Středověký člověk a les

Les jako pustina

Les, poušť, ostrov. Co mají tyto tři přírodní prvky společného? Z hlediska středověkého symbolického smýšlení mnoho. Biblická poušť je místem očisty (putování Izraelců), zkoušek (Ježíšův půst) i útočištěm (prorok Eliáš, Svatá rodina s novorozeným Ježíšem). Poušť je klidným protikladem města, plného lidí a shonu, je však též místem, kde bydlí ďábel. Její význam je ambivalentní, jak to ostatně u středověkých symbolů obvyklé.

V raném křesťanství byla myšlenka opuštění rušného světa a uchýlení se do pustin velmi atraktivní, projevovala se jak ve formě individuálního poustevnictví, tak v mnišství, které se postupem času stále více institucionalizovalo. Zatímco blízkovýchodní nebo egyptský mystik mohl následovat své biblické vzory a uchýlit se na poušť, v Evropě to možné nebylo. Proto bylo nutno sáhnout po alternativách. Tak se v oblasti Skandinávie a Velké Británie staly domovem poustevníků opuštěné ostrůvky, na kontinentu zase hluboké lesy, kterých byl alespoň v zaalpských zemích dostatek až do vrcholného středověku.

Les v raně středověké literatuře byl provázen příslovci jako pustý, prázdný, opuštěný. Ve srovnání s osídlenou kulturní krajinou, tím spíše s městy, takovými nepochybně byl. Například listina vydaná v roce 648 v opatství Stavelot-Malmédy popisuje ardenský les jako místo veliké samoty, kde se množí divá zvěř. Jiná listina, věnovaná o necelých 400 let později klášteru Sainte-Foy v Conques, uvádí, že se skupina francouzských mnichů usadila na místě, kde nebylo žádného lidského obydlí, jen loupežníci v lesích.

Les byl přirozeným útočištěm osob na okraji společnosti, vyhnanců a zločinců. Franský zákoník Lex Salica ze 6. století uvádí, že člověk zbavený společenských svazků a vlasti, vystavený nástrahám života ve vyhnanství, závislý na zákonech lesa a divočiny, se stává člověko-vlkem. Chilperichův edikt z roku 574 popisuje zločince jako špatné lidi, kteří konají zlé věci, nemají stálé bydliště ani majetek, který by bylo možné za jejich provinění zkonfiskovat, a kteří se potloukají po lesích.

Podobně jako poušť v biblických dobách, i hluboké lesy se mohly stát rejdištěm ďábla pokušitele. Nabízí se zde psychologický náhled na člověka, který se v ústraní a tichu dost dobře nemůže vyhnout konfrontaci se svými vlastními démony, řečeno současnou módní terminologií. Ať už je to příběh Ježíše, který vítězí svou duchovní silou a ďábla odmítá, nebo poněkud pohádková legenda o svatém Prokopu, který ďábla fyzicky zkrotil a zapřáhl do pluhu, struktura je vždy stejná: Svatý muž je pokoušen zlým duchem, který mu nabízí různé pozemské hodnoty, a pokušení buď odolává, nebo podléhá. Na tomto místě se však sluší dodat, že historky a zkazky o ďábelském pokušení se v žádném případě neomezovaly jen na les. Spíše je možné vidět v tom sdělení, že ani opuštěný les není prost zlých sil a pokušení a bylo by tedy pošetilé se domnívat, že prostý odchod do ústraní lesa nám zajistí spásu duše.

