Ravnburgh: Válečnictví rané renesance

Tento článek obsahuje shrnutí válečnictví a druhů jednotek používaných v renesanci, už po vynálezu střelného prachu, ale ještě před vynálezem muškety. V našem světě je to víceméně období odpovídající husitským a burgundským válkám, především ale italským válkám mezi lety 1494 až 1559. Jednotlivé reálie se v průběhu té doby výrazně měnily, takže níže uvedený souhrn je už konkrétní adaptací pro svět Ravnsburghu než přesným zachycením určité konkrétní historické doby.

Francouzština v textu na tomto místě zastupuje jazyk, kterým se mluví na jihu ve Lvím císařství (Empire du Lion), odkud pochází mnoho žoldnéřů a většina teoretických pojednání o vojenství. Přestože v městech hanzy, Maelské ligy i západních markách se používají jiné jazyky, tyto výrazy jejich vojáci běžně převzali.

Historicky se v našem světě francouzština používala pro všechno související s jízdou, ale většina výrazů pro pěchotu byla v němčině. ‚Deppelsöldner‘ je tak v tomto článku přeložen jako ‚double-soudard‘, ‚Weibel‘ je ‚sergent‘, ‚Gemeinweibel‘ je ‚sergent-major‘ a ‚stratioti‘ (název lehké jízdy původně z řečtiny) jsou v mém textu ‚étrangers‘.

Po staletích, kdy bojištím kralovala těžká jízda jako rozhodující a nezastavitelná zbraň, došlo postupně ke změnám a v několika případech se pěchota dokázala postavit jízdě a porazit ji. Lučištníci ukrytí za zákopy a naostřené kůly, pěchota ve vozech nebo pěchota s dlouhými píkami dokázala vydržet nájezd do té doby neporažené jízdy a zvítězit. Z nich všech se jako nejekonomičtější ukázaly právě oddíly pikenýrů. Vycvičit dobrého lučištníka trvalo roky a v případě ztrát nebylo snadné nahradit jejich počty. Vojáci s vozy byli účinní, ale nedostatečně mobilní a jejich taktika s vozy byla příliš složitá a nepružná. Pokud byli zaskočeni během přesunu, skončila výprava masakrem. Pikenýři nabídli namísto toho dobrou mobilitu, snadné nasazení, a přestože pěchota s píkami musela být dobře vycvičená a nebyla levná (rozhodně nešlo dát komukoli píku a očekávat, že bude schopen zastat práci pikenýra), v porovnání s jízdou byla levnější řádově.

Jádro sil tvořili v této době profesionální vojáci najímaní jako žoldnéři. Většina bojujících států a měst neměla dostatečné zdroje, aby vybudovala své vlastní ozbrojené síly, které by platila i v dobách míru. Proto ve válce spoléhali na zkušené a ostřílené žoldnéře, kteří drželi jejich linii a které doplnili vlastní lehkou pěchotou (která většinou byla vyzbrojena jako střelci) a těžkou jízdou, kterou poskytla vlastní šlechta.

Lehká pěchota

Třetinu až polovinu polních armád tvořila lehká pěchota, kterou postavily do pole jednotlivé státy nebo města. Šlo buď o zbrojnou hotovost, kterou svolali pro čas války jednotliví pánové, nebo měšťanské milice. Ty často trénovali a vedli profesionálové a zkušení veteráni. Většina jich byli střelci, ozbrojeni samostříly, luky, píšťalami a hákovnicemi. Byli shromážděni ve skupinách asi po padesáti, ale nebojovali ve formacích. Namísto toho byli rozptýlení a využívali krytů, které jim nabízelo bojiště. Většina takové lehké pěchoty bojovali jako střelci, ozbrojeni samostříly, luky, píšťalami a hákovnicemi. Překvapivě mnoho z nich bylo chráněno přilbicemi a brigantinami.

