Pohádky pro 21. století

Superhrdinové a komiksy

Než se ale tímto žánrem začneme trochu více zabývat, musíme si uvědomit některá jeho specifika, plynoucí z jedné podstatné skutečnosti. Superhrdinský žánr je pevně spojen s jednou formou jednoho média v jedné konkrétní kultuře. Americkým mainstreamovým komiksem. Tak pevně, že pro mnoho lidí tyto dva fenomény splývají. To je samozřejmě dost nefér. Jak vůči žánru, který má i neamerické, nekomiksové a nemainstreamové příběhy, tak vůči nesuperhrdinským americkým mainstreamovým komiksům. Ale co si budeme povídat, superhrdinové vzniklí mimo komiksy, USA a na nezávislé scéně (adaptace teď ponechme na chvíli stranou), stejně jako komiksoví kovbojové a piráti, se nemohou svým kulturním dopadem rovnat hrdinům amerického superhrdinského mainstream komiksu.

Dobře, ale co to obnáší pro žánr jako takový? Americký mainsreamový komiks funguje na bázi sešitů, které vycházejí pravidelně a dlouhodobě v rámci dlouhých řad, u kterých se tvůrci na všech specializovaných pozicích někdy i dost divoce střídají, a tvorba je ovlivněna snahou manažerského vedení vydělat co nejvíce peněz. Tedy, ne že by se to tak moc lišilo od jiných žánrů, ve kterých je také tvůrčí svoboda takto osekána, ale s ohledem na výše zmíněné spojení se z některých těchto prvků stala v podstatě žánrová pravidla. Je tedy těžké v superhrdinských příbězích najít jednu ucelenou vizi, protože i když se ji většina tvůrců snaží dát svým runům (úsekům série psaných víceméně jedním scénáristou), musí v nich zohledňovat to, co vytvořili ti před nimi, a jejich dílo bude později interpretováno, a někdy reinterpretováno, jejich následovníky. Ostatně když se řekne superhrdinové, nevybaví se lidem nějaký slavný autor, ale dvě největší vydavatelství, DC a Marvel.

Proto cokoliv, co lze o superhrdinech, ať už o jednotlivých postavách, nebo o žánru jako celku, nelze brát jako záměr nějakého tvůrce (byť několik zásadních osobností samozřejmě existuje), nebo jako nějakou konstantu. Všechno, co lze o superhrdinech říci, je důsledek pomalého a dlouhodobého vývoje, a co platilo jednu dekádu, v druhé už platit nemusí. Proto musí každá analýza brát určitý “stávající” stav. A také zohlednit specifika vývoje.

Superhrdinové skrze věky

Jak tento vývoj probíhal? Obvykle se mluví o tzv. superhrdinských věcích, ve kterých dominovalo určité pojetí hrdinů, platily určité okolnosti a které jsou zhruba ohraničeny významnými událostmi.

Prvním obdobím je Platinový věk. Ten se počítá od nepaměti do roku 1938, kdy vyšel Action comics 1. (první výskyt Supermana). Je to období počátků, kdy se v rámci brakové literatury a pulpových magazínů formují žánrové prvky, ještě separátně oddělené a bez jakéhokoli sjednocení. Je to doba Zorra mstitele, Shadowa, Nicka Cartera, Jona Cartera, Tarzana a podobných borců. Není zde žádný “opravdový superhrdina” ale je zde spousta udatných mužů (a dokonce velice málo, ale trochu přece, žen) kteří předvádí nadlidské výkony, bojují s nestvůrami a mimozemšťany, nosí masky a kápě, potírají zločin… Ale vesměs spadají do plupových verzí jiných žánrů (sci-fi, fantasy, detektivka…).

