Ravnburgh: Zbraně pěšáka

Zbraně pěšáka

Hlavní zbraní vojáků na bojišti jsou tyčové zbraně, především pak dvě, které definují současná bojiště – dlouhá píka nebo kratší halberda nebo sudlice. Oddíly kombinující obě zbraně tvoří základní pěší jednotky v bitvě a chrání děla a střelce, kteří ukryti za lesy pík nebo halberd (a tím chráněni před přímým nájezdem jízdy) pálí na nepřátele. Zatímco halberda nebo sudlice dokážou proseknout i nejlepší plátová brnění a umožňují pěšákům působení těžkých ztrát jezdcům, jezdecké kopí stále mělo výhodu v dílce a tím pádem jezdci mohli způsobit těžké ztráty pěšákům nazpátek. Řešením bylo vytvoření dlouhé píky, která má oproti halberdě dvojnásobnou délku a umožňuje pěšákům udržet si od těla i přesilu jezdců. Píky tak tvoří základ formací pěšáků, které staví masy ostrých hrotů proti nepříteli. Za jejich ochranou stojí připraveny menší oddíly vojáků s halberdou nebo sudlicí, kteří posilují ohrožená místa, provádí protiútoky, obchvaty nebo vyrazí do řeže ve chvíli, kdy je nájezd jízdy zastaven. Další bojovníci používají obouruční meče, kůsy nebo partyzány, které plní podobné úkoly jako halberdy.

Většina pěšáků má kromě tyčové zbraně také záložní poboční pro případ, že se nepřítel dostane pod účinnou vzdálenost jejich hlavní zbraně. Může jít o meče, falchiony, válečná kladiva, palcáty nebo dýky. Téměř všichni vojáci u sebe nosí také nůž, který je především nástrojem, ale dá se jako zbraň v nouzi použít.

Píka

Dlouhá bodná zbraň o délce okolo 4,2–7,5 m a váze mezi 3,5–6 kilogramy (přičemž skřeti z pohoří Vhre jsou známí pro používání delších pík, většina žoldnéřů raději používá kratší, protože se s nimi snáze zachází). Délka píky umožňuje koncentrovat velké množství hrotů pík proti nepříteli, ale píky jsou neohrabané do boje zblízka. Proto mají pikenýři také záložní zbraň jako dýku nebo meč (skřeti jsou proslavení svými obávanými falchiony), po kterých sáhnou, když se formace pík rozpadne a dojde k boje muže proti muži.

Pěšáci používající píky jsou zpravidla označovaní jako pikenýři.

Halberda

Tyčová zbraň, která kombinuje sekeru, kopí a hák v jedné hlavici na dlouhé násadě (je zpravidla 1,5–1,8 m dlouhá). Občas se jí říká „skřetí sudlice”. Halberdy jsou levné na výrobu a v bitvě velmi všestranné. Vznikly jako specializovaná zbraň k boji proti obrněným protivníkům a porážení rytířské jízdy. S ostnem může halberdník jako s kopím odrážet údery kopí protivníka na koni a obouručný sek sečnou částí zbraně může protnout brnění, maso i kosti. Nevýhodou zbraně je nutnost použít obě ruce pro sek – jakmile se rozmáchne, je bezbranný a spoléhá úplně na ochranu spolubojovníků.

Pěšáci používající halberdy jsou zpravidla označovaní jako halberdníci.

Sudlice (tzv. maelská sudlice)

Předchůdcem dnešní halberdy a sudlice, byla zbraň zvaná voulge (případně tzv. „improvizovaná sudlice”) a šlo prakticky o sekáček na tyči. Dnes se už používá jen jako málo a pod obecným pojmem sudlice se zpravidla myslí tzv. maelská sudlice. Ta se vyvinula společně s halberdou a na bojišti plní stejnou roli a nabízí stejné možnosti útoku - má osten na bodání, hák na strhávání nepřátel a sečnou plochu na sekání. Je zpravidla mezi 1,8–2,7 metry dlouhá (nejčastěji 2,2 metru). Záleží většinou na místě a tradici, zda pěšáci používají halberdy nebo sudlice. Jsou oblíbené mezi členy městských domobran a používají se hodně v Lize a Císařství. V arlatských lénech jsou většinou oblíbenější halberdy.

