Ravnburgh: Zbroj dobrodruha

Brnění tak hrají v tomto světě velkou roli, a i postavy hráčů je budou používat. Proto se na následujících řádcích věnujeme tomu, jaké třídy zbroje existují, jak se nosí a jak chrání.

Třídy brnění

Brnění se pro potřeby tohoto článku a hraní nepopisuje každý jednotlivý kus brnění, která by bylo třeba zakoupit a zaznamenávat (a bylo zbytečně složité). Hra by měla být zábava, a ne otrava nebo úředničina. Proto namísto toho popisuje „třídy” brnění, které popisují celkové sady brnění. Nezáleží na všech kusech zbroje, které má postava na sobě, jde více o výslednou třídu, do které spadá.

Vycpávaná zbroj

Tato třída brnění obsahuje zpravidla vycpávanou zbroj a lehkou přilbici (obvykle šalíř bez hledí, celatu, barbutu nebo kapalec, viz část Druhy přiblic na konci článku). Vycpávaná zbroj je ušitá z vnější a vnitřní látkové vrstvy, která je prošita a do vytvořených „tunelů” se napěchuje koudel, vlna nebo další podobné materiály. Tato poměrně levná a neomezující ochrana většinou slouží pikenýrům, sudličníkům nebo střelcům.

Výhody: přijatelná ochrana horní poloviny těla, neomezuje v pohybu, lze ji nosit dlouho bez vyčerpání, lze se v ní plížit bez obtíží, je levná a snadno nahraditelná (a případně opravitelná)

Nevýhody: nechrání dobře proti pádným úderům a zbraně ji mohou probít, slouží spíš ke zpomalení nebo odražení slabších úderů, po zásahu je poškozena a musí se po boji opravit (aby dál poskytovala ochranu)

Brigantina

Bojovník této třídy bývá chráněn brigantinou nebo plátovým kyrysem, chrániči zápěstí a přilbicí (nejčastěji šalířem, celatou, barbutou nebo kapalcem), občas doplněno tzv. kostlivcem na pažích (pásky kovu spojené jako řetěz na pažích, který trochu chrání před údery). Brigantina je zbroj vyrobená z těžké látky, plátna nebo kůže (dražší brigantiny zpravidla používaly samet), která je podložena překrývajícími se plátky kovu snýtovanými skrze látku, která je drží pohromadě. Na rozdíl od zbroje z větších plátů je ohebná, protože plátky se mohou překrývat. Nýty viditelné na látce byly často zdobené nebo seskupené tak, aby vytvářely dekorativní vzor. Tato třída zbrojí je populární mezi střelci a kušníky (brigantina jim poskytuje dobrou ochranu před střelami).

Výhody: brigantina nebo plátový kyrys poskytuje velmi dobrou ochranu hrudi (a tím většiny důležitých orgánů), neomezuje výrazně v pohybu a lze se v ní s určitými obtíži plížit, lze opravit bez návštěvy zbrojíře

Nevýhody: paže i dolní polovina těla jsou slabě chráněné nebo úplně nechráněné, pod brigantinou už se postava potí a není příliš pohodlná na výrazně dlouhodobé nošení (většinou se po bitvě sundává)

Brigantina a plátové paže

Tato třída zpravidla obsahuje brigantinu, plátové brnění paží a ramenou a přilbici (obvykle šalíř s hledím nebo barbutu), občas je také doplněna kusy brnění nohou. Oproti ochraně plného plátového brnění neposkytuje brigantina stejnou úroveň obrany, ale je levnější a také dává nositeli větší třídu mobility a ohebnosti. Je navíc dostatečně jednoduchá na to, že si majitel může opravy dělat sám bez nutnosti navštívit zbrojíře. Zpravidla ji nosí double-soudards bojující v předních řadách formací, jízdní coutiliere a dobrodruhové, pro které je výhodným průsečíkem ochrany a mobility.

