Svět Trives: Království Tagelteria

Tagelteria by se dalo do češtiny přeložit jako “Pětiřečí”. Toto jméno odvozuje nejstarší království v oblasti od pěti velkých řek, které protékají jeho územím a vlévají se do Širokého zálivu. Nejhustší lidské osídlení je právě zde, podél pobřeží. Široký záliv je skutečně široce otevřený do oceánu a pobřeží je vystaveno jihozápadním větrům, které přinášejí časté deště. Zdejší přístavy jsou proto chráněny masivními sypanými moly, a lidská sídla se schovávají za valy protipovodňových hrází. Snad každý druhý usedlík se zde živí rybolovem, ti s dobrodružnější povahou se věnují námořnímu obchodu nebo pirátství.

Nejpřívětivější podnebí má jižní cíp království. Zde se dá leccos vypěstovat, a navíc tudy proudí zboží ze zemědělského jihu. Bez midburlandského vína a birijské pšenice by byl jídelníček Tagelterijců o mnoho chudší. Zde také najdeme největší množství hradů a měst tísnících se v kamenných hradbách, neboť vztahy se sousedními zeměmi byly a jsou bouřlivé.

Dál na severu není země příliš úrodná, zato poskytuje nekonečné množství šťavnaté trávy, kterou místní obyvatelé krmí svá stáda ovcí a muflonů. Zdejší tráva má narudlé konce stébel, takže obzvláště za večerního světla vypadají pastviny jakoby zkropené čerstvou krví. Hlavně mezi cizinci se říká, že tráva zrudla krví pobitých v nekonečných kmenových válkách dávnověku. Lidé zde žijí v opevněných dvorcích, které jsou navzájem vzdáleny natolik, aby každý měl dost místa pro svá stáda, ale zase tak blízko, aby v případě potřeby bylo snadné dojít pro pomoc. Lidská společenství jsou zde utvářena složitým předivem příbuzenských a kmenových vztahů, z něhož se odvíjí hierarchie a povstávají regionální vůdci, vladykové.

Čím dále na sever, tím více je země zvrásněná skalnatými kopci a hlubokými roklemi, až nakonec vystoupá do Bouřných štítů tvořících samotnou hranici Tagelterie. Vlci, pumy a medvědi jsou to menší nebezpečí, které zde může poutníka potkat. Trollové, kamenní obři, zlí faunové, oživlé stromy a mnohé jiné stvůry, které ani nemají pojmenování, jsou pány této krajiny.

Společnost Tagelterie byla vždy bojovně naladěná. V dávných dobách uměl každý muž bez výjimky vládnout kopím, jezdit na koni i střílet z luku. Dnes už je mnoho takových, kteří dali přednost klidnému životu a věnují se pouze svému řemeslu. Stále ale platí, že v každém městě, v každé vsi i komunitě, je vždy dost bojeschopných mužů, kteří se dokážou postavit nepříteli. Zároveň stále sílí vrstva válečníků, kteří se věnují pouze boji a žijí z daní vybíraných stále propracovanějším systémem. První mezi válečníky je král, který se svou družinou cestuje mezi několika sídly na různých místech země, hovoří s místními vladyky, přijímá důležitá rozhodnutí, soudí spory, a tak spravuje zemi.

Jediní, kdo v Tagelterii nemohou pozvednout zbraň proti člověku, jsou kněží. Ti se věnují zvířecím obětem a pomáhají lidem vyhnout se hněvu Rozzuřených božstev. Zároveň se věnují léčitelství, magii, a jako nejvzdělanější vrstva obyvatelstva radí ostatním ve složitých životních situacích. Právě kvůli potřebě ochrany bezbranných kněží se vydělila ze společnosti vrstva válečníků.

Historie Tagelterie je plná vnitřních i vnějších krvavých bojů. Nyní se království nachází v křehkém příměří s Harmingií, s níž čile obchoduje. Východní soused Arinlie, země rozvrácená vnitřními boji, se stále více dostává pod vliv Tagelterie, je její hlavní expanzní trasou. To povede k nevyhnutelnému konfliktu s Tarleighijským knížetstvím, které má v Arinlii vlastní zájmy, a navíc se od Tagelterie kulturně i nábožensky liší. Příměří a výměnný obchod funguje i na hranicích s Rockinmem, avšak žádné vyšší diplomatické vztahy zde nejsou kvůli naprosté nepřístupností tajemného rockinmského vládce.

Rozzuřená božstva

Je jich přinejmenším tolik, kolik je gatnestedských kmenů. Je jen málo učenců, kteří by je dokázali spočítat, natož vyjmenovat. Pro všechny ostatní národy jsou všichni stejní, říkají jim prostě Rozzuřená božsta. Jejich hněv je neuhasitelný, požírá a spaluje. Ti, kdo je uctívají, dobře vědí, že nemá smysl pokoušet se Rozzuřená božstva chlácholit. Jedinou možností, jak se jejich hněvu vyhnout, je nasměrovat jej na někoho jiného. Souseda, cizince, nejlépe ovšem na nepřítele.

V dávných dobách bojovaly gatnestedské kmeny (tak jako jejich bohové) mezi sebou, bez ustání hynuly a krvácely. Dnes už jsou moudřejší. Jejich válečníci dodržují přísný kodex, který brání tomu, aby na sebe uvrhli hněv Rozzuřených božstev. Mezi hlavní zásady patří nikdy neušetřit nepřítele, každou urážku pomstít krví a vytrvat až do konce i v prohraném boji. Mimo válečníků jsou tu kněží. Právě jejich zásluhou se rozdrobené kmeny postupně sjednotily do několika větších celků, a to jim dalo sílu odolávat i mocným vnějším nepřátelům. Kněží mají naopak přísně zakázáno prolévat krev v bitevní vřavě. Většinou ani nenosí zbraně, a požívají ochrany válečníků. Jejich doménou jsou krvavé zvířecí oběti, které sytí Rozzuřená božstva a směřují jejich hněv tam, kde obětují méně ochotně.

Nejen válečníci a kněží mají svůj kodex. Také prostý lid podléhá mnoha pravidlům, která je třeba dodržovat, aby se společenství vyhnulo hněvu Rozzuřených božstev. Za výklad těchto pravidel jsou zodpovědni kněží, kteří tím mají velký vliv na společnost. V každém větším městě se nalézá chrám, většinou v podobě opevněného dvorce, kde žije společenství kněží vedené veleknězem. Do chrámu proudí při každé sváteční příležitosti davy lidí z okolí, aby zde vyslechly věštby a přinesly své obětiny. Jednotlivé chrámy mezi sebou čile komunikují a vyměňují si poznatky. Jednou za několik let se schází velerada složená z velekněží. Takové rokování trvá obvykle několik týdnů a slouží hlavně k sjednocení názorů na jednotlivá pravidla kodexu.