Ravnburgh: Æ. Ægirsker, ostrovní svatyně

Skal­natý os­t­rov, jehož černé útesy se vzdo­ro­vitě tyčí nad bu­rá­ce­jí­cím pří­bo­jem. Ægir­sker, jak se mu ří­kalo od ne­pa­měti, je zá­had­ným a ta­jem­ným mís­tem, které ucho­vává pa­mátky na dávné časy. Vý­chodní útes os­t­rova byl opra­co­ván a zpola z něj vy­stu­puje ob­rov­ská muž­ská po­stava hrubých rysů, tří­ma­jící v na­ta­žené paži mísu. Říká se jí Pán moří. Nikdo neví, zda ji vy­te­sali před­kové dneš­ních oby­va­tel města, nebo jiný národ z še­rého dáv­no­věku, ani proč ne­byla řádně do­kon­čena. Dávní oby­va­telé také za­ne­chali všude po os­t­rově ry­tiny a ve ska­lách vy­te­sané pří­bytky a chodby. Pro­plé­tají se celým os­t­ro­vem jako la­by­rint a jen ně­které jsou dost vy­soké, aby umož­nily po­ho­dl­nou chůzi.

Přímo pod úte­sem Pána moří stojí vzty­čené a ka­meny s ry­ti­nami uspo­řá­dané do kruhu. Nej­větší kámen, na­chá­ze­jící se přímo pod no­hama ne­do­kon­čené sochy, nese nápis ᚫᚷᛁᚱ. Za pří­livu voda sahá až do po­lo­viny ka­menů, ale když při­jde odliv, dá se na místo dojít su­chou nohou. Právě na tomto místě se v mi­nu­losti obě­to­valo. Jak šel čas, mě­nila se jména moř­ských bohů, ale ně­které zvyky a tra­dice zů­stá­valy. I v dnešní době, kdy uctí­vání sta­rých bohů ustu­puje re­for­mo­va­ným ná­bo­žen­stvím, má Ægir­sker stále pevné místo v du­chov­ním ži­votě oby­va­tel města.

Říká se, že po­han­ští před­kové obě­to­vali u ka­menů do­by­tek nebo i děti, aby si usmí­řili roz­běs­něné živly, za­jis­tili si bo­haté úlovky nebo bez­peč­nou cestu do da­lekých krajů. Dnes už se ta­kové oběti ne­ko­nají, jen po­věr­čiví ry­báři ne­chá­vají na ob­řad­ním ka­meni sko­řápky mušlí, aby uti­šili hněv moře a ne­za­stihla je na moři bouře. Ně­kteří ale věří sta­rým po­ví­dač­kám a při­plou­vají sem obě­to­vat ovce nebo kozy v na­ději, že Pán moří se za krev od­mění zla­tem nebo ji­nými po­klady, které moře čas od­času může vy­pla­vit.

Na os­t­rově žije je­diná živá duše – „Moř­ský sta­řec“, pous­tev­ník, který se stará o místní sva­tyni. Pod jeho ve­de­ním se tu kdysi ko­naly ob­řady a z jeho vůle při­jí­mali dávní pá­nové Ci­ta­dely křest ve slané vodě, aby po­tvr­dili svůj nárok vlád­nout. Ri­tuál se ale už více než půl sto­letí ne­ko­nal, snad proto, že teď město řídí Hanza, snad proto, že po­slední vládci Ci­ta­dely za­ne­vřeli na staré zvyky. Živou tra­dicí je ale Ví­tání úhořů a během to­hoto svátku vy­ráží ráno k os­t­rovu prů­vod zdo­be­ných lodí, od ma­lých ry­bář­ských bárek po větší pla­vi­dla. Na je­jich pa­lu­bách se ho­duje a ve­selí až do noci, a když je dobrý rok, lze spat­řit svě­tél­ku­jící úhoře, kteří při­pla­vali z řeky, aby se v moři roz­mno­žili.

Po­ně­kud po­chmru­nější je Svá­tek blud­ných, kdy po setmění vy­ráží k os­t­rovu loďky ově­šené lam­pi­ony, lidé se shro­maž­ďují pod so­chou Pána moří, za­pa­lují svíce a vzpo­mí­nají na ty, kteří se uto­pili nebo ztra­tili na moři. Ně­kteří po­sí­lají na moře malé vy­ře­zá­vané lo­dičky se vzkazy či osob­ními před­měty, věří se, že si na­jdou svého ad­re­sáta, ať už je kde­ko­liv. Tu noc také prý moř­ská bríza při­náší hlasy ze zá­hrobí a po půl­noci noc patří mrt­vým. Vy­práví se, že v tu dobu při­plou­vají lodě duchů a mrtví na os­t­rově za­ne­chá­vají vzkazy živým. Nikdo soudný na os­t­rově po půl­noci ne­zú­stává. Kromě Moř­ského starce, ten os­t­rov nikdy ne­pouští.