Následoval Zlatý věk, trvající od vydání Action Comics 1 do konce druhé světové války. Superman nebyl možná skutečně prvním superhrdinou, ale jako první shrnoval všechno v jednom. Nadlidsky silný hrdina, který skrývá svou identitu a nosí barevný kostým a plášť. Impakt byl obrovský a různá nakladatelství vymýšlela své vlastní superhrdiny, většinou jako sprosté kopie Supermana.

Většina příběhů tohoto období ukazovala hrdiny, jak si bez problémů poradí s problémy, které trápily tehdejší společnost. Bojovali s gangstery, zlovolnými kapitalisty a podobně. Někteří angažovaní autoři, zejména židovští, je už na začátku posílali bojovat s nacisty, i když válka ještě nezačala. A když začala, pustili se do ní i superhrdinové, kterých začalo ještě přibývat, protože se stali žádoucí propagandou. Hrdinové zlatého věku si nikdy nelámali hlavu s ničím. Jejich protivníci byli jasně zlí, ale pro ně bylo snadné je porážet a dávat lekci. A to bylo přesně to, co válečná Amerika potřebovala.

Po válce, kdy zmizel jednoduchý nepřítel, se kterým se lze přímo utkat, a i vnitřní problémy se podařilo jakž takž vyřešit, by se mohlo zdát, že superhrdinové, jak je znal Zlatý věk, ztratili smysl. A tak tomu skutečně bylo. Od konce války do vzniku Comics Code Authority probíhalo Přerušení. Vydavatelství chrlící superhrdinské komiksy zanikla, nebo se přesměrovala na jiné žánry. Romantika, western, piráti, gangsterky, horror, to vše bylo pro čtenáře lákavější, než chlapi v kápi. Jediné vydavatelství, DC, drželo čtyři superhrdinské série, svou Velkou trojici, Supermana, Batmana a Wonder Woman, a jednu sérii kde střídali Green Arrowa a Aquamana s různými méně známými, občas i novými postavami. To bylo vše.

Ale pak přišel Soudný den, jak se mu říka s vpravdě americkou patetičností a s ním Comics Code a Stříbrný věk, který trval až do začátku sedmdesátých let. V roce 1953 byly komiksy americkým Senátem po vleklém sporu vydavatelů s různými nátlakovými skupinami shledány nevhodnými pro mládež. Vydavatelé, aby zachránili seba a alespoň trochu nezávislosti, vytvořili Comics Code, systém autocenzurních pravidel, a Comics Code Authority, polonezávislou instituci dohlížející na jeho dodržování. Přestože superhrdinský žánr byl původními kritiky silně odsuzován, jako jeden z mála se mu dokázal přizpůsobit. A jako jediný dokázal nabídnout i nějakou tu akci. Střety nadlidí s šílenými vědci a podobnými bizardními hrozbami se mohly obejít bez krve a jiných zakázaných věcí, což se o kovbojích a indiánech říct nedá.

První části tohoto období vládlo CCA pevnou rukou a hlavním vydavatelem bylo DC. To rozšiřovalo svůj ansambl a obnovovalo řady, které během Přerušení ukončilo. Často se změnou titulních postav nebo původu jejich schopností. Ubylo magie a přibylo “vědy”, která se ale podobala spíš divné magii. Příběhy byly na jedno brdo, hodný hrdina potká divného legračního záporáka se zlým plánem, toho porazí a konec. Zajímavost se udržovala vymýšlením stále podivnějších zápletek. Malé vydavatelství se snažily o totéž stejným způsobem ale se slabší základnou neměly moc šanci. Až v jednom malém nakladatelství pověřili jednoho mladého redaktora, aby jim psal superhrdiny. Jmenoval se Stan Lee.

Stan Lee pochopil moc dobře, že v podstatě stejná struktura začíná čtenáře nudit a vymýšlením podivností si jejich pozornost nezíská. Přenesl tedy pozornost z kostýmů na lidi v nich. Svým postavám dával vztahy, lidské slabosti a malé tragédie, které je ženou vpřed. A tím si získávali srdce čtenářů. Díky tomu, že velkou část scénáristické práce delegovali v Marvelu na kreslíře, zvládal navíc Lee chrlit takové postavy a jejich příběhy zarážející rychlostí. Díky němu se celý žánr pohnul vpřed.

