Drakkar #68

A ten chlapík mluvil a mluvil. Jako když protrhnete hráz rybníka. Argonantus se přistihl, že ho poslouchá jen na půl ucha; byl to nekonečný řetěz stížností.

Sklepení hampejzu Chateau de Bobule, kde se v noci ztrácí zákazníci, nebo naopak se objevují nové vylepšení pro nemocné bohaté.

Jedná se o přírodní jeskyni v lese, ne nutně úplně daleko od civilizace, ale zase ne za humny. Vznikla přirozeným krasovým procesem a obývají ji divoká zvířata. Ovšem také v ní lze najít surové drahokamy značné ceny.

Minule jsem předvedl nedokonalý Holmesův příběh, který v sobě ale skrýval hned několik lákavých variant, jak by ho bylo možno dopracovat a vytvořit něco podstatně lepšího. Že si to uvědomil sám autor lze dokázat tím, že přesně to nakonec udělal; dopracoval to, vzniklo něco jiného a lepšího. Pro gamemastery a spisovatele je ta první fáze rozvíjení prvotních nápadů daleko důležitější. Ale myslím, že bez zajímavosti není ani ta druhá – jak jednu konkrétní linii dobrousit do perfektního tvaru.

Když se hrdina narodí, obvykle to moc slávy není. Bývá příliš odlišný, neposedný, šťouravý, s nezdravým zájmem o svět “tam venku” a vůbec je často od začátku odsouzen ke ztrátě domova a hledání smyslu života jinde, “tam venku”. Během prvních pár let se ukáže, jestli má tvrdý oříšek, měkké srdce a jestli ho vůbec někdo chce. Tedy jestli ho chceš ty, hráč. A kdo by chtěl šedý průměr?

Časem jsem zpozoroval, že přímý symbol a důvod mého strachu je to ošklivé bušení, jehož neustálé údery bily k zešílení do mého vyčerpaného mozku.

V horním patře měšťanského domu si majitel zřídil skleník. Ne všechno je ale, jak má být, a měšťan tajně zkoumá alchymické spisy a zahrada je kamufláž pro jeho pokusnou laboratoř. Při bouřce před třemi dny do domu udeřil blesk a pán se ze zahrady nevrátil. Naopak zahrada se zdá živější, než byla.

Dobrodružná výprava do Ravnburghské stoky, ve které postavy pátrají po boku neohrožených skautů po ztracených bratrech a mýtických dračích vejcích

Dvanáct různorodých nepřátel postav sídlících napříč fantasy světy. Kdykoli budete potřebovat nějakého (mini)bosse, hoďte si dvanáctistěnkou, podívejte se do tabulky a nechte na kraj vyvalit se pohromu, kterou si budou místní a postavy ještě dlouho pamatovat. A nezapomínejte, že nikdo není sám a každý někoho (nebo něco má) a bytosti temnoty a zla se sdružují…

Přestože v Ravnburghu vládne nový bůh, dávní bohové, kteří tu byli před ním a jejich mystéria, nejsou zcela zapomenuta. Místo na kterém město stojí, bylo osídleno dávno předtím, než sem přišli lidé a je vystavěno na troskách a sklepeních měst předchozích. Šeptá se o tajných ukrytých oltářích, na nichž zasvěcení v kápích stále přináší oběti a provádí obřady zasvěcené Starému bohu moří a hlubin. Občas se ztratí lidé, které pak už nikdy nikdo nevidí a o takových se často říká, že jejich krev byla prolita Starému bohu… ale co když je to ve skutečnosti pravda?

Kdysi žili na tomto místě jiní lidé. Hovořili jiným jazykem, než lidé dnešní, uctívali jiné bohy, jinak se oblékali a slavili jiné svátky. Národy jsou v pohybu a tak i oni se ztratili v temnotě dějin. Nikdo by si na ně nepamatoval a byli by známi jen z pověstí o hrdinech z řad předků místních jako nepřátelé lidu pronikajícího na toto území, kdyby po sobě nezanechali mohyly v kopcích na sever odtud. Nikdo rozumný se k nim nepřibližuje za dne, natož v noci. Povídá se, že tam straší duchové padlých bohatýrů a dávní bohové nad starověkými světišti stále drží ochrannou ruku.