Ravnburgh: Lodě a námořnictvo

Paluba Ravnburského posla se otřásla a z její obruby na levém boku, kam zasáhly kule pirátských pušek, vyletěl mrak třísek. Jeden z lodníků s výkřikem padl na palubu a přidržoval si krvavý obličej. Kapitán lodi rychle rozkázal: „K lanům!“ „Ano, pane,“ odpověděla posádka. „Plachty na vítr!“ „Na vítr, pane!“ Pirátská loď pod vzdutou rudou plachtou s vyšitým černým krakenem, se zoufale snažila uniknout dvojici ranvnburských kog. Menší z nich, Mořský pes, právě vypálila z dvojice svých pušek na pravoboku. Pan Hugh, její kapitán, byl zručný střelec a už podruhé v průběhu bitvy zasáhl piráta přesně na čáru ponoru. Pronásledovaná koga nabírala vodu a ztrácela svou pohyblivost. Kapitán ravnburského posla kývnul na puškaře na přídi, který se krčil u dvojice jejich vlastních pušek s několika vojáky: „Pal, Avery!“ Puškařova rozžhavená tyč vjela do zátravek – do první, do druhé – a hlavně vyslaly další střely, které způsobilo spoušť v lanoví pirátské lodi. Menší koga už nedokázala udržet rychlost a unikat oběma svým pronásledovatelům. Začala se pomalu naklánět a její stále napjatá plachta s nestvůrným krakenem ji začala otáčet na stranu.

Na tu chvíli kapitán Posla čekal. „Kormidlo vlevo,“ křikl na kormidelníka. „Vlevo!“ Ten strhl páku kormidla, aby vychýlil příď Ravnburského posla. Koga se otřela se o bok pirátské lodě a lodníci vrhli háky. V tě chvíli zadrnčely tětivy na obou palubách a vojáci s výkřikem „Ravnsburgh!“ skočili na palubu zahákovaného piráta. Byly slyšet jednotlivé výkřiky, sténání, křik kapitána, který volal znovu „Ravnburgh!“ a řev odpovídajících vojáků…

Velká většina lodí, které brázdily vody kolem velkého ravnburského přístavu byly velké kogy, které připlouvaly s nákladem zboží. Nad mnohými z nich vlály vlajky hanzy. Byly tím nejekonomičtějším prostředkem, jak spolehlivě přepravit zboží a náklady. Válečné lodě byly většinou také kogy, které byly pro boje zrekvírovány a přestavěny. Sem tam se v přístavu objevily i karavely, které sloužily především k dálkovému obchodu s luxusními předměty a průzkumu, případně galéry užívané především pro válku. Ty byly ale poměrně vzácné mezi obvyklými návštěvníky. Většinou šlo o žoldnéře z některého města Ligy, kteří připluli z Vnitřního moře, aby pronajali své lodě a zbraně do služeb některé ze zdejších mocností.

Koga

Byla to velká bachratá loď s jedním stěžněm a masivní čtvercovou plachtou. Kogy byly asi 15-25 metrů dlouhé a mezi 5-8 metry široké. Kormidlo bylo na zádi a relativně ploché dno a nízký ponor (3-5 metrů) umožňovalo kogám manévrování v mělkých vodách. V případě odlivu mohly sednout na mělčinu a bylo-li třeba, na krátkou vzdálenost mohly být poháněny vesly.

Trup lodi byl obložen dubovými prkny klinkerovou obšívkou. To znamená, že na žebra byly pomocí kovových hřebů připevňována prkna, tak že jedno přesahovalo druhé. Díky tomu byla vnější strana zubatá. Tato konstrukce jim propůjčovala výjimečnou pružnost, dobrou stabilitu a byla jednoduchá na výrobu. Nevýhodou byla vyšší propustnost (i za použití pryskyřice nebo asfaltu na spáry do lodi prosti víc teklo) a pokud byla delší dobu mimo vodu, musela se nejprve nechat „zatáhnout“ (nechat prkna znovu nasáknout vodou a tím expandovat), protože do ní teklo jako do cedníku. Kogy mohly plout pouze po větru, nemohly křižovat proti němu.

Velká výhoda lodi byla to, že umožňovala za pomoci malé posádky převážet velké náklady ekonomicky a levněji než kdykoli předtím. Posádku lodi tvořilo v případě menších kog okolo 15 mužů (nejmenší možný počet mužů, kteří mohli loď ovládat byl okolo deseti), větší vyžadovaly 20-25 námořníků.

Náklady se tehdy měřily na „vozy“, přesněji plně naložené žebřiňáky tažené čtyřspřežím koní (na váhu asi dvě tuny). Běžně velké kogy umožňovaly naložit okolo 50 vozů, tedy stejně jako konvoj 50 žebřiňáků tažených 200 koňmi. Velké kogy pak zvládaly uvézt až dvojnásobek této váhy.

Tato obchodní loď se dala přeměnit na válečnou přidáním přední a zadní nástavby s cimbuřím, která fungovala stejně jako hradní cimbuří (v angličtině se tyto nástavby dokonce přímo označují jako „hrady“) a za které se mohli ukrývat střelci se samostříly a píšťalami. Zadní nástavba také umožňovala naložit více nákladu, protože se do ní dala přesunout kajuta pro posádku (a podpalubí tak plně naložit nákladem). Obě nástavby se také často přidávaly na lodě kvůli ochraně před piráty.