Lesní zvěř

Zvířecím králem Blízkého východu je nepochybně lev. Už v nejstarších civilizacích byl lov na lva vyhrazen vladařům. Egyptští faraoni v podstatě vyhladili tamní populaci lvů a v Asýrii byl souboj krále se lvem dokonce ritualizovanou podívanou pro obyvatelstvo. V Bibli je lev rovněž dáván do souvislosti s vladařem, nebo dokonce slouží jako metafora při popisování Boží síly, neohroženosti a hrozivosti. V pohanské Evropě byl ovšem trůn krále zvířat obsazen jinou šelmou, medvědem. Historici se shodují, že v prostředí barbarských národů byl medvěd vnímán jako královské zvíře. Zápas s medvědem znamenal pro germánské i jiné kmeny iniciační rituál bojovníka a dle dochovaných ság a legend byl nezbytnou zkouškou každého budoucího panovníka. Toto pohanské dědictví se pochopitelně církev snažila vymýtit. Proto došlo v éře Karla Velikého došlo k masovému vybití západoevropské populace medvědů, souběžně s kácením posvátných stromů a násilnými křty celých kmenů. Nastal pozvolný úpadek významu tohoto původního krále lesů. Medvěd byl nahrazen importovaným lvem, který mnohem lépe vyhovoval křesťanské symbolice. Relikty tohoto fenoménu se však objevovaly ještě o stovky let později, jak uvidíme v následující kapitole v příběhu o zápase Godefroie z Bouillonu s medvědem.

Zatímco na diskreditaci medvěda museli ideologičtí vůdcové vynaložit značné úsilí, další šelma, vlk, trpěla špatnou pověstí už v předkřesťanských dobách. Z tohoto důvodu nenajdeme mnoho příběhů, v nichž by vlk hrál nějakou zajímavou roli a není ani běžným erbovním zvířetem. Mnohem lépe si stáli kanec a zubr, oba jako symboly brutální síly a důstojní soupeři legendárních hrdinů. Z českého prostředí připomeňme notoricky známý příběh Bivoje a také uhlíře Vojtěcha, který porazil zuřivého zubra a stal se zakladatelem rodu Pernštejnů.

Jelen byl díky své velikosti a mohutnému paroží další ikonickým zvířetem evropských lesů. Ve starověku byl spojován například s keltským bohem Cernunnem. Pro křesťanské rytíře zase představoval vrcholnou loveckou kořist. Jeleni a laně také figurují v legendách o poustevnících, které šíří františkánský étos lásky k všemu živému tvorstvu. Svatí muži zde vystupují jako ochránci zvířat před krutými lovci a tyto konfrontace často vedou k obrácení lovců ke zbožnému životu. Spolu s jeleny bývají zvířecími aktéry těchto příběhů drobní býložravci jako králíci, veverky, dále zpěvní ptáci a podobně.

Les a rytíř

Pro válečnickou vrstvu středověké společnosti byl les významný v rovině čistě praktické, jako honební revír, i v rovině symbolické, jako místo (iniciačních) zkoušek a protivenství, která musí pravý rytíř zdolat. Hrdina Yvain básníka Chrétiena de Troyes bloudí:

Přes hory i údolím,
temným hvozdem hlubokým
Zrádnou, temnou bažinou,
pustou, divou končinou,
kmnohým nebezpečenstvím.

Béroulův Tristan prchající před králem Markem se i s milenkou Isoldou uchýli do lesní chýše a loví divou zvěř lukem, aby pro oba zajistil potravu. Albert z Cách, což byl Béroulův současník (12. století) přisuzuje hrdinský čin zabití medvěda Godefroiovi z Bouillonu, jednomu z křižáckých vůdců. Rytíř při jízdě lesem narazil na poutníka ohrožovaného obrovským medvědem. Pustil se s šelmou do boje, přišel o koně a nakonec stanul protivníkovi tváří v tvář, ozbrojen mečem. Podařilo se mu medvěda smrtelně zranit, ale nebýt jeho družiníka, který se na místě objevil v pravou chvíli, zahynul by též v medvědím objetí.

Les symbolizující temnotu, zkoušky a nebezpečí je kromě rytířských románů a legend přítomen i v nám blízkých pohádkách. Motiv hrdiny (prince), který prochází temným lesem, aby si vydobyl svou lásku nebo zachránil druha, známe například z Erbenovy pohádky dvojčata. V ní navíc rozuzlení spočívá ve zpětné proměně lesa v město, které bylo předtím stiženo kletbou. Také notoricky známé pohádky jako Jeniček a Mařenka nebo o Červené Karkulce obsahují motiv nebezpečné cesty lesem. A přestože jejich původ nemusí spadat přímo do středověku, imaginace lesa stojící za jejich vznikem se s tou středověkou shoduje.

