Svět Trives: Darbyslandijská unie

Darbyslandijská unie, Darbyslandie či Jednota, jak jí nazývají Leigridové, je poměrně mladým státním útvarem, který si ale rozhodně neklade malé ambice. Původně vznikla jako pokus jednoho z klanových vojvodů sjednotit roztroušené Leigridské klany, divoké i civilizované, do obranné aliance proti vnějším hrozbám, ale postupem času se stala něčím víc. Snem o sjednocení všech Leigridů a nové, lepší budoucnosti.

Leigirdské klany obývaly severní část západního světadílu od nepaměti a kdysi jejich teritoria sahala mnohem víc na jih, ale byly otamtud po staletí postupně vytlačovány, anebo pohlceny dravějšími kulturami. Ač skvělí bojovníci, Leigridové nikdy nebyli z podstaty dobyvatelé a jejich nezávislá nátura a vzájemná odloučenost jednotlivých klanů vedla k mnoha porážkám.

Teprve před sedmdesáti lety vojvoda Garahal Kel’nor svolal velký klanový sněm na posvátném místě Darbysland, hřbitově obrů, kde se mu podařilo přesvědčit velkou část klanových náčelníků, náčelnic a vojvodů, převážně zjihovýchodních teritorií, aby uzavřeli vzájemný obranný pakt, Darbyslandijskou Jednotu. Garahal byl poté zvolen nominální hlavou celé aliance jako Adar-adarach , Náčelník náčelníků.

Pevnost unie byla od té doby ověřena v mnoha válkách, obranných i útočných, a obstála v nich se ctí. Nejen, že od té doby neztratila ani píď země, ale podařilo se jí dobýt zpět některá ztracená území. Vítězství přilákala do svazku další klany a jak šel čas, území rostlo, organizace se zlepšovala a také se zvýšil objem obchodu a výměny informací. Pro většinu Leigridů se stalo založení Jednoty něčím, co zažehlo jejich národní uvědomění, spojilo je a sjednotilo.

Současný Adar-adarach Merkhan Kel’nor je, stejně jako byl Garahal, stoupencem henwichismu, a umně kombinuje učení této jižanské filosofie s tradiční leigridskou vírou a zároveň ho už desítky let využívá k postupné centralizaci a modernizaci země. Merkhanovy reformy práva, administrativy a hospodářství skokově přiblížily úroveň těch vyspělejších leigridských měst a sídel úrovni jižních států. Byly zavedeny nové techniky zemědělství i těžby a zpracování nerostů, vzniklo mnoho henwichistických klášterů, špitálů a skriptorií. Zavládla prosperita, která nemá obdoby. Vznikají nové osady a staré se rozšiřují. Připojení bohaté Chickingie je na dosah ruky a to bude znamenat pro pokladnici Unie velký přírůstek. A Hithamii nejspíš doženou do pevnějšího svazku konflikty s Haytesbijským knížectvím.

Většina obyvatelstva se koncentruje podél řek a pobřeží, kde se dá věnovat i zemědělství a rybolovu a nejen lovu divoké zvěře, dřevorubectví a těžbě nerostů. Řídce osídlené vnitrozemí je potom doménou kočovných polodivokých klanů, které však s usedlými Leigirdy stále pojí bratrství a kulturní vazby. Pro mnohé Leigridy jsou změny posledního století až příliš překotné, ale prozatím má Unie stále širokou podporu i mezi nejzapadlejšími klany.

Se sousedy má Jednota napjaté vztahy, zejména Hayomerijské království se obává možného vpádu na území, které kdysi na klanech vybojovala a kde dodnes žijí potomci Leigridů. Vztahy zatím neochladly úplně, díky úsilí diplomatů, ale v tichosti se obě země připravují na válku. A v té bude Darbyslandie nebezpečným protivníkem. Leigridové mají mistrně zvládnuté zásobovací trasy napříč celým severem, napomáhají tomu i splavné řeky, které se rozbíhají od Bouřných štítů na všechny strany.

Velkého zlepšení se v posledních desetiletích dočkala i výbava a výstroj vojska.
Samotné unijní vojsko spoléhá především na těžkou pěchotu, pikenýry a lukostřelce – Leigridští lučistníci totiž používají dlouhé luky, které by většina jižanů ani nedokázala napnout. Nejsou tak elegantní a přesné, jako buclifské, ale zato dovedou prorazit i plátovou zbroj. Jízdu mají Darbyslandští slabou a nepočetnou, ale proti jižanským rytířům mají jinou zbraň – válečné mamuty z hlubin tajgy, před kterými pěšáci v hrůze prchají a koně se plaší. Na hřbetech těchto obrněných kráčejících kolosů pak bývají buďto lučištníci nebo menší balisty či katapulty. Navzdory obecnému mínění, že jsou Leigridové jen divocí barbaři, používají v boji důmyslné strategie a koordinují jednotky pomocí zvukových signálů a praporců po vzoru jižních států.