Následující období, ohraničené počátkem sedmdesátých let a Krizi na nekonečnu zemí, se nazývá Bronzový věk. Je těžké najít tu jednu konkrétní událost, která spustila přechod. Nejčastěji se uvádí odchod Jacka Kirbyho od Marvelu k DC, ale to byl spíše symbol větších změn, kdy mnoho sérií u obou vydavatelů dostalo nové autory, kteří se pustili do experimentů. Batman získal skoro až hororový vizuál, Spider-man nezachránil svou dámu v nesnázích. A taky experimentoval s drogami. Ano, vyšel komiks o drogách, ačkoli to bylo proti CC, a měl úspěch. Kontroverzi pomohlo Marvelu ustát, že šlo o didaktický komiks vytvořený ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví, ale CCA se z téhle rány nikdy nevzpamatovala. Sice pořád držela komiksový trh v kleštích, ale aby ustála tlak, musela v mnohém povolit. A tvůrci toho využili.

Bronzový věk byl érou experimentů. Objevovala se nová témata, zejména přímé reakce na sociální problémy a módní trendy. Také se začíná zvyšovat rozmanitost postav. Přibývá žen a také postavy jiných ras. Mění se i způsob vyprávění, místo epizodických jednočíslových minipříběhů se objevuje dlouhodobějších vyprávění pokračujících přes mnoho sešitů. Vychází první žánrové dekonstrukce, které získávají statut legend, jako Strážci či Návrat temného rytíře. Superhrdinský žánr se hledal, a do jisté míry i nalezl.

U DC se toho rozhodli využít, a trochu učesat své příběhy, které za sebou nesly zátěž předešlých věků. Proto se rozhodli pro docela zásadní vyprávěcí krok. Napsali Krizi na nekonečnu zemí. První event (příběh vyprávěný napříč různými sériemi) ve kterém se odhodlali k víc než jen změně dosavadního dění. V tomto eventu byl totiž zničen vesmír, který jejich hrdinové obývali, a nahrazen zcela novým, ve kterém začali vyprávět příběhy odznova. Něco takového bylo skutečně startem nového věku.

Tento nový věk, ohraničený na druhém konci bankrotem Marvelu v roce 1997, se nazývá věkem Temným. No, už z této věty je jasné, že všechno nešlo úplně idelálním směrem. A přitom se zdálo, že věci jdou dobře. CC se dále uvolňoval a vznikala nová, nezávislá a odvážná komiksová nakladatelství, zejména Image. Ale právě tyto věci byly největším zdrojem problémů. Malá nakladatelství si všimla, že CCA je už tak trochu vyčpělá a začaly generovat série mnoha žánrů plné násilí a sexu, protože ne zcela neoprávněně věřily, že tímto zaujmou. Samozřejmě i v tomto obsahu se našlo mnoho dobrých příběhů, ale jindy forma převládla.

A to se projevilo i u superhrdinů. Mnohdy tvořily děj jen náhodné scény s velkým cool faktorem, které nedávaly příliš smysl coby části děje. DC provedlo pár zásadních změn, kdy nahradilo spoustu superhrdinů v jejich kostýmovaných rolích jinými, drsnějšími a násilnějšími. Marvel jak na běžícím pásu chrlil minisérie s lesklými obálkami a minimálním dějem a změny proběhly i v hlavních sériích. No, jestli chce někdo důkaz, že fanoušci superhrdinů nejsou moulové, co utáhnete na akčních scénách, tak stačí říct, že tohle vůbec nefungovalo.

