Hranice ve středověku

Hranice tady vždy byly a s nejvyšší pravděpodobností i budou. Jejich podoba se ale za staletí jejich existence měnila a čím více do minulosti jdeme, tím odlišnější jejich představa a význam v lidské mysli byl. Snad také proto, že v opravdu hluboké minulosti se většinou ani nejednalo o čáru, jak jsme dnes zvyklí.

A právě na jejich podobu před tisíci lety ve střední Evropě se zaměří tento článek. Na příkladech různých států v nám dobře známém prostoru si ukážeme, jakých forem mohly hranice nabývat v závislosti na okolní krajině nebo délce osídlení.

Než ale začneme, je třeba najít odpověď na zásadní otázku:

Co je vlastně hranice?

Ač se podoba hranic měnila, zachovaly si svou podstatu a funkci, která z množiny bodů nebo lesa, řeky či pohoří dělá objekt zájmu mého článku. Prohlášení jednoho z výše uvedených za hranici z něj udělá dělítko mezi dvěma velkými světy.

Přesněji rozdělí NÁS a JE. Od nepaměti to tak je. MY žijeme na naší straně, ONI na straně druhé. Před Olzou je naše, za Olzou Poláků. Za Beskydskými hřebeny začíná země Slováků. Jsou tam jiné zákony, platí se jinými penězi, lidé hovoří jiným jazykem a vůbec, nejsme to MY.

Od toho hranice je. Rozděluje ty, kteří patří do naší skupiny a ty, kteří jsou mimo ni. A cokoli tyto dva rozdílné světy rozdělí spolehlivě, je dobrá hranice.

Řeka jako hranice

Právě řeka se v případě rozdělování lidí dá velmi dobře využít. V raném středověku bylo totiž obtížné ji překonat. Mosty byly jen v zemích, kam dosáhl vliv Římské říše, brody byly kontrolovány z hradišť v jejich blízkosti postavených a ačkoliv by je snad jednotlivci dokázali nějak překonat jinde, třeba na voru, kupci s plnými vozy a velká vojska těžko.

Navíc se dá skoro přesně určit, kudy hranice vede. My žijeme na jednom břehu, oni na druhém. Řeka samotná navíc docela houževnatě vzdoruje vašim kolonizačním snahám; na rozdíl od hor a lesů, jak se přesvědčíme dále.

Příkladem hraniční řeky může být třeba Warta[1], ve dvanáctém století oddělující Poláky od Pomořanů nebo Pěna rozdělující Pěňany a Ratary[2]. Avary a Bavory dělila Enže[3], česká Vltava podle mě nebyla hranicí po celou dobu svého toku, zato Labe v Německu…

… zavlažuje území Čechů a Srbů, na středním toku odřízne Slovany od Sasů a nakonec svým tokem rozdělí gamburský a brémský diecézní okrsek…

— Helmold z Bosau, I:2 [4]

Odra pak:

… plyne na sever, protéká středem území Vinulů a odděluje Pomořany od Vilců.

— Helmold z Bosau, I:2

Řeky ale nesloužily vždy jako hranice. Ne vždy totiž bylo výhodné vést hranice po jejich toku, jindy se postupnou expanzí ocitly v nitru nějakého státu. Potom sloužily jako svého druhu dálnice, protože bylo jednodušší postavit loď a plout s ní po řece, kde byla poháněna silou přírody, než se spoléhat na nedobré cesty a povozy. V zimě, když řeky zamrzly, se daly využít i pro přechod vojska. Podobně na se k litevskému Romove dostal český král Přemysl II.[5]

Občas se na místě řek ocitla jezera, třeba Čudské jezero (jindy se uvádí jako jezero Peipsi) oddělovalo Rusy od pohanských kmenů v Pobaltí. Svou funkci na mapě si podrželo do dnešních dnů. Táhne se přes něj rusko-estonská hranice.[6]

Změny na říčních hranicích

… nebylo tak těžké provést. Řeka se dá, ač obtížně, překročit s vojskem, které si dalo za cíl podrobit zemi za řekou, a je jich všude dost, takže není problém najít nějakou jinou, která může sloužit jako náhrada za starou hranici. Potom se z hranice staré stávala vodní cesta v nitru dobyvačného státu.

Hranice vzniklé přirozeným vývojem sídlišť v oblasti

České hory

Může se zdát, že nějaké okolojdoucí božstvo nakreslilo po stvoření světa čáru po horách ve středu Evropy a vznikla země po staletí nesoucí název Bohemia, ale pravda to není. Tu čáru totiž nakreslily lidské potřeby.

