Vývoj rytíře

Birger jako omámený kráčel vzhůru po stezce, která se vinula před ním. Kolem bylo takové ticho, že jasně slyšel svůj dech, chřestot cípů kroužkové brně i občasné klapnutí meče zavěšeného u pasu. Ve srovnání s bitevní vřavou, která vůkol zuřila ještě před okamžikem, bylo ticho přímo ohlušující. Jen pomalu mu docházelo, co se vlastně událo. Jejich conrois se s pokřikem „Thor aid!“ řítil proti houfu Bretaňců, pevně zaklesnutých ve štítovou hradbu. Ze středu houfu, zpoza štítů a ježících se kopí, proti němu svištěly šípy a kameny. Potom už jen tupý úder na čelist, pád a tma. Najednou neměl koně ani kopí. A byl sám. Tedy ne docela. V oparu před sebou náhle spatřil postavu, jak kráčí jeho směrem, jen mnohem pomaleji. „Hej!“ zavolal na onoho člověka.

Norgeot se zastavil a s překvapením se ohlédl. Za ním se z ohybu cesty vynořil ozbrojenec a supěl přímo k němu. Vypadal podivně. Tělo měl sice kryté dlouhou kroužkovou brní, ale nohy i chodidla měl nechráněné, stejně jako ruce, od zápěstí holé. Meč neměl upevněný na opasku, ale zastrčený do otvoru v brni ve výšce pasu, takže mu zpod ní vylézala jeho špička a při chůzi narážela do kolene. Nesl ohromný štít mandlového tvaru, zdobený čtvrcením v červené a bílé. Na kratičký okamžik ho napadlo, zda je to některý ze saracénů, ale vzápětí usoudil, že podle tváře i způsobu odění, jakkoli zvláštního, to musí být křesťan. Počkal, až se cizinec přiblíží na pár kroků, a pozdravil. Příchozí pozdrav opětoval, ale vynechal z něj Kristovo jméno.

„Jsem Birger, vazal hraběte z Rouen,“ představil se.

„Baron Norgeot,“ odpověděl ten druhý a podal mu ruku. K údivu nad oděním příchozího se přidala pochybnost o jeho příčetnosti. Každý přece věděl, že v Normandii už přinejmenším sto let nevládnou hrabata z Rouen, ale vévodové z Caen.

„Sloužíš Ukřižovanému?“ otázal se Birger poněkud neomaleně s poukazem na kříž, který měl Norgeot našitý na ramenou pláště.

„Ty tedy přece nejsi křesťan,“ zavrčel křižák spíše pro sebe a ruka mu sjela k jílci meče.

„My všichni jsme pokřtění,“ nadmul se Birger. Tím všichni mínil družinu hraběte Viléma. „A zároveň dobře víme, že Thorova pomoc je v boji nejlepší,“ poklepal si dlaní na hruď, kde měl pod oděním zavěšeno Thorovo kladivo.

Thorova pomoc? Tedy pokřtěný viking, napůl pohan, pomyslel si Norgeot. „Tobě platná nebyla, když jsi zemřel,“ ušklíbl se a sundal pravici z hrušky meče. Birger na něj vykulil oči.

„Co že jsem?“

„Zemřel,“ potvrdil klidně křižák. A rovnou se zeptal: „Padl jsi v boji?“

Birger na něj zíral jako na zjevení. Potom se rozhlédl vůkol a jeho tváří začalo probleskovat náhlé poznání. „Padl jsem v boji,“ opakoval jako omráčený. „Padl jsem v boji,“ řekl znovu a tvář mu rozjasnil úsměv. „Padl jsem v boji!“ vykřikl téměř s nadšením.

