Le bureau des renseignements

Hrad Montségur, 2. prosince 1860

K rukám Monsieura Duvala,

nebo bych Vás měl oslovovat Eugène-Francois? Ano, vím o tom, že opět vystupujete pod identitou Augusta Duvala, jako na přelomu století v Brestu. Zároveň bych Vás chtěl ubezpečit, že Vaše tajemství je u mne v bezpečí. Vzhledem k tomu, že jste jediným člověkem, který mne pronásleduje přes půlku Evropy, mohu se domnívat, že tento dopis najdete stejně tak pouze Vy.

Možná Vás napadá, proč vůči Vám projevuji takovou shovívavost. Odhalení Vašeho dalšího fingovaného úmrtí a tedy zmrtvýchvstání slavného Vidocqa by Vás dostatečně zaměstnalo a snad byste ve Vašem lovu na moji osobu na chvíli přestal. Je to již druhý dopis, který Vám po sobě zanechávám a získávám pocit, že kdybychom se potkali za jiné situace, snad bychom byli přátelé. To si dovolím tvrdit, i přesto, že na nádraží v Paříži jste po mne již střílet nemusel. Vlak byl již v pohybu a domnívám se, že jste prostě neunesl fakt, že jsem Vám v převleku proklouzl přímo pod nosem. Ano, v převleku, tedy v disciplíně, díky které jste po dobu vedení slavné Brigade de la Sûreté přivedl tolik svých bývalých spolupachatelů zpět na galeje. Říká se, že v člověku se ke stáru prohlubují jeho špatné vlastnosti, a proto Vám to odpouštím. Stejně pak odpouštím i Vašim detektivům, kteří jednají na základě Vašich pokynů.

Předtím než přejdu k tomu, proč tento dopis píši, dovolte mi se ospravedlnit. Ačkoliv mne snad považujete za osobu kriminálního „modu vivendi” , vraha a zloděje. Mohu Vás ujistit, že ve všech případech, kdy jsem musel usmrtit v boji svého protivníka, se vždy jednalo o střet zcela dle zásad fair play , jak by řekli Angličané. A ve všech případech jsem se vlastně pouze bránil. Ačkoliv musím přiznat, že můj kord, ani pistole neměly příliš chuť šetřit krev těch, kteří se mně snažili zabránit v úkolu, jehož splněním mne Řád pověřil. Musím Vás též ubezpečit, že pokud k tomu budu přinucen a pokusíte se mi osobně překazit moje snažení, tak přestože, či snad právě proto, že si Vás jako člověka a protivníka vážím, tak Váš život též neušetřím.

Byl bych nerad, kdybyste mne zastihl při psaní tohoto dopisu, ač je to krajně nepravděpodobné a tak raději přejdu k meritu věci. Vážený Eugène, musím Vám s omluvou sdělit, že jste běžel jako pes za hozeným klackem. Běžel jste rychle, hbitě, odvážně, ale vůbec jste netušil proč.

Začnu od konce a vysvětlím, proč jsem Vás hnal přes celou Francii, až sem na jihozápad, do Okcitánie. Věřte mi, že přestože jsou místní hory zajímavé, tak dávám přednost poněkud civilizovanější scenérii, obzvláště teď v prosinci. Při plnění mého úkolu mne sem však dovedla jedna ze smolných knih, kterou jsem, jak sám víte, získal v muzeu v Louvru. Co nevíte, je ale proč jsem si ji půjčil (ano, pokud splním svůj úkol, tak ji do expozice vrátím). Z celé bezpochyby zajímavé publikace mne zajímaly zápisy z inkvizičního procesu s Raymondem de Péreille. Aniž bych Vás nechtěl podceňovat, tak předpokládám, že netušíte, kdo to byl. Raymond byl po většinu života vlastně docela bezvýznamný šlechtic, který v první polovině 13. století vládl ze svého hradu Montségur, jehož ruiny můžete vidět z okna tohoto pokoje. Významným se stal, až poté, co léta páně 1244 jako jeden z mála přívrženců katarství, přežil masakr při dobývání svého hradu v rámci křížové výpravy proti členům jmenovaného hnutí. Bohužel pro Raymonda obléhání přežil jen proto, aby později zahynul při inkvizičním procesu. V rámci tohoto procesu však svojí výpovědí naplnil svoje poslání a dal svému životu smysl. Poděkovat jsem mohl i pečlivosti písaře, který výslech zapisoval. Díky tomu jsem mohl dešifrovat Raymondovo volání na hranici „Ils sont deux” (Jsou dva). Ale k tomu až později.

