Ravnburgh: Zbraně rytíře

Tento článek se soustředí na zbraně a výzbroj rytířů a těžkých jezdců rané renesance (zhruba období 14.-15. století, po vynálezu střelného prachu, knihtisku, ale ještě před vynálezem muškety), zvaných gents d’armes , což mohou být jak rytíři, jiní šlechtici, členové šlechticova doprovodu nebo žoldnéři sloužící pod praporem různých kapitánů. Takoví muži nebo ženy jsou placeni skrze feudální závazky nebo slouží přímo za žold. Zatímco všichni rytíři slouží ve vojsku jako gents d’armes , ne všichni gents d’armes jsou rytíři.

Rytířům a rytířkám nestačí být mistry jedné zbraně. Musí být univerzální a velice dobře ovládat několik zbraní, aby mohli fungovat na bojišti. Jejich hlavní zbraní je jezdecké kopí, se kterým podnikají své nájezdy a rozhodují bitvy. U pasu nebo sedla mají meč, který je symbolem rytíře a jeho statutu, ale postupně přestává být tolik používán v bitvě, protože je jen obtížně použitelný proti nepřátelům ve zbroji. Rytíři mají záložní zbraň, po které sahají, když se jejich kopí zlomí nebo jsou nepřátelé příliš blízko a kopí není možné použít. Touto záložní zbraní může být meč, ale spíš rytíři sahají po válečném kladivu nebo palcátu, které se dají použít proti obrněným nepřátelům. Pokud rytíř bojuje opěšale, zpravidla sáhl po sokolím zobáku (bec-de-faucon ) nebovraním zobáku (bec-de-corbin ), dvou variantách stejné tyčové zbraně, která dominuje pěšímu boji obrněných protivníků.

Jezdecké kopí

Hlavní zbraní rytířů a gents d’armes jsou jezdecká kopí, která se od starších dob (kdy taková kopí vážila kolem 4 kilogramů) zvětšila a jejich konstrukce zesílila, aby mohly prorazit plná plátová brnění. Současná kopí jsou dlouhá kolem 5 až 5,5 metrů a mohou vážit až 18 kilogramů. Taková kopí jsou příliš těžká, aby je rytíř udržel v jedné ruce. Proto se při nájezdu upevňují na arrête (hák, který má prsní plát na pravé straně hned pod paží). Ten stabilizuje kopí při jízdě a roznáší váhu nárazu do celého torza jezdce. Tato kombinace těžkého kopí a arrête umožnuje gents d’armes provádět mnohem drtivější nájezdy než kdy dříve.

Meče

Meče jsou symbolem rytíře, jeho cti, statutu a postavení. Jsou to stále velmi rozšířené poboční zbraně a nejvíce univerzální v možnostech boje (umožňuje bodání, sekání, boj ze sedla i opěšale), ale se zlepšováním zbrojí a rozšířením jejího použití se přestávají tolik používat přímo na bojištích. Brnění se totiž vylepšily natolik, že meč prostě nedokáže proseknout plátová brnění protivníka (meče měly dříve problémy i s kroužkovými košilemi, ale jen málokdo na bojišti byl dříve dobře obrněný). Existují pořád způsoby, jak s nimi stále bojovat a většinou se meče užívají k bodání (viz níže), ale v bitvách je jejich užití spíše výjimkou.

Stále zůstávají jako důležitý symbol rytířského stavu a hrají roli v sebeobraně mimo velké bitvy, jako skutečná bojová zbraň ale začínají vycházet z módy.

- jednoruční meč (passot/épée de passot )

S vývojem stále lepších a lepších brnění se design meče začal výrazně proměňovat. Meče přestaly stačit na překonání ochrany protivníka sekem. Proti nepříteli v plné plátové zbroji jako jsou právě gents d’armes jsou sečné údery prakticky neúčinné. Meče se proto začaly soustředit především na bodání, oproti starším modelům se jejich tvar prodloužil a tím se zvýšil dosah meče i bodná síla. Často také získal výrazněji trojúhelníkový tvar, který dále podporuje bodnutí. Nejčastější technika používaná na bojišti se stala bodání do míst, kde je zbroj nepřítele slabší.