Mimo bitvy tvořila zverbovaná lehká pěchota často posádky pevností a obsazených měst i vesnic. Sloužili i k udržování obléhání a vykonávali většinu nebojových činností (jako vztyčování táborů nebo kopání latrín), aby uvolnili nákladné žoldnéřské oddíly pro bitvy.

I lehká pěchota, často mnohem zkušenější a schopnější, byla ale najímána pro žold. Mezi nimi byli nejznámější elitní darnajští střelci.

Darnajští střelci

Byla to elitní jednotka, která byla vytvořena k obraně městského státu Darnaj, ale proslavila se jako žoldnéřská síla v řadách dalších států. Členové jednotky byli rekrutováni buď přímo ve městě, ale také v přilehlých oblastech a dalších přístavech ligy. Velitelé jednotlivých praporů byli zpravidla členové urozených a vlivných rodin.

Jejich hlavní zbraní byly hákovnice, které prorážely i těžká brnění a působily protivníkům vystavených jejich palbě hrozivé ztráty. Byli organizováni do týmů po třech. První z nich byl střelec, který pálil ze zbraně, ukrytý za velkou pavézou. Tu držel druhý z mužů, který byl zpravidla mohutný a silný, protože musel udržet zpětný ráz hákovnice, která byla o pavézu opřena. Poslední z týmu mezitím přebíjel druhou hákovnici, čímž zdvojnásobil rychlost střelby. Všichni vojáci měli dýku jako záložní zbraň, lehkou železnou přilbici a brigantiny.

Těžká pěchota

Tu v této době představovaly žoldnéřské oddíly pikenýrů, najímané do různých válek a pod různé prapory. Ty poskytovaly válčícím stranám zkušenou a vycvičenou pěchotu, která by byla jinak příliš nákladná, aby ji mohli vytvořit sami. Některé obchodní republiky se pokusily postavit z městských milic své vlastní trvalé armády, které namísto důvěry v občas nespolehlivé žoldnéře stavěly vlastní oddíly pikenýrů. Několik raných neúspěchů této taktiky ale odradilo ostatní od dalšího rozvoje domácích oddílů těžké pěchoty a nadále se opíraly o žoldnéře. Většina menších městských států zpravidla bojovaly v rámci aliance nebo koalice, a tak měly přístup k žoldnéřům, kteří tvořili jádro jejich polních sil. Ty pak jen doplnili o svou lehkou pěchotu a gens d‘armes.

Zpravidla se najímal celý pluk, některé žoldnéřské kumpanie ale mohly být menší (jen několik praporů) nebo i větší (až několik pluků). Někdy mohla mít i vlastní jízdu nebo dělostřelectvo, nebylo to ale pravidlem.

Organizační struktura žoldnéřského pluku

Nejnižší organizační jednotkou na bojišti byla rota, které velel rotmistr. Tvořilo ji 10 často nepříliš ostřílených pikenýrů a 6 veteránů, označovaných jako double–soudard (pl. double–soudards , v překladu ‚dvojitý voják‘). Ti dostávali dvojitý plat (od toho jejich název), protože byli na nejnebezpečnějších částech bojiště. Rotmistra volili sami členové roty ze svého středu a jeho zástupcem byl sergent , který udržoval disciplínu a sloužil jako prostředník mezi mužstvem a důstojníky. Jeden z těchto mužů byl měsíčně volen jako sergent-major , který pak byl mluvčím obyčejných vojáků a přednášel jejich požadavky a přání kapitánům a plukovníkovi.

25 rot tvořilo dohromady jednu prapor, které velel kapitán. Celkem tak prapor měla 400 mužů, z toho 300 bylo pikenýrů (část pikenýrů v prvních dvou řadách byli také double–soudards ) a 100 byli double-soudards vyzbrojení jinými zbraněmi. Polovina z tohoto počtu vyčleněných double-soudards byli střelci, kteří v bitvách nastupovali po stranách čtverce pikenýrů a byli vyzbrojeni samostříly a píšťalami. Zbytek z tohoto počtu vyčleněných double-soudards bylo vyzbrojeno halberdami nebo velkými obouručními meči. Hlavní zbraní pikenýrů byla dlouhá píka (až 4,5 metrů délky) a kromě toho byli vyzbrojeni krátkými meči a dýkami pro případy, že se formace pikenýrů rozpadla v zuřivém boji zblízka.