Norgeot si s překvapením uvědomil, že mu závidí. Tenhle podivný cizinec, napůl pohan, se raduje z vlastní smrti přesně tak, jak by se to očekávalo od něj, křižáka padlého na cestě za svatým posláním. To on se měl radovat, že se mu dostalo té cti, položit život za Ježíše Krista. A ještě před dvěma roky, když papež vyhlásil křížovou výpravu, by býval hrdinskou smrt přijal s nadšením. Tehdy, připadalo mu to nesmírně dávno, neměl sebemenší ponětí o tom, jak dlouhá a krutá je cesta k Božímu hrobu. Od té doby se mnohé změnilo. Vlastně ne, to on se změnil. Poznal bezcitnost a hamižnost normanských spolubojovníků i franských spojenců, bohatství a úskočnost Byzantinců, smrtící lstivost saracénů a žhavou vyprahlost letní Anatolie. Ta ho nakonec stála život. Zemřel vlastně v boji, ale ne tak, jak by si kdy dokázal představit. Když jeho družina z hladu a zoufalství rabovala jedno z anatolských městeček, byl překvapen skupinou místních, těžko soudit zda mohamedánů, židů nebo křesťanů, která se rozhodla postavit se vetřelcům na odpor. Utloukli ho holemi na prahu jednoho z domů, kde se snažil najít něco k jídlu. Bylo to tak rychlé, že nestihl ani krátkou modlitbu. Naštěstí papež slíbil spásu všem, kdo přijmou kříž, takže z Boží spravedlnosti strach neměl. I když… tušil papež, když kruciátu vyhlásil, čeho všeho se budou křižáci dopouštět na své cestě k Božímu hrobu? Že budou olupovat a vraždit kromě pohanů i křesťany? Z úvah ho vytrhl Birgerův hlas:

„Co myslíš, že nás čeká tam nahoře?“ Oba se zadívali na stezku, která se před nimi ztrácela v mlhavém oparu.

„Boží soud,“ odpověděl Norgeot tónem, který nepřipouštěl pochybnosti. „Doufejme v Kristovo milosrdenství,“ dodal a pokřižoval se.

Birger si v duchu pomyslel k ďasu s Kristovým milosrdenstvím, já chci hodovat u Odinova stolu. Ale neřekl nic. Nebyl žádný hlupák a už pochopil, co se tady děje. Tenhle Norman, s křížem našitým na rameni, oděný do té nejlepší zbroje, kterou kdy viděl, není z jeho doby. A jeho křesťanská nábožnost ukazuje jen jediné: Ukřižovaný nakonec zvítězil. Příliš ho to nepřekvapilo. Vlastně ani nic jiného nečekal. Když se Hrólfr nechal pokřtít, věděli všichni, že je to jen kvůli území od franckého krále. „Nu což,“ řekl tehdy svým mužům, „jestli má Ukřižovaný takovou moc, jak říkají jejich kněží, tím lépe. Každý mocný ochránce je pro válečníka dobrý.“

Jenže tyhle věci není možné brát na lehkou váhu, říkal si Birger. Moc Ukřižovaného nebyla jen hrubou silou válečníků. Byla mocnější. Postupovala plíživě a postupně se zmocnila všech, k nimž dosáhla. Nebylo tomu tak dávno, kdy jeho pradědové připlouvali na lodích, aby vyplenili křesťanské kláštery a pobrali jejich bohatství. Mniši, kteří sotva dokázali pozvednout zbraň, jim byli pro smích. A hle, nejdříve si Hrólfr vzal franckou křesťanku, potom se nechal pokřtít, přijal křesťanské jméno Robert, a nakonec i sám začal zakládat kláštery.

V mlze před sebou spatřili postavu. Nejdříve nebylo možné rozeznat, zda je to člověk nebo zvíře, ale když přišli blíž, viděli, že je to klečící muž. Byl oděn v kroužkové brni a podobně jako Norgeot měl přes ni oblečený varkoč – kus odění, který se mezi křižáky začal používat spolu s plátěnou přikrývkou helmy kvůli žáru pouštního slunce. Stejně jako Norgeot byl označen křížem. Nikoli však dodatečně našitým na rameni pláště. Rudé kříže zdobily jeho varkoč na prsou i na zádech, stejně jako štít, který měl položený vedle sebe. Vedle štítu ležela jeho helma. Nebyla zašpičatělá s nánosníkem jako Birgerova a Norgeotova. Měla tvar hrnce a kromě úzkých průzorů hledí byla zcela uzavřená. Muž byl natolik pohroužen do sebe, že si příchozích všiml teprve v okamžiku, kdy se přiblížili téměř na dosah. Nebylo pochyby, že se modlí.

