Drakkar #70

Ostří­lený ná­mořní vlk a ve­te­rán tuctu ná­moř­ních střet­nutí, který se cítí nej­jis­těji na pa­lubě lodi na roz­bou­ře­ném moři, za­tímco na suché zemi se po­hy­buje ne­jis­tým kro­kem. Jeho silné paže a hruď zdobí te­to­vání ori­en­tál­ních draků a jeho za­chmu­řený po­hled budí re­spekt. Na roz­díl od dů­stoj­nické šavle nosí u pasu jako ostatní čle­nové po­sádky ne­bez­pečně vy­hlí­že­jící palaš, se kte­rým se ohá­něl už jako pod­dů­stoj­ník.

Si­rény sú ta­jomné stvo­re­nia z hl­bo­kých morí, ktoré žijú smut­ným ži­vo­tom, sní­vajúc o ďa­lekých sve­toch. Po­stupne sa roz­ší­rili do všet­kých kútov ga­la­xie, najmä vďaka pod­ne­tom zís­ka­ným od iných rás.

Za­dání ta­bulky od re­dakce bylo Pi­ráti. Kdy­koli tedy při hře někdo zařve, „Pi­ráti na ob­zoru!“, hoďte 1k12. Pří­padná ne­ho­dící se jména vy­měňte za vlastní.

Za po­ně­kud po­div­ným nad­pi­sem se skrývá člá­nek o slo­van­ských pi­rá­tech pla­ví­cích se na chlad­ných vo­dách Baltu, kteří jsou dnes po­ně­kud pře­hlí­ženi a ve zná­mosti ustu­pují před těmi skan­di­náv­skými. Ovšem z his­to­ric­kého střetu ví­tězně vyšli právě Rá­nové, Po­mo­řané, Obodrité a Lu­tici, tedy plavci z po­břeží dneš­ního Pol­ska a Ně­mecka. A já vám nyní ukážu, jak k tomu došlo.

Když jsem byla před časem do­tá­zána, jaké články o RPG bych ráda četla v Drak­karu (a jestli ne­chci ta­kový na­psat), dlouze jsem se za­mys­lela. Nejdřív jsem to chtěla od­máv­nout, že te­o­re­tické články o RPG stejně téměř nečtu, a tedy bych je ne­měla ani psát, ale pak jsem se za­mys­lela nad tím, co jedna z ve­le­dů­le­ži­tých slo­žek mé zá­bavy při hraní – tvorba a ná­sledné hraní snad až ma­ni­a­kálně kom­plex­ních po­stav.

Fan­tas­tická li­te­ra­tura je od po­čátku pro­kleta opa­ko­vá­ním. Mrtvá hra­běnka znovu ožije a hr­dina zjistí, že má nad­při­ro­zené schop­nosti. Po­smí­vala se tomu už Jane Aus­te­nová na po­čátku 19. sto­letí a stvo­řila pa­ro­dii. A po­dobné od­mí­tání trvá; nejenže jsou ty fan­tas­tické his­torky ne­re­álné, ale navíc jsou také stejné. Nečtěte to a vraťte se k Do­sto­jev­skému. Jak se to­muto pro­blému vy­hnout? A máme se mu vůbec vy­hý­bat?