Kapitán měl sluhu, písaře a dvojici double-soudards , kteří sloužili jako jeho tělesní strážci. Každý prapor také měl vlastního kuchaře, zvěda, kaplana, kováře (který opravoval brnění a zbraně), překladatele (pokud byli v cizí zemi), bubeníka, dvojicí pištců (s bubeníkem pomáhali předávat rozkazy, píšťala byla velmi výhodná pro svůj vysoký tón, který byl slyšet přes zvuk bitvy) a praporečníka (nesoucího prapor jednotky) se strážcem praporu (double-soudard ozbrojený obouručním mečem, který měl bránit prapor za každou cenu).

10 praporů bylo organizováno do pluku, kterému velel plukovník. Pluk měl tak celkem 4000 mužů, přes třetinu z toho double-soudards. Plukovník měl k dispozici velký štáb, který tvořili praporečník (s praporem pluku), bubeník, pištec, kaplan, písař, felčar, zvěd, ubytovatel a osm double-soudards jako tělesnou stráž.

Taktika

Formace pikenýrů představoval na bojišti mobilní obranu, mohl postoupit vpřed a sklonit píky do obranné pozice. Na bojišti tak mohl fungovat jako mobilní opevněná pozice. Přestože pikenýři byli obávaná útočná zbraň (a mnohé žoldnéřské jednotky útoky preferovaly před obranou), jejich největší síla byla stále v defenzivě. Za ideálních okolností chtěli protivníka donutit, aby na čtverec zaútočil. V takovém případě by postupoval v dešti kulí, které na něj chrlili střelci, jen aby pak vrazil do lesa pík a utržil těžké ztráty. V té chvíli by pak pikenýři přešli do protiútoku a protivníka zcela rozprášili.

V obraně vytvořili pikenýři zeď pík, kterou jízda nemohla prorazit. Muži v první řadě zaklekli a drželi své píky nízko, muži v druhé řadě opřeli své píky o zem pod pravou nohu. Vojáci ve třetí řadě drželi své píky na úrovni pasu a ve čtvrté řadě na úrovni hlavy.

Pikenýři byli schopni zastavit útoky nepřátelské jízdy nebo pěchoty, píka se ale dala použít také jako útočná zbraň. V případě, že měl zaútočit, se pluk zformoval do velkého útočné kolony čtyřicet nebo šedesát řad hluboké. Pokud vojáci útočili s píkami, drželi je horizontálně na úrovni hrudi, pravá ruka vzadu, levá vepředu a hrot píky skloněn lehce dolů. První řady často v tom případě tvořili double-soudard s píkami, zbytek těchto veteránů s halberdami a obouručními meči byl v zadní části formace, střelci pak rozmístěni na stranách kolony. Tato hluboká formace pikenýrů pak zaútočila na protivníka a jako parní válec dokázala doslova převálcovat jednotky, které nebyly dobře vycvičené a seřazené.

Tyto kolony se ježily píkami na všech stranách a jízda neměla šanci je zastavit. Ukázaly se jako zranitelné střelnými zbraněmi a dělostřelectvem, pokud se podařilo útočníky zpomalit. V této době ale byly palné zbraně poměrně nepřesné a dobře vycvičené jednotky mohly překonat vzdálenost mezi oběma jednotkami, aniž utržily příliš velké ztráty. Pokud ale byli zastaveni příkopy, mokrým terénem nebo útoky jízdy (které je nemohly rozbít, ale donutily je zastavit a zformovat proti nim obranu), píšťaly, hákovnice a děla je kosily po tuctech a mohly kolonu donutit k ústupu nebo úplně rozbít.