Ťafka v podobě finančních problémů Marvelu naštěstí zafungovala. Většina změn byla navrácena do původního stavu a atmosféra příběhů u velkých vydavatelů se vrátila ke klidnějšímu, idealističtějšímu a méně násilnémui pojetí.

V následujícím věku, věku Železném, je patrná snaha o to, aby příběhy čerpaly ze své tradice, ale nechytaly se do starých pastí. Aby odrážely starý idealismus, ale ne jeho naivitu. Aby byly drsné a cool, ale neutopily v těchto vlastnostech samotný příběh. Vrací se staré motivy a propojují se, mísí a obměňují. Vlastně taková malá postmoderna v rámci žánru. Vzhledem k tomu, že tato postmoderna má oproti skutečné postmoderní tvorbě malý referenční záběr, je snadné dojít k tomu, že jsou tyto příběhy vlastně pořád o tom samém. Ale pokud je toto téma dostatečně nosné, mají v kultuře nepochybně své místo.

Superhrdinové před věky

A je dostatečně nosné? Mají superhrdinské příběhy své pevné místo v kultuře? Pokud pro vás popularita není dostatečný argument, měl bych ještě jeden další. Od pradávna tvořily významnou část kultury příběhy o lidech a jiných bytostech, které lidi přesahují. Pokud porovnáme skutky mýtických heroú a současných superhrdinů, tak zjistíme, že mnozí hrdinové jim vcelku odpovídají. A pokud zohledníme to, že v době vzniku nebyl “svět” o moc větší než podprůměrný stát, tak i ty největší a nejvelkolepější příběhy vlastně odpovídají svým přeškálováním.

Ale bylo by dosti zavádějící odkazovat se primárně na mýty. Ty jsou především dramatizací rituálů, propojují příběhy a kulturu s jejím náboženstvím, což se promítá do jejich pojetí jakožto ustanovatelů hodnot. Superhrdinské příběhy nikdy neměly tuto roli. I když se mnozí odkazovali k bohům nebo k nim byli přirovnáváni v rámci svých fiktivních světů, reální čtenáři je se svou vírou přímo nespojovali. Tedy, minimálně ti příčetní ne.

Ovšem je tu jiný žánr, který je minimálně stejně starý, a který odpovídá mnohem lépe. Pohádka, popularizovaný mýtus, kde se sice také nešetří velkolepými skutky mimořádných hrdinů, ale přeci jen jsou zasazeny blíže realitě svého potenciálního posluchače. Pohádka je oproti mýtu přístupná, spíše než vystihnout rituál a sakrální rovinu, se snaží poměrně jasně podat své poselství (ne vždy “morální ponaučení” ale často ano). Mystická rovina je na úrovni, na kterou je posluchač zvyklý. A také se věnuje více pozornosti tomu zaujmout, překvapit. I když pohádka slouží, stejně jako mýtus, k upevnění své kultury, není ji cizí ani dílčí podvracení řádu (vítězí třetí princ, na kterého by se reálně moc nedostalo, nebo dokonce obyčejný člověk, občas dokonce ženského pohlaví). Spíš než předurčeného hrdinu vidíme plus mínus outsidera, do kterého bychom možná neřekli, jak úžasný je.

Ovšem pravá pohádka už dnes nevzniká. Lidové vyprávění dostalo v masmédiích mocnou konkurenci, a když už vzniká, přechází spíše na krátké formáty, jako městská legenda nebo anekdota. A autorské pohádky byly zcela vykastrovány, zdětštěny nad únosnou mez a velká témata, aktuální i nadčasová, se v nich objevují spíše nedopatřením. Proto její roli převzaly jiné žánry, a mnohé to dělají velmi dobře. Ale málokterý si dovolí tuto roli přebírat tak otevřeně a přímo otevírat témata morálky vedle akčních sekvencí. Střídat vtipné hlášky s dialogy o tom, co je správné. Získat si pozornost, držet ji, a při tom vpalovat do mozku hodnoty, na kterých stojí dnešní společnost. Nebo by dle tvůrců měla stát.