Výhody: poskytuje dobrou ochranu horní poloviny těla, lze v ní dobře běhat a přesouvat se, lze opravit bez návštěvy zbrojíře

Nevýhody: omezuje v pohybu paží, není pohodlná na dlouhodobé nošení (po bitvě se sundává), skřípání plátů o sebe prozrazuje pozici

Plné plátové brnění

Tato třída nabízí největší možnou ochranu, kterou tvoří plné brnění z plátů zakrývající celé tělo a doplněné přilbicí (zpravidla šalíř s hledím, armet nebo bascinet). Používají ho rytíři, gents d’armes a bojovníci v prvních řadách, kteří si ho mohou dovolit, protože cena jednoho setu brnění je závratná.

Výhody: vynikající obrana celého těla, praktická imunita proti zásahům šípů a sečným útokům mečů a seker

Nevýhody: váha je dobře rozložena na těle, ale je únavné je nosit, není pohodlné na dlouhodobé nošení (po bitvě se sundává), skřípání plátů o sebe prozrazuje pozici

Varianta – Turnajové brnění

Pro turnaje se zpravidla používá stejná plátová zbroj, kterou rytíř nosí do bitev, jen ji doplní jinými doplňky. Nosí namísto bitevní přilby kolčí helm nebo jinou turnajovou přilbici, na levém straně je řemenem kolem krku upevněný turnajový štít (tarč) s erbem (pod něj občas zvláštní zpevněná zbroj pro rameno, které dostává údery) a používá se také tupý dřevec. Bojové části brnění jsou občas nahrazeny těžkými kusy určenými čistě pro odolnost, které by na skutečném bojišti nemohly fungovat. Občas se pro ty nejbohatší z rytířů vyrábí zvláštní sady brnění pouze pro turnaje, ale je jich výrazná menšina.

Varianta – Maelské brnění

Některá brnění jsou výrazně kvalitnější než jiná, vytvořená z kvalitnějších slitin, upravená přesně na mírů zákazníkům a jejich potřebám a vytvořená v dílnách mistrů zbrojířů. Získaly v mnoha bitvách a turnajích reputaci jako úžasné a spolehlivé zbroje. Protože první taková brnění a velká část pochází z Maele, říká se jim obecně „maelská brnění” i když jsou vyrobeny jinde.

V průběhu historie se několik oblastí a města ustavilo jako centra pro výrobu zbraní a brnění. Kritickými faktory pro vznik takového centra je blízkost k vodě (jakožto poskytnutí energie pro buchary jako i transportní cesty) a množství železa dostupného buď z dolů nebo ochodu. V těchto centrech jsou často blízké vztahy mezi kováři, mečíři (výrobci mečů), platnéři (výrobci zbrojí) a řemeslníky blízkých oborů jako zlatníci.

Zdaleka nejdůležitějšími oblastmi výroby zbraní se staly severní oblasti Ligy a jižní arlatská léna, odkud zbrojířské dílny exportují své výrobky po celém kontinentě. Pravděpodobně nejznámější a nejdynamičtější centrum výroby zbrojí a brnění je město Maele, domov jak zbrojířské rodiny Ezzo, tak jejich největších konkurentů – rodiny Bascherini. Výrobky obou dílen jsou doslova vyvažovány zlatem a debata, která z nich vyrábí lepší brnění se vede už po desetiletí.

Výroba zbrojí v arlatských zemích se koncentrovala do několika uzlů – velekrálovské město Swanford, Northeye, Slaughden (v posledních 15 letech) a dvorní zbrojířská dílna velekrálů ve Wheatfield. Všechny jsou známé pro své plátové zbroje, vyráběné vyhlášenými zbrojíři nebo zbrojířskými rodinami. Značky významných zbrojířů (maelská hradební zeď, swanfordská labuť a slaughdenský gryf v úroku) jsou zárukou kvality, a dokonce se objevují jejich padělky.

Druhy přilbic

Přilbice se nepočítají samostatně – jsou už obsazeny ve výše uvedených třídách brnění. Nikdo příčtný nechodí do bitvy bez pořádné ochrany hlavy. Níže najdete příklady nejpoužívanějších přilbic ve světe Ravnburghu.