Pikenýři často útočili proti jiným formacím pikenýrů, které se zformovaly v obraně. Pokud ani jedna z nich nepovolila, došlo ke střetu dvou řad pík proti sobě. Ty probodaly muže v prvních řadách a tlak těl z obou stran tlačil píky dál a dál, aby probodávaly další a další muže. Obě strany se zaklesly ve smrtelném zápase a muži zezadu tlačili dopředu, aby donutili protivníka povolit. První strana, která nevydržela tlak a ustoupila, ztratila soudržnost a většinou utrpěla strašlivé ztráty. Muži v předních řadách umírali nejen probodáni píkám protivníka, ale také byli rozdrceni nebo se udusili pod tlakem z obou stran.

Ve chvílích, kdy byly obě strany do sebe zaklesnuté, vyrazili zezadu double-soudards s halberdami a obouručními meči, aby pat prolomili. Podklouzli pod píkami, odtlačili je stranou a pokusili se udělat průlom, do kterého se hned nahrnuli další muži zezadu a rozbili protivníkovu formaci. Občas double-soudards se svými zbraněmi také běželi před formací a pokusili se narušit jeho zeď pík předtím, než do ní udeřil hlavní úder kolony.

Trén

Každý žoldnéřský pluk pochodoval s vlastním trénem, který jej následoval. Jeho členové byli ženy a děti, řemeslníci a námezdní dělníci. Nesli vojenské nezbytnosti, jídlo a majetek každého z vojáků. Členové trénu stavěli tábory pro vojáky, vařili, ošetřovali zranění a kopali a čistili latríny.

Mnoho žen trénu byly manželky vojáků, případně další rodinní příslušníci jako dcery nebo neteře. Některé z žen byly zasnoubené se členem jednotky. Řády jednotek většinou zakazovaly, aby muž měl v trénu více než jednu manželku. Jen velmi málo nezadaným ženám, které neměly žádné příbuzné v regimentu bylo dovoleno se k trénu připojit v obavě, že potenciální prostituce by mohla narušit rodinné vztahy v jednotce. Musely být přínosem pro jednotku jako takovou (ovládat některou z cenných dovedností) a i pak byly pod pozorným dohledem, dokud si nenašly vlastního manžela.

Trén se mohl u některých jednotek rozrůst až na polovinu členů regimentu samotného. Byl nenahraditelný pro zásobování jednotky, ale omezoval její pohyb a rychlost přesunu. V případě porážky také mohl padnout v plen nepřátelské armádě.

Černí skřeti z pohoří Vhre

Mlčenliví a hroziví, černí skřeti jsou asi o půl hlavy vyšší než průměrný člověk, s tvářemi ukrytými za hledími svých šalířů. Jsou zuřiví a nemilosrdní v útoku, neochvějní v bitvě a proslavili jako nezastavitelná síla na bojišti. Byli to oni, kdo v obraně před snahou vévody z Leunep podmanit vherské průsmyky jako první nasadili masy pík a porazili s touto taktikou těžkou jízdu. To vítězství jim otevřelo cestu k několik desítek trvajícímu monopolu na najímání pikenýrů. Dodnes je vojenská přezdívka pro vojáky s píkou ‚skřet‘, bez ohledu na to, odkud pocházejí.

Ve službách cizích států preferovali vždy útok masy pikenýrů proti nepříteli, rychlý a zničující. V boji neberou zajatce, milost nedávají ani nečekají. Bojují i umírají tiše, bez povzbuzování, výkřiků nebo proseb o milost. Dominovali bojištím po několik desetiletí, než ostatní státy postavily vlastní jednotky podle jejich vzoru. Na rozdíl od skřetů lidské jednotky doplnily prostou sílu pikenýrů o střelce, aby byli schopni přijmout útok skřetích pikenýrů a porazit je. Tato taktika se ukázala jako velice účinná a takové síly porazily skřety v několika bitvách, takže poptávka po jejich službách klesla. Sami museli doplnit své řady o vlastní střelce (dávají přednost zastaralým, ale stále účinným samostřílům před zbraním na střelný prach), aby dokázali konkurovat svým konkurentům a často jsou schopni bojovat i v obraně, přestože stále preferují bezhlavý útok. Jsou pořád oceňováni jako elitní vojáci a mnohé státy, především města Ligy, je dál najímají a staví do bitev.