V jejích mezích žili Bójové, kteří nám dali v latině jméno, Markomani za Marobuda, jejichž nejlepší hodina přijde za válek s Římany ve druhém století, vládla v nich knížata a králové z Oráčova rodu, přivlastnili si je Habsburkové a dnes si lid sídlící mezi odvěkými hranicemi volí své zástupce do parlamentu v Praze. Lidé se promísili, způsoby vlády se změnily, ale ta čára se neposunula výrazně nikdy.

Národy, které na naše území přicházely, totiž hledaly co nejlepší podmínky k životu. Stahovaly se ke korytům řek a úrodným nížinám, zatímco hory stály dlouho mimo jejich zájem. Jednoduše se na nich nedalo žít. Půda je od šesti set metrů nadmořské výšky příliš kamenitá, počasí horší, lesy hlubší, a co víc… žili v nich vlkodlaci, přízraky a každý druhý kořen byl bludný.[7]

Podobně jako lidé, kteří se usídlili v kotlině tvořené Vltavou a Labem, neměly ze stejných důvodů zájem o hory onu kotlinu obklopující ani národy sídlící mimo ni. Tak se život a sídliště rozvíjeli v okolí řek, Slované žďářili a káceli lesy rostoucí okolo nich a přes neprostupné hory se probíjely karavany. Sem tam do kopců nich zamířil nějaký mnich samotář, uhlíř nebo lapka, ale obyčejný vesničan z oblasti třeba Prahy byl rád, že nemusí bojovat s divočinou, draky a pohanskými božstvy, která v těch horách jistojistě žili.

Hory se staly hranicí.

Nikdo sice nevěděl, kudy hraniční čára přesně vede, ale byl si jist, že když půjde po tři dny na západ, dojde do země Bavorů. Po dalších třech dnech pochodu na východ se rozprostírala země Čechů. On sám byl pak v zemi, která patřila strašidlům a běsům.

Mohli bychom tedy říct, že se hranice táhla už v předhůří masivů, ale výjimku představovaly cesty přes hory. Tam hranici kreslila místa určená jako celnice, a to poměrně přesně. Ostatně prostor, který se musel rozdělit mezi nás a je nebyl moc široký, a hrad nebo hradiště postavený nad stezkou tuto funkci plnil celkem dobře. Podobně jako zásek vybudovaný v čase války společně s okruhem vymezeným dostřelem luku.

Změny hranice Čech

… se v podstatě neděly. Jak jsem už psal výše, hory a les, který na nich rostl, byly takovou překážkou, že nikdo nedokázal hraniční čáru (byť notně tlustou) výrazněji překreslit. Za poslední staletí se dotvářely jen malé detaily, které ale nebyly příliš podstatné pro její celkový vzhled. Podobně jako naši sousedi neměli vůli a možnosti snažit se proniknout do české kotliny, měli i Přemyslovci notné problémy proniknout z ní.[8] Výjimku představuje zábor Moravy, kdy se nová hranice vytyčila v předhůří Beskyd a na moravských řekách.

Hraniční hvozdy

Hory byly velkou překážkou v šíření osídlení, a tak se staly hranicí jaksi přirozeně. Dokonce se dá předpokládat, kudy povede čára oddělující různá etnika ve střední Evropě, pokud dojde na nějaká apokalyptický scénář a civilizace padne. To jen tak pro zajímavost, ne že bych se takovým spekulacím nějak do podrobna věnoval.

Jak ale vypadala a vznikla hranice daná osídlením a jeho hustotou v místech, kde žádné masivy nebyly? Jako příklad může posloužit ta mezi Sasy a Obodrity.

Slované (v tomto případě různé kmeny, které později vytvořily jádro obodritského státu) jednoduše narazili po relativně pustém prostoru v severním Německu na sídliště germánských starousedlíků. Jejich postup se zastavil, ale dvě odlišná etnika stále odděloval les, tehdy dominantní typ krajiny na sever od Alp a západ od Dněpru.[9]

Byl hustý, stezky v něm málo udržované, žili v něm běsi, každý druhý kořen byl bludný a celkově to bylo velice nebezpečné místo, skoro jako naše hory. Jen chyběly rokle a převýšení. Teda ne, že by to nějak zvlášť vadilo.

Hvozd se proto stal hranicí.