Šalíř

Jedna ze dvou základních přilbic užívaných v tomto období, především v arlatských lénech. Je méně omezující, než armet (který plně objímá hlavu) a je proto oblíbená mezi lehčeji vyzbrojenými jezdci a pěšáky. Základní verze je vytvořena z jednoho kusu a ve chvíli, kdy válečník není v boji, stál si šalíř dozadu, což ponechalo jeho tvář bez ochrany a umožnilo mu lépe dýchat, větrat, a především mít přehled o bojišti. Novější šalíře mají hledí, které umožňuje mít přilbici napevno na hlavě a posouvat jen hledí namísto celé helmy. V bojové pozici zakrývá šalíř horní část tváře a bojovník se dívá skrze škvíru hledí. Přilbice nezakrývá bradu a krk, proto se šalíř (především pro rytíře) doplňuje nákrčníkem upevněným k horní části hrudního plátu a na místě jej drží řemen kolem rytířova krku.

Variantou šalíře je tzv. celata , která nemá hledí a nechrání obličej. Je s oblibou užívána střelci k ochraně hlavy, ale zároveň jim umožňuje dobrý výhled a přehled o situaci. Nestojí zpravidla v předních řadách, proto je to ně často přijatelný risk.

Armet

Armet je druhý ze základních typů přilbice, který je oblíbený především ve Lvím císařství a mezi gents d’armes . Je to kompozitní přilba složená z více dílů, které po složení plně obepínají a chrání hlavu. Jednotlivé plechy jsou poměrně tenké, ale skládají se a na ohrožených místech vrství a tím poskytují hlavě plnou ochranu, zatímco přilba sama zůstává poměrně lehká. Armety jsou tvořeny 4 hlavními kusy – přilbice sama (chránící hlavu), dvě velké kusy na pantech (které chránily obě tváře na stranách) a odklopitelné hledí (které chránilo tvář samotnou zepředu). Hledí se po sklopení dolů zajistilo pro bitvy na místě kolíkem, který zabraňoval, aby úder hledí vyhodil nahoru. Ventilační otvory v pohyblivém hledí jsou pouze na pravé straně, zatímco levá se ukazuje nepříteli při nájezdu a nemá otvory, do kterých by mohla vniknout tříska ze zlomeného kopí. Armet se zpravidla nosí také s nákrčníkem, který chrání přední část přilbice před úderem a je upevněný kolem helmy dvojicí řemenů. Ty a panty tvářových chráničů vzadu chrání rondel (kruhový chránič).

Barbuta

Barbuta je nejoblíbenější přilbice ve státech maelské ligy, kde je doplňována bitevní maskou, ale používá se i jinde. Zpravidla ji nosí pěšáci a městské stráže a domobrana. Nemá hledí a je proto oblíbená pro dobrý výhled a možnost dýchat bez omezení. Vojáci maelské ligy na ni namísto hledí montují své bitevní masky (upevněny jsou zpravidla pantem na horní straně), které jak chrání před údery nepřátel, tak ukrývají jejich tváře, jak je zvykem v Lize.

Bascinet

Současný bascinet se vyvinul ze starého modelu v podobě tzv. „psího čumáku” zaoblením tvářové části i přilbice samotné, aby lépe odrážela rány. Výsledkem je bublinový druh přilby, který sice nedosahuje obliby šalíře a armetu, ale stále je na bojištích většiny stran výrazně zastoupený. Starý „psí čumák” byla nejpopulárnější přilbice minulé éry v arlatských lénech a mají ho prakticky všechna stará brnění po předcích nebo staré obrazy bojovníků a rytířů. Gents d’armes z maelské ligy mají tento nový bascinet kromě barbuty ve velké oblibě a v poslední době jej často používají i bez vlastních bitevních masek, protože je dostatečně uzavřený, aby chránil identitu nositele přilbice.

Kapalec

(občas známý jako železný nebo bitevní klobouk)

Otevřená přilba, která nechrání tvář. Je často používána pěchotou, protože pěšákům umožňuje dobrý přehled o bojišti a neomezuje dýchání a slyšení. V maelské lize je často doplněná bitevní maskou, která může být připevněna na hlavě řemeny zvlášť nebo na pantu na přilbě samotné.