Napřímil se pomáhaje si mečem, o který se při modlitbě opíral a pozdravil je: „Bůh s vámi. Jsem Gilbert LeBlanc, Chudý rytíř Krista a Šalamounova chrámu.“

Norgeot mu podal ruku a představil se. Birger ustoupil o krok vzad a zamračil se. Další služebník Ukřižovaného. A který rytíř se na potkání chlubí tím, že je chudý?

Gilbertova tvář porostlá hustým vousem kontrastovala s jeho dohladka vyholenou lebkou. Živýma očima si se zájmem prohlížel Birgera. Ten zase mohl nechat oči na Gilbertově brnění. Bylo umně vyrobené tak, že přikrývalo každou část rytířova těla. Boty, nohavice, rukavice, kápě – vše bylo zhotoveno z tisíců drobných kroužků, které zaručovaly ochranu před každým seknutím. Také jeho meč byl delší a na první pohled lepší. Věru, nechtěl by se střetnout s takovým protivníkem. Váhavě natáhl holou dlaň proti vousáčově ocelové rukavici. „Jsem Birger, vazal hraběte Viléma.“

„Padl jsi v boji?“ zeptal se Norgeot dřív, než mohl Birger říct cokoli dalšího. Gilbert se unaveně usmál: „Ano i ne,“ naznačil tajemně a gestem naznačil, že má teď na srdci něco naléhavějšího. „Modlím se ke Svaté Panně,“ řekl a ukázal jim drobný obrázek Bohorodičky, který dosud svíral v dlani. „Připojte se ke mně, než předstoupíme před tvář jejího Syna.“

„Mluvíš jako kněz,“ opáčil na výzvu Birger se špatně skrývaným pohrdáním.

„Nejsem kněz, jen mnich,“ podotkl Gilbert a znovu se usmál.

Birger a Norgeot nevěřili vlastním uším. Mnich ve zbroji a s mečem?

„Mniši se modlí, nebojují,“ namítl chabě křižák. Někde uvnitř pocítil zmatek a osten nevole. Jestli je Gilbert příkladem toho, co se stalo z rytířů po jeho smrti, pak… Vousáč možná vycítil jeho obavy, ale spíš jen odpověděl na vyslovenou otázku: „Máš pravdu. Rytíři bojují a mniši se modlí. My templáři děláme oboje, protože nemáme rodiny, o které bychom se museli starat, ani krále, kterému bychom museli sloužit.“

„Za koho tedy bojujete?“ zavrčel Birger, jako by odpověď nebyla vzhledem ke křížům na Gilbertově odění jasná. „Za Krista,“ bez zaváhání odpověděl templář. „A zodpovídáme se pouze papeži,“ dodal. Birger kroutil hlavou. Byl pohoršen na nejvyšší míru. Kam dospěje svět, jestliže má papež vlastní vojsko ozbrojených mnichů? Tohle si králové nechají líbit? Po svůj celý život Birger vnímal církev jako protivníky. Kněží a mniši jeho doby neustále zahrnovali rytíře výčitkami. Obviňovali je z krutosti a hamižnosti, vyhrožovali jim pekelnými plameny, nutili je přísahat na dodržování Božího míru a všelijak jinak jim ztrpčovali život. A teď tu rytíř ve vynikající zbroji prohlašuje, že je vlastně mnichem?

Rovněž Norgeot se mračil. Když se vydával na křížovou výpravu, lichotilo mu, že je oslavován jako hrdina křesťanstva. Papež a jeho preláti, kteří dosud měli pro rytíře výtky a kárání, najednou o nich hovořili s úctou, jako o osvoboditelích Božího hrobu a slibovali jim odpuštění i těch nejtěžších hříchů. Kristovým bojovníkům, kteří odložili vlastní sváry, aby zakročili proti pohanským nepřátelům, náležela vděčnost celého křesťanského světa a věčná odměna po smrti. Ano, dalo by se říct, že se stal válečníkem ve službách církve. Ale rozhodně nechtěl mít nic společného s tímhle mnichem ve zbroji. To bylo prostě příliš, a jestliže to má být budoucnost rytířstva, pak mohl být vlastně rád, že se jí nedožil.

