Svět Trives: Království Tagelteria

Tagel­te­ria by se dalo do češ­tiny pře­lo­žit jako “Pě­ti­řečí”. Toto jméno od­vo­zuje nej­starší krá­lov­ství v ob­lasti od pěti vel­kých řek, které pro­té­kají jeho úze­mím a vlé­vají se do Ši­ro­kého zá­livu. Nej­hustší lid­ské osíd­lení je právě zde, podél po­břeží. Ši­roký záliv je sku­tečně ši­roce ote­vřený do oce­ánu a po­břeží je vy­sta­veno ji­ho­zá­pad­ním vě­t­rům, které při­ná­šejí časté deště. Zdejší pří­stavy jsou proto chrá­něny masiv­ními sy­pa­nými moly, a lid­ská sídla se scho­vá­vají za valy pro­ti­po­vod­ňo­vých hrází. Snad každý druhý used­lík se zde živí ry­bo­lo­vem, ti s dob­ro­druž­nější po­va­hou se vě­nují ná­moř­nímu ob­chodu nebo pi­rát­ství.

Nej­pří­vě­ti­vější pod­nebí má jižní cíp krá­lov­ství. Zde se dá lec­cos vy­pěs­to­vat, a navíc tudy proudí zboží ze ze­mě­děl­ského jihu. Bez mi­d­bur­land­ského vína a bi­rij­ské pše­nice by byl jí­del­ní­ček Tagel­te­rijců o mnoho chudší. Zde také na­jdeme nej­větší množ­ství hradů a měst tís­ní­cích se v ka­men­ných hradbách, neboť vztahy se sou­sed­ními ze­měmi byly a jsou bouř­livé.

Dál na se­veru není země pří­liš úrodná, zato po­sky­tuje ne­ko­nečné množ­ství šťav­naté trávy, kte­rou místní oby­va­telé krmí svá stáda ovcí a muflonů. Zdejší tráva má na­rudlé konce sté­bel, takže ob­zvláště za ve­čer­ního světla vy­pa­dají pas­t­viny ja­koby zkro­pené čer­stvou krví. Hlavně mezi ci­zinci se říká, že tráva zrudla krví po­bi­tých v ne­ko­neč­ných kme­no­vých vál­kách dáv­no­věku. Lidé zde žijí v opev­ně­ných dvor­cích, které jsou na­vzá­jem vzdá­leny na­to­lik, aby každý měl dost místa pro svá stáda, ale zase tak blízko, aby v pří­padě po­třeby bylo snadné dojít pro pomoc. Lid­ská spo­le­čen­ství jsou zde utvá­řena slo­ži­tým pře­di­vem pří­bu­zen­ských a kme­no­vých vztahů, z něhož se od­víjí hi­e­rar­chie a po­vstá­vají re­gi­o­nální vůdci, vla­dy­kové.

Čím dále na sever, tím více je země zvrás­něná skal­na­tými kopci a hlu­bo­kými roklemi, až na­ko­nec vy­stoupá do Bouř­ných štítů tvo­ří­cích sa­mot­nou hra­nici Tagel­te­rie. Vlci, pumy a med­vědi jsou to menší ne­bez­pečí, které zde může pout­níka po­tkat. Trollové, ka­menní obři, zlí fau­nové, oživlé stromy a mnohé jiné stvůry, které ani ne­mají po­jme­no­vání, jsou pány této kra­jiny.

Spo­leč­nost Tagel­te­rie byla vždy bo­jovně na­la­děná. V dáv­ných do­bách uměl každý muž bez vý­jimky vlád­nout kopím, jez­dit na koni i stří­let z luku. Dnes už je mnoho ta­ko­vých, kteří dali před­nost klid­nému ži­votu a vě­nují se pouze svému ře­meslu. Stále ale platí, že v kaž­dém městě, v každé vsi i ko­mu­nitě, je vždy dost bo­je­schop­ných mužů, kteří se do­ká­žou po­sta­vit ne­pří­teli. Zá­ro­veň stále sílí vrstva vá­leč­níků, kteří se vě­nují pouze boji a žijí z daní vy­bí­ra­ných stále pro­pra­co­va­něj­ším sys­té­mem. První mezi vá­leč­níky je král, který se svou dru­ži­nou ces­tuje mezi ně­ko­lika sídly na růz­ných mís­tech země, ho­voří s míst­ními vla­dyky, při­jímá dů­le­žitá roz­hod­nutí, soudí spory, a tak spra­vuje zemi.