Turnajová přilbice

Nejsou určené pro bitvy, ale pouze, a právě pro turnaje a tjost. Jsou těžké, nemotorné, je z nich jen malý výhled a prakticky nic v nich není slyšet, ale chrání velmi dobře před údery. Nejrozšířenější je kolčí helm (tzv. „žabí pysk”), který je nepsaným standardem a vyvinul se z kbelcové přilby, ale objevují se i jiné druhy přileb určených výhradně pro klání.

Hledí a výhled z přilby Pokud má přilbice zavřené hledí, poskytuje nejlepší možnou ochranu proti nepřátelským úderům, šípům a střelám. Nesklopit hledí do zteče je prostě nemyslitelné. Každá ochrana se počítá uprostřed těsné skrumáže bojujících mužů, řičících koní, řinčícího brnění, umírajících a zraněných.

Přilbice se zavřeným hledím má nicméně mnoho nevýhod – skrze škvíry hledí je špatně vidět, prakticky neexistuje periferní vidění a je strašlivě obtížné získat přehled o situaci kolem sebe. V přilbě je špatně slyšet a ostatní špatně slyší rozkazy, které rytíř křičí. Ventilační průzory jsou malé (a často jen na pravé straně přilbice, která není nastavena nepříteli) a bojovníkům se v helmě nedostává čerstvého vzduchu, potí se a přehřívají.

Rytíři a dobrodruhové jsou profesionálové a jsou na tyto obtížné podmínky zvyklí a částečně je dokážou vykompenzovat cvikem. I tak jsou z toho důvodu hledí obvykle sklopitelná, aby v přestávkách mezi jednotlivými souboji válečník mohl hledí otevřít, nadýchat se zhluboka a získat přehled o situaci kolem sebe.

Zbroj pro koně Pro běžné ježdění se používá druh koně zvaný palefroi , vysoce ceněný jako kůň vhodný pro jízdu na velké vzdálenosti. Ten není určen pro bitvu a rytíři proto vždy vlastní alespoň jednoho ze tří druhů koní, kteří se označují jako „váleční oři”. To jsou destier (nejlepší a nejsilnější váleční koně, zpravidla hřebci od mala cvičení pro válku, nejdražší z trojice), coursier (lehcí, rychlí a silní koně, levnější než destrier a kromě bitev často používaní i pro lov) nebo roncin (koně pro všechny účely, kteří mohou být cvičeni i pro válku).

Váleční koně jsou cvičeni pro nesení plátové zbroje a do bitev jí jsou vždy chráněni. Jsou jednoduše příliš drazí na to, aby se vystavovali zranění bez ní. Zbroj koně se skládá z několika dílů - hampfrein (čelní maska, která chrání tvář koně), crinière (ochrana krku koně, přesněji jeho horní části, která se zapíná na 3 popruhy kolem krku a k němu se často připevňuje kroužková nebo vycpávaná zbroj, která chrání přední část krku), poitral (pevný plát, který chrání hruď koně), flanchard (chrání boky koně a žebra, zavěšuje se na sedlo) a croupiere (chrání zadní část koně).

Koně gents d’armes jsou téměř vždy chráněni plným plátovým brněním, koně lehčeji obrněného coutiliera mohou pláty mít chráněnou jen přední polovinu koně (hlavu a hruď) a zbytek trupu může být krytý jen brigantinou nebo kroužkovým brněním (případně koženými nebo látkovými zbrojemi, které jsou mnohem levnější).

Brnění se na válečné oře nasazuje jen na bitvu, je příliš těžké na to, aby s nimi koně cestovali. Mimo bojiště je zpravidla veze nákladní kůň, mula, nebo se vezly na vozech.

Závěr

Velice děkuji, že jste se dočetli až sem a snad se vám článek líbil! Pokud vás zaujal svět Ravnburghu, další materiály pro něj najdete tady.

_Pozn. Ilustrace vytvořil Kryštof Ferenc. Fotografie přilbic jsou z internetových stránek MET muzea, které dalo snímky všech svých exponátů k dispozici jako public images. _