Abych se dostal k podstatě mého úkolu, dovolím si Vás ve spojitosti s hradem Montségur upozornit na jméno středověkého německého literáta Wolframa von Eschenbacha, který svoji nejznámější romanci „Perzival” opsal z nedokončeného díla svého francouzského předchůdce Chretiéna de Troys „Perceval, le Conte du Graal.” Obě díla se zaobírají legendou a Svatém grálu a jako jeho umístění popisují hrad Munsälvache. Historici se staletí přeli, který z hradů to ve skutečnosti je, neboť žádný hrad přesně tohoto jména znám není. Jistě jste se již dovtípil, že oním hradem je ve skutečnosti zřícenina nad touto chudou vískou. Jste ohromen, nebo jste již začínal tušit? Bohužel asi nebudeme mít nikdy možnost si o věci pohovořit.

To, že se na hradě „Saint Graal”, tedy pohár, ze kterého Ježíš Kristus připíjel při Poslední večeři, a do kterého byla následně při ukřižování zachycena jeho krev, měl nacházet, řád templářů tehdy zřejmě věděl. Snad jej měl z hradu osobně odnést velmistr našeho řádu Armand de Périgord. Katastrofou se však staly události z pátku 13. října roku 1307 a zatčení a rozprášení rytířů templu tím vatikánským arciďáblem Klementem V. a slizkým hadem z Versailles Filipem IV. Mnoho členů řádu zemřelo a vědomí o umístění této nejsvatější relikvie se ztratilo. Boží prozřetelnost však seslala na zemi pomazanou hlavu portugalského království Denise I., který tamní část řádu odmítl zrušit a jeho členy pronásledovat. Templáři se tak v jeho zemi pouze přejmenovali na Řád Kristův a mezi jejich řadami byla informace z nejdůležitějších zachována. Řád Kristův se jinak dost odchýlil od původní regule a mým úkolem, jak tušíte, tedy bylo pro původní Řádu templářů, který po mnoha staletí pouze živořil, opět získat relikvii a naplnit tak smysl jeho působení.

Mé první kroky tedy vedly do Portugalska, do hradu Tomar, na sever od Lisabonu. Zde jsem se dopustil své největší chyby, kdyby mojí ruku nezastavil soucit a já ukončil život starého kronikáře, držitele Velkého tajemství, snad byste se o mojí činnosti ani nedozvěděl. Slyšel jsem, že kronikář stejně za pár dnů zemřel. Předpokládám, že právě Řád Kristův si Vás najal, abyste mne zastavili. Ti Vám také sdělili, že mé kroky budou směřovat do řádové pevnosti Soldin v Pomořanech. Asi již tušíte, že templáři ukryli pohár v této pevnosti, poté jej z neznámých důvodů uložili na dně jezera. Teď už víte, proč jsme se před deseti dny v Pomořanech setkali.

Dále bych se už asi opakoval, neboť detaily mého snažení v Soldinu Vám jistě již vypověděl Monsieur Arvidson. Nutno uznat, že skutečný génius mezi trpasličími inženýry. Doufám, že jste na místo, které jsem Vám označil pomocí signální pistole, dorazili brzy a chudák spoutaný Arvidson na místě nemrzl moc dlouho. Zde si dovolím jednu poznámku. Nikdy nepodceňujte rozzlobeného trpaslíka, jemuž jste poněkud poničil jeho experimentální podvodní loď. Měl jsem s ním vskutku co dělat. Ihned po vylovení truhly ze dna jezera jsem pln dychtivosti schránku otevřel. Pod vrstvou zlatých mincí se skrýval v plátně zabalený pohár. Můžete tomu věřit, nebo ne, ale jakmile jsem ho držel v ruce, věděl jsem, že je něco špatně. Čekal jsem pocit osvícení, dotek boží ruky, vnitřní hlas, který rozezní moji duši. Ale nic jsem necítil. Propadl jsem zoufalství.

Vyrovnanosti a naděje jsem nabyl až zpovědí a poté diskuzí s velmistrem našeho řádu. Vysvětlení se přitom nabízelo. Teorii jsem potřeboval ověřit. Mimochodem doufám, že jste se zlatým pokladem, který jsem na místě zanechal, naložili nějakým bohulibým způsobem, jak jsem Vás žádal již v předchozím dopise. Díky Vám a Vašim kolegům jsem neměl čas se o to sám postarat. Pokud Vám tedy alespoň část pokladu ještě zbyla, byl bych rád, kdybyste ji věnovali vdově po Charlesu Newtonovi, správce starožitností v Britském muzeu. Byl to on, kdo mi potvrdil, že pohár v jezeře u Soldinu byla pouhá replika. Chudák Newton nesnesl pohled na to, že jsem po tomto zjištění repliku nenávratně zničil. Určitě měla po odborné stránce velkou hodnotu, ale grál může být jenom jeden. To se mu stalo osudným. V hněvu se na mne vrhl jako šílenec. Neměl jsem na vybranou a ukončil jsem jeho život. Budiž mi útěchou, že co nejméně bolestivě. Byl to veskrze slušný člověk. Přiznávám, že útěk z Londýna nebyl zcela elegantní záležitostí. Mrzí mne, že mnou založený požár zničil tolik krásných lodí, ale překvapení, které jste mi v docích připravili, nemělo jiné řešení. Jen díky nastalému zmatku se mi podařilo vyváznout.