Superhrdinové teď a tady

Pokud jsou tedy superhrdinské příběhy pohádkami dnešní doby, je na místě se ptát, v čem se vlastně liší, co jako žánr přináší nového co ve starých pohádkách nenajdeme. A ještě více se musíme zajímat o to, co nás vlastně učí.

Začněme tím méně důležitým. Co poutá superhrdiny k dnešku? Prvním, povrchním ale velice důležitým poutem, je, že se v ní odehrávají. Nejsou to hrdinové dávnověku ani vzdálené budoucnosti. A pokud ano, tak jsou v těch érách na návštěvě, jsou poutáni k dnešku. Dnešní člověk už neuvěří v draka, který žije pár set kilometrů daleko. Nadlidské síly a hrozby přichází spíše z dalekého vesmíru, hlubin oceánů, nebo zpoza maškarády, která nám halí neviděné přímo před očima, a přitom nedostupné. Poselství, i když nadčasové, zní aktuálněji. A když svět hrdinů reaguje na aktuální dění, tak to tuto vazbu silně prohloubí.

Druhým prvkem je telenovela. Ano, to, že vidíme hrdiny nejen v jejich heroických pózách, ale i emocionální a zranitelné, v situacích, kdy jim jejich moc nepomůže, to je další silná kotva, která přibližuje hrdino a čtenáře. Málokdo si může říct: Co by teď udělal princ Bajaja? ale může si říct Co by udělal Batman? protože Bajaju v podobné situaci neviděl, ale Batmana ano. A když ne Batmana, tak někoho jiného určitě ano.

Třetím prvkem je rozbití monomýtu. Ano, tak daleko jsem ochoten zajít. Archetypální hrdina v archetypálním příběhu se nevydává na své výpravy z bezpečného domova do světa dobrodružství. Pro superhrdinu obojí splývá, jeho každodenní život je hrdinstvím, a i když občas prochází proměněn a otřesen, jindy vykoná svou rutinu, aniž by ho to překovalo. Příčina tohoto uspořádání je jasná: pokud má série dlouhodobě vycházet, tohle je prakticky jediné uspořádání, které dává smysl. Ale je to prvek nezáměrně geniální, protože opět přibližuje dění v příběhu žité skutečnosti, kdy práce nikdy nekončí a všichni, i jako malí to víme. Na konci nám nezazvoní zvonec, ale naopak půjdeme dál.

Poslední bod, opět povrchní, je úžasnost. Superhrdinové zkrátka musí umět překvapovat, ukazovat neuvěřitelné. Protože je třeba, abychom v nemožné uvěřili, abychom otevřeli svou mysl a mohli být zasaženi původním poselstvím. Ano, někdy se to pokazí a lidé se hádají, kdo koho porazí, čí akce, schopnost či hláška je víc cool. Ale není zbytí, musí to být cool, aby konzumenti chtěli někde v podvědomí být jako oni a jejich morální hodnoty pro ně měly větší váhu než blábolení pouličního kazatele.

Superhrdinové pro nás

A jaké hodnoty to konkrétně jsou? No, ve skutečnosti jsou velmi banální, ale právě proto je lze poměrně snadno rozvádět, aniž by ztratily přístupnost:

Jednej správně - základ, superhrdina má vždy určitý morální kompas, podle kterého jedná. Jinak by nemohl být superhrdinou. Standartem jsou poměrně přísné systémy na principu ctností (“věcí, co jsou prostě správně”), ale lze narazit i na pár hrdinů, řídící se trochu jinými kodexy, zohledňující konečné důsledky či jiné faktory. Nejslavnějším příkladem je spor Batmana a Red Hooda o zabití Jokera. Ale podobná místa se objevují třeba i v rámci jednoho charakteru. V podstatě se tu sráží přístupy Temného a Stříbrného věku.