S ústupem sekání (které není proti zbroji účinné) a s nutností silnějšího bodnutí (aby dokázal meč prorazit slabší místa zbrojí) se používají tři designová řešení mečů:

• Meče se přestaly ostřit. Často jen horní třetina meče je naostřená a zbytek čepele je tupý, aby umožňoval nositeli její uchopení (a využití poloviční držení, viz níže). To se často používá pro starší meče, které nebyly přímo přizpůsobené novým podmínkám na bojišti.

• Vylepšenou variantou je druh mečů, které mají nad záštitou le ricasso, tedy nenaostřenou část meče asi stopu dlouhou, která umožňuje jednak uchopení meče ukazovákem nad hranou záštity (a tím lepší sílu úchopu a točivý moment meče) a jednak uchopení meče nad záštitou druhou rukou.

• Poslední druhy mečů naopak rozšířily jílec, aby bylo možné meč uchopit dvěma rukama pod záštitou. Takovým mečům se říká jeden-a-půl-ruční meče (občas jsou známé jako épée bâtarde , meče bastardy, přestože tento termín často označuje i různé netradiční meče neznámého původu). Z těchto mečů se postupně vyvinuly obouruční meče.

Nad záštitou se také začaly objevovat jeden (jednostranný) nebo dva kruhy (na každé straně čepele jeden, oboustranný), do kterých lze protáhnout ukazovák. Vznikly, aby umožnily lepší bodání a možnost meč lépe vytrhnout z rány (ukazovák při tahání zapáčí za záštitu a umožní snadnější vytržení). Protože se poprvé objevily v Maelské lize a jsou tam nejvíce rozšířené, často se jí říká „maelská záštita”.

Objevily se také nové techniky boje s meči, které umožnily použít je i proti obrněným protivníkům:

• poloviční držení - Je to technika, při které šermíř uchopí část čepele levou rukou, aby mohl provádět bodnutí s větší silou a přesností proti obrněným protivníkům. Nejlepší možnosti proti nim je vést silná bodnutí proti slaběji chráněným částem těla jako podpaží a hrdlo, případně proti protivníkovi, který byl už sražen na zem (s tím může pomoci coup mortel , viz níže). V bitvách, kde není prostor pro pořádný rozmach, používá většina pěších bojovníků meče právě s pomocí polovičního držení.

• coup mortel (vražedný úder) - Je to technika polovičního držení, při které se meč drží obráceně – tedy obě ruce drží čepel a protivníka zasahuje bojovník záštitou nebo hruškou meče. Tato technika umožňuje šermíři v zásadě meč používat jako palcát nebo kladivo. Zpravidla se používá během bitev, ale také k překvapení protivníka v boji zblízka.

Meče se také začaly kombinovat v boji jednoho na jednoho s dýkou nebo pěstním štítkem v levé ruce, aby se vyvážily jejich nedostatky nebo šermíř získal výhodu proti protivníkovi:

• boj s dýkou v levé ruce - Jednoruční meč se především v souboji mimo bojiště (a obzvláště v duelech jeden na jednoho) občas doplňují dýkou v levé ruce, která se používá k vykrývání protivníkových úderů, jejich odrážení, obraně a dají se využít i k útoku, když se naskytne příležitost. Tyto dýky mají širokou a pevnou záštitu, kterou se údery vykrývají a často jsou drženy v pevné kožené nebo obrněné rukavici.

• boj s puklířem v levé ruce - Meč se dá používat také v kombinaci s pěstním štítkem (puklířem). To je malý štít velký mezi 20-45 cm v průměru, který se drží za středovou rukojeť za vypouklou puklicí. Začal být běžně používaný pro souboje a duely. Je příliš malý, aby bojovníka chránil před střelami, a proto se jen málo hodí do bitevní vřavy, ale lze jej využít pro šerm proti jednomu nebo několika málo protivníkům. Puklíř je lehký, a proto jej lze použít k agresivnímu boji bez toho, aby se rameno a paže rychle unavily (jak by se stalo s velkým štítem). Pěstní štítky používají především civilisté a šermíři mimo přední linie.