Pěšáci používající sudlice jsou zpravidla označovaní jako sudličníci.

Kůsa (gléva)

Dřevcová zbraň se sečnou jednobřitou čepelí o délce asi 45 centimetrů na ratišti délky asi 2 metry. Občas měly kůsy na tupé straně malý hák, se kterým mohl bojovník zachytit jezdce a strhnout jej ze sedla.

Partyzána

Je to tyčová zbraň, která má listovou nebo ostře špičatou oboubřitou čepel symetrického tvaru o délce asi 30-35 cm (občas opatřena ostrými výběžky na spodní straně čepele) na ratišti o délce asi 160–190 cm.

Lovecký oštěp

Těžký lovecký oštěp o délce mezi 160–230 cm, který se používá při lovu na divočáky. Buď se s ním bodá nebo jím lze hodit na vzdálenost asi deseti kroků. Má oboustrannou listovou čepel s příčnými „křidélky”, které zabraňují, aby zbraň pronikla do těla kance příliš hluboko. Ratiště je vyráběno z pevného jasanu a je zpravidla šesti- až osmihranné, aby se zlepšil úchop zbraně. Může být také ovinuto řemeny.

Nůž

Nože jsou zpravidla jednobřité a fungují jako nástroje na řezání, ne jako zbraně (přestože se v nouzi jako zbraň dají použít). Má je zpravidla téměř každý pěšák.

Dýka

Na rozdíl od nože je dýka zamýšlena jako zbraň a je tak konstruována. Je zpravidla oboubřitá a má záštitu. Používá se do těsných skrumáží a boje zblízka, kde krátká čepel představuje výhodu.

Zbraně střelce

Střelci hrají hlavní roli při obraně měst, hradů, lodí nebo opevněných míst. Tehdy jejich síla vyniká. V polních bitvách většinou střelci vyzbrojení luky, samostříly, arbalesty nebo zbraně na střelný prach (píšťaly nebo hákovnice) znepokojují nepřátele, oslabují a narušují jejich řady, aby umožnily rozhodující útok pikenýrů nebo těžké jízdy, nebo narušují nepřátelský útok, aby nedopadl na vlastní řady plnou silou.

Luk

Velké jasanové luky dlouhé okolo 1,8 metrů (s napínací silou mezi 80 a 150 librami) dokážou vypálit šípy na vzdálenost až na vzdálenost 320 metrů. Lučištníci používají různé druhy šípů podle příležitosti – nejčastější jsou bodkiny s dlouhým ostrým bodcem k prorážení brnění, šípy s širokou hlavicí způsobují strašlivá zranění slabě obrněným pěšákům a hlavice se zpětnými háčky se velice těžko dostávají z rány. Lučištník má u sebe zpravidla okolo 60 šípů.

Nejlepší lučištníci dokážou vystřelit deset až dvanáct šípů za minutu, ale taková rychlost střelby není udržitelná – zpravidla cvičený lučištník dokáže vystřelit okolo šesti šípů na minutu při delších bitvách.

Přestože luky jsou mnohem rychlejší a přesnější než střelné zbraně nebo samostříly, tyto zbraně je rychle vytlačily z bojišť. Důvodem bylo, že lučištník potřeboval dlouhé roky tréninku, aby mohl luk používat účinně, zatímco obě další střelné zbraně potřebovaly jen málo tréninku k použití. Luky navíc mají problém prorazit současná plná plátová a maelská plátová brnění. Na větší vzdálenosti mohou gents d’armes v zásadě (až na nějaký náhodný zásah citlivého místa) ignorovat lučištníky, protože šípy nedokážou prorazit pláty.