O muzeu v Louvre jsem již psal, ale opět nemohu jinak než smeknout před Vašimi detektivními schopnostmi. Jak jste věděl, že mé kroky budou směřovat do tohoto muzea? Slyšela to manželka Mr. Newtona? Pokud ne, musím konstatovat, že Vy, nebo Vaši detektivové vládnete neobyčejnými a snad čarodějnými schopnostmi. Inu, doba je jiná, hranice Vám za to již nehrozí.

Obloukem se nyní vrátím k provolání Raymond de Péreille před jeho smrtí: „jsou dva.” Až toto zvolání, slyšitelné, díky smolné knize, přes více než šest století, mne po zklamání a zoufalství, opět vrátilo na cestu v souladu s Božím plánem a přivedlo mne na začátek znovuobjevení sv. Grálu. Kataři, kteří věděli, že se blíží jejich konec, svatou relikvii ukryli v útrobách hradu Montségur a křižáky nechali nalézt pouze nastrčenou repliku.

Zde náš příběh končí. V době, kdy v tomto hostinci čtete dopis, mne již nejde zastavit. Útěchou Vám snad bude skutečnost, že nechci využít sil, které se v Grálu ukrývají. Kristova krev, která z něj kane, prý dokáže přinést tomu, kdo se jí napije věčné mládí. Přes lákavou představu po ničem takovém netoužím. Pohár s boží krví bude uschován na bezpečném místě a střežen rytíři templu, do doby návratu Ježíše Krista a nastolení tisícileté říše.

Na závěr se s Vámi rozloučím vyznáním, že jsem si plně vědom svých hříchů, kterých jsem se dopustil před vstoupením do řádu i po něm. Jsem pouze vojákem v dlouhé tiché válce. Jsem setník, který nejprve probodl kopím Ježíšovi bok, aby poté, co se roztrhla chrámová opona vpůli odshora dolů, prozřel a vyřkl „ten člověk byl opravdu Syn Boží.” Setníkem, který poté odmítl dle rozkazu zlámat kosti Ježíšovi, tak jak předtím učinil dvěma zločincům, kteří byli ukřižováni po pravé a levé ruce Krista. Jsem setníkem, který poslechl zákony boží a ne zákony světské. Budu tedy doufat, že mé hříchy budou překryty dobrými skutky konanými za účelem větší slávy Ježíše Krista. Amen.

S úctou Rytíř

Zápletky a možnosti

* Postavy, bývalí galejníci, se stanou zaměstnanci slavného Vidocqa, který i ve skutečnosti již v roce 1833 založil první soukromou detektivní kancelář „Le bureau des renseignements”. Vidocq, stejně jako ve skutečnosti, skrývá svoji totožnost (kvůli dluhům z podnikání a velkému množství nepřátel z podsvětí i z řad současné policie) a již po několikáté fingoval svoji smrt.

* Zadavatelem úkolu vypátrá a zastavit tajemného Rytíře může být Řád Kristův, ale stejně o Sv. grál může mít zájem mnoho mocných, či dokonce sám Vidocq, kterému již bylo 75 let a může toužit po ztraceném mládí, kdy proháněl kdejakou sukni a liboval si v šermířských soubojích. V tom případě může dojít k nečekanému odhalení na konci příběhu, kdy nebude zcela zřejmé, kdo činí zlo, a kdo dobro.

* Hrdinové budou většinu času v závěsu hlavního padoucha, který jim bude elegantně a někdy spíše se štěstím unikat. V případě, že se jim podaří nápaditě rytíře předstihnout, či mu zkřížit plány, je možné, že k závěrečnému dopisu vlastně vůbec nemusí dojít, či to bude prostor pro Rytířům nečekaný návrat. Postavy se pak sami mohou pokusit Sv. grál nalézt.

* V Montséguru žijí stále potomci původních katarů, kterým byla, pod podmínkou zřeknutí se víry, dána dobyvateli milost. Několik rodin již staletí hlídá grál a plní přísahu danou svým předkům. Budou jej bránit, jak osobně, tak pomocí důmyslných pastí v nepřístupném podzemí hradu.

* Rytíř je výjimečný šermíř, střelec a umí se neviditelně pohybovat v davu. V případě, že potřebuje něčí expertízu, či pomoc, neváhá sáhnout k únosu, či vyhrožování. Vždy dodržuje rytířský kodex, nikoho nezabije zákeřně, či ze zálohy.

* Trpasličí inženýr Arvidson se může k postavám, po jeho záchraně přidat. Snad kvůli pomstě vůči Rytíři, či se dokonce stane zaměstnancem detektivní kanceláře, zajišťující technickou podporu detektivům v terénu.