Původ slova forest (ve francouzštině forȇt) je odvozen z latinského výrazu silva forestis, což značí les pod královskou správou (forum). Už v raných dobách jsou patrné tendence rytířského stavu rezervovat si honební právo v lesích a přísně trestat pytláctví. Například slavný anglický Sherwood byl prohlášen královským loveckým revírem záhy po dobytí země Vilémem Dobyvatelem (1066). U nás kníže Boleslav I. jako první vládce vydal nařízení výslovně odebírající právo obyvatelům volně lovit zvěř (Honební regál, kolem r. 950).

Les a vesničan

Vesničané, převážně rolníci, byli pochopitelně nejpočetnější skupinou středověkého obyvatelstva, ovšem v dochované literatuře nejméně zastoupenou. Není však pochyb o tom, že i vesničané vnímali les v jeho symbolické i praktické rovině. Již zmiňované lidové pohádky jsou dokladem toho, že prostí lidé vnímali les jako nebezpečné místo, které je nezřídka domovem zlých sil. Zároveň pro ně byl les zdrojem přírodního bohatství. Na tomto místě je nutné si ujasnit, že stále máme na mysli divoký les, tedy neprobádaný, špatně prostupný les, který nepodléhá intenzivní zemědělské činnosti. Lze soudit, že mnoho zemědělců vrcholného středověku takový les nikdy nevidělo, což platí nejen v silně urbanizovaných oblastech (Flandry, části Itálie, střední Francie), ale logicky i v oblastech, kde klima nepřálo vzniku hustých lesů (Island, Středomoří).

V oblasti českých zemí byly hluboké divoké lesy přítomné zejména do vnitřní kolonizace (12. století). Nelze si ale představovat, že takový les byl zcela liduprázdný. Kromě již zmíněných poustevníků, mnichů a lidí mimo zákon se zde vyskytovali lesní pracovníci, například dřevaři, uhlíři, výrobci popela, sběrači medu (brtníci). Do okrajových částí lesa zaháněli pastevci svá stáda prasat, koz a ovcí. Například na Islandu došlo ve 14. století k rychlé redukci původních lesů právě vlivem masového chovu ovcí, které požíraly mladé stromky. Navzdory snahám církve uchránit poslední zbytky lesa se proces nepodařilo zvrátit a Island zůstal zcela odlesněn. (Návrat lesů na tento ostrovní stát se pomalu uskutečňuje od 60. let 20. století.)

Většina lesních pracovníků fungovala sezónním způsobem, podobně jako pastevci. Tedy na zimu se stahovali do osad a vesnic. Tento způsob života budil podezřívavost mezi usedlými rolníky. Byli svým způsobem zařazeni do nedůvěryhodné vrstvy společnosti, která trávila část života na cestách. Sem patřili kromě kupců, poutníků a žebravých mnichů například nádeníci hledající obživu prostřednictvím stavebních prací, a kteří byli podle dobových soudních záznamů nejčastějšími zloději drobného majetku. Ačkoli historikové středověku nedávají rovnítko mezi neusedlý způsob života a kriminální chování, tehdejší společnost to takto do značné míry vnímala. K nedůvěryhodnosti lesních pracovníků dále přispíval efekt vyloučení, známý například u kovářů a mlynářů, tedy profesionálů žijících mimo vesnická společenství. Středověká perspektiva venkovana dělícího lidi na “my uvnitř” a “oni venku” stavěla do nelichotivého světla i ty, kdo žili sice usedle, ale mimo vlastní komunitu. Tento efekt byl pochopitelně slabší tam, kde se typické vesnické komunity vytvořily později nebo vůbec, tedy ve velké části Skandinávie.

Běžným modelem středověkého venkova bylo rozdělení na soukromé, obecní a panské pozemky, které nabývalo různých podob a poměrů v závislosti na místu a čase. Podstatná je skutečnost, že obvykle existovaly obecní pastviny a obecní lesy, které sloužily místní komunitě a jejichž užívání se řídilo svými pravidly. Obecní lesy představovaly zdroj dřeva, lesních plodů a místo pro pastvu dobytka. Právě z důvodu sběru dřeva a pastvy měly tyto užitkové lesy zcela jiný charakter, než divoké lesy, o nichž byla řeč dosud. Tam, kde místní autority dokázaly prosadit regulaci kácení vzrostlých stromů, byly užitkové lesy řídké, světlé, do značné míry zbavené podrostu a vyčištěné od všeho, co se dalo sesbírat. Běžný byl i tzv. výmladkový les, který vznikl po vykácení vzrostlých stromů. Tvořily ho pahýly dřevin schopných rychlé obnovy pomocí výmladků, tedy rychle rostoucích výhonků. Takto obrostlé pařezy se průběžně ořezávaly a tím byl zajištěn přísun palivového dřeva.