Loďstvo má Darbyslandie zatím málo početné a zastaralé. Dž donedávna se lodě plavily především po řekách a podél pobřeží a pravidelný kontakt se zámořím byl navázán jen několik desetiletí nazpět. Očekávané připojení Chickingie ale tuto slabinu napraví, protože malá vazalská země má překvapivě početné a silné loďstvo a zkušené posádky námořníků, zvyklých plavit se do daleka.

Darbyslandie se stala velkým producentem železa, ale většinu z něj spolyká modernizace vojska. Bouřné štíty ale skýtají naleziště i jiných kovů, včetně těch vzácných. Divoké pralesy severu také poskytují obrovské množství kvalitního dřeva, které je tak spolu s kožešinami a mamutovinou jedním z hlavních exportních artiklů. Poslední dobou, zejména díky osvojení nových technologických postupů, nabývají na oblibě Darbyslandské zbraně, zejména veliké obouruční meče se zkosenou záštitou, které se spolu s dlouhými Leigridskými luky staly národními zbraněmi.

Úroveň vzdělání se zlepšuje s každou generací, už teď je běžné, že v městech umí číst většina obyvatel – tedy, číst v jižanské abecedě, která byla pro svou praktičnost a jednoduchost převzata už před sto lety. Starým Leigridským znakovým písmem Ilake, které vycházelo z loveckých značek, vládne už jen málo Leigridů, převážně to jsou příslušníci divokých klanů, staromilci a nebo lovci a cestovatelé, kteří ho mohou ocenit právě na cestách v divočině, protože jsou jím značené bezpečné stezky, útočiště, území klanů a nebo představují varování před nebezpečím.

Spolu s rozvojem henwichistických klášterů přišla i organizovaná výuka a vzdělávání, včetně oficiální výuky magie. Většina společnosti se na kláštery proto stále dívá s nedůvěrou a jistou dávkou podezřívavosti, nicméně po světě už díky nim chodí několik generací vyučených Leigridských magistrů. Někteří slouží v pravidelné Unijní armádě a nebo jako poradci více pokrokových vojvodů. Musí ale často zápasit s vlivem již etablovaných čarodějů či vědem, kteří následují učení podle starší a méně formální tradice. Mezi oběma magickými tradicemi tak panuje hořká rivalita.

Nejrozšířenějším náboženstvím je stále tradiční Leigridská víra v duchy předků, kterou jde ale poměrně dobře zkombinovat s učením Henwichismu, který nabádá k poznávání světa a hledání řádu věcí pomocí rozumu, metafyziky duálního světa protikladů a principu Věčného koloběhu. Smrt je jen protikladem života a tak se skrze věčný koloběh skrze smrt rodí život nový, henwichisté tedy věří v převtělování duší. Proč by se tedy duše po smrti nemohla převtělit do stromu nebo skály? Soužití obou věrouk je poměrně harmonické a dochází tak k synkretismu. Henwichismus také klade důraz na organizaci a řád – protože řád jde ruku v ruce s tvořením a životem, zatímco chaos plodí zmar a smrt. A být v očích svého lidu nositelem řádu, to je mocný nástroj k vládnutí. Část Leigridů, zejména v hraničních jižních oblastech také vyznává lesní božstvo Buclifů, Camridbira. Ani tato víra se neukázala být v přímém rozporu s Leigridskými zvyky a tradicemi a i proto je tato víra tolerována představiteli Unie. Zato Rozzuřená božstva jsou něčím, co se většině Leigridů příčí – nejsou to božstva Leigridů, ale jižanů a jejich bojechtivost a sklon k agresi se příčí pospolitosti a hrdosti sevreských klanů, které nikdy neohýbají hřbet ze strachu – a už vůbec ne před cizími bohy.

O Leigridské kultuře a tradičním náboženství

Leigridové jsou hrdým a sveřepým národem, který si cení nezávislého ducha a schopnosti zdolávat překážky navzdory nepřízni osudu – s nezlomnou hrdostí a stoicismem. Drsná severská tajga plná nebezpečné zvěře z nich udělala rozené válečníky a jejich příběhy a legendy jsou plné hrdinského zápolení a posouvání hranic toho, co může obyčejný smrtelník dokázat.

Traduje se, že v Leigridských žilách koluje krev dávných obrů, po kterých se dají dodnes najít pradávné ruiny. Možná je na tom alespoň něco málo pravdy – rodilí leigridové bývají často vysocí něco přes dva metry a tíhnou k mohutnějším postavám, než jižané. Jejich kůže bývá hrubší a drsná, lépe odolává nepříznivému podnebí severu. Mívají ostře řezané, jaksi hranaté rysy a jejich uši se protahují dozadu a do špičky. Vlasy i vousi si často splétají do copánků a proplétají ozdobami, těla si pak tradičně zdobí tetováním. Je zvykem, že každý nese alespoň jedno tetování klanu, do kterého se narodil a který ho vychoval.