Lehká jízda

Jezdci, kteří byli chráněni lehčeji než těžká jízda obrnění (tedy coutiliers , viz níže), na bojišti bojovali ve stejné jednotce společně s těžkooděnými jezdci a používali stejnou taktiku jako oni. Teprve mnohem později začali být vyčleňováni do samostatných oddílů „středně těžké jízdy“ označované jako švališéři.

Pravá lehká jízda s vysokou mobilitou, otevřenými formacemi, která v bitvách znepokojovala nepřátele, se v této době nacházela především na východě (kde převládali obecně jízdní lučištníci bez jakéhokoli brnění) a na hlavních bojištích nebyla tak početně zastoupena. Na bojišti se vždy v určité míře objevovali střelci se samostříly na koních, kteří ale v bitvách většinou sesedali a bojovali jako pěchota. S rozvojem palných zbraní se postupně začal objevovat nový druh lehké jízdy ozbrojené píšťalami, kteří dokázali bojovat jak ze sedla, tak po sesednutí pěšky. V bitvách byli používání jako harcovníci k znepokojování nepřítele.

Na bojištích se objevovalo také menší množství lehké jízdy, verbovaný především na jihovýchodě za mořem v Askapuru nebo až Navehiru. Těmto jezdcům se říkalo étrangers (v překladu ‚cizinci‘). Oblékali se do směsice orientálního a místního oblečení, ale namísto turbanů nosili charakteristické čapky z kožešiny nebo přilbice. Jezdili na koních menšího vzrůstu, než jaké tu byly běžně používané pro válku. Ti také zpravidla nebyli chráněni brněním, aby neomezovali mobilitu lehké jízdy. Tito étrangers nosili buď kroužkové košile, prošívanice nebo kyrysy a byli vyzbrojeni vrhacími oštěpy, zahnutými jednobřitými šavlemi a palcáty. Byli známí pro svou zuřivost a v bitvách často udeřili na protivníka, jen aby se hned odpoutali a zaútočili na jiném místě bojiště. Používali přepady ze zálohy, předstírané ústupy lákající protivníka do léčky a další složité jízdní manévry. V některých bitvách slavili solidní úspěchy i proti těžké jízdě. Mimo bitvy pronásledovali protivníka, prováděli rychlé nájezdy a plenili území nepřítele. Byli vyhlášení tím, že stínali hlavy mrtvých nebo zajatých nepřátel a jejich kapitáni jim platili podle počtu hlav, které donesli zpět.

Díky jejich úspěchům začali postupně vzdálenější státy, které neměly přístup k žoldnéřům zdaleka, stavět ze svých vojáků vlastní jednotky étrangers s podobou výzbrojí a výstrojí. Chyběla jim zuřivost původních východních jezdců a nestínali hlavy, ale plnili na bojišti stejnou úlohu.

Těžká jízda

Navzdory ztrátě absolutní dominance na bojišti byla těžká jízda stále hrozivou zbraní, která mohla rozhodovat bitvy, pokud byla správně nasazena. Byla schopna zasadit naprosto drtivý úder a navzdory stále těžšímu brnění, které jezdci nosili kvůli ochraně před palnými zbraněmi, byla schopná rychlého pohybu a manévrování. Mimo bitvu jezdci pronásledovali prchající armády a prováděli nájezdy, při kterých pálili a plundrovali nepřátelské vesnice a území.