- falchion (fauchon )

Je to široký jednoruční a jednobřitý meč s rovnou nebo jen velmi lehce zahnutou čepelí, který má jemnost a eleganci řeznického sekáčku. Je primárně určen k sekání a zpravidla ho využívá pěchota, přestože občas se objeví i ve výzbroji jezdců. Často jej používají pikenýři, střelci a kušníci, pokud se protivníci dostanou pod účinný dosah jejich hlavních zbraní. Proslavili je především pikenýři z řad horských skřetů z pohoří Vhre, kteří ji nosí jako poboční zbraň a jsou zruční v jejím užívání.

- obouruční meč (espadon )

Obouruční meče jsou natolik velké, že je (na rozdíl od jeden-a-půl-ručních mečů) nelze používat jen jednou rukou. Vždy musí být vedeny oběma rukama najednou. Typicky jsou obouruční meče dlouhé okolo 1,4 metru (z toho jílec je okolo 25 centimetrů dlouhý) a váží mezi 1,5 a 3 kilogramy. Představují závěrečné stádium trendu prodlužování meče, které začaly jeden-a-půl-ruční meče a díky své velikosti získaly více charakteristiky (použití, dosah a účinek) tyčových zbraní spíše než mečů samotných. Zpravidla se nenosí v pochvě, ale jako halberdy přes rameno.

Díky dosahu obouručního meče si může zkušený šermíř udržet od těla několik protivníků (proto obouruční meče nosí často strážci praporů, kteří mohou udržet prapor v bezpečí, i když proti nim zaútočí několik nepřátel najednou) a díky značné váze způsobuje těžká zranění (úder může utnout hlavu od těla nebo srazit útočícího koně). Zlobři díky své velikosti používají obouruční meče zpravidla v jedné ruce.

Obouruční meče se často používají k popravám a vyrábí se zvláštní popravčí meče, které nejsou určeny pro boj. Nemají špičku, protože ji není třeba (jen rovné nebo zaoblené zakončení), jsou mnohem těžší než bojové (aby bylo snadnější setnout odsouzenci hlavu) a jsou často zdobené a doplněné modlitbami za odsouzené, varováními před zločiny nebo obrazy lebek a kostlivců.

Zahraniční druhy mečů

Exotické druhy mečů, které se v Ravnburghu objeví jen zřídka, zpravidla v rukách zahraničních žoldnéřů, poslů nebo obchodníků.

- rašijaf (zaskapurská šavle)

Jezdci ze Žhnoucích pouští používají jako záložní zbraň v boji ze sedla jednoruční, lehce zakřivenou a jednobřitou čepel o délce okolo 70-80 cm. Důvodem, proč jezdci používají tuto sečnou zbraň, zatímco většina jejich sousedů používá meče určené především k bodaní, je ten, že bojují zpravidla proti málo obrněným protivníkům. V horkých podnebích málokdo používá plátová brnění a proti lehké kočovnické jízdě nebo neobrněné pěchotě jsou tyto sečné zaskapurské meče velice účinné.

Pro boj zblízka a proti obrněným protivníkům se používá také jawzat (ocelový palcát) a fasta (válečná sekera), které jezdci nosí u sedla.

- šavle jezdců z Východu

Jezdci z Východu používají charakteristickou zahnutou šavli uzpůsobenou k sekání. Čepel tohoto meče se ve třetině až polovině u jílce zahýbá jen lehce, načež se výrazně zakřiví a rozšíří. Tato širší část meče je těžší a díky tomu mají jejich seky mnohem větší účinek než jiné meče.

Bec de faucon

V případě, že rytíři musí sesednout, sahají zpravidla po tyčové zbrani známé jako bec de faucon (v překladu ‚sokolí zobák’). Je vysoká asi jako polovinu až tři čtvrtiny výšky bojovníka a je rozdělena na tři třetiny - horní část se jmenuje tête (hlava), prostřední demy-hache (půl-sekera) a spodní queue (chvost). Na tête je nasazena kovová hlavice. Ta může mít jakoukoli kombinaci dvou z následujících tří možností – taillant (sekera), mail (kladivo) a bec (zobák), podle kterého se zbraň jmenuje (zahnutý osten připomíná sokolí zobák). Nejoblíbenější varianty jsou sekera/zobák a sekera/kladivo. Hlavice na tête je zakončena dague (bodcem) a další osten, který zakončuje queue , se označuje jako talon (spár). Horní třetinu (tête ) chrání dlouhé kovové pásky zvané attelles , které topor zpevňují a zabraňují tomu, aby byla v boji přeseknuta na půl.