Hvozdem ale myslím ten opravdu hluboký a temný les. Dnes nemáme moc šancí jej spatřit, ale skutečně to není ten, kterým se bez větší námahy projdete, když se vydáte po značkách Klubu českých turistů někam na hory. V lese, o kterém píšu, jsou stromy starší než čas, zrádné kořeny kryje tlustá vrstva podrostu a v postupu brání spadané trouchnivějící kmeny.

Kdysi byl takový v celé Evropě, ale kontinuální osídlení mu uštědřilo tvrdou ránu. Byl po generace kácen, a i když se objevily v dějinách fáze, kdy nebyl nikdo, kdo by se chopil sekery, zachoval si svou tvář jen na některých místech. Rozhodně ne okolo velkých řek a v nížinách. Nicméně i tam se daly najít výjimky. Jednou z nich je zrovna obodritsko-saská hranice.

Les se po odchodu germánských kmenů, které na Baltu žily před šestým stoletím, stihl do jisté míry obnovit. Slované se pak usadili okolo řek, podobně jako na našem území, a začali porost okolo sebe kácet, protože potřebovali prostor pro svá pole. Pásmo stromů, které je oddělovalo od Němců, ale nechávali víceméně jeho vlastnímu osudu. Neukusovali z něj půdu pro svá pole a podobně se chovali i Sasové na druhé straně. Stromy totiž chránily oba národy: bylo velmi náročné je překonat.

Když si pak Karel zvaný Veliký podrobil po válce trvající třicet let Sasy, hranice Franků se posunula k tomu hustému lesu. Mnoho se ale nezměnilo. Jen Sasové platili daně někomu jinému, a ten zase neměl potřebu probíjet se mezi staletými stromy na východ.

Změny na obodritsko-saské hranici

… se udály až po dlouhém období od jejího vzniku, přesněji v ve druhé polovině dvanáctého století. Tehdy hranice ztratila význam. Německá šlechta si podrobila ty, kteří žili na východ od hvozdu a později lidé potřebovali prostor, kde by mohli postavit domy pro sebe a své potomky. Les, a tedy hranice, která už neměla smysl, zanikl pod sekerami sedláků.

Německé šlechtě nevadilo, že vládne dvěna odlišným národům. Nový bůh s ní souhlasil: bylo mu jedno, jakým jazykem mluví ti, kteří se k němu každou neděli modlí. A tak se v krvi a popelu starého světa spojilo MY a ONI na obou stranách hraničního hvozdu. Ale to už není předmětem tohoto článku.

Obecně se pak dá napsat, že lesní hranice zanikla s vykácením lesa. Obvykle se tak stalo, když si jeden ze států podrobil druhý na opačné straně hranice a jeho území k sobě připojil. Lidé pak hvozd vykáceli, protože jeho další existence neměla smysl a jen zabíral místo, kde mohla být pole.

Limes Sorabicus: podivná hranice

Politickou situace ve střední Evropě v průběhu osmého a devátého století významně ovlivnila Francká říše, a proto bych měl alespoň zběžně popsat, jak vypadal její východní okraj. Dobyvačné války Karla Velikého na východě za účelem přímého podmanění území končí krátce po roce 800. O něco později, přesněji roku 805 ve spisu Capitulare missorum, se pak definuje čára, přes kterou je zapovězeno vyvážet zbraně.

Tato linie začínala ve městě Bardowiek, pokračovala na jih přes Magdeburk a Erfurt a u Řezna se stáčela na východ podél českých hor až k Lorchu, kde končila. Byly na ní určené stanice, kde kupci platili clo za své zboží, a kde se kontrolovalo, zda náhodou nevezou něco, co zákon zakazoval. Zmínku si zaslouží, že i přes císařův zákaz se dále zbraně do slovanských zemí vyvážely, jak svědčí archeologické nálezy.

Na západ od Limes bylo vlastní území Franků, na východ nezávislé, nebo Frankům poplatné státy.

Limes Sorabicus ale ne vždy přesně kopíroval přirozené hranice. Labe, které v osmém století dělila Slovany a Sasy se dotýkal jenom v Magdeburku a Sály, dávné hranice mezi Srby a Sasy, prakticky vůbec.[9]

Frankové za Limes pronikali, ale s výjimkou Srbska se území na východ od něj nestalo přímou součástí říše na delší dobu. Vždy se jednalo o poplatky, které místní museli platit (a kterým se nevyhnuli ani Češi), popřípadě závislost na panovníkovi jako soudci, což potkalo Obodrity. Obodrité si do jisté míry udrželi nezávislost na Karlu Velikém, a později jeho synech, ale Karlovci zasahovali do jeho vnitřních záležitostí, jako byla volba knížete. Přesto si ale troufám tvrdit, že obodritský stát byl ještě relativně nezávislý, na rozdíl od Sasů, kteří ani po skončení období takřka neomezené moci franckých panovníků nenabrali kurz vlastní politiky a zůstali ve svazku mnohonárodnostní říše, na rozdíl od svých slovanských sousedů.