V bitvě byla těžká jízda úspěšná, pokud bojovala v součinnosti s pěchotou a dělostřelectvem proti hůře organizované armádě. Mohli v bitvě zastavit nájezd nepřátelské jízdy nebo ji zahnat na útěk vlastním nájezdem. Často byli také jezdci drženi v záloze, aby byli vrženi do bitvy proti pěchotě, která ztratila svou soudržnost, nebo byla zaklesnutá proti jiné pěchotě, a jediným drtivým úderem bitvu rozhodli. Pokud ale bez podpory vyrazili proti seřazené nepřátelské pěchotě (buď pikenýrům nebo střelcům v dobrém obranném postavení), byly jejich nájezdy zpravidla neúspěšné a utržili při nich vysoké ztráty.

Těžká jízda byla většinou dodána šlechtou vlastní strany, ale existovaly také žoldnéřské jednotky těžké jízdy, které najímaly své služby za plat. Nejmenší jednotkou, která se najímala, bylo kopí (viz níže). Objevili se ale také jednotlivci, kteří se oddělili od svých žoldnéřských oddílů a kopí a najímali své služby individuálně. Říkalo se jim ‚zlomená kopí‘ a po najmutí byli zařazeni do nových kopí a korouhví.

Struktura jízdy:

Lance fournie (‘kopí‘)

Šlo o označení základní bojové jednotky, která obsahovala tři muže a šest koní (jejich počty se v historii značně měnily, ale kopí o třech mužích byla často používaná). Byli to gent d‘armes (těžkooděný jezdec) s bitevním a jízdním koněm, coutilier (lehkooděný jezdec) taktéž s ořem bitevním a jízdním a valet (sluha) s jízdním a nákladním koněm.

Gens d‘armes (těžkoodění jezdci) byli dobře vyzbrojení a vystrojení muži, kteří byli vycvičení v boji se zbraní a nezřídka měli solidní vojenské zkušenosti. Byli to buď šlechtici (rytíři), členové šlechticovy družiny (bohatší šlechtic mohl přivést do bitvy kopí více a ostatní kopí vedli členové jeho doprovodu), bohatší měšťané nebo žoldnéři. Výraz „těžkooděný jezdec“ se často používá jako synonymum pro „rytíře“, mezi oběma je nicméně rozdíl. První je označení funkce na bojišti, druhé je označení šlechtické hodnosti. Přestože všichni rytíři nastupovali do bitev jako těžkoodění jezdci, ne všichni těžkoodění muži byli rytíři. Ve skutečnosti procento urozených mužů v oddílech časem kleslo výrazně pod deset procent (často až k jednomu nebo dvěma ze sta).

Těžkoodění jezdci do bitev nosili plné plátová brnění, která se stávala stále těžší a komplexnější, aby poskytovala ochranu proti vylepšujícím se palným zbraním. Na hlavách nosili gens d‘armes zpravidla šalíře, armety nebo basinety s hledím.

Jejich hlavní zbraní byla dlouhá těžká kopí, která vážila až 18 kilogramů a měřila 5 až 5,5 metru. Ta se při nájezdu upevňovala na arrête (hák, který měl prsní plát na pravé straně hned pod paží). Ten stabilizoval kopí při jízdě a roznesl váhu nárazu do celého torza jezdce. Tato kombinace těžkého kopí a arrête jim umožnila provádět mnohem drtivější nájezdy než kdy dříve. Jako záložní zbraň nosili těžkoodění jezdci stále meč, který ale s rostoucí váhou brnění přestal být užitečný v boji proti obrněným protivníkům. Byl ale stále používán v boji proti neobrněné pěchotě. V boji proti protivníkům ve zbroji používali gens d‘armes válečná kladiva (s ostrým bodcem na prorážení brnění) a palcáty (sloužící k drcení plátů protivníkova brnění a lámání kostí protivníkům s lehčím brněním), které se tak staly jejich hlavní sekundární zbraní. Palcát se stal časem také odznakem velitelské hodnosti. U pasu nosili také misericorde , dlouhý a úzký nůž, který se používal k dorážení zraněných nebo sražených protivníků. Čepel byla dost úzká, aby se s ní dalo bodnout skrze škvíry v plátech, do málo chráněného podpaží nebo očnic přileb.