Často používanou variantou zbraně je tzv. bec de corbin (v překladu ‚vraní zobák’). Ten má zpravidla na hlavici zobák (masivnější, proto se označuje jako havraní) a na druhé straně kladivo (v podobě tzv. ‚korunky’, které koncentruje váhu dopadu do několika, zpravidla tří nebo čtyř, bodů).

Rytíř drží bec de faucon ve třetinách a talon namíří směrem k nepříteli. Spodním koncem může rytíř bodat a odrážet nepřátelské výpady, zatímco čeká na svou příležitost. Když zahlédne slabinu v nepřítelově obraně, švihne hlavicí obloukem a plnou silou ji nechá dopadnout na protivníka. Sekera je určena k sekání většinou neobrněných míst, zobák k probíjení těžkého brnění a kladivo k drcení zbroje a srážení nepřátel. Kromě toho může rytíř použít i dague k bodání jako krátkým kopím.

Válečné kladivo

Je to záložní zbraň pro rytíře bojujícího ze sedla, který potřebuje jednu ruku, aby držel uzdu. Je to proto jednoruční zbraň s topůrkem, na kterém sedí hlavice, která měla na jedné straně kladivo (jeho údery drtí brnění, mohou srazit protivníka ze sedla nebo dostatečně silné údery do helmy způsobit protivníkovi otřes mozku) a na druhé osten (kterým mohlo kladivo probíjet nepřátelské brnění, zachytávat jeho hrany, štít nebo zbraň a srážet je). Je to všestranná zbraň proti nepřátelům ve zbroji, po které jezdec sáhne, když zlomí kopí a bude bojovat zblízka. V zásadě je to bec-de-corbin s krátším toporem, aby se dalo používat ze sedla. Pro boj na zemi by rytíř sáhl po zbrani s dlouhým toporem, která by mu dávala výhodu většího dosahu (ať už bec-de-crobin nebo bec-de-faucon ).

Palcát

Druhá ze záložních zbraní, po kterých může rytíř sáhnout, je palcát. Vyvinul se z palice, která obchází protivníkovo brnění tím, že používá tupé těžké údery a brnění se nijak probít nesnaží. Palcát je vylepšením tohoto přístupu, protože jeho hlavice je tvořena zpravidla šesti nebo osmi listy, které koncentrují energii úderu, a kromě tupých dopadů tak zároveň částečně brnění proráží a deformují. Je to brutální, destruktivní zbraň, která zdolá nepřítele drtivými údery. Po několika zásazích palcát poničí spoje a klouby protivníkova brnění natolik, že nebude schopen se správně pohybovat a bránit se dalším. Navíc tyto drtivé údery můžou zlámat kosti pod brněním, srazit protivníka na zem nebo mu způsobit otřes mozku nebo vnitřní krvácení.

Misericorde

Rytíři nosí u sebe často také misericorde , dlouhý a úzký nůž často trojúhelníkového průřezu, vytvořeného k bodání. Jméno dýky doslova znamená „milost” v leonaise (jazyce Císařství) a měla ukončit utrpení vážně zraněných rytířů, často se ale také používá v boji proti stále vzdorujícím protivníkům. Čepel je dost úzká, aby se s ní dalo bodnout skrze škvíry v plátech, do málo chráněného podpaží nebo očnic přileb.

Závěr

Zbraně a jejich použití se s vývojem brnění na začátku rané renesance oproti středověku proměnily. Proti plné plátové zbroji bylo třeba nových zbraní a jiné nasazení těch starších. Meče a sekery raného středověku prostě nedokážou proseknout pláty brnění a jsou v boji téměř k ničemu. Jak je vidět z výčtu výše, rytíři a ti, kteří bojovali jako gents d’armes , museli být všestranní válečníci schopní zručně ovládat více velice rozdílných druhů zbraní, které nasazovali na bojišti podle situace.

Pokud vás zaujal svět Ravnburghu, další materiály pro něj najdete tady.

Pozn. Většina fotografií zbraní je z internetových stránek MET muzea, které dalo snímky všech svých exponátů k dispozici jako public images. Ostatní ilustrace jsou většinou dobové, v současnosti také public image.