Změny na Limes Sorabicus

… se podobně jako v případě českých hranic neděly. Výjimku představovalo již zmíněné Srbsko, které bylo do říše začleněno, ale i když se státy za Limes stávaly poplatné králi Franků, hranice se přímo neposouvala, jak jsem již psal výše.

Jiná vymezení hranic

Ne vždy se hranice určovaly podle nějaké přírodní překážky pro osídlení: například ve stepích Euroasijského stepního pásma. Není to sice případ střední Evropy, ale jižní hranice Kyjevské Rusi kopírovala hranici mezi stepí na jihu a alespoň z části zalesněnými oblastmi na severu dnešní Ukrajiny. Na Dněpru pak předěl tvořily Dněperské prahy, po které musela být od břehu odstrkována Perunova modla po křtu roku 988.

Zmínku si zaslouží jeden trochu kuriózní příklad z Polska, spíše než o to, kudy se hranice táhla se jedná o to, jak byla vymezena. Když Boleslev Chrabrý vytáhl proti Sasům…

… zkrotil [je] tak mohutnou silou, že na řece Sále, uprostřed jejich území železným sloupem vyznačil hranice Polska.

— Gallus Anonymus, I:6 [10]

Později se tohoto motivu chopil Jan Dlugosz, když přirovnal Boleslava vztyčujího sloupy jak na Sále, tak na Dněpru, k antickému Herkulovi. V Polsku (a zvláště v tamním malířství) je to docela oblíbený motiv, ale nepodařilo se mi dohledat důkazy podporující podobné vytyčení hranic.

Podobná technika demonstrace, že zde začíná naše země je na obrázku výše. Socha na obrázku původně v jedenáctém až dvanáctém století sloužila pravděpodobně jako modla pohanských Prusů. Poté, co území, na kterém stála původně, získali ve třináctém století Němečtí rytíři, používala se jako hraniční kámen.[11]

Závěr

Ve článku jsme si zběžně představili některé z hranic oddělující kmeny a etnika ve střední Evropě v období osmého až dvanáctého století a to, jak se v čase měnily. Změnu pak pomohly určovat faktory jako vůle a moc dobyvatele, jako v případě Karla Velikého, který se probil k území Obodritů a dál už nepokračoval, nebo jejich povaha, jako v případě českých hor, která sice Přemyslovské panství mnohokrát zachránila, ale zase jim znemožnila větší expanzi.

Zdroje

• 1) DYNDA, Jiří. Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Dolní Břežany: SCRIPTORIUM, 2017. ISBN 978-80-88013-52-5.

• 2) HRABOVÁ, Libuše. Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin polabských slovanů v historiografii. České Budějovice: Veduta, 2006. ISBN 80-86829-18-9.

• 3) Die Awaren. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2020-01-16]. Dostupné z: [https://de.wikipedia.org/wiki/Awaren]

• 4) Z BOSAU, Helmold a Jan ZDICHYNEC. Kronika Slovanů. Dotisk 1. vyd. Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0786-9.

• 5) PLUTA, Jerzy. Jezioro Pejpus. Varšava: Bellona, 2018. ISBN 978-83-11-15578-7.

• 6) Opět Pluta, viz. výše.

• 7) ARGONANTUS. Kopce a hory ve středověku [online]. [cit. 2020-01-16]. Dostupné z: [http://drakkar.sk/66/kopce-a-hory-ve-stredoveku.html]

• 8) ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí. 2. dopl. vyd. Praha: Lidové noviny, 2007. ISBN 80-7106-196-4.

• 9) I se dvěma předchozími odstavci Hrabová, viz. výše.

• 10) ANONYMUS, Gallus a Josef FÖRSTER. Kronika a činy polských knížat a vládců. Praha: Argo, 2009. ISBN 978-80-257-0206-2.

• 11) MUZEUM ARCHEOLOGICZNE V GDAŃSKU. Baby pruskie [online]. [cit. 2020-01-24]. Dostupné z: [https://archeologia.pl/dom-przyrodnikow/baby-pruskie]