Ravnburgh: Œ. Cobhamův útes

Cobhamův útes je osamělé a pusté místo. Nikdo na větrem a vlnami bičovaném ostrově nežije, a kam až paměť sahá, nežil. Ornamenty tu a tam vyryté do kamenů smyl příboj, obrousil vítr a omyl déšť. Lid města o něm nerad mluví, mnohdy ho zmiňují jen jako „skálu“ či „ostrov“. Přitom je i Cobhamův útes opisem, mnozí dědové tvrdí, že dřív se jmenoval jinak.

O co méně má jmen, o to více se o něm vypráví příběhů a pověstí. Každý ve městě odpřísáhne, že co vrhnete do hlubiny pod skálou, už živá duše neuvidí a za pár měsíců či let si na to ani nevzpomenete. Mnoho milostných dopisů, vražedných zbraní, listin se zrádnými podpisy a předmětů připomínajících staré křivdy leží v hlubině pod Cobhamovou skálou. A opravdu, dejte se do řeči s lidem přístavu a ujistí vás, že i milá z dopisů už zapomněla … Taková je prý moc útesu a moře. Vezmou si, cokoliv darujete, bez výhrad a bez svědomí nabídnou tiché zapomnění. A tak leckdo vyhledá převozníka a v noci vrhá do vln tajemné balíčky zatížené kamenem a vinou.

Další zaručenou pravdou známou v celem Ravnburghu je moc ostrova nad dušemi. Říká se, že kdo svůj život ukončí ve vodách pod skalou, nebude zatracen. Mnoho nešťastníků už skončilo svůj život v černých vodách pod útesem, a dokud bude město stát, mnoho zavšivených ubožáků ze Slatiny, zchudlých obchodníčků, co dlužili hanze, a služebnictva s uštvanýma očima prchajícího z Brokátové čtvrti (viz B) tam ještě svůj život skončí. Vždy se najdou převozníci, co rádi vezmou chudáka na smrt a často za nehoráznou cenu, protože je prý škoda nechat někoho utonout se stříbrem v kapse. Ale takoví dlouho za vesly nesedí. Kdo příliš ochotně krmí Cobhamův útes životy, také zanedlouho skočí. Sám Matthew Cobham, v současné době stařec a jediný převozník, který vydržel celé roky, prý chtěl kdysi skočit do hlubiny. Není tak snadné se na něj ve Slatině (viz E) doptat, ale pokud se vám to podaří, prošedivělý muž s vlídnýma očima vás na ostrov doveze. Říká se o něm, že spoustu ubožáků při cestě na ostrov přesvědčil, aby je mohl vzít i zpět.

I lidské ostatky jsou občas vrhány do vln, to příbuzní a přátelé těch, co nesměli spočinout ve vysvěcené půdě Malsterova pole (viz M), odevzdávají jejich těla moři. Aby duše alespoň ušla zatracení, pokud už jí nemá být odpuštěno. Nejslavnější příběh se vypráví o tlupě lupičů, která ukradla z šibenice tělo dopadeného člena a ještě té noci ho uložila do mořského hrobu.

K dobrým mravům ve slušných čtvrtích Ravnburghu patří mlčet o Cobhamově skále. To Ægirsker je místem připomínání a tradic. Pustý ostrov, kde najdete jen ticho a sůl, není místo pro spořádaný a bohabojný lid. I jméno Cobhamův útes bude za pár desetiletí zapomenuto a skála si najde jiné. Nikdy na útesu nebude nic zapamatovatelného a krásného. Ale ani zlého a krutého. Cobhamuv útes bude vždy čekat na hraně šelfu, prázdný a hladový.

Možné zápletky:

• Postavy musí vyzpovídat člověka, který byl před pár lety svědkem strašlivé události. Ta je teď předmětem dalšího šetření a informace jsou k nezaplacení. Najdou ho po delší době mezi žebráky, muž si nepamatuje skoro nic krom svého jména. Po delším výslechu se zjistí, že už z Cobhamova útesu vrhl do vln vše, co měl. Zapomněl a svět zapomněl na něj. Zbývá jen najít převozníky a vyptávat se jich, jestli jim o něčem neřekl nebo v lodi něco nenechal. Nejlépe samotného Matthewa Cobhama.