V případě, že jezdci sesedli a bojovali pěšky (což se stávalo poměrně často, protože jako těžce obrněná pěchota mohli držet linii v obraně podobně dobře jako pikenýři), používali do bitvy zpravidla tyčovou zbraň známou jako bec de faucon (v překladu ‚sokolí zobák‘). Ta měla dřevěný topor dlouhý asi jako polovinu až tři čtvrtiny výšky bojovníka. Na spodní straně mělo kovový bodec, na horní ocelovou hlavici s bodcem na vrcholu, sekerou s úzkou čepelí na jedné straně a dalším bodcem nebo hákem proti ní (ten vypadal jako sokolí zobák, který dal celé zbrani jméno). Hlavice byla připevněna k toporu dlouhými kovovými pásky, které tyč zpevňovaly a zabraňovaly tomu, aby byla v boji přeseknuta vejpůl. Špice na obou koncích toporu sloužily k bodání, sekera k sekání a bodák naproti ní k probíjení těžkého brnění a srážení nepřátel. Variantou zbraně, také častou používanou, byl bec de corbin (v překladu ‚vraní zobák‘), který nahrazoval sekeru hlavicí kladiva.

Jezdec se přesouval na jízdním koni a do bitev pak přesedal na tvého bitevního koně (tzv. destrier ). Ti byli do řeže chráněni brněním stejně jako jezdec. Buď měl kůň také plné plátové brnění, nebo byla pláty chráněna jen přední polovina koně (hlava a hruď) a zbytek trupu chránila brigantina nebo kroužkové brnění (nebyly neznámá ani kožená nebo látková brnění, která byla mnohem levnější).

Coutilier (lehkooděný jezdec) následoval do bitvy těžkooděného jezdce. Bojoval ve druhé nebo třetí řadě a hlídal vedoucímu jezdci záda a boky. Jeho jméno bylo odvozeno od dlouhé dýky (doslova znamená ‚muž s dýkou‘) a občas se přeneseně používalo i pro označení podobně ozbrojených zbojníků a lapků. V případě bitev byl ale coutilier lehkooděný jezdec vyzbrojený dýkou, mečem a kopím (kratším a lehčím, než jaké měl vedoucí jezdec, říkalo se mu demi-lance , tedy ‚půl-kopí‘). Chráněni byli přilbicí, prošívanou zbrojí nebo brigantinou a nosili brnění kryjící nohy. Stejně jako těžkoodění jezdci měli dvojici koní a bitevní byl chráněn zbrojí.

Valet (sluha, nebojující člen) se staral o pohodlí obou zbylých členů skupiny mimo bitvu, které se zpravidla neúčastnil. Na svou osobní ochranu měl jen dýku nebo krátký meč. Na rozdíl od obou zbylých členů neměl bitevního koně (jen jízdního) a kůň, kterého při přesunech vedl za sebou, byl nákladní (mohla to být i mula nebo mezek). Na něm trojice převážela své zásoby a jídlo.

Banner (korouhev)

Několik kopí tvořilo společně taktické jednotky zvané korouhve. Ty byly zpravidla propojeny skrze rodinné, rodové, feudální nebo lokální vztahy a v bitvě se měly držet pohromadě, shromážděné kolem společného praporu čtvercového tvaru (tedy korouhve), případně jejího velitele. Často také používali společný bojový pokřik.