Les a církev

Duchovní stav středověké Evropy se dělil do dvou hlavních proudů, běžného kléru a mnišských řádů. O poustevnících a mniších uchylujících se do lesů již byla řeč. Nešlo ale pouze o jednotlivce. Je třeba si uvědomit, že původní idea klášterů spočívala v budování jakýchsi ideálních společenství oproštěných od zkaženého světa, proto byly první kláštery zakládány na odlehlých místech, v evropských podmínkách tedy zarostlých lesy. Později se rozšířily i městské kláštery, určené službě místnímu obyvatelstvu. Zajímavým paradoxem českých dějin je, že jako první zde byl založen ženský klášter sv. Jiří na Pražském hradě, a teprve potom následovaly mužské kláštery v lesích, jako Břevnovský, Sázavský a Ostrov.

Oratores, tedy duchovní stav, sváděli v raném středověku ideologický boj s milites, tedy válečníky, a kritizovali je pro jejich krutost, bezbožnost a množství dalších špatných vlastností. Typickou ukázkou sebevědomé nadřazenosti duchovenstva byly scény z poustevnických legend, v nichž se pronásledovaná zvěř uchyluje pod ochranu svatých mužů, před jejichž autoritou musí lovci chtě nechtě couvnout. Další ukázkou je legenda o svatém Hubertovi. V ní franský velmož, náruživý lovec, zažije v lese mystické setkání s jelenem a je osloven Bohem, který ho pokárá za jeho požitkářský způsob života. Po tomto zážitku se Hubert obrátil, stal se knězem a podílel se na christianizaci Arden. Podobně jako u Godefroie z Bouillonu zde vidíme spojení pravděpodobně smyšlené legendy s historicky doloženou postavou, což je typický jev pro (nejen) středověkou literaturu.

Navzdory ideologickým rozepřím docházelo však mezi duchovenstvem a rytířstvem ke spolupráci, neboť jinak by nebylo možné udržet středověkou společnost v chodu. Tak legendy o založení klášterů obsahují jakoby náhodná setkání uprostřed lesů. Lovící šlechtic se potká se svatým mužem, poustevníkem nebo biskupem, toto setkání je mnohdy provázené zázračnými znameními a vyústí v založení kláštera, které šlechtic bude financovat a duchovní zrealizuje.

Zatímco svatí muži a poustevníci byli jakousi výkladní skříní církevní sebeprezentace, realita byla barvitější. Kláštery zakládané v lesích se, pokud byly úspěšné, postupně stávaly civilizačními centry se vším, co k tomu patří. Rozkvět vzdělanosti, zemědělské a řemeslné inovace, nárůst bohatství a moci zákonitě vedly k tomu, že provoz kláštera sotva připomínal ideál života v ústraní lesní samoty. Souběžně s tím docházelo i k rozvolňování benediktinské řehole, což iniciovalo vznik nových přísnějších řeholních řádů. Ale to už je jiný příběh. Pokud jde o samotné kněžstvo, závisel vztah jednotlivců k lesu spíše na jejich sociálním postavení než na proklamovaných ideálech. Řadový vesnický farář tvořil nedílnou součást své komunity a spadal by tedy spíše do předchozí kapitoly Les a vesničan. Naopak vysocí církevní hodnostáři, kteří se rekrutovali převážně ze šlechtického prostředí, se způsobem života blížili aristokracii, proto bych je řadil do kapitoly Les a rytíř. Pokud bychom ve vrcholném a pozdním středověku potkali v lese biskupa, tak mnohem pravděpodobněji jako lovce v doprovodu dalších šlechticů, než jako osamělého muže rozjímajícího v lesním tichu.