Samostříl

Samostříl díky tuhému lučišti dokáže vystřelit šipky velkou silou na vzdálenost okolo 150–200 metrů (na 40 metrů probije plát brnění). K jeho používání není třeba příliš mnoho zručnosti, především při srovnání s dlouhými lety tréninku, které je třeba věnovat ovládnutí luku. Díky tomu mnoho mladých chlapců, zraněných nebo naopak starých vojáků, kteří už nedokážou ovládat jiné zbraně, dostane samostříly, kterými mohou střílet bez dlouhého tréninku. Střelec musí jen natáhnout tětivu do zámku a pak jej uvolnit pomocí páky. Samostříl mezi výstřely udržuje zbraň napjatou a připravenou ke střelbě, což střelci také umožňuje důkladně zamířit a vypálit ve vhodné chvíli (což s napjatým lukem nejde, protože střelci brzy dojdou síly a musí napjatý luk povolit).

Arbalest

Kromě dřevěného samostřílu se používá také novější arbalest, který je větší, má lučiště z kovu a díky tomu dokáže metat šipky nebo kulky mnohem větší silou. Zkušený střelec dokáže vypálit dvě střely za minutu na vzdálenost okolo 250–350 metrů. Zblízka dokáže probít i nejlepší plátová brnění. Nevýhodou zbraně je nutnost natahovat ji za pomocí za využití cranequin (mechanismus používaný k napínání tětivy využívající zuby a ozubené kolo, který se smyčkou nasadí na tělo arbalestu a natáhne tětivu klikovou pákou) nebo obouručního klikového systému. Ocelové lučiště je příliš tuhé na to, aby se dalo natáhnout silou člověka. Oba systémy se musí přiložit a po natažení před střelbou odepnout, což stojí cenné vteřiny.

Píšťala

Je to ruční palná zbraň na černý střelný prach. Má poměrně krátkou železnou hlaveň, která je nasazena na dlouhé dřevěné rukojeti, kterou střelec držel v podpaží. Hlaveň není rýhovaná a je buď ocelová kovaná nebo odlévaná z bronzu. Ráži má okolo 15-25 mm a píšťala dokáže pálit jak lité olověné kule, tak speciálně tvarované střely, které za letu hvízdají a plaší i koně zvyklé na střelbu. Nabíjí se zepředu a odpaluje se buď doutnákem nebo rozžhaveným železem. Účinný dostřel je teoreticky okolo sto metrů, ale na tu vzdálenost je nemožné zasahovat přesně. Běžně se pálí na nějakých třicet metrů nebo méně, výrazný účinek je psychologický. Stejně jako u samostřílu není k používání zbraně třeba dlouhého mnohaletého výcviku a střílet z ní může prakticky každý.

Střelec má u sebe zpravidla kromě píšťaly ještě sáček na střelný prach, odměrku (kterou se dávky prachu odměřovaly), sáček na kulky a železný nabiják (který se používal k zatlučení kule do hlavně).

Hákovnice

Je to těžká ruční palná zbraň na černý střelný prach (občas také nazývaná „dlouhá puška“). Ocelová nebo bronzová osmihranná hlaveň (dlouhá okolo 40 cm) je zasazena v dřevěné pažbě a má průměrnou ráži 20 nebo 30 milimetrů. Celá zbraň je dlouhá asi 1,3 metru a váží kolem osmi kilo. Zbraň umí pálit sekané olovo a hřebíky na desítky metrů a pevné kule na 40–500 metrů. Přesnost stále není nijak zázračná.

Výstřel z hákovnice způsobuje velký zpětný ráz, proto má na přední straně hák, který ji umožňuje zaklesnout za hradbu, okraj tarasu nebo lodi a ráz ztlumit. Je to v zásadě malé přenosné dělo, které by bez zaklesnutí zlomilo střelci ruku. Zlobři jsou jediní, kteří dokážou hákovnice (i pušky větších ráží) používat bez opory.

Závěr

Většina pěšáků používá některou z tyčových zbraní, střeleckou nebo palnou jako svou hlavní zbraň (která je schopna za určitých okolností ohrozit nepřátelského jezdce) a záložní zbraní pro boj zblízka u pasu.

Pokud vás zaujal svět Ravnburghu, další materiály pro něj najdete tady.

Pozn. Fotografie zbraní pocházejí z internetových stránek MET muzea, které dalo snímky všech svých exponátů k dispozici jako public images.