Nelze se dívat stranou - prakticky pokaždé, když se hrdina rozhodne dívat stranou, něco se strašlivě pokazí. To je tedy popravdě spíše lenost scénáristů, ale na druhou stranu, při ignorování částí problémů by bylo jen otázkou času, než by se to hrdinovi vrátilo. Spider-manovo motto tu snad citovat nemusím.

Činy mají následky - na druhou stranu, jindy se scénárista nebojí položit otázku, jestli by občas nebylo lépe nechat věci plavat. Kolik lidí by zůstalo naživu, kdyby Batman nedohnal jednoho v zásadě neškodného muže k okraji kádě s kyselinou, že ano. A není to zdaleka jediná situace, kdy je hrdina konfrontován s vlastními činy.

Hrdinství má svou cenu - to ani nepotřebuje komentář, prakticky každý superhrdina by měl řádově jednodušší život bez potřeby hlídat svou identitu nebo jiný podobný faktor, plynoucí z toho, že je superhrdina.

Tady to vypadá, že ať superhrdina dělá co dělá, vždycky to je “špatně”. A ono tomu tak skutečně je. Má li být příběh o hrdinství, hrdina musí trpět. Ale přesuňme se k trochu optimističtějším myšlenkám.

Nikdy se nevzdávej - moment, kdy by se měl hrdina vzdát a mít to za sebou, ale on bojuje dál a nakonec uspěje je jedním z žánrových klišé, ale je také velmi důležitou součástí jeho poselství. Možná proto je pořád používáno, i když už nikoho nepřekvapí.

Buď tolerantní - rozdílné osobnosti, rozdílné původy, rozdílné druhy… Dnes je zvykem nadávat na reprezentaci, ale zrovna u superhrdinů je rozmanitost důležitá. A to nejen různých skupin zmíněných v antidiskriminačním zákoně. Zde se věci braly vždycky trochu dál, a našlo se místo i pro velmi podivné bytosti. Začalo to v Bronzovém věku a logicky see to drží dodnes.

Nebuď sám - týmovky jsou žánrová klasika a rozhodně nejde o to, že by fungovaly vždy perfektně. Naopak, vyrobit v nich krizi, třeba i násilně, je obvyklý zdroj zápletek. Ale vždycky se to nakonec urovná, a nejen kvůli nutnosti držet statut quo. Ale ono je to i v těch mlátičkách často pěkně ukázáno, že týmová práce prostě funguje. Zajímavé je, že taková hodnota má prominentní roli u individualistických Američanů. Ale možná to potřebují slyšet právě proto, aby je ten individualismus úplně nesežral.

Hrdinové nevládnou - opět by to šlo hodit na zachování kontinuity, ale vláda hrdinů má tendenci se zvrhnout i v příbězích z paralelních realit. A ono to ve skutečnosti i dává smysl. Pár vyvolených bude nutně svou mocí zkorumpováno, a to i když ji nepoužijí k ovládnutí světa.

Dobře, teď jsem to popsal, tak k čemu teď sledovat superhrdinské příběhy, když všechno známe? No především protože takové idee nestačí znát, je třeba si je vsugerovat, uvěřit v ně, jestli mají fungovat. Musíme vidět ta vítězství, znovu a znovu, abychom sami došli k závěru, že bez ohledu na velikost hrozby, když budeme jednat správně a nevzdáme to, dobro zvítězí. Že každý z nás může být hrdina. A i když to není pravda, s touhle myšlenkou se žije lépe než bez ní. Protože se lépe žije hlavně podle ní. Superhrdinové dnes vydělávají různým lidem dost peněz, a mnozí si myslí, že si je nezaslouží, když vlastně vypráví tu samou látku, těch samých devět tezí dokola. Ale pokud pohnuly ty příběhy alespoň jednoho člověka, aby udělal tu správnou věc, prostě protože byla správná, tak za mě si zaslouží každý cent.