Zatímco tak uvažovali, templář opět poklekl, aby dokončil svou modlitbu. Norgeot počkal, až Gilbert povstane, znovu se ho zeptal: „Padl jsi v boji?“ Templář vykročil vzhůru po stezce a gestem vyzval své společníky, aby ho následovali. Cestou promluvil: „Byl jsem zajat po prohrané bitvě proti saracénům. Následoval jsem svatého Pavla,“ ušklíbl se a poplácal se po krku. Norgeot se zhrozil: „Sťali zajatého rytíře?“

„Dvě stovky. Nás a bratří špitálníků. Vědí, že za nás výkupné nedostanou.“

„Takže jiné ušetřili?“

„Jistě. Bohaté rytíře šetří, peníze jsou jim milejší než smrt křižáka.“

Norgeotovi se mírně ulevilo. „Jak to vlastně vzniklo? Rytíři mniši? S ničím takovým jsem se v životě nesetkal.“

Templář se pousmál a promluvil: „Ani osvobození Jeruzaléma neudělalo z křižáků opravdové Kristovy bojovníky. Vesměs zůstali takoví, jakými byli předtím. Chamtiví, pyšní, plní smilstva a sobectví. Někteří dokonce ještě více klesli. Přejali zvyky saracénů. Oblékají se do hedvábí, používají voňavky, starají se o svůj vzhled víc než jejich manželky. Není divu, že nás Bůh trestá a nechává pohany vítězit. K nám, templářům, přicházejí ti, kteří se chtějí tohoto zvráceného světa vzdát a opravdu sloužit Kristu.“

Norgeot si musel přiznat, že tato řeč na něj udělala dojem.

„Vida, tam stojí jeden takový,“ podotkl Gilbert a ukázal před sebe na muže, který se vynořil zpoza zákrutu cesty. Byl oděn ve zbroji podobné Gilbertově, ovšem svou výstrojí dával nepokrytě na odiv bohatství. Varkoč, plášť, opasek i pochva meče hrály pestrými barvami. Helmu nesl pod paží a kápi měl staženou, takže dlouhé pěstěné vlasy se mu rozprostíraly na ramenou. Na rozdíl od všech ostatních mužů měl tvář pečlivě oholenou.

Rytíř stál na místě a měl k tomu důvod. Za ním se tyčila hradba předělující cestu. Nevelká brána byla zavřená, takže cesta dál nebyla možná. Když je viděl přicházet, přeměřil si je pohledem, v němž se zračila celá směs pocitů. Podezření vůči Gilbertovi, zvědavost k Norgeotovi a pohrdání k Birgerovi. Nebylo divu, proti němu vyhlížel normanský bojovník jako trhan.

„Bůh s vámi. Jsem Jean de Clermont, rytíř krále Filipa Augusta“ představil se příchozím. Když i oni sdělili svá jména, chtěl se Norgeot Jeana zeptat, zda padl v boji, ale jedna otázka ho pálila ještě víc: „Tohle má být nebeská brána?“

„První z mnoha,“ usmál se dlouhovlasý rytíř.

„Čekáš, až otevřou?“ otázal se poněkud zbytečně templář. Jean přikývl. Jako v odpověď na otázku, kterou vyslovil templář, zarachotila závora a brána se pomalu otevřela.

„Buďte vítáni,“ oslovil je dveřník. „Připravte se, budete uvedeni ke králi.“

„Ke Kristu?“ vyhrkl Norgeot. Najednou se necítil být připraven.

„Ke Karlu Velikému,“ odvětil dveřník s důležitým výrazem. Přijme vás u svého stolu, abyste se mohli posilnit na další cestu.

Jeanovi de Clermont se zamlžily oči vzrušením. U Karla jistě bude i jeho družina! Tolik toužil setkat se s Rolandem.

Dveře hodovní síně se otevřely a dveřník zvolal: „Přicházejí Birger, rytíř Viléma Normandského, Norgeot, baron krále Filipa, Gilbert, rytíř templářského řádu a Jean de Clermont, rytíř krále Filipa Augusta.“ Čtveřice mužů vstoupila dovnitř, kde u slavnostní tabule seděl, obklopen množstvím společníků, sám král Karel Veliký.

 

Konec první části. V případě zájmu nevylučuji vznik druhé části.