Je­diní, kdo v Tagel­te­rii ne­mo­hou po­zved­nout zbraň proti člo­věku, jsou kněží. Ti se vě­nují zví­ře­cím obě­tem a po­má­hají lidem vy­hnout se hněvu Roz­zu­ře­ných bož­stev. Zá­ro­veň se vě­nují lé­či­tel­ství, magii, a jako nej­vzdě­la­nější vrstva oby­va­tel­stva radí ostat­ním ve slo­ži­tých ži­vot­ních si­tu­a­cích. Právě kvůli po­třebě ochrany bez­bran­ných kněží se vy­dě­lila ze spo­leč­nosti vrstva vá­leč­níků.

His­to­rie Tagel­te­rie je plná vnitř­ních i vněj­ších kr­va­vých bojů. Nyní se krá­lov­ství na­chází v křeh­kém pří­měří s Har­min­gií, s níž čile ob­cho­duje. Vý­chodní sou­sed Arin­lie, země roz­vrá­cená vnitř­ními boji, se stále více do­stává pod vliv Tagel­te­rie, je její hlavní ex­panzní tra­sou. To po­vede k ne­vy­hnu­tel­nému kon­fliktu s Tar­lei­ghij­ským kní­žet­stvím, které má v Arin­lii vlastní zájmy, a navíc se od Tagel­te­rie kul­turně i ná­bo­žen­sky liší. Pří­měří a vý­měnný ob­chod fun­guje i na hra­ni­cích s Roc­kin­mem, avšak žádné vyšší di­plo­ma­tické vztahy zde nejsou kvůli na­prosté ne­pří­stup­ností ta­jem­ného roc­kinm­ského vládce.

Rozzuřená božstva

Je jich při­nejmen­ším tolik, kolik je gat­nested­ských kmenů. Je jen málo učenců, kteří by je do­ká­zali spo­čí­tat, natož vy­jme­no­vat. Pro všechny ostatní ná­rody jsou všichni stejní, ří­kají jim prostě Roz­zu­řená božsta. Je­jich hněv je ne­u­ha­si­telný, po­žírá a spa­luje. Ti, kdo je uctí­vají, dobře vědí, že nemá smysl po­kou­šet se Roz­zu­řená bož­stva chlá­cho­lit. Je­di­nou mož­ností, jak se je­jich hněvu vy­hnout, je na­smě­ro­vat jej na ně­koho ji­ného. Sou­seda, ci­zince, nej­lépe ovšem na ne­pří­tele.

V dáv­ných do­bách bo­jo­valy gat­nested­ské kmeny (tak jako je­jich bo­hové) mezi sebou, bez ustání hy­nuly a kr­vá­cely. Dnes už jsou moud­řejší. Je­jich vá­leč­níci do­dr­žují přísný kodex, který brání tomu, aby na sebe uvrhli hněv Roz­zu­ře­ných bož­stev. Mezi hlavní zá­sady patří nikdy ne­u­šet­řit ne­pří­tele, kaž­dou urážku po­mstít krví a vy­tr­vat až do konce i v pro­hra­ném boji. Mimo vá­leč­níků jsou tu kněží. Právě je­jich zá­slu­hou se roz­dro­bené kmeny po­stupně sjed­no­tily do ně­ko­lika vět­ších celků, a to jim dalo sílu odo­lá­vat i moc­ným vněj­ším ne­přá­te­lům. Kněží mají na­o­pak přísně za­ká­záno pro­lé­vat krev v bi­tevní vřavě. Vět­ši­nou ani ne­nosí zbraně, a po­ží­vají ochrany vá­leč­níků. Je­jich do­mé­nou jsou kr­vavé zví­řecí oběti, které sytí Roz­zu­řená bož­stva a smě­řují je­jich hněv tam, kde obě­tují méně ochotně.

Nejen vá­leč­níci a kněží mají svůj kodex. Také prostý lid pod­léhá mnoha pra­vi­dlům, která je třeba do­dr­žo­vat, aby se spo­le­čen­ství vy­hnulo hněvu Roz­zu­ře­ných bož­stev. Za vý­klad těchto pra­vi­del jsou zod­po­vědni kněží, kteří tím mají velký vliv na spo­leč­nost. V kaž­dém vět­ším městě se na­lézá chrám, vět­ši­nou v po­době opev­ně­ného dvorce, kde žije spo­le­čen­ství kněží ve­dené ve­lek­ně­zem. Do chrámu proudí při každé svá­teční pří­le­ži­tosti davy lidí z okolí, aby zde vy­slechly věštby a při­nesly své obě­tiny. Jed­not­livé chrámy mezi sebou čile ko­mu­ni­kují a vy­mě­ňují si po­znatky. Jed­nou za ně­ko­lik let se schází ve­le­rada slo­žená z ve­lek­něží. Ta­kové roko­vání trvá ob­vykle ně­ko­lik týdnů a slouží hlavně k sjed­no­cení ná­zorů na jed­not­livá pra­vi­dla ko­dexu.