Bataille (voj)

Jízda byla rozdělena do menších částí zvaných bataille . Byly to _ad hoc formace bez přesného určení počtu mužů, zpravidla pak tři - předvoj (avant-garde ), střed a zadní voj (arrière-garde ). V případě, že byla jízda zformována jako kolona, pak jely do bitvy v tomto pořadí. Pokud byla jízda roztažena do řady, pak předvoj byl zařazen doprava a zadní voj doleva od středu. Uspořádaní do řady, byla jízda zformována do nepřetržité linie jezdců, tři nebo čtyři řady hluboké. V tom případě se 1000-2000 mužů roztáhlo na šíři asi osmi set metrů.

Černá kumpanie

Proslavená žoldnéřská kumpanie pod velením, které velel lionský rytíř a bývalý lapka, Arnaud lis Muret, známější jako ‚Lišák‘. On tvrdí, že je to pro mazanost a vynalézavost, všichni ostatní pak, protože je zrzavý až na půdu a má špičatý nos, který mu propůjčuje vzezření zmíněného zvířete. V císařství je hledán pro zradu, urážku majestátu a vraždu císařského úředníka. Sama Lionnesse , dědičná císařovna lvice, na jeho hlavu vypsala značnou odměnu a Lišák několikrát jen o vlásek unikl dýkám úkladných vrahů.

Počty členů jednotky se v průběhu let v závislosti jejich válečné štěstěně hodně měnily. Před dvěma lety po katastrofální prohře u Gelmu se jejich řady scvrkly jen na 250 mužů. Díky Lišákovu velení a několika dalším úspěchům se současné počty rozrostly na asi 2000 pěších (poloviční pluk) a 600 kopí najímaných pod černými prapory jednotky.

Dělostřelectvo

Polní děla byla zpočátku vyráběna na kusy a žádné dva kusy nebyly stejné. Časem se objevila určitá standardizace a rozlišily se hlavní druhy (které měly mnoho variací a poddruhů):

• basilisque – Nejtěžší obléhací děla, která vážila zpravidla 2-4 tuny a pálily 15-35 kilové projektily. Byly taženy voly a v bitvách byly téměř k ničemu, protože se nabíjely pomalu (mohly střílet jednou za hodinu se zkušeným týmem střelců) a nebyly mobilní. Používaly se k obléhání měst a pevností, při kterém byly schopny prostřílet průlomy v hradbách.

• coulevrine – Byly to menší děla, která se dala používat jak při obléhání, tak v polních bitvách, ale i tak měly omezenou mobilitu. Táhlo je šesti až osmispřeží koní a zpravidla se umístily na začátku bitvy a dál se pak už nepřesouvaly. Během ní mohly pálit ve svém omezeném výseku palby. Někteří vojevůdci s úspěchem používali kombinaci kavalerie, která opakovaně útočila na postupující pěchotu, aby ji donutila zpomalit a zastavit, a coulverinů , které na ni vytrvale pálily a působily jí strašné ztráty.

• falconet – Lehké polní dělo, které mohlo po bojišti přesouvat dvojice koní. Vážilo asi 80-200 kilogramů, hlaveň měla ráži 5 centimetrů a hlaveň byla dlouhá asi 1,2 metrů. Mohlo se snadno přesouvat po bojišti a měnit pozice, nemohla se ale používat pro obléhání, proto jich málokdy bylo víc než jen několik kusů.

• ribauldequin – Známá také jako ‚varhany‘ nebo ‚pekelný stroj‘. Šlo o několik, zpravidla lehčích hlavní (většinou ne větších než píšťaly), které byly připevněné na stejnou lafetu, případně byly svařené dohromady. Ty v bitvě pálily buď salvou (a vytvořily ekvivalent kartáčové střely) nebo postupně, aby fungovaly jako primitivní kulomet.

Pušky a děla byly v tomto období zdobeny rytinami zvířat a mytologických stvůr, které určovaly jejich velikost. Největší z nich, basilisque , zdobily rytiny draků a bazilišků, coulevrine rytiny hadů, nejmenší falconet rytinu sokola a ruční střelné zbraně jako píšťaly a hákovnice zdrobily rytiny krahujců.