas­těji aspoň třetí, proto nemá smysl od­ka­zo­vat na kon­krétní vy­dání jed­not­li­vých pře­kladů sta­rých ru­ko­pisů. Ná­sle­du­jící dvě knihy jsou jed­nak vý­borné, jed­nak se za­bý­vají pro­ble­ma­ti­kou pře­kladu z pů­vod­ních zdrojů, jed­nak z nich je tento člá­nek možno z velké části po­sklá­dat:

• Par­ting­ton, James R. (1999), A His­tory of Greek Fire and Gun­pow­der, Johns Hop­kins Uni­ver­sity Press.
• Pryor, John H.; Je­ffreys, Eli­za­beth M. (2006), The Age of the ΔΡΟΜΩΝ: The By­zan­tine Navy ca. 500–1204, Brill Aca­de­mic Pu­b­lishers.

Z ne­do­statku ji­ných mož­ností jsem musel vy­chá­zet z dnes kla­sické (a řekl bych špatně ozdro­jo­vané) knihy o pádu Kon­stan­ti­no­pole, která je dodnes ne­kri­ticky ko­pí­ro­vána.

• Run­ci­man, Ste­ven (1965), The Fall of Con­stan­ti­no­ple, 1453 (Canto ed.), Cambridge Uni­ver­sity Press.