To, co v Legrdiské společnosti odedávna rozhodovalo, byly nikoliv slova nebo původ, ale hodnoty, kterým se v legridském jazyce říká kahal a vo’rok. Kahal by se dal vykládat jako reputace, ale nejde o slávu válečníka či pouhou oblíbenost, nýbrž celý soubor ctností - počítá se nejen dobrá pověst, zásluhy nebo odvaha a čest, ale také úspěch ve více oblastech života naráz. Zdatný kovář, který vytvořil legendární zbraň, založil početnou rodinu, vyrábí pro celý klan a bez nároku na odměnu přijímá učedníky může mít daleko větší kahal, než válečník, který sice proslul vítězstvím v boji, ale má pověst sobce, držgrešle a mrzouta. Leigridové jsou dlouhověcí a mají dobrou paměť, prohřešky se zapomínají jen velmi pomalu a pozvolna a proto často není jinou možností, než je zkusit vyvážit nápravou svého kahal. Vo’rok potom představuje schopnost zachovat si tvář i navzdory porážce nebo utrpení, stoicky snášet obtíže a hlavně – nestěžovat si, nelitovat se a na nic se nevymlouvat. Udržování vo’rok je také důvodem, proč se o Leigridech říká, že jsou chladní, necitelní a pokud vůbec mají smysl pro humor, tak velmi suchý. „Leigridská odpověď” je mezi jižany pojem a značí úsečné, krátké a často ironické až pohrdavé vyjádření.

Kahal a Vo’rok jsou integrální součástí Leigridské kultury, a také důvodem, proč se mladí Legridové vydávají na cesty – ať už za dobrodružstvím, na zkušenou a nebo zkrátka jen poznat spřízněné klany. Právě jedinci, kteří mají úctyhodný kahal a vo’rok jsou vybíráni radou starších jako náčelníci a náčelnice klanů, tento zvyk se z části uchoval i v civilizovaných oblastech kde si „náčelníci” nechávají říkat „vojvodové” a své potomky už od mala pohánějí, aby získávali kahal a udržovali si vo’rok. Jinak by se také mohlo stát, že si nespokojení staršinové vyberou navzdory vůli vojvody někoho z jiné rodiny. Stává se to jen zřídka, ale o to je to větší potupa pro neúspěšného pretendenta.

Vztah k magii a nadpřirozenu je…komplikovaný. Velmi záleží na formě a na tom, jakým způsobem je magie využívána, ale v Leigridské společnosti budí studium nadpřirozena převážně obavy a nedůvěru. Zahrávání si s nadpřirozenými zkrátka kahal neprospívá. Ovládne-li ale dotyčný svou moc natolik, že si díky tomu získá uznání a začne jí používat ve prospěch klanu, například k léčení, ochraně nebo boji s nadpřirozenými hrozbami, může kahal naopak získávat závratnou rychlostí. Zatímco používat čáry a kouzla k osobnímu zisku nebo k usnadnění situací, které by se daly řešit i jinak, je vnímáno jako nečestné a zavrženíhodné. Prostý Leigrid se ale kouzel bojí nebo jimi pohrdá.

Leigridové sice rozlišují mezi ženskou a mužskou rolí v uspořádání klanu, ale není nic neslýchaného, když se někdo rozhodne jich nedržet – jen to s sebou může nést ztrátu kahal v případě neúspěchu. Ženy bývají tradičně farmářky, správkyně, vědmy a smírčí soudkyně, zatímco od mužů se očekává, že se budou věnovat řemeslům, těžbě, lovu a válečnému umění. Klany také vedou nikoliv jen náčelníci, ale vůdčí pár – náčelník a náčelnice, kteří vládnou ruku v ruce a dělí si zodpovědnosti mezi sebe. To je také jediný případ sňatků „z rozumu”, nebo spíše „z vůle předků”, protože zatímco obyčejní Leigridové se berou a rozcházejí volně, náčelníkům je jejich druh nebo družka vybrána staršími a svazek je požehnán předky.

Typický Leigridský klan není složený jen z příslušníků jedné krve, naopak, mladí jsou podporováni v tom, aby cestovali, vydávali se do světa a chtějí-li, klidně i nakonec zakotvili u jiného klanu. Díky tomu mají klany po celém severu jakýsi pocit spřízněnosti, sounáležitosti a bratrství a jen málokdy spolu vedly opravdové války. Klany v různých oblastech se často setkávají u příležitostí svátků a oslav, jedním z nejdůležitějších je Klání, kam každý klan posílá své zástupce, aby zápolili v nejrůznějších disciplínách. Náčelníci a někteří vojvodové využívají Klání i jako místo, kde se srovnávají účty a napravují křivdy, často skrze různé zápasy.

Většina leigridů, i v civilizovanějších oblastech kolem řek a pobřeží, má silný vztah k zemi a přírodě, která je obklopuje. Dle tradiční Leigridské víry mohou totiž duchové vážených a mocných předků po smrti prostoupit do stromů, skal nebo řek a stát se tak duchovními ochránci klanů. Bývá zvykem, že každý klan obhospodařuje několik takovýchto posvátných míst, kde předkové promlouvají skrze šumění korun stromů, zurčení potoka nebo burácení peřejí. Na takových místech se konají důležité obřady, jako je volba náčelníka, vítání jara a loučení s létem, žehnání svazku nebo sudba narozeným. Leigridové obvykle pohřbívají žehem – jednak má oheň očistné účinky a druhak má napomoci tomu, aby se duch oprostil od těla a odešel do zásvětí nebo se stal ochráncem klanu.