Sta­řec je i správce ma­jáku a stará se o zá­soby dřeva, které sem pán Ci­ta­dely po­sílá. Když je tma nebo mlha, za­pa­luje oheň v ob­rov­ské míse, kte­rou drží socha Pána moří, aby lodě ne­na­jely na ska­liska. Chod­bami ve skále se dá do­stat až na ra­mena sochy, ale dojít přes paži až k míse je ob­tížný úkol kvůli zrádně kluz­kému ka­meni a sil­nému větru. Tra­duje se, že pous­tev­ník ne­může ze­mřít, dokud svůj ne­lehký úděl ne­předá, ale to může jen tro­seč­ní­kovi, kte­rého vy­vrhne na os­t­rov samo moře.

Odliv od­halí ka­me­nitý šelf plný os­t­rých ska­li­sek, po­rost­lých řa­sami a sláv­kami. Os­t­rov pak při­po­míná bi­zarní hřbi­tov. Mezi ka­meny vězí kostry velryb a ji­ných moř­ských obrů a také zpuchřelé zbytky po­to­pe­ných lodí. Říká se, že za od­livu se dá skrze ně­které chodby se­stou­pit hlu­boko pod os­t­rov, do míst, která nesou stopy opra­co­vání, ale ni­ko­liv lid­skýma rukama. Svítí tu prý pří­zračné světlo, chodby mají ne­při­ro­zené tvary a dají se tu najít zvláštní ar­te­fakty z per­leti a jiné po­klady. Vzácně ta­kové věci vy­plaví moře i na břeh. Vět­šina těch, co se tam vy­praví, už se ale ne­vrátí. Měs­tem ko­lují zkazky o moř­ských pří­še­rách, ry­bích li­dech či o tom, že pod os­t­ro­vem je vstup do Pod­světí.

Možné zápletky:

• Sla­ti­nou ob­chází strach. Ko­lují řeči o dvou sou­ro­zen­cích, kteří po­de­zřele rychle zbo­hatli – krátce poté, co měl je­jich třetí bratr „ne­hodu“ na moři. Zlé ja­zyky tvrdí, že to ne­byla žádná ne­hoda, ale že ti dva svého bra­tra obě­to­vali u Ægi­rova ka­mene. Bratři za­čali roz­ši­řo­vat pod­ni­kání a za­čala se kolem nich for­mo­vat sku­pina ná­sle­dov­níků. Pak se zá­hadně ztra­til je­jich ob­chodní rival. Od té doby se na ty dva každý bojí byť jen křivě po­dí­vat, ze stra­chu, že ho od­vle­čou v noci z do­mova a obě­tují u ka­mene. Je na těch ře­čích něco pravdy anebo je to celé jinak? Krále pa­še­ráků Gil­berta Ay­le­warda (viz E) to roz­hodně ne­ne­chává chlad­ným, ale chce skrýt své za­po­jení – proto bude ide­ální najmout ně­koho mimo Čer­vené šátky …
• Ci­ta­dela (viz A) má no­vého pána. A ten ne­dávno ve­řejně pro­hlá­sil, že se chystá ne­chat po­křtít od Moř­ského starce na Ægir­skeru. Něco ta­ko­vého ne­pa­ma­tují ani nej­starší pa­mět­níci. Hanze dělá ta­ko­vé­hle pro­hlá­šení vrásky, ri­tuál totiž v mi­nu­losti stvr­zo­val nárok vlád­nout nejen Ci­ta­dele, ale i městu. Navíc se mezi lidmi šíří zvěsti, že nový pán Ci­ta­dely je po­to­mek dáv­ného rodu, který kdysi vládl ce­lému městu i kraji. Co nový pán Ci­ta­dely za­mýšlí? Je to jen po­li­tická hra, úcta k sta­rým tra­di­cím anebo je za tím něco ji­ného? Baron To­bias Mow­furth (viz C), hlavní ad­vo­kát Hanzy, hledá ně­koho, kdo celou zá­le­ži­tost dis­krétně pro­šetří …
• Mladý šlech­tic se chystá o Svátku blud­ných na vý­pravu na Ægir­sker v na­ději, že se zde po půl­noci setká se svou dív­kou, která uto­nula před ně­ko­lika mě­síci při lod­ním ne­štěstí. K to­muto po­še­ti­lému pod­niku ho po­noukl jistý uče­nec, se kte­rým se se­tkal ve ve­teš­nic­tví Adama Sa­yera (viz N). Starý sluha má ale o mla­dého pána strach, a tak na­léhá, aby si pán ale­spoň se­hnal ně­koho, kdo ho ochrání před duchy a pří­zraky. Nebo snad jiným ne­bez­pe­čím? Nemá snad onen uče­nec ně­jaké jiné mo­ti­vace? O za­po­jení dal­ších lidí ale mladý pán ne­chce sly­šet, takže věrný sluha musí jed­nat za jeho zády …