V případě války často panovníci zrekvírovali obchodní lodě a rychlou dostavbou nástaveb je přeměnili na válečné lodě, kterými posílili svá malá loďstva. Na palubu se pak pro bitvu nalodili královští vojáci, aby sloužili pro vylodění na nepřátelské lodě a střelci ze samostřílů na cimbuřích lodí a v koši na stěžni. V bitvách se občas kogy připoutaly dohromady, aby vytvořily „plovoucí pevnost“, která postupovala proti nepříteli a rychle ho přemohla výsadkem přesily vojáků.

Kogy byly vybaveny na obranu „puškami“ (tedy nerýhovanými děly na střelný prach), které se v dřevěných lafetách zajištěných pytli s pískem umisťovaly na přední nebo i zadní nástavbu lodi. Ozbrojené obchodní lodě mívaly většinou dvě až tři pušky, které používaly na obranu proti pirátům. Pokud byly napadeny, snažily se pronásledovatelům vyřadit kormidlo nebo poškodit plachtu a rychle uniknout. Vojenské lodě mohly pušek nést více, ale byly velice drahé a málokterý král jich na lodi riskoval příliš mnoho. Jejich ráže bývaly zpravidla menší než falconet, protože zpětný ráz z velkého děla mohl loď převrátit nebo roztříštit palubu. Pálily obvykle čtvrtliberní nebo půlliberní kule.

Karavela

Byly to rychlé a hbité lodě, které se mohly odvážit na oceány a byly využívány především pro dálkové plavby, objevitelské výpravy a dálkový obchod. Díky nízkému kýlu mohly také plout proti proudu řek a plavit se v mělkých pobřežních vodách. Pokud posádka vytáhla čtvercové plachty, mohla karavela dosahovat velkých rychlostí plavby. Lodě zpravidla vozily s sebou obě plachty a měnily je dle potřeby.

Posádka karavely byla obvykle dvacet mužů. Obvykle měřily na délku mezi 12 a 18 metry a měly obvykle dva až tři stěžně zpravidla s trojúhlelníkovými plachtami, které jim umožňovaly křižovat proti větru a dobře manévrovat u pobřeží.

Karavely byly menší (aby si udržely svou hbitost) a díky tomu měly menší kapacitu pro náklad a mohly ubytovat méně posádky. Zpravidla mohly naložit okolo třiceti vozů (50-60 tun) zboží a zásob. Oproti kogám tak nemohly na kratších trasách konkurovat ekonomicky, ale na delší plavby i navzdory menšímu nákladu, který mohly naložit, mohly úspěšně podnikat. Nedostat nákladového prostoru byl později vyřešen v podobě karaky (které se také říkalo nau), která nabídla některé výhody karavely, ale byly větší a naložily více nákladu.

Galéra

Galéry byly dlouhé štíhlé veslice s pomocným oplachtěním a malým ponorem (asi 1,5-2,0 metry). Dosahovaly zpravidla délky 25-60 metrů. Poháněné byly řadou vesel na každém boku. To byli zpravidla otroci nebo váleční zajatci, přikovaní ke svému místu řetězy. Rytmus udával bubeník a dozorci s biči nutili veslaře držet rychlost veslování. Kromě toho mívaly i stěžně, na které byly napínány pomocné trojúhelníkové plachty. Mohly ale mít jen omezené množství plachtoví, pro pohyb se spoléhaly především na své veslaře. Jejich nevýhodami byla malá tonáž (a tím možnost převážet jen malý náklad) a zranitelnost lodi v bouři nebo na otevřeném moři. Nemohla se odvážit na oceán, kde by ji velké vlny převrhly a rozbily.

Tyto lodě byly používány především na mělkém Vnitřním moři, kde se mohly projevit jejich hlavní výhody. Těmi byly snadná manévrovatelnost v mělkých vodách a pobřežních vodách, které byly plné ostrůvků a útesů. Malý ponor jim také umožňoval snadněji uniknout před pronásledovateli (nebo naopak pronásledovat méně obratnou kořist). Mohly rychle změnit kurz bez ohledu na vítr (a obracením směru veslování i couvat) a i v bezvětří mohly pokračovat v plavbě díky veslování. Na krátkou vzdálenost mohly vyvinut značnou rychlost a díky tomu dostihnout a donutit nepřátelské lodě k bitvě. Díky tomu byly oblíbené u pirátů Vnitřního moře, kteří číhali ukryti za malými ostrůvky a vyrazili na plnou rychlost ve chvíli, kdy se přiblížila obchodní loď.

Galéry mohly mít jen malou palebnou sílu (jen pušky na přídi), v bitvě spoléhaly na taranování protivníka (při kterém galéra okovaným kloune vrazila do nepřátelské lodi) nebo na výsadek ozbrojených vojáků na palubu nepřátelské lodi. Většina děl měla dostřel okolo pěti set metrů, což byla vzdálenost, kterou galéra urazila za dvě minuty. To bylo mnohem rychleji, než bylo třeba k opětovnému nabití děl. Používaly se tak především k zesílení účinku taranu, když vystřelily těsně před nárazem lodi a přebíjely se až po bitvě.